ECLI:CZ:US:2001:1.US.181.2000
sp. zn. I. ÚS 181/2000
Usnesení
I. ÚS 181/2000
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů A. J., V. B., a Z. B., všech zastoupených JUDr. M.H., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 12. 1999, sp. zn. 28 Ca 350/98, a rozhodnutí Okresního úřadu v Písku - okresního pozemkového úřadu ze dne 28. 9. 1998, č. j. PÚ/790/98-Pro, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 22. 3. 2000, se stěžovatelé domáhali zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 12. 1999, sp. zn. 28 Ca 350/98, a rozhodnutí Okresního úřadu v Písku - okresního pozemkového úřadu ze dne 28. 9. 1998, č. j. PÚ/790/98-Pro.
Okresní úřad v Písku, okresní pozemkový úřad, rozhodl dne 27. 12. 1995 pod č. j. PÚ/8326/92 podle §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"), tak, že stěžovatelé nejsou spoluvlastníky pozemku č. 1880/7 a č. 1882/2, dle údajů v pozemkové knize, nyní parcel č. 2543/2, č. 1867/8 a č. 1867/6, v kat. území P. Své rozhodnutí odůvodnil pozemkový úřad tím, že neshledal existenci restitučního titulu, neboť pozemky přešly na stát kupními smlouvami, které nebyly uzavřeny v tísni, když upozornění na možnost vyvlastnění nepovažuje pozemkový úřad za tíseň. Městský soud v Praze, který rozhodoval na základě opravného prostředku stěžovatelů, rozhodnutí pozemkového úřadu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dospěl totiž k závěru, že rozhodnutí pozemkového úřadu nebylo vydáno na základě úplně zjištěného skutkového stavu. Pozemkový úřad znovu ve věci rozhodl tak, že stěžovatelé nejsou spoluvlastníky předmětných nemovitostí. Proti tomuto rozhodnutí podali stěžovatelé opět opravný prostředek. Městský soud v Praze pak ústavní stížností napadeným rozsudkem potvrdil rozhodnutí pozemkového úřadu. Soud dospěl k závěru, že nebyla prokázána tíseň při uzavírání kupních smluv jako jedna z podmínek navrácení pozemků. V odůvodnění svého rozsudku pak soud vyložil, z jakých důvodů se o tíseň nejednalo.
Jak zjistil Ústavní soud z rozhodnutí pozemkového úřadu, původní spoluvlastníci pozemků postupně prodali části původních parcel č. 1882/2 a 1880/7, a to "vyvlastňovací úmluvou" ze dne 22. 9. 1960 Československým státním drahám, kupní smlouvou ze dne 30. 10. 1981 Jihočeskému ředitelství spojů České Budějovice a kupní smlouvou ze dne 28. 6. 1983 Československému státu - MNV v Písku. U vyvlastňovací úmluvy ze dne 22. 9. 1960 dospěl pozemkový úřad k závěru, že dle obsahu se jedná o smlouvu kupní. Stěžovatelé spatřovali tíseň v tom, že pozemky získané kupními smlouvami nebyly použity k zamýšlenému účelu, pro který byly vykoupeny. Touto skutečností se dle stěžovatelů orgány veřejné moci vůbec nezabývaly. Pokud by se pozemkový úřad a soud dostatečně zabývaly otázkou, nevyužití vykoupených pozemků a učinily dostatečná zjištění o konkrétním politicko-trestním postihu někoho z žadatelů o jejich vrácení, musely by dojít k závěru, že v právním státě se nikdo majetku dobrovolně nezbavuje, a proto bude vědomí nedostatku zákonné ochrany soukromého vlastnictví objektivně působícím a existujícím stavem, tedy tísní, a toto pak i pohnutkou pro projev vůle jednající osoby tak, že jedná ke svému neprospěchu. Pak bez ohledu na skutečnost, zda došlo k výkupu či k vyvlastnění i jiných pozemků v určené lokalitě argumentací společenským zájmem, je nutno stav tísně vykládat jako stav, kdy prodávající jedná pod silným tlakem vnějších okolností a těmto okolnostem podřizuje své rozhodování, které v daném okamžiku není svobodným rozhodnutím, nýbrž rozhodnutím determinovaným právě oněmi vnějšími okolnostmi. Jako důkaz politicko-trestního postihu předložili stěžovatelé spolu s ústavní stížností dopis Krajského velitelství státní bezpečnosti v Praze ze dne 23. 7. 1951, z něhož vyplývá, že V. H., byl spolu s dalšími dvěma muži zatčen proto, že se pohybovali pohraničním pásmu a byly u nich nalezeny pistole ráže 7.65 mm.
Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že rozhodnutími pozemkového úřadu i soudu bylo porušeno jejich ústavně zaručené právo podle čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst. 1 a čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
K obsahu ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal stanoviska všech účastníků i vedlejších účastníků řízení. Městský soud v Praze uvedl, že v odůvodnění rozsudku podrobně vyložil podstatu tísně ve smyslu restitučních požadavků zákona o půdě a v aplikaci na daný případ. Stěžovatelé také vyklad soudu hodnotí jako obsáhlý a ucelený s logickou argumentací, přesto však vzápětí tento výklad zpochybňují dvěma tvrzeními. Za prvé tvrzením, že soud se vůbec nezabýval faktem, že pozemky získané kupními smlouvami nebyly k zamýšlenému účelu využity. Toto tvrzení lze dle soudu vyvrátit s odkazem na tu část odůvodnění rozsudku, v níž soud i oproti tomu, že stěžovatelé žádné námitky v tomto směru nevznesli, se zabýval tím, z jakých důvodů byly pozemky vykupovány a jak jsou tyto důvody právně relevantní pro posouzení restitučního titulu podle §6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě. V daném případě však nešlo o odnětí jednostranným vyvlastňovacím aktem, u něhož teprve by bylo podstatné posuzovat trvalé využití pozemků pro účely vyvlastnění. Za druhé tvrzením, že konkrétní nátlak a perzekuce rodiny je zřejmá ze sdělení Ministerstva vnitra ze dne 29. 2. 2000, týkajícího se zatčení V. B. pro podezření z přechodu hranic a z protistátní činnosti. Toto tvrzení je zcela nové a opírá se o informaci, která byla stěžovateli získána po vydání napadeného rozsudku a nebyla uplatněna v přezkumném řízení.
Okresní úřad v Písku - okresní pozemkový úřad uvedl, že kupní smlouvy s vlastníky pozemků nebyly uzavírány jako důsledek jejich politického postihu, zvláště když v době uzavření již první kupní smlouvy v roce 1960 ani jeden z nich v Písku nežil. Pozemkový úřad nesouhlasí s tvrzením, že tlak, který vyvinuli zástupci kupujících organizací na prodávající za účelem uzavření kupní smlouvy, byl důsledkem msty tehdejšího režimu za to, že otec prodávajících byl živnostníkem v Písku anebo proto, že byl u PTP. V případě prodeje pozemku Československým státním drahám se jednalo o prodej pouze nejnutnější části pozemku sousedícího s drážním tělesem. Ve spisu je založen geometrický plán, z něhož je patrné, že rozšíření drážního pozemku postihlo i další vlastníky, jejichž pozemky s dráhou sousedily. Jednalo se o běžné rozšíření nutné pro rozrůstající se drážní provoz a bylo proto možné pouze v daném místě. Další kupní smlouvy z roku 1981 a 1983 byly uzavřeny proto, že územní plán určil uvedeným státním organizacím prostor pro jejich rozšíření, přičemž vlastníci v té době již déle než 20 let v Písku nebydleli. Proto je zcela na místě výhružka vyvlastněním. Vyvlastnit nemovitosti pro výstavbu určenou územním plánem nebyl v té době problém. Pozemkový úřad nešetřil argument stěžovatelů, že pozemky nebyly k proklamovanému účelu využity, neboť restituční titul "kupní smlouva uzavřená v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek" již další podmínku neuvádí na rozdíl od případu vyvlastnění.
České dráhy, s. o., ve svém vyjádření uvedly, že části pozemků parc. č. 1880/7 a 1882/2 v k. ú. P. byly převedeny do majetku ČD podle právních listin z důvodu rozšíření žel. stanice P.-město. Tyto pozemky jsou součástí železničního tělesa, tedy zastavěny, a z toho důvodu nemohou být vydány. ČESKÝ TELECOM, a. s., podle svého vyjádření získal předmětný pozemek od jeho právního předchůdce, který jej od stěžovatelů získal řádnou kupní smlouvou uzavřenou v souladu s tehdy platnými právními předpisy. Jednota, spotřební družstvo v Milevsku, k obsahu ústavní stížnosti uvedla, že pozemky, o jejichž vydání jde, byly v souladu s územním plánem vybrány v roce 1972 pro plánovanou prodejnu stavebnin. Pozemky byly vybrány v plánované průmyslové zóně a o konkrétním výkupu pozemků se začalo jednat až zhruba o 10 let později. Jednání o umístění prodejny stavebnin probíhala od roku 1978, kdy došlo na řešení převodu vlastnictví vybraného staveniště. V příloze Ústavnímu soudu Jednota zaslala korespondenci, kterou vedlo družstvo se stěžovateli, z níž dle jejího názoru vyplývá, že jednání probíhala od roku 1978 do roku 1983 naprosto korektním způsobem ve snaze získat pozemky od majitelů koupí. Z dokumentace dále vyplývá, že problém byl pouze ve stanovené kupní ceně a že stěžovatelé se snažili získat cenu více jak o 100 % za 1 m2 vyšší, než stanovil cenový předpis.
II.
Po zvážení argumentů uvedených v ústavní stížnosti a přezkoumání napadených rozhodnutí Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Především je nutné konstatovat, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice s právními závěry správního orgánu a soudu. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice třetí instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však s odvoláním na čl. 83 Ústavy ČR nepřísluší. Úkolem Ústavního soudu je především zkoumat, zda napadenými rozhodnutími orgánů veřejné moci nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatelů, zakotvená v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy ČR. Taková porušení základních práv a svobod stěžovatelů však Ústavní soud neshledal.
Argumentace stěžovatelů uvedená v ústavní stížnosti pouze obecně odkazuje na některá ustanovení Listiny základních práv a svobod, která měla být rozhodnutím soudů porušena. Ústavní soud je však toho názoru, že napadená rozhodnutí jsou věcně správná a dostatečným způsobem odůvodněná. Zásadní námitka stěžovatelů je ta, že jak správní orgán, tak i soud nesprávně posoudily tíseň při uzavírání kupních smluv na předmětné nemovitosti. Stěžovatelé soudí, že v daném konkrétním případě tíseň vyplývá především z postavení otce stěžovatelů v 50. letech, kdy byl živnostníkem a posléze členem PTP. Dále pak tíseň spatřují v tom, že před výkupem části pozemků byla použita výhružka vyvlastněním.
Ústavní soud se však v otázce posouzení tísně při uzavírání smluv, která je jednou z podmínek restituce majetku podle zákona o půdě, ztotožnil se závěry, které v této otázce zaujaly pozemkový úřad a městský soud. Ústavní soud nebude opakovat obecnou definici tísně, kterou ostatně stěžovatelé v ústavní stížnosti citovali, v této otázce pouze odkazuje na svou ustálenou a rozsáhlou judikaturu (např. nálezy ÚS, sp. zn. II. ÚS 59/95 a IV. ÚS 382/2000). Pro posouzení daného případu jsou důležité konkrétní okolnosti prodeje nemovitostí, v nichž na rozdíl od stěžovatelů Ústavní soud stav tísně nespatřuje. Pozemky, které byly od původních vlastníků postupně vykoupeny, byly vykupovány z důvodu veřejného zájmu, který je z korespondence i z uzavřených smluv patrný. Jak vyplývá z písemných podkladů jakož i z vyjádření vedlejších účastníků řízení, pozemky za daným účelem byly vykoupeny i od dalších vlastníků. Stěžovatelé podle názoru Ústavního soudu neprokázali v řízení před pozemkovým úřadem ani v řízení před soudem stav tísně na straně spoluvlastníků v době prodeje nemovitostí. Tíseň jako důvod pro restituci majetku musí mít základ v objektivně existujícím a působícím stavu, musí pro ni být objektivní důvod a musí se stát pohnutkou pro projev vůle osoby, která potom jedná ve svůj neprospěch. Nestačí proto pouze osobní pocity či obavy vlastníka pozemku, které mohou či nemusí vzniknout v případě uzavírání kupní smlouvy v závislosti na povahových vlastnostech účastníka smlouvy. Ústavní soud z dokumentace, kterou má k dispozici (např. korespondence s vykupujícími organizacemi), neshledal žádný náznak politického či třídního nátlaku za strany kupujících vůči původním vlastníkům.
Pozemkový úřad se při svém rozhodování opíral mimo jiné o sdělení odboru výstavby a územního plánování Městského úřadu v Písku ze dne 20. 5. 1998, kterým bylo potvrzeno, že v roce 1972 byl zpracován územní plán města Písku, podle něhož byly vykupované pozemky (kromě pozemku vykoupeného v r. 1960) situovány v průmyslové zóně, která byla určena pro výstavbu pro organizace Jednota Milevsko, Spoje, Jihokámen a Potraviny. Jiné pozemky (vykupované "vyvlastňovací úmluvou" ze dne 22. 9. 1960) byly zastavěny drážním tělesem. Tyto pozemky vykupovaly Československé státní dráhy, Správa Plzeňské dráhy v Plzni, Železniční stavební správa České Budějovice, a to podle oddělovacího plánu a tyto pozemky byly usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. 2. 1964 připsány v železniční vložce č. 48 dráhy Českomoravské k jiné železniční parcele. Kupní smlouva uzavřená dne 30. 10. 1981 byla uzavřena z důvodu výstavby objektů spojů v Písku ve prospěch Jihočeského ředitelství spojů České Budějovice, a to na základě územního plánu z roku 1972. Pro tento účel byly dle zjištění pozemkového úřadu vykoupeny nejen pozemky právních předchůdců stěžovatelů, ale i jiných vlastníků. Stejná situace byla v případě vykupování pozemků pro plánovanou prodejnu stavebnin spotřebního družstva Jednota. Tato prodejna měla být rovněž součástí průmyslové zóny vytvořené územním plánem města Písku z roku 1972. Pozemkový úřad ověřil na základě podané ústavní stížnosti, že za tímto účelem byla ve stejném prostoru v roce 1983 vyvlastněna za náhradu část sousedního pozemku manželů Z. a vykoupena část pozemku manželů V. V žádném z uvedených případů výkupu pozemků spoluvlastníků A. J. a V. B. nebyl pozemkovým úřadem ani soudem zjištěn politický či jiný nátlak na prodávající. Stěžovatelé v řízení před pozemkovým úřadem ani před soudem nedoložili takové skutečnosti ani doklady, které by podobnému nátlaku a tím navození stavu tísně nasvědčovaly.
Pravdou je, že např. při vykupování pozemku parc. č. 1882/2 a 1880/7 pro prodejnu stavebnin, o kterém existuje rozsáhlá dokumentace, se v dopisu ze dne 13. 10. 1978 objevila i zmínka o eventuelním vyvlastňovacím řízení, protože vlastníci na několik předchozích dopisů a návrhů spotřebního družstva Jednota nereagovali, a to ani negativním způsobem. Takové upozornění na možnost vyvlastnění podle tehdy platných předpisů nelze považovat za navození tísně u prodávajících, když současně jim byla nabídnuta možnost odkoupit pozemky za cenu vyšší (na místo 0,40 Kč za 1m2 1,- Kč za 1m2), než určovaly cenové předpisy, a to s ohledem na majetkové a sociální důvody prodávajících. Stejně tak nelze hodnotit upozornění na možnost vyvlastnění jako hrozbu u uzavření kupní smlouvy s Jihočeským ředitelstvím spojů České Budějovice.
Ústavní soud posoudil rovněž obsah dokumentu, který byl přiložen k ústavní stížnosti a který v řízení před pozemkovým úřadem ani před soudem neměli stěžovatelé k dispozici. Ústavní soud však neshledal příčinnou souvislost mezi jeho obsahem (jak je stručně uveden v předchozí části odůvodnění tohoto usnesení) a prodejem předmětných pozemků. Tento doklad je sice důkazem o tom, že V. H., otec původních vlastníků, byl odpůrcem politického režimu a že jeho potomci eventuelně mohli být z tohoto důvodu nějakým způsobem perzekuováni, nicméně z něj nevyplývá, že předmětné kupní smlouvy byly uzavřeny za stavu tísně. Stěžovatelé stav tísně konkrétním způsobem nespecifikovali ani nedoložili skutečnosti, které by dokládaly pronásledování a perzekuování jejich rodiny kvůli politickému smýšlení V. B.
Námitka stěžovatelů, že pozemkový úřad ani soud se nezabývaly skutečností, že vykoupené pozemky nebyly využity k účelu, pro nějž byly vykoupeny, není pro posouzení dané věci podstatná. Pozemky totiž byly na nové vlastníky převedeny řádnými kupními smlouvami, nebyly vyvlastněny, a proto účel využití pozemků není nutné posuzovat.
Na základě výše uvedeného tedy Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a mimo ústní jednání usnesením ji odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 10. října 2001
JUDr. Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu