ECLI:CZ:US:2001:1.US.195.99
sp. zn. I. ÚS 195/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky o ústavní stížnosti stěžovatelů S. J., a J. J., obou zastoupených advokátkou JUDr. Z. J., proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 21. 11. 1997, sp. zn. 37 C 239/95, a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. 2. 1999, sp.zn. 20 Co 98/98, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 21. 11. 1997, sp. zn. 37 C 239/95, byl v právní věci žalobců S. J. a J. J. (dále jen "stěžovatelé") proti žalovaným RNDr. V. V. a M. V. (dále jen "vedlejší účastníci") o návrhu na uzavření dohody o vydání věci zamítnut:
A) návrh, aby vedlejší účastníci byli povinni uzavřít se stěžovateli do tří dnů od právní moci rozsudku Městského soudu v Brně dohodu o vydání věci, podle níž vedlejší účastníci jako strana vydávající a stěžovatelé jako strana přijímající uzavírají dle zákona č. 87/1991 Sb. následující dohodu: I. Stěžovatelé jsou oprávněnými osobami ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb., o vydání jedné ideální poloviny nemovitostí zapsaných u katatrálního úřadu Brno - město na LV č. 1393, a to pozemku parcely č. 1542, dříve 3933, nacházejícího se v k.ú. Ž., okres Brno, obec Brno-město (dále jen "nemovitosti A"). Vedlejší účastníci jsou povinnými osobami k vydání nemovitosti A ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb., II. shora uvedené nemovitosti drží k dnešnímu dni (poznámka: ke dni uzavření dohody) vedlejší účastníci, III. vedlejší účastníci vydávají nemovitosti tak, jak jsou popsány pod bodem I. této dohody se všemi součástmi a příslušenstvím stěžovatelům a stěžovatelé tyto nemovitosti přijímají.
B) návrh, podle něhož vedlejší účastníci jsou povinni uzavřít se stěžovateli do tří dnů od právní moci rozsudku Městského soudu v Brně dohodu o vydání věci, podle níž vedlejší účastníci jako strana vydávající a stěžovatelé jako strana přijímající uzavírají dle zákona č. 87/1991 Sb. následující dohodu: I. Stěžovatelé jsou oprávněnými osobami ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb., k vydání jedné ideální poloviny nemovitosti zapsané u katatrálního úřadu Brno - město na LV č. 1393, a to horního garážového boxu na pozemku parcelní číslo 1542, dříve 3933, nacházejících se v k.ú. Ž., okres Brno, obec Brno-město (dále jen "nemovitosti B"). Vedlejší účastníci jsou povinnými osobami k vydání nemovitosti ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb., II. shora uvedené nemovitosti drží k dnešnímu dni (poznámka: ke dni uzavření dohody) vedlejší účastníci, III. vedlejší účastníci vydávají nemovitost tak, jak je popsáno pod bodem I. této dohody se všemi součástmi a s příslušenstvím stěžovatelům a stěžovatelé tyto nemovitosti přijímají. Týmž rozsudkem bylo rozhodnuto, že stěžovatelé jsou povinni nahradit každému z vedlejších účastníků náklady řízení ve výši 2.375,- Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku k rukám právní zástupkyně vedlejších účastníků.
Z odůvodnění tohoto rozsudku plyne, že stěžovatelé - u nichž bylo prokázáno, že rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 29. 3. 1971, sp. zn. 7 T 461/70, kterým byli odsouzeni k trestu odnětí svobody a k trestu propadnutí majetku, na jehož základě jim propadla horní část jednoposchoďové garáže (nemovitost B), byl rehabilitačním usnesením Městského soudu v Brně ze dne 18. 9. 1990, č.j. 3 Rt 454/90-3, zrušen, a to včetně dalších rozhodnutí v téže trestní věci, která na trestní rozsudek obsahově navazovala - jsou občany České republiky trvale žijícími v zahraničí. Výzvou k vydání nemovitosti ze dne 12. 4. 1995 stěžovatelé marně vyzvali vedlejší účastníky k vydání výše uvedených nemovitostí.
Městský soud vzal za prokázáno, že nemovitost B prodal stát manželům O. a D. S., a to kupní smlouvou registrovanou státním notářstvím dne 20. 12. 1972 pod č. reg. 4 Ri 147/72. Dále bylo prokázáno, že pozemek (nemovitost A), na němž garáž stojí, byl přidělen do společného užívání manželům S. rozhodnutím ObNV Brno III ze dne 29. 5. 1974, č.j. PFO-18110/73-SO253/73. Týmž rozhodnutím však nebylo prokázáno, zda právo osobního užívání k nemovitosti A svědčilo ještě předtím stěžovatelům. Výpisem z katastru nemovitostí č. 1393 bylo dále zjištěno, že vedlejší účastníci jsou spoluvlastníky 1/2 pozemku (nemovitosti A) a stavby (tj. nemovitosti B) č.p. 1542 o výměře 19 m2 v k.ú. M., kterou nabyli kupní smlouvou uzavřenou dne 18. 6. 1981 s manželi O. a D. S. a téhož dne registrovanou státním notářstvím (sp. zn. 3 Nz 144/81 a 3 N 139/81).
Městský soud v Brně proto dovodil, že v případě nemovitosti A, na níž je nemovitost B postavena, nebylo v řízení prokázáno, že stěžovatelé jsou oprávněnými osobami, neboť nepředložili důkaz, který by svědčil o jejich právu osobního úžívání k pozemku (nemovitosti A). V případě nemovitosti B jsou stěžovatelé v souladu s ustanoveními 1 odst. 2, 19 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon č. 87/1991 Sb."), oprávněnými osobami k jejímu vydání. Současně však nebylo tvrzeno, ani prokázáno, že by vedlejší účastníci, kteří předmětnou nemovitost B nabyli kupní smlouvou od manželů S., byli ve vztahu k nim osobami blízkými. Městský soud proto uzavřel, že nebylo prokázáno, že by vedlejší účastníci byli povinnými osobami ve smyslu ustanovení 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.
V záhlaví uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Brně byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Krajský soud dále vyslovil, že stěžovatelé jsou povinni zaplatit vedlejším účastníkům na nákladech odvolacího řízení 1.750,- Kč (k rukám zástupkyně vedlejších účastníků), do tří dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění tohoto rozsudku krajský soud poukázal především na ustanovení 20 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., které uvádí, že povinnými osobami jsou právnické osoby podle 4 odst. 1 a fyzické osoby podle 4 odst. 2 tohoto zákona. V případě fyzické osoby je povinnou osobou pouze osoba, která "sama nabyla věc od státu a způsob nabytí je omezen na to, že sám stát nabyl věc soudním rozhodnutím. Není tu ustanovení o povinnosti osob blízkých." Krajský soud současně připomíná mínění teorie, které se "přiklání k názoru, že osobám blízkým povinnost vydat věc nevzniká, ovšem s výjimkou takových převodů, které byly realizovány prokazatelně in fraudem legis, k obejítí zákona". Podle přesvědčení odvolacího soudu bylo v průběhu řízení před prvostupňovým soudem jednoznačně prokázáno, že vedlejší účastníci nejsou povinnými osobami podle ustanovení 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., neboť nabyli předmětnou nemovitost kupní smlouvou od manželů S. Vedlejší účastníky "tedy nemůže stíhat nad rámec zákona č. 87/1991 Sb. povinnost věc vydat".
Krajský soud v Brně ještě pro úplnost poukázal na závěry prvostupňového soudu "v tom směru, že pokud běží o ideální jednu polovinu nemovitosti - horní garážový box na pozemku p.č. 1542 v k.ú. Ž. (poznámka: tj. nemovitost B), jsou žalobci (poznámka: tj. stěžovatelé) osobami oprávněnými podle ust. 19 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.". Pokud se jedná o stavební parcelu (tj. nemovitost A), nebylo v průběhu řízení osvědčeno její vlastnictví stěžovateli, když "z realizačního spisu tehdejšího Obvodního národního výboru Brno 13 naopak vyplývá, že stavební parcela je ve vlastnictví státu". Nelze proto ani v této části dovodit naplnění premisy zákona č. 87/1991 Sb., vyjádřené slovy "jejíž věc přešla do vlastnictví státu".
Citovaná rozhodnutí obecných soudu napadli stěžovatelé ústavní stížností. V ní zejména namítli, že jimi došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), podle kterého každý má právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, a k porušení čl. 11 odst. 1 Listiny, dle něhož každý má právo vlastnit majetek.
Stěžovatelé - pokud jde o čl. 36 odst. 1 Listiny - poukazují na to, že citovanými rozsudky obecné soudy porušily zákon v ustanoveních 1 a 2 o.s.ř., neboť nepostupovaly tak, aby byla zajištěna spravedlivá ochrana práv a oprávněných zájmů stěžovatelů. Podle jejich názoru se soudy obou stupňů v dostatečné míře nezabývaly nálezem Ústavního soudu ze dne 2. 2. 1995, sp. zn. I. ÚS 117/93, podle něhož, pokud byl podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, zrušen trestní rozsudek a byl zrušen i výrok o propadnutí majetku, došlo ke stavu, kdy rehabilitovaný neztratil vlastnictví, neboť zmíněné výroky byly zrušeny ex tunc. Podle mínění stěžovatelů citovaný nález "řeší přesně situaci" jich samotných. To prý proto, že (jak správně oba obecné soudy konstatovaly) rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 29. 3. 1971, č.j. 7 T 461/70, byli stěžovatelé odsouzeni za trestný čin opuštění republiky, byl jim (mimo jiné) uložen trest propadnutí celého majetku, tj. garáže a usnesením Městského soudu v Brně ze dne 18. 9. 1990, sp. zn. 3 Rt 454/90, byl citovaný rozsudek zrušen v celém rozsahu, tj. včetně trestu propadnutí majetku. Z toho stěžovatelé dovozují, že se opět stali vlastníky nemovitosti a "svojí žalobou se pouze domáhali toho, aby toto jejich vlastnictví bylo uznáno listinou schopnou zápisu do katastru nemovitostí". Stěžovatelé namítají, že v souzené věci proto "nehraje a nemůže hrát roli to, že nebylo prokázáno, že by žalovaní (poznámka: tj. vedlejší účastníci) nebyli povinnými osobami ve smyslu ustanovení 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.". Z pohledu citovaného nálezu Ústavního soudu (a nálezů jej předcházejících) je prý tedy zřejmé, že žaloba byla důvodná, přičemž není podstatné, jakým způsobem vedlejší účastníci (od státu či jiné osoby) nemovitost nabyli.
Porušení čl. 11 odst. 1 Listiny stěžovatelé spatřují v tom, že se rozhodnutím soudu ocitli v situaci, kdy jim bylo "odepřeno vlastnit majetek", který je dle jejich přesvědčení nesporně jejich.
Proto stěžovatelé navrhli, "aby byl vydán nález s vyslovením, že rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 21. 11. 1997, sp. zn. 37 C 239/95, a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 2. 2. 1999, sp. zn. 20 Co 98/98, se zrušují".
Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.
Stěžovatelé namítají, že napadenými rozsudky obecných soudů bylo porušeno jejich základní právo podle čl. 36 odst. 1 domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a jejich základní právo podle čl. 11 odst. 1 Listiny, dle něhož každý má právo vlastnit majetek.
Tyto námitky akceptovat nelze.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti v prvé řadě namítají porušení jejich práva domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení v čl. 36 odst. 1 Listiny upraveného práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, eventuálně pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný. Nic takového však zjištěno nebylo a stěžovatelé to ostatně ani netvrdí. Podle obsahu soudního spisu stěžovatelům nebylo nijak bráněno v tom, aby se stanoveným postupem svého práva (u Městského soudu v Brně a v odvolacím řízení u Krajského soudu v Brně) domáhali, ze strany soudů k porušení zákona v řízení nedošlo, a proto není důvodu se domnívat, že by bylo porušeno jejich základní právo ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.
Stěžovatelé dále namítali, že za situace, kdy byl podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, usnesením Městského soudu v Brně ze dne 18. 9. 1990, sp. zn. 3 Rt 454/90, zrušen již citovaný trestní rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 29. 3. 1971, sp. zn. 7 T 461/70, včetně výroku o propadnutí jejich majetku (tedy také předmětné nemovitosti), vlastnictví této nemovitosti neztratili. V tomto směru se mýlí. Nelze totiž přehlédnout - jak Ústavní soud soustavně judikuje - že citovaný zákon současně v 23 odst. 2 odkazuje na zvláštní zákon, který upraví podmínky pro uplatňování nároků vyplývajících ze zrušených výroků o trestu propadnutí majetku, jakož i způsob náhrady a rozsah těchto nároků. Tímto zvláštním zákonem je zákon č. 87/1991 Sb., jehož použití nevyloučil (a ani nemohl vyloučit) nález Ústavního soudu z 2. 2. 1995, sp. zn. I. ÚS 117/93, jehož se stěžovatelé dovolávají. Tento zákon stanovil postup, jakým se mají oprávněné osoby domáhat do určité doby vydání svého majetku od osoby povinné. Obecné soudy v souzené věci nemohly vedlejším účastníkům uložit povinnost uzavřít se stěžovateli dohodu o vydání majetku, protože tíž nejsou povinnými osobami podle ustanovení 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Lze jen pro úplnost dodat, že sami stěžovatelé režim citovaného zákona akceptovali již v návrhu podaném Městskému soudu v Brně dne 15. 10. 1995.
Věcná argumentace obecných soudů byla dle názoru Ústavního soudu správná a z ústavněprávního hlediska přijatelná. Za těchto okolností je proto odůvodnění napadených rozsudků věcí posouzení obecných soudů, na jejichž další argumenty Ústavní soud odkazuje.
Rovněž nelze akceptovat námitku stěžovatelů, že došlo k porušení čl. 11 odst. 1 Listiny. V ustálené judikatuře Ústavního soudu již bylo vícekrát konstatováno, že ochrana zaručená v ustanovení článku 11 odst. 1 Listiny je chápána jako ochrana vlastnického práva jako takového, vlastnického práva již konstituovaného, tedy již existujícího a nikoli pouze tvrzeného naroku na právo, o kterém má teprve být v soudním řízení rozhodnuto (srov. např. I. ÚS 115/94 In: Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., Praha C. H. Beck 1995 str. 295). Pouhý spor o vlastnictví ústavně chráněn není a ani být chráněn nemůže. Tvrzení stěžovatelů, že byl porušen článek 11 odst. 1 Listiny, proto nelze přisvědčit.
Je tedy zřejmé, že napadenými rozsudky Městského soudu v Brně a Krajského soudu v Brně nedošlo k zásahu do základních práv a svobod stěžovatelů, které jsou zaručeny ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. července 2001
JUDr. Vladimír Paul
předseda senátu Ústavního soudu