Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 03.08.2000, sp. zn. II. ÚS 467/97 [ nález / CEPL / výz-3 ], paralelní citace: N 113/19 SbNU 93 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2000:2.US.467.97

sp. zn. II. ÚS 467/97 Nález Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě v právní věci ústavní stížnosti A. P., jako účastníka, zastoupeného JUDr. L. Ch., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11.11.1997, č.j. 10 Ca 306/97, za účasti Okresního úřadu Prachatice, okresního pozemkového úřadu, města Prachatice a Pozemkového fondu ČR, územní pracoviště Prachatice, jako vedlejších účastníků, takto: Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11.11.1997, č.j. 10 Ca 306/97-31, a rozhodnutí Okresního úřadu v Prachaticích, okresního pozemkového úřadu, ze dne 1.7.1997, čj. PÚ-205/654/92/Kř./0/671/97, se zrušují. Odůvodnění: Stěžovatel podal v zákonné lhůtě ústavní stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11.11.1997, č.j. 10 Ca 306/97-31, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu v Prachaticích, okresního pozemkového úřadu (dále jen "pozemkový úřad"), ze dne 1.7.1997, čj. PÚ-205/654/92/Kř./0/671/97. Tímto rozhodnutím, vydaným podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě"), ve znění pozdějších změn a doplnění, správní orgán jednak určil, že oprávněná osoba je vlastníkem pozemků o výměře 318 m a 379 m v k.ú. P. a jednak určil, že není vlastníkem budovy stojící na v P. Pozemkový úřad tak rozhodl po zjištění, že majetek přešel do vlastnictví státu podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. Navrhovatel je oprávněnou osobou podle §2 odst. 2 písm. c) zákona o půdě. Předcházející rozhodnutí pozemkového úřadu bylo zrušeno rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích, neboť nebylo spolehlivě doloženo, jaký je charakter domu v P. Po rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Ústředního pozemkového úřadu, ze dne 28.8.1996, č.j. 1406/96-3152, že nemovitosti zapsané v knihovní vložce 150 pozemkové knihy pro k.ú. Prachatice, tedy i dům č.p. 150, jsou nemovitostmi, na které se vztahuje zákon o půdě, pozemkový úřad posuzoval, zda vydání nemovitosti nebrání některá z překážek podle §11 zákona o půdě. Pozemkový úřad učinil ze znaleckého posudku závěr, že přestavbou ztratila budova č.p. 150 svůj původní stavebně-technický charakter, neboť stropy byly vyměněny z 54,64 % a krov je celý nový. Dále se pozemkový úřad opřel o stanovisko odboru stavebně správního, architektury a životního prostředí Městského úřadu v P. ze dne 3.2. 1993, ve kterém je uvedeno, že objekt nelze považovat za zemědělskou usedlost, ale za obytný dům. Pozemkový úřad z toho dospěl k závěru, že budova ztratila zásadní přestavbou svůj stavebně-technický charakter tak, že již nesouvisí s předmětem zemědělské výroby, neboť slouží jako nájemní dům pouze k bydlení, a ve smyslu §11 odst. 4 zákona o půdě ji nelze vydat. V opravném prostředku, podaném proti rozhodnutí pozemkového úřadu, stěžovatel zejména zdůraznil, že ve vztahu k předmětné budově nedošlo k její rekolaudaci, a v napadeném rozhodnutí je zaměňována budova od počátku své existence představující samostatnou obytnou budovu náležející k zemědělské usedlosti, s hospodářským celkem zemědělské usedlosti. Rekonstrukce domu v roce 1962 byla z převážné části vyvolána nedostatečnou údržbou a hrubým zanedbáním ochrany majetku. Daný případ měl být posuzován jako nárok povinné osoby za zhodnocení obytné budovy. V doplnění opravného prostředku pak stěžovatel poukazuje na přiloženou technickou zprávu k projektu adaptace domu ze dne 25.10.1962. Z výčtu v ní uvedených prací vyplývá, že jimi nebylo nijak zasahováno do stávajícího stavebního určení domu jako obytného domu (nebytové prostory v přízemí a dvě bytové jednotky), šlo pouze o modernizaci bytových prostor, resp. vznik dalšího bytu z původní půdy. Rozsah oprav domu byl omezen požadavky Krajského památkového střediska České Budějovice, podle něhož nesměl být měněn vzhled a rozsah domu, stavební prvky musely být v původním provedení. Po odkrytí střechy byly na čas pozastaveny stavební práce, v důsledku čehož spadla část komína a byl poškozen strop, což vyvolalo zbytečné opravy. Rekolaudace ani změna účelu užívání nebyly provedeny, dům zůstal v podstatě nezměněn. V tomto směru se stěžovatel dovolával nálezu Ústavního soudu ze dne 18.9.1996, sp.zn. II. ÚS 186/95. Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 11.11.1997, č.j. 10 Ca 306/97-31, napadené rozhodnutí správního orgánu potvrdil, a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Krajský soud shledal závěry pozemkového úřadu jako věcně správné a mající oporu ve spise. K věci konstatoval, že ze znaleckého posudku z oboru stavebnictví, odvětví stavby obytné a zemědělské, Ing. J. K. ze dne 27.10.1995 vyplynulo, že se jedná o dům obytný, který byl rekonstruován a přestavěn v roce 1962. Z vyhodnocení a vyčíslení rozsahu změn vyplývá, že došlo k výměně prvků dlouhodobé životnosti, a to schodišť z prvního podlaží do druhého a z druhého na půdu při zachování původního schodiště ze sklepa do přízemí a z přízemí do prvého podlaží. Stropy byly vyměněny v rozsahu 54,64 % z celkové výměry a krov byl proveden zcela nový. Krajský soud považuje za správné zjištění pozemkového úřadu, které učinil na základě znaleckého posudku, že došlo k zásadní přestavbě domu. Krajský soud pak vyslovil stanovisko, že za stavu, kdy jeden z prvků dlouhodobé životnosti je v plném rozsahu nahrazen, další je nahrazen v rozsahu představujícím nadpoloviční objem daného prvku a obdobná situace je u prvku dalšího, přičemž v půdním prostoru byla vystavěna zcela nová bytová jednotka, jedná se o zásadní přestavbu domu a nejde o hraniční případ, jak bylo namítáno navrhovatelem. K další podstatné otázce, tedy zda zásadní přestavbou došlo i ke změně stavebně technického charakteru tak, že již nesouvisí s předmětem zemědělské výroby, krajský soud konstatuje, že dům zásadní přestavbou ztratil svůj stavebně technický charakter tak, že již nesouvisí s předmětem zemědělské výroby. Stěžovatel v ústavní stížnosti a v jejím dodatečně podaném doplnění namítá, že rozsudek krajského soudu vybočil z mezí ústavnosti, a to extrémním výkladem a aplikací ustanovení §11 odst. 4 zákona o půdě, porušil základní principy provádění a hodnocení důkazů ve smyslu §132 o.s.ř., nerespektoval relevantní právní závěry v již uveřejněných nálezech Ústavního soudu ČR, na které stěžovatel v průběhu řízení výslovně odkazoval, a tím nebyla stěžovateli poskytnuta dostatečná ochrana v tom smyslu, že nebylo respektováno jeho právo na spravedlivý proces, jak je zakotveno v čl. 36 odst. odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i v čl. 90 Ústavy ČR. Stěžovatel rovněž namítá porušení svého práva vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, jež podle názoru stěžovatele zahrnuje i právo na jeho navrácení. Pochybení na straně pozemkového úřadu spatřuje stěžovatel rovněž ve vyloučení oprávněné osoby z účasti na místním ohledání nemovitosti za účelem vypracování znaleckého posudku, jež byl rozhodujícím důkazem pro výsledek řízení a v akceptaci tohoto důkazního prostředku pozemkovým úřadem a krajským soudem. Stěžovatel zpochybňuje rovněž způsob zjišťování údajů pro vypracování znaleckého posudku a metodiku jeho provedení, které mají způsobovat jeho obsahovou nevěrohodnost. Stěžovatel zpochybňuje skutkové zjištění konstatované krajským soudem, že celý dům je užíván jako obytný, což je zcela v rozporu s provedenými důkazy, neboť celé přízemí domu je po celou dobu užíváno jako nebytové prostory ke skladování věcí povinné osoby. Obecně potom stěžovatel uvádí, že krajský soud zcela pominul důkazy, které vyvrací správnost skutkových zjištění jím učiněných, jako čestné prohlášení V. N. ze dne 14.10.1997, důkazy svědčící, že kolaudační rozhodnutí na rekonstrukci domu nebylo vůbec vydáno. Stěžovatel vytýká rozsudku krajského soudu, že v něm je činěn rozdíl mezi obytným domem a obytnou budovou patřící k původní zemědělské usedlosti, aniž by krajský soud svůj názor jakkoliv právně zdůvodnil, když způsob využití domu byl a je naprosto stejný, t.j. zajištění bydlení. V daném případě budova patřící k původní zemědělské usedlosti sloužila k bydlení členů rodiny, případně zaměstnanců vlastníka usedlosti s tím, že sklepy, nebytové prostory v přízemí a zbývající část půdy lze bez jakýchkoliv stavebních úprav užít zcela ve prospěch zemědělské výroby. V tomto ohledu krajský soud pochybil v tom, že zcela pominul rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Ústředního pozemkového úřadu, ze dne 28.8.1996, v jehož odůvodnění se správně poukazuje na to, že za zemědělskou usedlost se považuje soubor zemědělských pozemků, provozních budov a obytné stavby, jako hospodářský celek, když na druhé straně opřel své rozhodnutí o zjevně nesprávné a nezavazující stanovisko odboru stavebně správního, architektury a životního prostředí, podle něhož lze za zemědělskou usedlost považovat pouze ty objekty, ve kterých je dominantní funkcí provozování zemědělské činnosti a ne bydlení. Uvedené stanovisko zaměňuje obytnou budovu patřící k původní zemědělské usedlosti a zemědělskou usedlost jako celek, včetně pozemků, stájí, stodol, jež v daném případě byly umístěny mimo obytnou budovu. Krajský soud v Českých Budějovicích, zastoupený JUDr. V. B., předsedkyní senátu, jako účastník řízení, se ve svém vyjádření k ústavní stížnosti zabývá nejprve námitkami stěžovatele, směřujícími k vypracovanému znaleckému posudku a způsobu jeho použití ve správním řízení. Krajský soud uvádí, že námitky tohoto druhu nejsou důvodné, neboť soudu nebyl předložen důkaz, který by závěry znalce řádně ustanoveného podle §36 správního řádu zpochybnil. Důkaz, provedený znaleckým posudkem, byl proveden předepsaným procesním způsobem, a navrhovatel s ním byl seznámen. Závěry znalce představují pro soud hodnocení skutkové otázky odborné povahy, kterou soud sám pro nedostatek odbornosti v oboru stavebnictví přezkoumat nemůže. Z obsahového hlediska považoval soud posudek za srozumitelný a přesvědčivý. Pokud pak stěžovatel spatřuje porušení ustanovení čl. 90 Ústavy ve svém vyloučení z účasti na místním ohledání, pak zaměňuje důkazní prostředek ohledání ve smyslu §38 odst. 3 správního řádu se znaleckým posudkem podle §36 správního řádu. Znalec nemá povinnost uvědomovat všechny účastníky řízení o tom, kdy bude provádět svá zjištění o stavebně technickém stavu stavby. K hodnocení důkazu znaleckým posudkem pak soud poukazuje především na skutečnost, že přezkumné řízení se řídí částí pátou o.s.ř. a na soudu je pouze přezkoumat, zda hodnocení správním úřadem odpovídá §34 odst. 5 správního řádu, má oporu ve skutkových zjištěních a není v rozporu s pravidly logického vyvozování. Z přítomnosti zástupce města Prachatice jako současného vlastníka domu a jeho správce Bytservis a nájemníků bytů při prohlídce nemovitosti znalcem nelze dovozovat nerovné postavení stěžovatele jako účastníka řízení, s ostatními účastníky, když v daném případě nešlo o provedení ohledání správním orgánem. Uvedené osoby byly přítomny k výzvě znalce proto, aby znalci nemovitost zpřístupnili, a on mohl provádět potřebná zjištění pro vypracování posudku. Jiný význam přítomnost vlastníka domu neměla, a nájemníci bytů účastníky řízení nejsou. Dále se krajský soud vyjadřoval k otázce správnosti aplikace §11 odst. 4 zákona o půdě. Soud při ní nevycházel pouze z výpočtů uvedených ve znaleckém posudku, ale též z dalších skutkových podkladů a komplexně hodnotil naplnění záměru zákonodárce, který nevydání nemovitosti váže na podmínku ztráty původního stavebně technického charakteru tak, že již stavba nesouvisí s předmětem zemědělské výroby. O zásadní přestavbu jde podle názoru soudu jen tam, kde přestavba popírá možnost zajištění zemědělské výroby ve vlastním i souvisejícím slova smyslu, což bylo v daném případě prokázáno. Původní obytná část zemědělské usedlosti byla přestavěna i vzhledem ke své lokalizaci na obytný nájemní dům, který k tomuto účelu slouží od roku 1962. Pro vyslovení závěru ve smyslu §11 odst. 4 zákona o půdě je rozhodující současný stav nemovitosti, nikoliv alternativy nabízené stěžovatelem, realizovatelné v objektu do budoucna. Při rozhodování soud vycházel i ze zprávy stavebního úřadu, která představuje pro soud posouzení otázky odborného charakteru. Stejně tak bylo soudem respektováno rozhodnutí Ministerstva zemědělství, že jde o nemovitost, na niž se vztahuje zákon o půdě. Citovaným rozhodnutím však nebyl vysloven závazný právní názor podle §11 odst. 4 zákona o půdě a uvedený ústřední orgán nemá pravomoc rozhodnout o vyloučení možnosti vydat věc pro uvedenou překážku, ani nejde o posouzení stavebního charakteru budovy. Účelem rozhodování podle §17 odst. 6 zákona o půdě je určení, zda se na danou nemovitost vztahuje režim zákona o půdě vzhledem k jejímu původnímu určení, nikoliv pro stav věci v době rozhodování pozemkového úřadu. Krajský soud navrhuje ústavní stížnost zamítnout. K věci se jako vedlejší účastník vyjádřil Okresní úřad v Prachaticích, okresní pozemkový úřad, který uvedl, že na místě šetření soudního znalce není přítomnost účastníka řízení nutná. Pozemkový úřad neměl důvod znalecký posudek zpochybňovat. Nezvratnou a nezpochybnitelnou skutečností podle názoru pozemkového úřadu zůstává, že dřívější obytná část zemědělské usedlosti je v současnosti obytným domem. Stěžovatel ničím nedokázal, že nebyla splněna podmínka stanovená zákonem a že dům souvisí s předmětem zemědělské výroby. Pozemkový úřad předpokládá, že ústavní stížnosti nebude vyhověno. Vedlejší účastník - město Prachatice - ve svém vyjádření odmítá tvrzení stěžovatele, rozhodnutí krajského soudu považuje za správné, stejně jako znalecký posudek soudního znalce. Krajský soud správně posoudil dům po stránce stavebně právní. Pozemkový fond ČR se vzdal postavení vedlejšího účastníka řízení o ústavní stížnosti. Ústavní soud při projednávání ústavní stížnosti respektoval, že není součástí soustavy obecných soudů a nemůže tudíž vykonávat přezkumné pravomoci v tom smyslu, že by byl třetí instancí v systému obecného soudnictví, resp. druhou instancí v řízení dle části páté o.s.ř. Proto také Ústavnímu soudu nepřísluší, jak již mnohokrát ve svých nálezech uvedl, přezkoumávat celkovou zákonnost rozhodování obecných soudů a správních orgánů, a nahrazovat dokazování a hodnocení provedených důkazů. Přísluší mu však posoudit, zda v předchozím řízení nebyla porušena základní ústavně zaručená práva, mezi nimi právo na soudní a jinou právní ochranu a právo na spravedlivý proces. Po seznámení se spisovým materiálem a po zhodnocení podstatných okolností případu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Ústavní soud jako orgán ochrany ústavnosti se v návaznosti na shora uvedená skutková zjištění a jejich právní posouzení obecným soudem zaměřil na podstatu ústavní stížnosti, v níž navrhovatel namítal, že mu nebyla vydána část majetku, konkrétně dům v P., dle zákona o půdě, s poukazem na údajné naplnění důvodu pro nevydání ve smyslu §11 odst. 4 cit. zákona, a která se takto koncentruje na otázku interpretace použitého ustanovení zákona o půdě obecným soudem. Ustanovení §11 odst. 4 zákona o půdě stanoví, že obytnou budovu, hospodářskou budovu a jinou stavbu, patřící k původní zemědělské usedlosti, nelze vydat v případě, že zásadní přestavbou stavba ztratila svůj původní stavebně-technický charakter tak, že již nesouvisí s předmětem zemědělské výroby. Pro účely výkladu a aplikace citovaného ustanovení Ústavní soud, jak to již vyjádřil ve věci II. ÚS 186/95, publikované pod č. 83 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu č. 6, má za to, že při zkoumání předpokladů pro nevydání nemovitosti, zde konkrétně domu v P., je třeba mít především na zřeteli, že jde o restituční předpis, jehož hlavním účelem je zmírnění křivd. Proto tedy, vykoná-li oprávněná osoba, i když je stavba do určité míry zhodnocena, dle §14 odst. 2 zákona o půdě, právo volby na vydání, je sice toto její právo modifikováno společenským zájmem, ale pouze v tom směru, že musí být zajištěna zemědělská výroba, což zákon v §11 odst. 4 vyjadřuje mimo jiné pomocí stavebně technických parametrů, když hovoří o stavebně technickém charakteru. Tyto parametry však nelze bez dalšího a navíc mechanicky aplikovat, jednak pro samotnou spornost a nerovnocennost jednotlivých prvků stavby dlouhodobé životnosti a dále proto, že tyto nemusí nic vypovídat o tom, zda je či není zajištěna zemědělská výroba. Nelze proto akceptovat postup pozemkového úřadu, který se ve svém rozhodnutí v tomto směru opřel zcela o znalecký posudek, podle nějž ztratila obytná budova svůj původní stavebně-technický charakter, neboť stropy byly vyměněny z 54,64 % a krov je celý nový, a dále o stanovisko odboru stavebně správního, architektury a životního prostředí Městského úřadu v Prachaticích ze dne 3.2. 1993, ve kterém je uvedeno, že objekt nelze považovat za zemědělskou usedlost, ale za obytný dům. Tento postup pozemkového úřadu byl potvrzen rozhodnutím krajského soudu, který takto: jednostrannou argumentaci shledal správnou a vyslovil stanovisko, že za stavu, kdy jeden z prvků dlouhodobé životnosti je v plném rozsahu nahrazen, další je nahrazen v rozsahu představujícím nadpoloviční objem daného prvku a obdobná situace je u prvku dalšího, přičemž v půdním prostoru byla vystavěna zcela nová bytová jednotka, jedná se o zásadní přestavbu domu a nejde o hraniční případ, jak bylo namítáno navrhovatelem. K další podstatné otázce, tedy zda zásadní přestavbou došlo i ke změně stavebně technického charakteru tak, že již nesouvisí s předmětem zemědělské výroby, krajský soud dospěl k závěru, že uvedené podmínky byly naplněny. Ústavní soud považuje shora uvedený výklad ustanovení §11 odst. 4 zákona o půdě a jeho následnou aplikaci za extrémně vybočující z mezí ústavních zásad spravedlivého procesu, a to zvláště za situace, kdy stranou zůstaly a v rozhodnutí pozemkového úřadu a krajského soudu nebyly zohledněny další podstatné okolnosti případu, opakovaně uplatňované stěžovatelem. Jde zejména o údaj, že dům zůstal zachován s nezměněným účelem užívání, tedy byl obytným domem a zůstal obytným domem, důsledkem stavební činnosti nebyla zásadní přestavba spojená se změnou účelu užívání stavby, a dům jako obytná část náležející k původní zemědělské usedlosti, jež sloužila k bydlení členů rodiny, případně zaměstnanců vlastníka usedlosti, slouží jako dříve k bydlení, přičemž přízemí, které dříve sloužilo k hospodářským účelům, zůstalo stavebně nedotčeno a slouží jako sklady různého materiálu povinné osoby, a účel využití objektu zůstal nezměněn. Dále jde o údaj uplatňovaný stěžovatelem, že v současné době má záměr zemědělsky hospodařit (pěstovat zeleninu) na 40 arech pozemků, které mu byly vydány a další pozemky si míní pronajmout. K posouzení otázky souvislosti požadovaného domu se zemědělskou výrobou rovněž nemělo zůstat mimo rámec hodnocení důkazů rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Ústředního pozemkového úřadu, ze dne 28.8.1996, v jehož odůvodnění se poukazuje na to, že za zemědělskou usedlost se považuje soubor zemědělských pozemků, provozních budov a obytné stavby, jako hospodářský celek. Takový výklad odpovídá rovněž dikci ustanovení §11 odst. 4 zákona o půdě, který výslovně stanoví konkrétní podmínky pro nevydání obytných budov patřících k původní zemědělské usedlosti, z čehož jednak plyne, že zákonodárce předpokládal existenci takových budov jako samostatných věcí, které mohou být předmětem vydání, a dále je nutno argumentem a contrario dovodit, že pokud nejsou splněny zákonné podmínky pro nevydání takových budov, mají být vydány. Zákon přitom nikde nestanoví nezbytnou definiční vlastnost zemědělské usedlosti jako určitého hospodářského celku v tom směru, že by všechny její části musely na sebe místně, stavebně nebo provozně bezprostředně navazovat, a už vůbec nelze ve vztahu k vymezení a posouzení povahy jednotlivých částí zemědělské usedlosti argumentovat tím, že se nacházejí v městské nebo venkovské zástavbě, nebo mimo tuto zástavbu, a vyvozovat z toho konkrétní právní závěry, neboť taková argumentace nemá oporu v zákoně o půdě a odporuje i shora popsanému účelu tohoto zákona, jakož i skutečné situaci, jak ve vztahu k zemědělské výrobě, resp. zemědělské činnosti na našem území historicky existovala, resp. se v průběhu let vyvinula. Ústavní soud proto nemůže přisvědčit názoru vyslovenému ve vyjádření krajského soudu, vztahujícímu se k lokalitě, v níž se dům nachází. Ve vztahu ke shora uvedené otázce souvislosti požadovaného domu se zemědělskou výrobou se názor Ústavního soudu shoduje se stanoviskem Nejvyššího soudu vysloveném v jeho rozsudku, sp.zn. 28 Cdo 290/98, že zákon o půdě považuje budovy bývalých zemědělských usedlostí za budovy související se zemědělskou výrobou bez ohledu na to, zda současný vlastník je zemědělsky činný, či nikoliv, když z charakteru zemědělství jako zvláštního výrobního odvětví vyplývá nutnost, aby osoby, které zemědělskou činnost zajišťují, byly ubytovány v místě této činnosti. Proto se zákon o půdě výslovně vztahuje i na obytné budovy bývalých zemědělských usedlostí (§1 odst. 1 písm. b). Jestliže tedy bývalá obytná část zemědělské usedlosti je nadále používána k bydlení, je dána souvislost se zemědělskou výrobou podle příslušných ustanovení zákona o půdě. Pozemkový úřad a krajský soud ve své argumentaci týkající se posouzení otázky, zda zásadní přestavbou stavba ztratila svůj původní stavebně-technický charakter tak, že již nesouvisí s předmětem zemědělské výroby, vycházely výlučně z vymezení stavby z hlediska veřejného stavebního práva. K těmto otázkám Ústavní soud judikoval v již citované věci, sp. zn. II. ÚS 186/95, že aplikace ustanovení §11 odst. 4 nestojí a nepadá se stavebně technickými parametry, ale musí vycházet jednak ze skutečnosti, že jde o zmírnění křivd na jedné straně a zajištění zemědělské výroby na druhé straně, přitom korelátem je rozsah zásahu (zásadní přestavba), který je individuální, přestože zákonodárce v tomto směru počítá i s kritérii stavebně technickými. O zásadní přestavbu půjde jen tam, kde přestavba popře možnost zajištění zemědělské výroby ve vlastním i souvisejícím smyslu slova. Kdy tomu tak bude, je třeba vykládat restriktivně nejen proto, že jde o zmírnění majetkových křivd a princip kontinuity s původním vlastníkem, ale především proto, že samotná vázanost na zemědělskou výrobu je zásahem do práv restituenta, který by, nebýt křivdy, mohl dnes ve svém majetku provozovat v zásadě jakoukoliv, tedy i nezemědělskou činnost. S ohledem na uvedené skutečnosti je pak nucen Ústavní soud konstatovat, že ve vztahu k ustanovení §11 odst. 4 zákona o půdě je "veřejnoprávní" výklad jako výklad výlučný přímo vyloučen a zcela nedostačující. Ústavní soud je ve vztahu k rozhodování krajského soudu při posuzování naplnění podmínek §11 odst. 4 zákona o půdě nucen, a to nad rámec námitek obsažených v ústavní stížnosti, konstatovat, jak tomu učinil např. ve věci III. ÚS 187/98, že ty případy, kdy obecný soud neposkytne účastníkům ochranu v jejich základních právech a svobodách, ač již tato ve skutkově obdobných případech byla Ústavním soudem přiznána, je nutno považovat za porušení principu rovnosti v právech. K takovému pochybení ze strany obecného soudu v přezkoumávané věci došlo, když v době jeho rozhodování zde byl publikovaný nález Ústavního soudu ve věci II. ÚS 186/95 (porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny), kterého se stěžovatel ve svém opravném prostředku oprávněně dovolával, avšak krajský soud toto ponechal bez povšimnutí. Na druhé straně nemůže Ústavní soud přisvědčit námitkám stěžovatele, směřujícím ke způsobu pořízení a také posuzování důkazní hodnoty znaleckého posudku. V tomto ohledu Ústavní soud přisvědčuje argumentaci podané k této otázce krajským soudem. Ústavní soud pak, jako již mnohokrát, k současně namítanému porušení práva podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod je nucen konstatovat, že ústavní ochrana se vztahuje k vlastnickému právu již konstituovanému, nikoliv k uplatněnému restitučnímu nároku. V tomto směru nemohl Ústavní soud ústavní stížnosti přisvědčit. Ústavní soud, aniž by předjímal konkrétní výsledek řízení, pokud jde o uplatněný restituční nárok na vydání obytné budovy v P., je nucen konstatovat, že uvedeným postupem Krajského soudu v Českých Budějovicích došlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst.1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a k odepření ochrany jeho právům zákonem stanoveným způsobem podle čl.90 Ústavy České republiky. Vzhledem k výše uvedeným důvodům Ústavní soud rozsudek krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11.11.1997, č.j. 10 Ca 306/97-31, zrušil. Jelikož důvody zrušení rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích byly v převážné míře založeny již postupem správního orgánu, jakož i z důvodů procesní ekonomie, Ústavní soud rozhodl také o zrušení rozhodnutí Okresního úřadu v Prachaticích, okresního pozemkového úřadu, ze dne 1.7.1997, č.j. PÚ-205/654/92/Kř./0/671/97 (§82 odst. 3 písm. a/ zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 3. srpna 2000