ECLI:CZ:US:2000:3.US.227.2000
sp. zn. III. ÚS 227/2000
Usnesení
III. ÚS 227/2000
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Z. K., proti usnesení Ústavního soudu ze dne 8. února 2000, sp. zn. II. ÚS 125/98, spolu s návrhem na zrušení §30 a §43 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání dne 3. 5. 2000 soudcem zpravodajem JUDr. Vlastimilem Ševčíkem, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Z hlediska zákonem stanovených podmínek ústavní stížnosti (§30 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) vadným podáním, označeným jako ústavní stížnost, napadl stěžovatel vykonatelné usnesení Ústavního soudu (ze dne
8. února 2000 sp. zn. II. ÚS 125/98) a navrhl "vydání nového rozhodnutí o jeho ústavní stížnosti ze dne 19. března 1998"; své tvrzení a posléze učiněný návrh stěžovatel
odůvodnil - stručně shrnuto - tím, že Ústavní soud, rozhodující v již zmíněné věci
(II. ÚS 125/98), nerozhodl "spravedlivě, veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti", dovodil, že "soudci ani nepochopili podstatu jeho ústavní stížnosti", a tím své rozhodnutí zatížili "mnohonásobným porušením jeho základních práv zaručených mu Listinou základních práv a svobod a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy".
Ústavní stížnost je nepřípustná.
Jak z odůvodnění ústavní stížnosti, tak z obsahu spisu Ústavního soudu
(II. ÚS 125/98) je patrno, že jeho ústavní stížnost, směřující proti pravomocnému usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích (5 Co 2689/97-43 ze dne 30. října 1997), byla posouzena jako zjevně neopodstatněná a jako taková nyní opět napadenou ústavní stížností byla odmítnuta [§43 odst. 2 písm. a) zákona].
Zjevně neopodstatněnou předchozí ústavní stížnost shledal Ústavní soud jednak v tom, že stěžovatel v původním řízení nevyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho (ústavně zaručených) práv poskytoval (§75 odst. 1 zákona), jednak v tom, že bylo napadeno rozhodnutí v řízení o výkonu (pravomocného) rozhodnutí, v němž, jako v řízení exekučním, obecným soudům ex lege nepřísluší přezkum věcné správnosti exekučního titulu, stejně jako takový přezkum ve vztahu k jurisdikci obecných soudů nepřísluší ani Ústavnímu soudu, včetně přezkumu legality jimi vydaných rozhodnutí (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995).
Co do skutkové stránky věci rovněž z odůvodnění ústavní stížnosti a ze spisu Ústavního soudu (II. ÚS 125/98) se podává, že stěžovatel byl pravomocným rozhodnutím správního úřadu potrestán pokutou, soudní přezkum v režimu správního soudnictví opomněl, a protože pravomocně uloženou pokutu nezaplatil, je tato na něm vymáhána (pravomocně povoleným) výkonem rozhodnutí, proti němuž brojí tvrzením, že "pokutu za přestupek, který vůbec nebyl spáchán, vymáhat nelze".
Usnesení Ústavního soudu stalo se vykonatelným (čl. 89 úst. zák. č. 1/1993 Sb.) dnem 22. 2. 2000.
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 úst. zák. č. 1/1993 Sb.) a proti jeho rozhodnutím nejsou opravné prostředky přípustny (§43 odst. 3 zákona); s odkazem na to a s přihlédnutím k povaze ústavního soudnictví je zřejmé, že proti jeho rozhodnutí, jímž bylo - lhostejno jakým způsobem - rozhodnuto o ústavní stížnosti, je další ústavní stížnost jako procesní prostředek směřující proti rozhodnutí ve věci skončené (res indicato) nepřípustný.
O nepřípustné ústavní stížnosti bylo proto rozhodnuto odmítavým výrokem [§43
odst. 1 písm. e) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je zřejmé, aniž by se jevilo účelné vésti stěžovatele k odstranění formální vady (viz vpředu).
Odmítavý výrok stran ústavní stížnosti je ve smyslu ustálené praxe Ústavního soudu
(k tomu srov. např. usnesení ve věci III. ÚS 101/95 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 4., vydání 1., usn. č. 22, Praha 1996) současně důvodem k tomu, aby stěžovatelův návrh na zrušení §30 a §43 zákona o Ústavním soudu (č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů), podaný spolu s posuzovanou ústavní stížností, byl posouzen obdobně jako ústavní stížnost sama.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 3. května 2000