ECLI:CZ:US:2000:3.US.150.99
sp. zn. III. ÚS 150/99
Nález
Ústavní soud rozhodl po ústním jednání dne 20. ledna 2000 v senátě ve věci ústavní stížnosti Ing. M. Č., Ing. M. Č., Ing. V. J., všech zastoupených JUDr. L. C., advokátem, za účasti vedlejšího účastníka T. H., a. s., zastoupeného Mgr. D. R., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. prosince 1998, č. j. 11 Co 158/98-75, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Lounech ze dne 5. prosince 1997, č. j. 7 C 214/92-45, o zamítnutí návrhu na vydání nemovitostí, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. prosince
1998, č. j. 11 Co 158/98-75, a rozsudek Okresního soudu v Lounech
ze dne 5. prosince 1997, č. j. 7 C 214/92-45, se zrušují.
Odůvodnění:
Návrhem, podaným k doručení Ústavnímu soudu dne 22. března
1999, tj. ve lhůtě stanovené v §72 odst. 2 zákona č. 182/1993
Sb., ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatelé domáhají zrušení
rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. prosince
1998, č. j. 11 Co 158/98-75, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního
soudu v Lounech ze dne 5. prosince 1997, č. j. 7 C 214/92-45,
o zamítnutí návrhu na vydání nemovitostí. Uvedenými rozhodnutími
soudů se cítí být dotčeni v základních právech a svobodách,
plynoucích z čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních
práv a svobod (dále Listina), čl. 90 Ústavy a čl. 6 odst. 1 Úmluvy
o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z obsahu spisu Okresního soudu v Lounech sp. zn. 7 C 214/92
a správního spisu Okresního úřadu v Lounech, referátu finančního,
Fin.2/97/Kr, jež si Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno
následující:
Stěžovatelé se žalobou před obecnými soudy domáhali vydání
přesně určených nemovitostí dle zákona č. 87/1991 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, přičemž v části vzali svůj návrh zpět, pročež
bylo v této části řízení Okresním soudem v Lounech zastaveno.
Žalobní návrh stěžovatelé opírají o práva plynoucí ze zákona
č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, přičemž z podané
argumentace lze pouze dovodit, že titulem pro vydání nemovitostí
mělo být znárodnění vykonané v rozporu s tehdy platnými zákonnými
předpisy dle §6 odst. 1 písm. k) uvedeného zákona.
Okresní soud v Lounech v rozsudku ze dne 5. prosince 1997, č.
j. 7 C 214/92-45, návrh na vydání nemovitostí zamítl. Po
provedeném dokazování dospěl totiž k závěru, že předmětné
nemovitosti přešly na stát konfiskací dle dekretu prezidenta
republiky č. 108/1945 Sb., a to na základě konečného rozhodnutí
Ústředního národního výboru hl. města Prahy ze dne 26. ledna
1956, č. j. Fin./3-221-56, přičemž přechod majetku právního
předchůdce stěžovatelů na stát měl nastat dnem 30. října 1945,
čili vyhlášením uvedeného dekretu prezidenta republiky, a tudíž
v době mimo rozhodné období ve smyslu zákona o mimosoudních
rehabilitacích.
V odvolání stěžovatelé polemizují se závěrem soudu prvního
stupně o přechodu předmětného majetku na stát konfiskací a tvrdí,
že k uvedenému přechodu došlo znárodněním, a to v rozporu s tehdy
platnými právními předpisy. Odkazuje na konstantní judikaturu
Ústavního soudu (III. ÚS 114/93), poukazují na porušení povinnosti
ministra rozhodnout osobně o rozsahu znárodnění, a dále namítají
porušení ustanovení, určujícího minimální hranici počtu
zaměstnanců pro znárodnění. Pokud by přechod daného majetku na
stát byl posuzován dle konfiskačních výměrů, argumentují
v odvolání judikaturou obecných soudů, dle nichž nutno konfiskace
majetku dle dekretu prezidenta č. 108/1945 Sb. posuzovat v režimu
zákona o mimosoudních rehabilitacích, pokud konfiskační výměry
byly vydány v rozhodné době.
Krajský soud rozsudkem ze dne 28. prosince 1998, č. j. 11 Co
158/98-75, rozsudek Okresního soudu v Lounech ze dne 5. prosince
1997, č. j. 7 C 214/92-45, potvrdil, když odvolání stěžovatelů
neshledal důvodným. Nad rámec argumentace soudu prvního stupně se
zabýval rozsahem možné aplikace zákona o mimosoudních
rehabilitacích i na případy přechodu majetku oprávněných osob dle
dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., když poukázal na
nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 28/94, dle něhož je na základě
zákona o mimosoudních rehabilitacích přípustné vydání majetku
toliko za podmínek §6 odst. 2 a §2 odst. 1 písm. c) tohoto
zákona, pokud správní orgán rozhodoval o splnění podmínek podle
dekretu č. 108/1945 Sb. až po 25. únoru 1948, tedy v rozhodném
období ve smyslu ustanovení §1 zákona č. 87/1991 Sb., ve znění
pozdějších předpisů. Soud odvolací přitom dospěl k závěru, dle
něhož na posuzovanou věc ani jeden z obou možných důvodů aplikace
zákona o mimosoudních rehabilitacích nedopadá. Z pohledu
ustanovení §2 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, dovodil, že v případě právního předchůdce
stěžovatele ke konfiskaci majetku nedošlo v důsledku politické
persekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva
a svobody, když nepřipustil oprávnění soudu přezkoumávat věcnou
správnost správního rozhodnutí (s odvoláním na ustanovení §135 o.
s. ř.) z pohledu adekvátnosti aplikace podmínek obsažených v §1
dekretu. Aplikaci restitučního titulu dle §6 odst. 2 zákona
o mimosoudních rehabilitacích připouští odvolací soud v případě
konfiskace pouze tehdy, pakliže by o tom nebyl vydán příslušný
výměr, popřípadě by nenabylo takové rozhodnutí právní moci, nebo
bylo zrušeno, což rovněž, dle jeho přesvědčení, na předmětnou věc
nedopadá. Za této situace Krajský soud v Ústí nad Labem považoval
za správné rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud tento návrh
stěžovatelů zamítl, aniž by se zabýval dalšími skutečnostmi,
vyžadujícími případného bližšího objasnění (tj. otázkou případného
znárodnění či otázkou, zda přestavbou ztratily nemovitosti svůj
stavebně technický charakter, což tvořilo součást argumentace
odpůrce v řízení před obecnými soudy).
Ústavní stížnost vytýká rozhodnutím obecných soudů zejména
extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a přijatými právními
závěry. Poukazuje zejména na datum úmrtí právního předchůdce
stěžovatelů dne 5. listopadu 1954, jež předcházelo datu konečného
rozhodnutí o konfiskaci dne 26. ledna 1956. Jelikož úmrtí
účastníka správního řízení v průběhu řízení o odvolání proti dosud
nepravomocnému rozhodnutí o konfiskaci mělo, dle přesvědčení
stěžovatelů, za následek nutnost zastavení řízení ex lege, a pokud
se tak nestalo a rozhodnutí bylo vydáno proti zemřelému bez účasti
jeho dědiců, pak takový postup správního orgánu měl za následek
nicotnost správního rozhodnutí, k němuž z úřední povinnosti nelze
přihlížet. V této souvislosti stěžovatelé poukazují i na výměr
Magistrátu hl. města Prahy, referátu pro správu majetku, ze dne
17. prosince 1947, č. j. 80185-NS-47- živ.-Ka, kterým bylo
rozhodnuto, že v dané věci nejsou dány podmínky pro konfiskaci
majetku dle dekretu č. 108/1945 Sb., a dále poukazují i na
osvědčení o národní a politické spolehlivosti právního předchůdce
stěžovatelů ze dne 31. srpna 1945. Z uvedeného dovozují závěr, dle
něhož v případě, že v řízení o konfiskaci majetku dle dekretu č.
108/1945 Sb. byla vydána dvě zcela protichůdná rozhodnutí, musí
soud zvlášť pečlivě zkoumat, zda rozhodnutí vydaná po 25. únoru
1948 nebyla postupem uvedeným v ustanovení §2 odst. 1 písm. c)
zákona č. 87/1991 Sb., tj. jaké důkazy vedly správní orgány
v rozhodném období ke zcela jiným právním závěrům, než v době
existence právního státu.
V ústavní stížnosti je dále vyjádřen názor, dle něhož
v případě, když k přechodu majetku na stát mohlo dojít podle dvou
různých skutečností uvedených v ustanovení §6 zákona č. 87/1991
Sb., ve znění pozdějších předpisů, je rozhodující ten titul, podle
kterého stát věci skutečně převzal, tj. v případě nemovitostí ten
důvod, který byl zapsán do pozemkové knihy, evidence nemovitostí
apod. Uvedený právní názor je podepřen i odkazem na ustanovení §3 odst. 3 zákona č. 231/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů,
které umožňuje prokázání důvodu převzetí znárodněných nemovitostí
státem výpisem z pozemkové knihy. V předmětné věci přitom k vkladu
vlastnického práva k dané nemovitosti pro Spojené smaltovny
a závody na kovové zboží, n. p., došlo dne 10. května 1950 (tj.
ještě za účinnosti o. z. o.), přičemž vyvlastňovací výměr
ministerstva průmyslu byl vydán dne 2. prosince 1949.
Jak bylo již uvedeno, v naznačeném, dle jejich přesvědčení
extrémním, rozporu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry
obecných soudů, jakož i v neakceptování judikatury Ústavního
soudu, spatřují stěžovatelé dotčení v základních právech
a svobodách, plynoucích z čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny,
dále čl. 90 Ústavy a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod.
Na základě výzvy Ústavního soudu podle §42 odst. 4 a §76
odst. l zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů,
podal dne 12. listopadu 1999 Krajský soud v Ústí nad Labem
k předmětné ústavní stížnosti vyjádření, v němž předseda senátu
11 Co ve věci samé odkazuje na obsah odůvodnění stížností
napadeného rozsudku krajského soudu. Vycházeje z nesporných
skutkových okolností případu, ve vyjádření zvláště poukazuje na
skutečnost, že soud odvolací v dané věci zkoumal i rozsah možné
aplikace zákona o mimosoudních rehabilitacích na případy přechodu
majetku oprávněných osob dle dekretu prezidenta republiky č.
108/1945 Sb., a to s ohledem na právní názor, obsažený v nálezu
Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 28/94, přičemž dospěl k závěru, dle
něhož žádná z těchto možností na předmětnou věc nedopadá.
Za podstatnou námitku stěžovatele účastník řízení považuje
poukaz na nicotnost výměru o konfiskaci majetku ze dne 7. prosince
1949. Krajský soud ve svém rozhodování nicotnost konfiskačního
správního aktu neuvažoval, když tato nebyla ze strany stěžovatelů
namítána, takže soud považoval za nesporné, že příslušný
konfiskační výměr se stal po rozhodnutí příslušného orgánu
pravomocným. V této souvislosti se ve vyjádření poukazuje na
protokol o jednání před odvolacím soudem ze dne 17. prosince
1998, dle něhož zástupce stěžovatelů výslovně prohlásil, že
vadnost konfiskačních výměrů nenamítá a že v tomto ohledu zmíněné
námitky vztahuje na znárodňovací dekrety.
Účastník řízení závěrem svého vyjádření namítá nekonkrétnost
výtky nerespektování nálezů Ústavního soudu, když se v ústavní
stížnosti jedná pouze o zcela všeobecné tvrzení bez označení
příslušných dotčených nálezů.
III.
III/a
Hodnocení ústavnosti zásahu orgánu veřejné moci do základních
práv a svobod se skládá z několika komponentů (III. ÚS 102/94,
III. ÚS 114/94, III. ÚS 84/94, III. ÚS 142/98, III. ÚS 224/98
a další). Prvním je posouzení ústavnosti aplikovaného ustanovení
právního předpisu (což vyplývá z §68 odst. 2 zákona č. 182/1993
Sb., ve znění pozdějších předpisů). Dalšími komponenty jsou
hodnocení dodržení ústavních procesních práv, a konečně posouzení
ústavně konformní interpretace a aplikace hmotného práva.
V předmětné věci Ústavní soud neshledal důvod k posuzování
ústavnosti aplikovaného hmotného a procesního práva.
III/b
Skutková zjištění, provedená obecnými soudy v dané věci, jsou
mezi účastníky řízení nesporná a lze je seřadit a doplnit do
následující posloupnosti:
- dne 4. října 1946 podal Místní národní výbor v Lenešicích návrh
na konfiskaci majetku právního předchůdce stěžovatelů (správní
spis Okresního úřadu v Lounech, referátu finančního, sp.zn.
Fin.2/97/Kr),
- výměrem ze dne 17. prosince 1947, č. j. 80185-NS-47-Živ.-Ka
Magistrát hl. města Prahy rozhodl tak, že v dané věci nejsou dány
podmínky pro konfiskaci (správní spis Okresního úřadu v Lounech,
referátu finančního, sp. zn. Fin.2/97/Kr),
- výměrem Magistrátu hl. města Prahy ze dne 28. února 1948, č. j.
13990-NS-48.Živ.Ka., byla na předmětný majetek zavedena národní
správa podle §3 a 7 dekretu č. 5/1945 Sb., jejíž důvodem bylo
označeno připravované znárodnění předmětného podniku a hrozba
nebezpečí zásahů hospodářsky neodůvodněných a ohrožujících plynulý
chod výroby a hospodářského života, přičemž národním správcem byly
určeny Československé smaltovny, továrny na kovové zboží, n. p.,
(uvedený výměr byl výměrem Magistrátu hl. města Prahy ze dne 30.
dubna 1948, č. j. 20601 NS/48-Živ.-Ka, zrušen, a to z důvodu
vydání výměru Ministerstva průmyslu o zavedení národní správy
(správní spis Okresního úřadu v Lounech, referátu finančního,
sp.zn. Fin.2/97/Kr),
- výměrem Ministerstva průmyslu ze dne 1. března 1948, č. j.
V/7-89878/48, zavedena na předmětný majetek národní správa dle
dekretu č. 5/1945 Sb., přičemž prozatímním národním správcem byly
určeny Spojené smaltovny a závody na kovové zboží, n. p., (správní
spis Okresního úřadu v Lounech, referátu finančního, sp. zn.
Fin.2/97/Kr),
- na základě odvolání Osídlovacího úřadu a Fondu národní obnovy
v Praze dne 7. prosince 1949 rozhodl Obvodní národní výbor v Praze
2 pod č. j. 562-7/12-49/Vít., o konfiskaci veškerého předmětného
majetku (čl. 63b spisu Okresního soudu v Lounech sp. zn. 7
C 214/92),
- k odvolání právního předchůdce stěžovatelů bylo dané rozhodnutí
rozhodnutím Ústředního národního výboru hl. města Prahy ze dne
22. února 1950, č. j. 562-20.II.1950- VIII/4 Dr. Sa/L., zrušeno
pro vadnost po stránce materiální i formální a vráceno Obvodnímu
národnímu výboru v Praze 2 k dalšímu řízení (správní spis
Okresního úřadu v Lounech, referátu finančního, sp. zn.
Fin.2/97/Kr),
- výměrem Obvodního národního výboru v Praze 2 ze dne 31. března
1950, č. j. 562-6/3- 50-2-Vít, bylo opětovně rozhodnuto
o konfiskaci veškerého majetku právního předchůdce stěžovatelů,
a to dle §1 odst. 2 dekretu č. 108/1945 Sb. (č. l. 63 spisu
Okresního soudu v Lounech sp. zn. 7 C 214/92),
- dne 5. listopadu 1954 právní předchůdce stěžovatelů zemřel
(přílohy k č. l. 18 spisu Okresního soudu v Lounech sp. zn. 7
C 214/92 - potvrzení Státního notářství Praha východ ze dne 1.
října 1991),
- dne 26. ledna 1956 finační odbor rady Ústředního národního
výboru hl. města Prahy rozhodnutím č. j. Fin./3-221-56 odvolání do
předchozího konfiskačního rozhodnutí zamítl (č. l. 63 spisu
Okresního soudu v Lounech sp. zn. 7 C 214/92),
- vyhláškou ministra průmyslu č. 1254/1948 Ú. l. I v bodě B. 56
byly ke dni 1. ledna 1948 znárodněny dle §1 odst. 4 zákona č.
114/1948 Sb., ze dne 28. dubna 1948, předmětné nemovitosti s tím,
že dle §4 odst. 7 dekretu č. 100/1945 Sb. rozsah znárodnění
vymezí ministr průmyslu,
- dílčím výměrem Ministerstva průmyslu ze dne 2. prosince 1949 č.
j. 182.252/1949-V-IV- 2, byly předmětné nemovitosti znárodněny dle
§4 dekretu prezidenta republiky č. 100/1945 Sb., ve znění čl. II
zákona č. 114/1948 Sb. (č. l. 31 spisu Okresního soudu v Lounech
sp. zn. 7 C 214/92),
- dne 10. května 1950 byl proveden na základě předchozího výměru
vklad vlastnického práva k dané nemovitosti pro Spojené smaltovny
a závody na kovové zboží, n. p. (č. l. 34 spisu Okresního soudu
v Lounech sp. zn. 7 C 214/92).
Obecné soudy z daných skutkových zjištění dovodily k závěr,
dle něhož na posuzovanou věc ani jeden z obou možných důvodů
aplikace zákona o mimosoudních rehabilitacích nedopadá. Z pohledu
ustanovení §2 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, dle jejich názoru, v případě právního
předchůdce stěžovatele ke konfiskaci majetku nedošlo v důsledku
politické persekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná
lidská práva a svobody, když nepřipustily oprávnění soudu
přezkoumávat věcnou správnost správního rozhodnutí (s odvoláním na
ustanovení §135 o. s. ř.) z pohledu adekvátnosti aplikace
podmínek obsažených v §1 dekretu. Bezvýjimečná aplikace
ustanovení §135 o. s. ř. v oblasti působnosti zákona
o mimosoudních rehabilitacích činí pak první z důsledků nálezu
Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 28/94 neuplatnitelným (jedná
se o sofistikovanější analogii známého principu, obsaženého ve
slavném románu Josepha Hellera, Hlava 22). Ustanovení §2 odst.
1 písm. c) zákona o mimosoudních rehabilitacích je tudíž ve vztahu
k §135 o. s. ř. ustanovením speciálním a umožňuje v daném rozsahu
přezkoumat a posoudit i pravomocná konfiskační rozhodnutí.
Aplikaci restitučního titulu dle §6 odst. 2 zákona
o mimosoudních rehabilitacích připouští odvolací soud v případě
konfiskace pouze tehdy, pakliže by o tom nebyl vydán příslušný
výměr, popřípadě by nenabylo takové rozhodnutí právní moci, nebo
bylo zrušeno, což rovněž, dle jeho přesvědčení, na předmětnou věc
nedopadá.
Dle judikatury Nejvyššího správního soudu (rozhodnutí ze dne
31. prosince 1946, Boh. A 1512/46) se i na konfiskační řízení
(v dané věci dle dekretu 12/1945 Sb.) vztahují ustanovení
správního řádu (vládní nařízení č. 8/1928 Sb.). Uvedený závěr
nepochybně platil i pro řízení konfiskační dle dekretu č.
108/1945 Sb., když tento toliko pro řízení před Fondy národní
obnovy stanovil přiměřené použití vládního nařízení č. 8/1928 Sb.
(nikoliv však pro řízení konfiskační). Dle ustanovení §72 odst.
2 vládního nařízení č. 8/1928 Sb. je rozhodnutí vydáno, pokud ve
správních předpisech není ustanoveno jinak a nebylo-li prohlášeno
v přítomnosti stran ústním prohlášením, doručením písemného jeho
vyhotovení. Jelikož v dané věci není ustanoveno dekretem č.
108/1945 Sb. jinak a jelikož, jak plyne ze správního spisu
Okresního úřadu v Lounech, referátu finančního, sp. zn.
Fin.2/97/Kr, nebylo předmětné konfiskační rozhodnutí prohlášeno
v přítomnosti stran ústním prohlášením, a jelikož je toto
rozhodnutí adresováno právnímu předchůdci stěžovatelů a jeho otci,
kteří v dané době již nežili, a nikoli právním sukcesorům,
a jelikož ve správním spise není obsaženo potvrzení o jeho
doručení, lze z toho oprávněně dovodit, že na konfiskační výměr
finančního odboru rady Ústředního národního výboru hl. města Prahy
rozhodnutím dne 26. ledna 1956, č. j. Fin./3-221-56, nutno
nahlížet jako kdyby nebyl vydán (podrobně k procesní sukcesi dle
vládního nařízení č. 8/1928 Sb. viz J. Hoetzel, Československé
správní právo, část všeobecná, Praha 1937, s. 328 a násl.).
Podmínkou sukcese procesní by byla sukcese hmotněprávní, jež byla
podmíněna provedením dědického řízení, jeho obsahem by musely být
i předmětné nemovitosti. K takovému dědickému řízení nedošlo (viz
potvrzení Státního notářství Praha-východ ze dne 1. října 1991
- příloha k č. l. 18 spisu Okresního soudu v Lounech sp. zn. 7
C 214/92), a ani dojít nemohlo, protože jeho podmínkou by muselo
být zrušení výše uvedené znárodňovací vyhlášky a na ni
navazujícího znárodňovacího výměru.
Z uvedeného plyne, a to i z pohledu odůvodnění rozhodnutí
krajského soudu, jelikož konfiskační výměr nenabyl právní moci
(a ani jí nabýt nemohl), že v daném případě jsou dány rovněž
podmínky pro posouzení aplikace §6 odst. 2 zákona o mimosoudních
rehabilitacích. Na tomto závěru nemění nic ani námitka účastníka
řízení, dle níž na uvedenou skutečnost stěžovatelé neupozornili
v řízení před obecnými soudy: Zkoumání podmínek obsažených
v ustanovení §135 odst. 2 o. s. ř. je věcí soudu, tj. věcí soudu
je učinit závěr, zda v rozhodované věci bylo vydáno rozhodnutí,
z něhož v dalším pak soud vychází. K nenaplnění podmínek právní
moci individuálního právního aktu, z něhož soud v dalším řízení
vychází, se nepřihlíží k námitce účastníků řízení, nýbrž z úřední
povinnosti.
Z uvedených důvodů nelze přijmout závěry obecných soudů,
potvrzující zákonnost konfiskace předmětného majetku.
Ústavní soud se dále neztotožňuje s postupem soudů obou
instancí, když se nezabývaly dalšími skutečnostmi, vyžadujícími
případné bližší objasnění, a to zejména otázkou případného
znárodnění majetku právního předchůdce stěžovatelů. Ústavní soud
v dnes již konstantní judikatuře (III. ÚS 232/96 a další) se
ztotožnil s právním názorem Ústavního soudu ČSFR, vyjádřeném
v nálezu ve věci vedené pod sp. zn. I. ÚS 597/92 (č. 16 Sbírky
usnesení a nálezů Ústavního soudu ČSFR, ročník 1992). Jádro tohoto
názoru spočívá v odmítnutí akceptace retroaktivních důsledků
znárodňovacích zákonů, přijatých po komunistickém převratu 25.
února 1948 (mezi něž patří i zákon č. 114/1948 Sb.), a vztažení
jím upraveného postupu znárodnění i z hlediska rozhodné doby pod
režim restitučních zákonů, tj. i zákona o mimosoudních
rehabilitacích.
Ústavní soud se v této souvislosti opakovaně vyjádřil
i k naplnění podmínek, vyžadovaných v ustanovení §6 odst. 1 písm.
k) zákona o mimosoudních rehabilitacích (nálezy sp. zn. III. ÚS
114/93, III. ÚS 232/96 a další), když dospěl ke stanovisku, podle
něhož rozhodovací pravomoc ve věcech znárodnění, ať již šlo
o znárodnění samotné či o jeho rozsah nebo o náhradové otázky se
znárodněním spojené, byla svěřena výlučně do rukou ministra. Tato
právní konstrukce byla spjata s předpokladem, dle něhož nemá-li
se, alespoň v obecné poloze, připustit, že znárodňovací režim
založený dekrety č. 100/1945 Sb. a č. 101/1945 Sb., ve znění
zákonů č. 114/1948 Sb. a č. 115/1948 Sb., byl výrazem pouze
"třídní vůle", čili pouhé libovůle, pak nelze usoudit jinak, než
že samotný proces znárodnění, jeho rozsah, jakož i důsledky z něj
vyplývající, dály se pod politickou odpovědností příslušného
ministra. Osobu ministra a jeho ústavní a politickou odpovědnost
nelze tudíž zaměňovat za jeho úřad, tedy za ministerstvo, příp. za
jeho podřízeného úředníka bez ústavní odpovědnosti. Jak plyne
z výše uvedených zjištění, uvedený závěr se plně vztahuje i na
posuzovanou věc.
III/c
Z pohledu ústavněprávního nutno stanovit podmínky, za splnění
kterých nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy má za
následek porušení základních práv a svobod. Ústavní soud spatřuje
tyto podmínky v následujících okolnostech: Základní práva
a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní
ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého
práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole
(např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku
interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti
(např. přepjatý formalismus), pak zakládá dotčení na základním
právu a svobodě.
V posuzované věci obecné soudy nesprávně aplikovaly
ustanovení §2 odst. 1 písm. c), §6 odst. 1 písm. k) a §6 odst.
2 zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a to ve
vztahu k ustanovení §135 o. s. ř., ustanovením dekretu 100/1945
Sb., ve znění zákona č. 114/1948 Sb., vládního nařízení č. 8/1928
Sb., jakož i dekretu č. 108/1945 Sb. Ústavním soudem vytýkaná
nesprávnost aplikace uvedených ustanovení jednoduchého práva
spočívá v porušení principu zákazu svévole. Jak Ústavní soud
opakovaně zdůraznil (III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95 a další),
jedním z principů, představujícím součást práva na řádný proces
(čl. 36 odst. 1 Listiny) a vylučujícím libovůli při rozhodování,
je nezbytná návaznost mezi skutkovými zjištěními a úvahami při
hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně
druhé. V případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním
nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné
možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají,
nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36
odst. 1 Listiny. Tímto způsobené nevydání věci, ačkoli pro ně byly
dány zákonné důvody ve smyslu zákona o mimosoudních
rehabilitacích, představuje pak porušení čl. 11 odst. 3 Listiny,
dle něhož vlastnictví nesmí být zneužito na újmu práv druhých,
v daném případě na újmu práva osoby oprávněné na vydání věci.
Vzhledem k výše uvedeným důvodům Ústavní soud rozsudek
Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne ze dne 28. prosince 1998,
č. j. 11 Co 158/98-75, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu
v Lounech ze dne 5. prosince 1997, č. j. 7 C 214/92-45,
o zamítnutí návrhu na vydání nemovitosti, zrušil. Jelikož důvody
zrušení rozsudku soudu odvolacího byly založeny v rozhodující míře
již rozhodnutím soudu prvního stupně, jakož i z důvodu procesní
ekonomie, Ústavní soud rozhodl i o zrušení rozhodnutí Okresního
soudu v Lounech ze dne 5. prosince 1997, č. j. 7 C 214/92-45 [§82 odst. 1, odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění
pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto nálezu se nelze odvolat.
V Brně dne 20. ledna 2000