Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 14.06.2000, sp. zn. II. ÚS 314/97 [ nález / CEPL / výz-3 ], paralelní citace: N 88/18 SbNU 251 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2000:2.US.314.97

sp. zn. II. ÚS 314/97 Nález Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě o v právní věci ústavní stížnosti J. D., jako účastníka, zastoupeného JUDr. J. P., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17.6.1997, č.j. 44 Ca 282/96-32 a rozhodnutí Okresního úřadu Kutná Hora, okresního pozemkového úřadu, ze dne 19.11.1996, č.j. PÚ/703/91, za účasti S., a.s., a Pozemkového fondu ČR, územní pracoviště Kutná Hora, jako vedlejších účastníků, takto: Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 17.6.1997, č.j. 44 Ca 282/96-32, a rozhodnutí Okresního úřadu Kutná Hora, okresního pozemkového úřadu, ze dne 19.11.1996, č.j. PÚ/703/91, se zrušují. Odůvodnění: Ve včas podané ústavní stížnosti, směřující proti shora uvedeným rozhodnutím Krajského soudu v Praze a Okresního úřadu Kutná Hora, okresního pozemkového úřadu (dále jen "pozemkového úřadu"), stěžovatel uvádí, že oba uvedené orgány svými rozhodnutími porušily jeho základní právo na soudní ochranu zaručené čl. 90 Ústavy a právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť nejde o rozhodnutí spravedlivé ve smyslu citovaného ustanovení, když právní názor, který zaujaly, zejména pak krajský soud, neodpovídá smyslu a účelu zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě"), ve znění pozdějších změn a doplnění. Z ústavní stížnosti a z vyžádaného spisu pozemkového úřadu, č.j. OPÚ 703/91, vyplývají tyto skutkové a právní okolnosti případu. Stěžovatel svým podáním k pozemkovému úřadu uplatnil nárok na vydání části pozemku č. dle PK 355 o výměře 3254 m, která přešla do vlastnictví státu z jeho vlastnictví, a to rozhodnutím odboru výstavby ONV Kutná Hora ze dne 26.11.1970, č.j. Výst. 3849/70, kterým byl předmětný pozemek vyvlastněn ve prospěch n.p., Konstruktiva Praha, pro rozšíření stavby rekreačního střediska. Toto rozhodnutí bylo v odvolacím řízení potvrzeno rozhodnutím Ústavu územního plánování a architektury Středočeského KNV ze dne 24.5.1971, č.j. ÚPA/330-2215/1971. Dne 26.8.1993 stěžovatel doplnil svůj nárok o důvod podle §6 odst. 1 písm. r) zákona o půdě, když zmenšení výměry jeho pozemků mělo za následek, že zbylá plocha již nestačila pro jeho obživu jako soukromě hospodařícího rolníka, a tak bylo jeho hospodářství zlikvidováno. Pozemkový úřad o uplatněném nároku rozhodl dne 19.11.1996 ústavní stížností napadeným rozhodnutím tak, že stěžovatel není vlastníkem pozemků v kat. území K. 18 m. Své rozhodnutí pozemkový úřad opřel o tvrzení, že pozemek byl vyvlastněn za náhradu v souladu se stavební dokumentací, následně byl zastavěn a trvale slouží účelu, pro který byl vyvlastněn. Pozemek byl ke dni 1.11.1990 převeden na S., a.s. Praha. Stěžovatelem předložené správní akty a dopisy z doby soukromého hospodaření a písemné výpovědi tří svědků pozemkový úřad zhodnotil tak, že sice svědčí o problémech soukromě hospodařícího rolníka v době "budování socialismu", ale neshledal v nich doložení vazby na vyvlastnění pozemku. Jako další argument uvedl pozemkový úřad, že žadatelovo hospodářství mělo celkem 3,99 ha zemědělských pozemků a vyvlastněno bylo 3254 magrave. Dále pozemkový úřad poukázal na to, že vyvlastnění je právním institutem, zakotveným v platném právu České republiky, včetně Listiny základních práv a svobod, a umožňuje i v dnešní době z důvodu uskutečnění staveb pozemky vyvlastnit. Z toho pozemkový úřad dovodil, že nejsou naplněny podmínky pro vydání pozemku, stanovené v §6 odst. 1 zákona o půdě. V opravném prostředku shora citovanému rozhodnutí stěžovatel vytkl, že spočívalo na nesprávném právním posouzení věci, do jisté míry bylo založeno na skutkových zjištěních, která jsou v rozporu s obsahem spisu a částečně vycházelo z nedostatečných skutkových zjištění. Nesprávný byl závěr správního orgánu o tom, že nešlo o politickou perzekuci či postup porušující obecně uznávaná lidská práva, když veřejný zájem na vyvlastnění pozemků a rozšíření rekreačního střediska dán nebyl, a toto bylo pouze záminkou k likvidaci jedné z posledních soukromě hospodařících osob na okrese, ke které skutečně došlo, což bylo součástí politiky "normalizace" na počátku 70. let. Vyvlastněná část pozemků byla vybrána takovým způsobem, aby bylo fakticky znemožněno účelné využívání zbývající části pozemku. Proto také byl stěžovatel po vyvlastnění fakticky nucen činnost soukromého rolníka ukončit a následně došlo i právně k likvidaci jeho hospodářství. Na tuto skutečnost stěžovatel upozorňoval již v průběhu vyvlastňovacího řízení. K argumentaci pozemkového úřadu ohledně existence institutu vyvlastnění v současném právním řádu stěžovatel namítl, že jde o srovnání nesrovnatelného, když v současnosti je vyvlastnění možné pouze v těch případech, kdy je dán veřejný zájem, zatímco v jeho případě šlo o vyvlastnění výlučně v zájmu vlastníka sousedícího rekreačního objektu, který měl zájem tento objekt rozšířit, což je nutno považovat za zájem výlučně soukromý. Další nesprávnost spatřoval stěžovatel v tom, že rozhodnutí vychází z předpokladu, že odňaté pozemky jsou zastavěny a slouží trvale k účelu, pro který došlo k vyvlastnění. To je však v rozporu s podklady katastru nemovitostí, ze kterých vyplývá, že z vyvlastněných nemovitostí výměra 3110 m2 je nadále vedena jako pastvina, a pouze zbývající část, je vedena jako zastavěná plocha, když ovšem uvedené stavby jsou chaty, které nejsou spojeny se zemí pevným základem, a jde tudíž o stavby movité a dále jednoduché, které nebrání vydání nemovitostí. O opravném prostředku stěžovatele rozhodoval Krajský soud v Praze, který napadené rozhodnutí pozemkového úřadu potvrdil. Krajský soud provedl zjištění ze spisu pozemkového úřadu, potvrzující údaje uváděné stěžovatelem a konstatoval, že pozemek byl k žádosti n.p. Konstruktiva určen územním rozhodnutím o umístění stavby ze dne 29.4.1969 pro rozšíření stávajícího rekreačního střediska uvedeného národního podniku, které svou kapacitou a vybavením již nevyhovovalo požadavkům na ně kladeným. Stěžovatel odmítl uzavřít kupní smlouvu na předmětný pozemek s tím, že je soukromě hospodařící rolník a pozemek obhospodařuje, avšak rozhodnutím ze dne 26.11.1970 byl pozemek stěžovateli vyvlastněn, což bylo potvrzeno rozhodnutím odvolacího orgánu. Stěžovatel v soudním řízení uvedl, že vyvlastněním části jeho pozemků mu byl prakticky znemožněn přístup na zbylou část. Pozemek, který mu zůstal, byl takového tvaru, že obdělávat nešel. Ostatní pozemky mu byly vyměněny státním statkem za pozemky okrajové, které byly ve špatném stavu, na břehu řeky, byly mu měněny téměř každé 3 roky. Proto musel soukromého hospodaření ve svých 47 letech zanechat a živit se jiným způsobem. S vyplacením náhrady za vyvlastněný pozemek nesouhlasil, nedostavil se na výzvu notáře, peníze nepřevzal a ty propadly státu. Po zhodnocení provedených důkazů dospěl soud k závěru, že v dané věci není dán restituční titul podle zákona o půdě. Vlastnictví k žádané části pozemku přešlo na stát vyvlastněním, a proto je třeba zkoumat naplnění restitučních titulů podle ustanovení §6 odst. 1 písm. m) a n), což jsou dva restituční tituly pro případy, kdy došlo k přechodu vlastnictví vyvlastněním. Stěžovatel neprokázal splnění žádné ze zde uvedených podmínek. Vyvlastněná nemovitost existuje a trvale slouží účelu, pro který byla vyvlastněna. Vedlejší účastník ji neustále využívá k rekreačním účelům, nemovitost nebyla vyvlastněna bez náhrady, když náhrada byla složena do notářské úschovy a stěžovatel si ji nevyzvedl. Krajský soud pak příslušná ustanovení zákona o půdě vykládá tak, že když nebyla splněna některá z podmínek, které zákon o půdě přesně vyjmenoval a není možno prokázat žádnou z těchto zákonem vyjmenovaných podmínek, nelze na přechod vlastnictví vyvlastněním aplikovat jiný ze zákonem vyjmenovaných restitučních důvodů, neboli nelze vyvlastnění jako způsob přechodu vlastnictví, kdy bylo vyvlastněno za náhradu a existující nemovitost trvale slouží účelu, pro který byla vyvlastněna, podřadit pod jiný restituční titul a prokazovat splnění podmínek stanovených zákonem pro tyto jiné převody vlastnictví. Pokud jde o vyvlastnění, zákon připustil restituci pouze tehdy, pokud šlo o vyvlastnění za podmínek, které stanovil v ustanovení §6 odst. 1 písm. m) a n). V případech, že tyto podmínky nejsou splněny, vrácení nemovitostí v restitučním řízení není možné. Ve své ústavní stížnosti stěžovatel ve vztahu k oběma shora citovaným rozhodnutím uvádí, že právo na spravedlivý proces bylo v jeho věci porušeno v několika směrech. Předně se pozemkový úřad nedostatečně zabýval zjištěním existence restitučního důvodu podle §6 odst. 1 písm. m) zákona o půdě, a to zejména z toho hlediska, zda nemovitost trvale slouží účelu, pro který byla vyvlastněna, když tímto účelem mělo být rozšíření stavby rekreačního střediska, když zastavěná plocha chat tvoří v souhrnu pouhých 144 m2 z celkové vyvlastněné plochy, a části parcel, a o celkové výměře 23110 m, jsou nezastavěny a označeny jako pastvina. Dále se podle názoru stěžovatele pozemkový úřad zcela nedostatečně zabýval uplatněným restitučním důvodem podle §6 odst. 1 písm. r) cit. zákona. Nelze akceptovat argumentaci obsaženou v odůvodnění rozhodnutí pozemkového úřadu, když není spatřována vazba mezi předloženými důkazy a vyvlastněním pozemku, a to za situace, kdy předložené důkazy, obsažené ve spise, nebyly dostatečně zhodnoceny. Nelze rovněž podle názoru stěžovatele přijmout právní posouzení věci pozemkovým úřadem, když nezaznamenal změny v právní úpravě vyvlastnění v době jeho realizace, která proběhla podle zákona č. 87/1958 Sb., a umožňovala vyvlastnit i v zájmu jiné fyzické či právnické osoby a v právní úpravě vyvlastnění současné, která pro vyvlastnění vyžaduje existenci veřejného zájmu. Pozemkový úřad podle stěžovatele pochybil rovněž v tom ohledu, že se nezabýval otázkou, zda v daném případě byly splněny podmínky pro vyvlastnění podle §18 odst. 1 zákona č. 87/1958 Sb., podle kterého bylo možno vyvlastnit pro účely uskutečnění úkolů stanovených státním plánem rozvoje národního hospodářství, nebo tehdy, převažoval-li zájem na uskutečnění nebo užívání stavby anebo na provedení asanace nad jiným oprávněným zájmem dosavadního vlastníka nebo jiného oprávněného. Podle názoru stěžovatele nebyla splněna žádná z těchto podmínek, zvláště za situace, když šlo o zbavení vlastnického práva osoby k nemovitému majetku, který sloužil k její obživě, pro účely rozšíření rekreačního střediska pro pracující. Za tohoto stavu spatřuje stěžovatel ve vyvlastnění akt porušující obecně uznávaná lidská práva, zejména práva vlastnit majetek, na tomto majetku hospodařit a získávat tak prostředky k obživě. Všechna shora namítaná porušení svých základních práv jako u pozemkového úřadu, spatřuje stěžovatel rovněž na straně krajského soudu. K nim dále přistupuje porušení práva na spravedlivý proces, spočívající ve výkladu ustanovení zákona o půdě, kdy krajský soud, aniž by jej dále odůvodnil, zaujal právní názor, podle něhož pokud k odnětí vlastnického práva v rozhodné době došlo vyvlastněním, nepřichází v úvahu žádný jiný restituční titul, než podle písm. m) nebo n) citovaného zákona. Krajský soud v Praze, zastoupený předsedkyní senátu Mgr. O. S., se podle svého vyjádření k ústavní stížnosti nedomnívá, že by soud porušil svým rozhodnutím čl. 90 Ústavy. Uvádí, že nebylo prokázáno, že by vyvlastnění pozemku stěžovatele, provedené podle tehdy platného zákona č. 87/1958 Sb., bylo provedeno z důvodů jeho politické perzekuce a že by přechod nemovitosti na právnickou osobu byl v jeho případě postupem porušujícím obecně uznaná lidská práva a svobody. K námitce, že soud nedostatečně zkoumal splnění podmínek ustanovení §6 odst.1 písm. m), je soud přesvědčen, že rekreační středisko a pozemek na jeho vybudování, resp. rozšíření, nemůže být zúžen pouze na pozemek nutný pro stavbu chaty, ale k rekreačnímu středisku a k tomu, aby jako rekreační skutečně sloužilo, nutně náleží i okolní pozemek. Okresní úřad Kutná Hora, okresní pozemkový úřad, shodně s krajským soudem argumentuje, že při posuzování restitučního titulu podle §6 odst. 1 písm. m), tedy zda nemovitost slouží účelu, pro který byla vyvlastněna, vycházel pozemkový úřad ze skutečnosti, že pro provoz rekreačního střediska jsou potřebné nejen stavební parcely, na kterých jsou postaveny chaty, ale též přilehlý pozemek. Nezáleží na tom, že nebyla provedena změna kultury. K důkazům, na které stěžovatel upozorňuje, pozemkový úřad uvádí, stejně jako ve svém rozhodnutí, že tyto sice svědčí o problémech soukromě hospodařícího rolníka v době "budování socialismu", ale není doložena jejich vazba na vyvlastnění pozemku. Svědecké výpovědi pocházejí podle názoru pozemkového úřadu pouze z přenesené informace žadatele. Vyvlastnění předmětného pozemku nelze prý hodnotit jako politickou perzekuci navrhovatele v přímé souvislosti s jeho demokraticky motivovaným politickým a společenským jednáním a občanským postupem, nebo jako postup porušující obecně uznávaná lidská práva a svobody v důsledku příslušnosti k určité sociální, náboženské, majetkové nebo jiné skupině či vrstvě, a nelze uznat restituční nárok ve smyslu §6 odst. 1 písm. r) zákona o půdě. Ústavní stížnost navrhuje zamítnout. Vedlejší účastník S., a.s., k věci uvedl, že původní parcela je součástí rekreačního areálu společnosti, a na parcelách jsou postaveny rekreační chaty, parcely jsou pozemky obslužné k těmto chatám. Rekreační středisko je každoročně v provozu a uvažují o jeho podstatné modernizaci. S., a.s., se dále vzdává svého práva být vedlejším účastníkem řízení. K vyjádření vedlejšího účastníka je přiložena kopie usnesení Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 16.5.1996, sp.zn. Firm 64822/95/1, kterým se vymazává obchodní jméno S., a.s., a zapisuje se obchodní jméno S., a.s., s jiným předmětem podnikání než byl u S. Praha, a.s. Vedlejší účastník Pozemkový fond se vzdal postavení vedlejšího účastníka řízení o ústavní stížnosti. Ústavnímu soudu nepřísluší, jak již mnohokrát ve svých nálezech uvedl, přezkoumávat celkovou zákonnost rozhodování obecných soudů a správních orgánů, a nahrazovat dokazování a hodnocení provedených důkazů. Přísluší mu však posoudit, zda v předchozím řízení nebyla porušena základní ústavně zaručená práva, mezi nimi právo na soudní a jinou právní ochranu a právo na spravedlivý proces. Po seznámení se spisovým materiálem a po zhodnocení podstatných okolností případu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Předmětem rozhodování pozemkového úřadu a následně přezkoumání krajským soudem bylo naplnění podmínek zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších změn a doplnění, ze strany stěžovatele, konkrétně restitučních titulů založených v §6 odst. 1 písm. m), resp. r) citovaného zákona. Naplnění zásad spravedlivého procesu by bylo možno konstatovat pouze v případě, kdy by pozemkový úřad a v přezkumném řízení krajský soud dostatečně zkoumaly a posoudily naplnění podmínek pro vydání nemovitostí v citovaném zákoně výslovně stanovených, tedy zda ve vztahu k požadovaným pozemkům došlo k vyvlastnění za náhradu a nemovitost existuje a trvale neslouží účelu, pro který byla vyvlastněna, resp. zda pozemky přešly na stát nebo jinou právnickou osobu v důsledku politické perzekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody. V daném případě však uvedený postup nebyl naplněn. Ústavní soud vedly k tomuto závěru následující skutečnosti. Za jsoucí v souladu se zásadami spravedlivého procesu a řádného dokazování, které by umožnily dostatečně posoudit naplnění či nenaplnění podmínek stanovených restitučním zákonem, ani v souladu s ustanovením §34 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), upravujícím volné hodnocení důkazů správním orgánem, nelze považovat zhodnocení důkazů provedené pozemkovým úřadem, který důkazy nezhodnotil jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti. S některými důkazy se v odůvodnění svého rozhodnutí vůbec nevypořádal, jako například s listinami dokládajícími situaci stěžovatele a jeho matky jako soukromě hospodařících rolníků a přístup orgánů státní moci a správy k nim, které ve svém celku a dlouhodobém působení mohly mít event. vliv na zánik soukromého hospodaření stěžovatele. Pozemkový úřad do celkového hodnocení důkazů nezahrnul svědecké výpovědi tří svědků, svou povahou však spíše čestná prohlášení ve smyslu §39 správního řádu, která do řízení předložil stěžovatel, aniž by správní orgán pro odstranění své event. pochybnosti cokoli učinil, např. provedl řádný výslech těchto svědků. Pouze ve vztahu k nim konstatoval, že pocházejí z přenesené informace stěžovatele, což však samo o sobě jejich důkazní hodnotu nutně nemusí zpochybňovat, zvláště nebudou-li v rozporu s důkazy dalšími, a nebude-li důvod zpochybnit jejich věrohodnost, a budou-li tak použitelné v rámci celkového hodnocení důkazů. Ústavní soud dále k argumentaci pozemkového úřadu považuje za nutné upozornit na skutečnost, že pro uplatnění ustanovení §6 odst. 1 písm. r) zákona o půdě nestanoví jako podmínku skutečnost, že u navrhovatele šlo o přímou souvislost s jeho demokraticky motivovaným politickým a společenským jednáním a občanským postupem, jak ji pozemkový úřad zmiňuje ve svém vyjádření k ústavní stížnosti. Takovou podmínku zákon o půdě nestanoví. Účelem zákona je v tomto směru zmírnit následky některých majetkových křivd, k nimž došlo v rozhodném období vůči vlastníkům zemědělského a lesního majetku, a to v řízení, jehož účelem je řádné posouzení naplnění podmínek v zákoně výslovně stanovených. Ústavní soud je nucen konstatovat, že ve vztahu k uvedeným pochybením, ke kterým došlo v řízení před pozemkovým úřadem, nenaplnil krajský soud svou úlohu poskytovat ochranu právům, když potvrdil rozhodnutí pozemkového úřadu. Ústavní soud nemůže akceptovat právní argumentaci krajského soudu, řešící vztah ustanovení §6 odst. 1 písm. m) a téhož ustanovení písm. r), kdy soud dovodil, že pokud jde o vyvlastnění, zákon připustil restituci pouze tehdy, pokud šlo o vyvlastnění za podmínek, které stanovil v ustanovení §6 odst. 1 písm. m) a n) a v případech, že tyto podmínky nejsou splněny, vrácení nemovitostí v restitučním řízení není možné, neboť případ již není možné podřadit pod jiný restituční titul. V této otázce zastává Ústavní soud názor, který odpovídá účelu uvedeného restitučního zákona a znění jeho ustanovení §6 odst. 1, že v jednotlivých konkrétních situacích může dojít k tomu, že i přes existenci jmenovitého specifického titulu, v daném případě rozhodnutí o vyvlastnění, lze dojít v průběhu restitučního procesu k závěru, že ztráta majetku, který byl předmětem vyvlastnění, se udála v podmínkách naplňujících znak perzekuce či postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody (Srov. Průchová, I.: Restituce majetku podle zákona o půdě, C.H.Beck, Praha, 1997, str. 55). I když tedy rozhodnutí o vyvlastnění vykazuje všechny formálně právní náležitosti, z dobových podkladů, ze skutečností zjištěných pozemkovým úřadem na základě svědeckých výpovědí a dalších důkazních prostředků, může být konstatováno, že ztráta majetku byla provázena okolnostmi, které opodstatňují závěr o naplnění restitučního titulu podle §6 odst. 1 písm. r) zákona o půdě. Výklad ustanovení zákona o půdě v otázce možného vztahu více restitučních titulů, jak jej v daném případě použily pozemkový úřad a krajský soud, je v rozporu se zásadami spravedlivého procesu, neboť extrémně vybočuje z rámce zákonné úpravy citovaného zákona, a odporuje jeho smyslu a účelu. Podle názoru Ústavního soudu bylo v daném případě nutno vzít v úvahu všechny relevantní okolnosti s vyvlastněním předmětných pozemků související, jemu předcházející a po něm následující a z něj vyplývající, jak se odrazily v životě stěžovatele ve vztahu k naplnění podmínek stanovených v §6 odst. 1 písm. r) zákona o půdě. Všechny relevantní skutečnosti v dosavadních řízeních dostatečně zhodnoceny nebyly a nebyly z nich vyvozeny odpovídající závěry. Ústavní soud dále z hlediska naplnění zásad spravedlivého procesu považuje za nutné upozornit, jak to již učinil např. ve věci IV. ÚS 68/94, pro účely event. posuzování zásadní otázky, zda existuje či neexistuje překážka bránící event. vydání pozemků ve smyslu §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, že pozemkový úřad ani soud se nemohou spokojit s tvrzením povinné strany o nemožnosti vydání pozemků, aniž by toto tvrzení podrobily ověření. Nesmí být opomenuto dostatečné zjištění a řádné právní posouzení povahy staveb umístěných na požadovaných pozemcích, jakož i přesné určení, na kterých z požadovaných pozemků se event. stavby nachází, a dále posouzení event. skutečné nezbytnosti nutné k provozu stavby u části pozemku se stavbou bezprostředně související, jak to stanoví citované ustanovení zákona o půdě. Ústavní soud, aniž by předjímal konkrétní výsledek řízení, pokud jde o uplatněný restituční nárok, je nucen konstatovat, že uvedeným postupem Okresního úřadu Kutná Hora, okresního pozemkového úřadu, a Krajského soudu v Praze došlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 6 odst.1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a k odepření ochrany jeho právům zákonem stanoveným způsobem podle čl.90 Ústavy České republiky. Ústavní soud proto z uvedených důvodů ústavní stížnosti podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, vyhověl a napadená rozhodnutí Krajského soudu v Praze a Okresního úřadu v Kutné Hoře, okresního pozemkového úřadu, podle odst. 3 písm. a) citovaného ustanovení zrušil. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 14. 6. 2000