ECLI:CZ:US:2000:4.US.466.99
sp. zn. IV. ÚS 466/99
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti společnosti B. a B., spol. s r. o. zastoupené JUDr. Y. K., advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 6. 1999, č.j. 10 Ca 45/99-32, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 22. 9. 1999 se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 6. 1999, č.j. 10 Ca 45/99-32, kterým byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 22. 12. 1998, č.j. 3075/120/1998, jímž bylo změněno rozhodnutí Finančního úřadu v Českých Budějovicích ze dne 24. 2. 1998, č. 980000037 tak, že daňová ztráta stěžovatelky za rok 1993 byla zvýšena o 14 596,- Kč a celkem tedy činila 569 687,45 Kč, a nebylo vyhověno námitce stěžovatelky zpochybňující správnost posouzení částky 1 mil. Kč jako úhrady nájemného.
Stěžovatelka tvrdí, že napadeným rozsudkem byla porušena její ústavně zaručená základní práva zakotvená v čl. 4 odst. 1 a čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod ("Listina"). Dále uvedla, že postupem Krajského soudu v Českých Budějovicích byla zkrácena na svých procesních právech a že má právo na ochranu podle čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 37 odst. 3 Listiny. Pochybení spatřuje především ve skutečnosti, že v napadeném rozsudku je nesprávně označen žalovaný subjekt jako Finanční úřad v Českých Budějovicích, když žaloba směřovala proti Finančnímu ředitelství v Českých Budějovicích. Dále argumentuje v podstatě obdobně jako v žalobě proti rozhodnutí Finančního úřadu v Českých Budějovicích, přičemž námitky směřují zejména proti posouzení přijaté částky 1 mil. Kč správcem daně jako nájemného a tudíž zdanitelného příjmu. Smlouva o pronájmu mezi společností B. a B. a M. M. byla posouzena v jiném řízení vedeném u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 10 Ca 257/96 jako neplatná, kde účastníci smlouvy jsou vzájemně povinni vrátit poskytnuté plnění. Proto částku 1 mil. Kč, poskytnutou jako nájemné na základě uvedené neplatné smlouvy, je dle názoru stěžovatelky nutno posuzovat jako přijatou zálohu na uvažovaný nájem, kterou je poplatník daně povinen vrátit a kterou je nutno zaúčtovat na účet 314 nebo 324, a proúčtování zaplacené zálohy není předmětem daně z příjmu. Stěžovatelka tvrdí, že uvedená částka byla dvakrát zdaněna, poprvé již v roce 1992, což odporuje základním zásadám daňového řízení dle §2 zák. č. 337/1992 Sb. Nesouhlasí s argumentací napadeného rozsudku, kde je poukazováno na zprávu o daňové kontrole za rok 1993, projednanou "bez výhrad a vyjádření žalobce", přičemž správně se jednalo o projednání "bez vyjádření". Nesouhlasí též se závěrem krajského soudu uvedeným v odůvodnění napadeného rozhodnutí, že rozhodnutí o stanovení základu daně za rok 1993 nemuselo být doručeno přímo poplatníkovi, když bylo doručeno jeho právní zástupkyni.
Krajský soud v Českých Budějovicích, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že dle jeho přesvědčení k namítanému porušení ústavně zaručených základních práv a svobod nedošlo, neboť soud projednal věc předepsaným procesním způsobem a při rozhodování o žalobě uplatnil státní moc v mezích daných zákonem. Pokud jde o nesprávné označení účastníka řízení v napadeném rozsudku, jednalo se o zřejmou chybu v psaní, která byla napravena opravným usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 10. 1999, sp. zn. 10 Ca 45/99. Pro souzenou věc bylo podstatné zjištění, že pronájem nebytových prostor byl uskutečněn a nájemné inkasováno. Částka ve výši 583 333,- Kč, tj. nájem za období od 1. 1. 1993 do 1. 8. 1993, časově a věcně souvisela s rokem 1993, proto byla za rok 1992 zohledněna a zahrnuta do základu daně z příjmu právnických osob za rok 1993, když základ daně za rok 1992 byl o tuto částku snížen. S věcí nelze spojovat ani stěžovatelkou uváděný rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 10 Ca 257/96, který se týkal odlišného daňového subjektu. Odkaz na protokol správce daně ze dne 16. 12. 1997 byl činěn podpůrně a pro úplnost výčtu provedených důkazů. Zkoumáním data doručení rozhodnutí žalovaného stěžovatelce se soud nezabýval, neboť stěžovatelkou uplatněná námitka se netýkala nesplnění jí uložené povinnosti, ale dodržení lhůty pro podání námitek, když datum doručení právní zástupkyni stěžovatelky nebylo sporné. Závěrem vyjádřil přesvědčení, že napadeným rozhodnutím nedošlo k namítanému zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod a navrhl, aby Ústavní soud nálezem ústavní stížnost zamítl.
Finanční ředitelství v Českých Budějovicích, jako vedlejší účastník, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedlo, že stěžovatelka ve své stížnosti uvádí námitky, které jsou fakticky shodné s námitkami vznesenými jak v odvolání, tak i v žalobě podané ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích. Z tohoto důvodu odkázalo na své rozhodnutí ze dne 22. 12. 1998, kterým bylo zamítnuto odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru na daň z příjmů právnických osob za rok 1993 a dále na své vyjádření ze dne 7. 4. 1999 k žalobě, kde se vypořádalo se všemi námitkami stěžovatelky. K námitce dvojího zdanění uvedlo, že k němu nedošlo, když stěžovatelka zřejmě neporozuměla konstrukci daně a základu daně, resp. daňové ztráty podle zákona č. 157/1989 Sb., o důchodové dani, ve znění pozdějších předpisů. Fakt, zda je při projednání zprávy o kontrole použito výrazu "bez vyjádření" či "bez výhrad" nesnižuje v žádném případě věrohodnost zjištění daňové kontroly a nelze tedy zprávu o kontrole odmítat jako důkazní prostředek. Z uvedených důvodů navrhlo, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl.
Po posouzení obsahu napadeného rozhodnutí, jakož i obsahu vyžádaného spisu Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 10 Ca 45/99 a správního spisu Finančního ředitelství v Českých Budějovicích, č.j. 3075/120/1998, Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost a návrhy s ní spojené je třeba odmítnout, a to z následujících důvodů.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky se zamítnutím žaloby na přezkoumání uvedeného správního rozhodnutí finančního orgánu a se způsobem hodnocení důkazů v daňovém řízení a v řízení o přezkum správního rozhodnutí. Z ústavněprávního hlediska pak jde především o posouzení otázky, zda byla stěžovatelka zkrácena na svém právu na přezkoumání zákonnosti předmětného rozhodnutí orgánu veřejné správy ve smyslu čl. 36 odst. 2 Listiny, příp. na svém právu na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, když Ústavní soud namítané porušení čl. 4 odst. 1 Listiny neshledal, neboť toto ustanovení neuvádí samostatná jednotlivá základní práva, ale stanoví pouze nutnost ukládat obecné povinnosti toliko na základě zákona při zachování základních práv a svobod (viz. nález Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS 12/94, uveřejněný pod č. 20 ve svazku 3 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR). Stejně tak Ústavní soud neshledal namítané porušení čl. 11 odst. 5 Listiny, neboť je evidentní, že v případě stěžovatelky byla daň ukládána na základě zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů.
Ústavní soud ve své judikatuře, která je obecně přístupná, vyložil, za jakých podmínek a okolností je oprávněn zasáhnout do jurisdikční činnosti obecných soudů, případně jak se tato jeho pravomoc projevuje ve vztahu k důkaznímu řízení, které proběhlo před těmito soudy. Pokud jde o namítané porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, Ústavní soud neshledal, že by postupem obecného soudu byla stěžovatelka zkrácena na svém právu na spravedlivý proces tak, jak je v citovaném ustanovení Listiny zaručeno a jak bylo toto právo Ústavním soudem opakovaně v jeho ustálené judikatuře vyloženo. Tvrdila-li stěžovatelka v ústavní stížnosti, že bylo zasaženo do jejích ústavně zaručených základních práv tím, že obecný soud v její tvrzené věci dospěl k jinému právnímu závěru, než je názor stěžovatelky, a neuvádí-li další skutečnosti, které by svědčily o porušení citovaného článku Listiny, pak nezbývá, než takovéto tvrzení stěžovatelky hodnotit jako pouhou polemiku s právními závěry obecného soudu a v důsledku toho stěžovatelku odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu ve vztahu ke znakům spravedlivého procesu daného hlavou pátou Listiny, aniž by se jevilo potřebné důvody tam uvedené dále rozvádět. Již ze samotného faktu, že ústavní stížnost směřuje proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, vydanému podle části páté, hlavy druhé o.s.ř., a tudíž že rozhodnutí správního orgánu bylo příslušným soudem přezkoumáno, lze evidentně dovodit, že právo na soudní přezkum správního rozhodnutí zakotvené v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny nebylo porušeno.
Jinou věcí je samozřejmě fakt, že dosud nebyl zřízen Ústavou předvídaný Nejvyšší správní soud a že ani neexistuje žádný prostředek, který by umožňoval sjednocení případných rozdílů judikatury správních senátů různých soudů. Na tuto skutečnost Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně upozorňoval a v některých případech dokonce považoval za svoji povinnost vyslovit závazný právní názor. O takovou věc se však v tomto případě nejednalo.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. února 2000
JUDr. Vladimír Čermák
předseda senátu