ECLI:CZ:US:2001:1.US.205.2000
sp. zn. I. ÚS 205/2000
Usnesení
I. ÚS 205/2000
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a členů senátu JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů A. P., V. V., I. P., a R. P., všech zastoupených advokátem JUDr. D. D., proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 12. 1999, č. j. 2 Cdon 1649/97-153, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé ve své včas podané ústavní stížnosti napadli shora citovaný rozsudek Nejvyššího soudu. Uvedli, že jsou bývalými spoluvlastníky nemovitostí, a to domu čp. 1082 na stavební parcele č. 1769, a stavební parcely č. 1769 v obci Hradec Králové, k. ú. P., zapsaných v katastru nemovitostí vedeným u Katastrálního úřadu v Hradci Králové na listu vlastnictví č. 597 pro obec Hradec Králové a k. ú. P. Stěžovatelé dále konstatovali, že uvedené nemovitosti byli nuceni prodat kupní smlouvou ze dne 2. 5. 1983 v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek v této ústavní stížnosti vedlejšímu účastníkovi - G., a. s., se sídlem v Hradci Králové (dále jen: "vedlejší účastník"). Z tohoto důvodu stěžovatelé uplatnili své oprávnění dle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (dále jen: "restituční zákon"), neboť usoudili, že jejich nárok je dán ve smyslu ust. §6 odst. 1 písm. g) citovaného zákona.
Okresní soud v Hradci Králové svým rozsudkem ze dne 23. 5. 1995, č. j. 10 C 269/91-106, žalobě stěžovatelů vyhověl a vedlejšímu účastníkovi uložil povinnost uzavřít se stěžovateli dohodu o vydání věci.
Krajský soud v Hradci Králové svým rozsudkem ze dne 21. 1. 1997, č. j. 15 Co 609/95-130, rozsudek soudu prvního stupně k odvolání vedlejšího účastníka změnil tak, že žalobu zamítl.
Následně podali stěžovatelé ve smyslu ust. §238 odst. 1 a §240 a násl. s přihlédnutím k ust. §241 odst. 2 písm. d) občanského soudního řádu (dále jen: "o. s. ř."), dovolání k Nejvyššímu soudu. Nejvyšší soud svým shora napadeným rozsudkem dovolání stěžovatelů zamítl. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že v mezích, ve kterých byl dovolací soud oprávněn dovoláním napadený rozsudek přezkoumat, je právní posouzení odvolacím soudem správné.
Stěžovatelé namítali, že napadeným rozsudkem bylo porušeno jejich ústavně zaručené právo chráněné ve smyslu ustanovení čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Porušení tohoto svého práva shledávají stěžovatelé v okolnosti, že vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné pouze ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu. Dle článku 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod má vlastnické právo všech vlastníků stejný zákonný obsah a ochranu, přičemž v souladu s čl. 36 odst. 1 Listiny se každý může domáhat svého práva stanoveným postupem u nezávislého a nestranného soudu.
Stěžovatelé usoudili, že v roce 1983 uzavřeli předmětnou kupní smlouvu v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek. Aby mohly být předmětné nemovitosti vráceny stěžovatelům, musí být splněny kumulativně obě zákonné podmínky - a to že smlouva byla uzavřena v tísni a zároveň za nápadně nevýhodných podmínek. Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti nesouhlasili se závěry Nejvyššího soudu v tom směru, že druhá z podmínek dle rozsudku soudu splněna nebyla, neboť ačkoliv se jednalo o nevýhodné podmínky, nebyl naplněn zákonem požadovaný stupeň intenzity, tj. nápadně nevýhodné podmínky.
Ústavní soud po posouzení skutkového i právního stavu v uvedené věci, jakož i na základě vyjádření Nejvyššího soudu, dospěl k závěru, že stížnost stěžovatelů je zjevně neopodstatněná.
Dovolací soud ve svém vyjádření zcela odkázal na písemné odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí. Dále poznamenal, že pokud je dovolacímu soudu stěžovateli vytýkáno že "nevzal vůbec v úvahu" okolnosti, za nichž došlo k uzavření kupní smlouvy (tj. perzekuci jejich právního předchůdce a existenční problémy rodiny), váží se tyto okolnosti k posouzení tísně, nikoli nápadně nevýhodných podmínek smlouvy. Otázkou tísně se dovolací soud nezabýval, když rozhodnutí odvolacího soudu bylo založeno výlučně na závěru, že kupní smlouva nebyla uzavřena za nápadně nevýhodných podmínek.
Stěžovatelé ve své stížnosti rekapitulovali, příp. rozváděli všechny námitky, jimiž argumentovali v předchozích řízeních před obecnými soudy. Z přiloženého spisového materiálu vyplývá, že rozhodnutí obecných soudů odpovídá shora popsanému skutkovému i právnímu stavu tak, jak uvedli stěžovatelé.
Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že sporné nemovitosti nepřešly na stát za podmínek stanovených v ustanovení §6 odst. 1 písm. g) restitučního zákona, protože kupní smlouva uzavřená mezi stěžovateli a právním předchůdcem vedlejšího účastníka nebyla sjednána za nápadně nevýhodných podmínek dotýkajících se stěžovatelů jako prodávajících. Náhrada za nemovitosti byla stanovena podle vyhlášky č. 43/1969 Sb., o cenách staveb v osobním vlastnictví a o náhradách při vyvlastnění nemovitostí (dále jen: "vyhláška"). Náhrada byla se souhlasem příslušného národního výboru ve smyslu ustanovení §22 odst. 1 této vyhlášky zvýšena, přičemž na nápadně nevýhodné podmínky nelze usoudit ani z dalších smluvních ujednání.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali stěžovatelé dovolání, v němž navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Správnost odvolacího rozhodnutí zpochybnili stěžovatelé dovolacím důvodem uvedeným v ust. §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř., neboť nesouhlasili se závěrem o nenaplnění předpokladu nápadně nevýhodných podmínek při uzavírání kupní smlouvy. Byli přesvědčeni, že soudy zjištěné skutečnosti, týkající se podmínek, za nichž byla kupní smlouva sjednána, umožňují uzavřít, že šlo o podmínky pro prodávající nápadně nevýhodné, ať již jde o cenu prodávaného domu, tak i o ostatní smluvní ujednání. Připomínali nerovnost vlastníků domu v soukromém vlastnictví před zákonem jako jev obecný a vyplývající z tehdejšího právního řádu a zároveň i skutečnost, že sami prodávající nemohli žádat o povolení výjimky a tím ovlivnit výši kupní ceny, přičemž kupující v posuzovaném případě nepožádal o umožnění poskytnout kupní cenu v odpovídající plné výši rodinného domu.
Nejvyšší soud ve svém rozsudku, ve kterém bylo dovolání stěžovatelů jako neopodstatněné zamítnuto, konstatoval, že stěžovatelé nenamítali, že v řízení došlo k vadám uvedeným v ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř., nebo že řízení bylo postiženo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241 odst. 3 písm. a), b) o. s. ř.]. Rovněž z obsahu spisu nevyplývalo, že by řízení takovými vadami trpělo ( §242 odst. 3, věta druhá, o. s. ř.). Dovolací soud dospěl k závěru, že v projednávané věci vycházel odvolací soud ze skutečností, které byly pro jeho právní posouzení z pohledu ustanovení §6 odst. 1 písm. g) restitučního zákona rozhodující a které stěžovatelé ve svém dovolání nijak nezpochybnili. Sporem dotčené nemovitosti, které v době převodu mohly být jen předmětem soukromého vlastnictví fyzických osob, prodali stěžovatelé kupní smlouvou ze dne 2. 5. 1983 státu - právnímu předchůdci vedlejšího účastníka za kupní cenu 160 000 Kč s tím, že cena stanovená odhadem částkou 18 920 Kč byla zvýšena se souhlasem Okresního národního výboru v Hradci Králové na uvedenou částku 160 000 Kč. Smlouva obsahovala ujednání o doživotním právu stěžovatelky A. P. úplatně užívat svůj dosavadní byt v domě s tím, že se případně odstěhuje do bytu menších rozměrů s výjimkou bytu v přízemí. Stěžovatel I. P. se v souvislosti s prodejem domu zavázal do 30 dnů bez bytové náhrady vyklidit ve prospěch kupujícího byt II. kategorie, který do té doby užíval, a odstěhoval se do rozestavěného rodinného domku své druhé manželky.
Ústavní soud při posuzování uvedené věci se ztotožnil se závěry soudu dovolacího, který v odůvodnění svého rozhodnutí se věcí podrobně ve všech souvislostech zabýval. Podle ustanovení §6 odst. 1 písm. g) restitučního zákona se povinnost vydat věc vztahuje na ty případy, kdy v rozhodném období věc přešla na stát na základě kupní smlouvy uzavřené v tísni za nápadně nevýhodných podmínek. Tíseň a nápadně nevýhodné podmínky je třeba posuzovat odděleně, třebaže věcně, případně skutkově spolu často úzce souvisí. Jedná se o dva předpoklady, bez jejichž současného naplnění v době právního úkonu nelze opodstatněně uplatňovat právo podle uvedeného ustanovení. Dovolací soud správně konstatoval, že skutečnost, zda jde o nápadně nevýhodné podmínky, musí objektivně existovat v době právního úkonu a nemohou spočívat v subjektivním cítění dotčené osoby. Nápadně nevýhodné podmínky je nutné posuzovat vždy konkrétně, podle okolností daného případu. U úplatných smluv (tzn. i smlouvy v projednávané věci), jde především o posouzení, zda nebyla porušena ekvivalentnost smluvených vzájemných plnění a zda v objektivně daných souvislostech byl poměr získané hodnoty k vydávané protihodnotě nápadně nevýhodný. Podle ustálené judikatury nelze bez dalšího usoudit na neadekvátnost peněžitého plnění ze smlouvy (a tedy i na nápadně nevýhodné podmínky), jestliže kupní cena v době uzavření kupní smlouvy byla smluvními stranami dohodnuta na základě tehdy platných cenových předpisů (viz např. rozsudek Vrchního osudu v Praze ze dne 5. 3. 1993, sp. zn. 3 Cdo 47/92, nálezy Ústavního soudu ze dne 16. 11. 1994, sp. zn. I. ÚS 139/93, a ze dne 6. 1. 1998, sp. zn. I. ÚS 257/96).
V době, kdy byla uzavřena sporná kupní smlouva, omezovaly smluvní strany ve smluvní volnosti při úplatném převodu nemovitostí (pokud se jedná o horní hranici dohodnuté ceny) nařízení vlády č. 175/1939 Sb. a citovaná vyhláška č. 43/1969 Sb. Na převody vlastnictví z individuálního vlastnictví občanů (ať soukromého či osobního) do socialistického společenského vlastnictví se nařízení č. 175/1939 Sb. nevztahovalo. Předmětem úpravy cit. vyhl. č. 43/1969 Sb. bylo ve smyslu ust. §1 odst. 1, 2 stanovení ceny staveb nabývaných od občanů z jejich osobního vlastnictví z jakéhokoliv právního důvodu socialistickými nebo jinými organizacemi a občany, ceny takových staveb nabývaných občany od uvedených organizací, pokud zvláštními předpisy nebylo určeno jinak, ceny práva osobního užívání pozemků, dále stanovení výše a způsobu náhrady za stavby v osobním vlastnictví a za nemovitosti v soukromém vlastnictví při vyvlastnění. Citovaný předpis upravoval také postup socialistických organizací při sjednávání smluv o úplatných převodech nemovitostí s občany, popř. s jinými organizacemi než socialistickými. Do státního socialistického vlastnictví směly organizace nabývat věci za úplatu od občanů a jiných organizací než socialistických jen výjimečně, a to vždy za cenu podle cenových předpisů. Při úplatném smluvním převodu nemovitostí ze soukromého vlastnictví občanů do socialistického společenského vlastnictví (tzn. i do státního vlastnictví) poskytovala socialistická organizace zásadně jako cenu úplatu rovnající se náhradě, kterou by občan obdržel v případě vyvlastnění nemovitosti. Na základě ust. §22 odst. 1 cit. vyhlášky se mohly socialistické organizace (jíž byl i právní předchůdce vedlejšího účastníka) při smluvním nabývání nemovitostí v soukromém vlastnictví zavazovat k vyšším úplatám než poskytovaným při vyvlastnění jen výjimečně v mimořádných, zvláště sociálních, případech a pouze se souhlasem okresního národního výboru.
Výše uvedené má podstatný význam pro posouzení nápadně nevýhodných podmínek podle daného restitučního předpisu. Na zvýšení úplaty nebyl právní nárok, udělení souhlasu k vyšší úplatě bylo aktem hospodářského řízení (individuálním správním aktem), který nebyl vydáván správním rozhodnutím a naplnění předpokladů pro takový postup bylo věcí úvahy orgánu aplikujícího právo. Dovolací orgán nijak nepochybil, pokud věc posuzoval s přihlédnutím k okolnosti, že pokud skutečně sjednaná kupní cena byla nižší než částka, na kterou byl dům ohodnocen (byl-li by oceňován jako dům rodinný), nemá tato skutečnost vliv z hlediska nastolené otázky nápadně nevýhodných podmínek. Stanovení ceny nemovitostí v soukromém vlastnictví občanů ve formě náhrady příslušející při vyvlastnění bylo objektivní skutečností tehdejší doby a nikoliv specifickou okolností toho kterého konkrétního případu. Restituční zákon nelze totiž chápat tak, že ruší a "zbavuje existence" dřívější právní stav v celé jeho šíři a tehdejší dobu se všemi křivdami, jež vznikly. Usiluje pouze o zmírnění některých křivd, které - jak uvádí v preambuli restitučního zákona - "nelze nikdy napravit".
S přihlédnutím k situaci, že ve skutečnosti stěžovatelé obdrželi za sporné nemovitosti kupní cenu ve výši 160 000 Kč, ačkoliv peněžním ekvivalentem nemovitostí podle tehdy platných právních předpisů byla částka nižší než 20 000 Kč, získali stěžovatelé plnění ve výši zhruba osminásobku, než by činila náhrada za vyvlastnění předmětných nemovitostí. Obecné soudy dospěly proto správně k závěru o neexistenci nápadně nevýhodných podmínek u předmětné kupní smlouvy.
Ústavní stížnost má, dle ustálené judikatury, své opodstatnění toliko tam, kde pravomocným rozhodnutím obecného soudu bylo konkrétním způsobem porušeno konkrétní ústavně zaručené právo nebo svoboda stěžovatelů. Zásahy Ústavního soudu do soudní moci jsou odůvodněny jen tam, kde obecné soudy vykročily z mezí a zásad spravedlivého procesu (čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod), čemuž nelze rozumět jinak, než že Ústavní soud ve vztahu k obecným soudům je svou činností povolán k tomu, aby především dbal na procesní čistotu soudního řízení. Ústavní soud, po zvážení všech právních i skutkových aspektů, dospěl v uvedené věci k závěru, že postupem obecných soudů v daném případě nedošlo k žádnému porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelů, neboť věc byla posouzena správně.
S ohledem na výše uvedené dospěl Ústavní soud k závěru, že se v daném případě jedná s návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 16. února 2001
JUDr. Vladimír Paul
předseda I. senátu Ústavního soudu