ECLI:CZ:US:2000:2.US.217.2000
sp. zn. II. ÚS 217/2000
Nález
Ústavní soud rozhodl v senátu ve věci ústavní stížnosti L. G., právně zastoupené JUDr. R. S., za účasti účastníka řízení Krajského soudu v Hradci Králové a vedl. účastníka Finančního ředitelství v Hradci Králové, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 2. 2000, č. j. 30 Ca 25/2000-12, takto:
Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 2.
2000, č. j. 30 Ca 25/2000-12, se zrušuje.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která došla Ústavnímu soudu
dne 6. 4. 2000, se stěžovatelka domáhala zrušení usnesení
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 2. 2000, č. j. 30 Ca
25/2000-12, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 25. 2. 2000,
č. j. 30 Ca 25/2000-12, rozhodl tak, že řízení se zastavuje. Své
rozhodnutí odůvodnil soud tím, že stěžovatelka nezaplatila soudní
poplatek ani po té, co byla soudem vyzvána k jeho zaplacení ve
stanovené 8 denní lhůtě.
Žalobou u soudu se stěžovatelka domáhala přezkoumání
rozhodnutí orgánu veřejné správy - rozhodnutí Finančního
ředitelství v Hradci Králové ze dne 30. 11. 1999, č. j.
FŘ/2666/110/99. Tato žaloba podléhá soudnímu poplatku 1 000 Kč
(pol. 17 sazebníku soudních poplatků, který tvoří přílohu zák. č.
549/1991 Sb. o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů),
který byl splatný spolu s podáním žaloby. Protože stěžovatelka
poplatek nezaplatila, krajský soud ji k tomu prostřednictvím
jejího právního zástupce vyzval a stanovil lhůtu k zaplacení 8
dnů. Zároveň ji poučil, že pokud výzvě nevyhoví, bude řízení
zastaveno. Právnímu zástupci stěžovatelky byla výzva doručena dne
14. 2. 2000. Ve stanovené lhůtě stěžovatelka výzvě nevyhověla a do
vydání rozhodnutí o zastavení řízení poplatek nezaplatila. Krajský
soud proto řízení zastavil s odkazem na ust. §9 odst. 1, 2 zák.
č. 549/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Současně rozhodl,
že stěžovatelka nemá nárok na náhradu nákladů řízení.
Protože proti výše uvedenému rozhodnutí krajského soudu není
opravný prostředek přípustný, podala stěžovatelka stížnost
k Ústavnímu soudu.
Ve své ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že výzva
k zaplacení soudního poplatku byla doručena jejímu právnímu
zástupci dne 14. 2. 2000. Stěžovatelce nebyla výzva k zaplacení
soudního poplatku krajským soudem zaslána. Právní zástupce
stěžovatelky jí zaslal doporučenou výzvu k zaplacení soudního
poplatku dne 15. 2. 2000. Z důvodů prodlevy mezi doručením výzvy
od právního zástupce stěžovatelce, vyzvednutí písemnosti na poště
a zaplacení soudního poplatku, byl soudní poplatek zaplacen po
soudem stanovené lhůtě dne 26. 2. 2000.
Stěžovatelka namítá, že krajský soud porušil její ústavně
zaručené základní právo domáhat se stanoveným postupem svého práva
u nezávislého a nestranného soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny
tím, že výzva k zaplacení soudního poplatku byla zaslána pouze
právnímu zástupci stěžovatelky a nikoli i samotné stěžovatelce,
a následně bylo řízení zastaveno pro nezaplacení soudního
poplatku. Stěžovatelka ve své stížnosti odkazuje na ust. §49
odst. 1 o. s. ř., podle kterého má-li účastník zástupce s plnou
mocí po celé řízení, doručuje se písemnost pouze tomuto zástupci.
Má-li však účastník osobně v řízení něco vykonat, doručuje se
písemnost nejen zástupci, ale i jemu. Povinnost zaplatit soudní
poplatek zákon ukládá stěžovatelce, nikoli jejímu právnímu
zástupci (ust. §2 odst. 1, 5 zák. č. 549/1991 Sb., ve znění
pozdějších předpisů), stěžovatelka sama tedy byla povinna něco
konat ve smyslu ust. §49 odst. 1 o. s. ř. S ohledem na shora
citované ustanovení o. s. ř. tedy podle stěžovatelky soud
nepostupoval správně, neboť výzvu k úhradě soudního poplatku měl
zaslat nejen právnímu zástupci, ale i stěžovatelce. Stěžovatelka
současně odkázala na rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS
238/99.
Ústavní soud si vyžádal spis Krajského soudu v Hradci
Králové, sp. zn. 30 Ca 25/2000, jakož i vyjádření tohoto soudu
k projednávané věci.
Ve svém vyjádření Krajský soud v Hradci Králové uvedl, že je
přesvědčen, že v dané věci postupoval v souladu s platnými
právními předpisy a neporušil stěžovatelkou citovaná práva
zaručená Ústavou a Listinou, a odkázal na odlišná rozhodnutí
Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 190/99, I. ÚS 538/99, III. ÚS
446/99, než jaké cituje stěžovatelka.
V projednávané věci byla poplatníkem soudního poplatku ze
žaloby proti rozhodnutí orgánu veřejné správy stěžovatelka (ust.
§2 odst. 5 zák. č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění
pozdějších předpisů). Věc sama ani stěžovatelka nejsou od poplatku
osvobozeny (ust. §11 cit. zák.). Poplatková povinnost vzniká
podáním žaloby (ust. §4 cit. zák.) a poplatek je splatný vznikem
poplatkové povinnosti, tedy v tentýž okamžik (ust. §7 odst. 1
cit. zák.). Z uvedeného vyplývá, že zaplacení soudního poplatku je
úkon, který musí, resp. měla osobně vykonat sama stěžovatelka.
Při shrnutí výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud
k závěru, že ústavní stížnost je opodstatněná.
Ve svém nálezu, sp. zn. IV. ÚS 238/99, Ústavní soud odkazuje
na právní názor krajského soudu publikovaný v Bulletinu advokacie
č. 8/1998 (podle kterého ust. §49 odst. 1, věta druhá o. s. ř.,
z něhož plyne, že má-li účastník osobně v řízení něco vykonat,
doručuje se písemnost nejen zástupci, ale i jemu, se vztahuje i na
výzvu k zaplacení soudního poplatku), konstatoval, že výzvu
k zaplacení soudního poplatku je třeba doručit nejen právnímu
zástupci, ale i účastníkovi samému, neboť jde o případ, kdy
účastník sám má v řízení něco konat. Pokud se tak nestalo a přesto
došlo k zastavení řízení o správní žalobě pro nezaplacení soudního
poplatku, představuje takový postup porušení §49 odst. 1 o. s.
ř., které v konečném důsledku vedlo k zastavení řízení, zásah do
ústavně zaručeného základního práva domáhat se stanoveným postupem
svého práva u nezávislého a nestranného soudu, zakotveného v čl.
36 odst. 1 Listiny, jakož i k porušení čl. 90 Ústavy, který
stanoví, že soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem
stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům, a to zejména
z toho důvodu, že ve správním soudnictví z důvodu neexistence
jakéhokoli opravného prostředku, soud nemá možnost jakkoli
zohlednit dodatečné zaplacení soudního poplatku a v řízení
pokračovat.
Tento závěr není v rozporu s usnesením Ústavního soudu, sp.
zn. III. ÚS 446/99, ve kterém stěžovatelka namítala porušení práva
na spravedlivý proces nesprávným postupem soudu, který zastavil
řízení pro nezaplacení soudního poplatku v okamžiku, kdy poplatek
byl již zaplacen a současně vyloučil možnost odvolání proti
usnesení o zastavení řízení. V této kauze Ústavní soud vyslovil
právní názor, že při rozhodování ve věcech správního soudnictví je
podání opravných prostředků podle §250j odst. 4 o. s. ř.
vyloučeno, a tudíž je ustanovení §9 odst. 4 zákona o soudních
poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, pro řízení ve věcech
správního soudnictví nepoužitelné, neboť v těchto věcech
účastníkům řízení žádná lhůta neběží. Ústavní stížnost Ústavní
soud odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Ve věci, sp. zn. III. ÚS 190/99, kterou rovněž nelze
vztáhnout na nyní projednávaný případ, stěžovatelka podanou
ústavní stížností namítala porušení práva na soudní ochranu tím,
že soud řízení pro nezaplacení soudního poplatku zastavil, ačkoli
k zaplacení soudního poplatku nebyla vyzvána a o následcích
nezaplacení soudního poplatku nebyla poučena. Ústavní soud podanou
ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou
s odůvodněním, že jestliže stěžovatelka přes řádnou výzvu
a poučení o následcích nezaplacení soudního poplatku tento
poplatek nezaplatila, obecný soud důvodně a ve shodě se zákonem
řízení o stěžovatelčině žalobě zastavil a tvrzení o protiústavním
odepření soudní ochrany nemá tak oporu ani ve stavu věci ani
v ústavním pořádku republiky.
Krajský soud v Hradci Králové rovněž odkazuje na odlišné
rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 538/99, k tomu je
třeba uvést, že řízení v dané věci dosud nebylo ukončeno.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy
a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných
soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud
oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím
těchto orgánů porušeny základní práva a svobody chráněné ústavním
zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy.
V projednávané věci došlo k porušení ustanovení §49 odst.
1 o. s. ř., které v konečném důsledku vedlo k zastavení řízení,
a současně představuje též zásah do ústavně zaručeného základního
práva stěžovatelky domáhat se stanoveným postupem svého práva
u nezávislého a nestranného soudu, zakotveného v čl. 36 odst. 1
Listiny, jakož i čl. 90 Ústavy, podle kterého jsou soudy povolány
především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly
ochranu právům.
Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud v souladu
s ustanovením §82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve
znění pozdějších předpisů, návrhu vyhověl a napadené usnesení
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 2. 2000, č. j. 30 Ca
25/2000-12, zrušil.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 27. září 2000