ECLI:CZ:US:2001:1.US.261.99
sp. zn. I. ÚS 261/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne senátem ve složení předseda JUDr. Vojen Güttler a soudci JUDr. Vladimír Klokočka a JUDr. Vladimír Paul ve věci ústavní stížnosti ing. J. K., zastoupeného advokátkou JUDr. J. Š., proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 17. 6. 1998, sp. zn. 14 C 282/96, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 1. 1999, sp. zn. 29 Co 375/98, takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 ve věci navrhovatelky M. K. proti stěžovateli (odpůrci) o zrušení práva společného nájmu družstevního bytu se vzájemným návrhem na vyklizení bytu rozhodl, že (I.) zrušil právo účastníků společného nájmu k blíže specifikovanému družstevnímu bytu, (II.) výlučnou nájemkyní tohoto bytu a členkou družstva bude nadále navrhovatelka, (III.) stěžovateli nenáleží právo na zajištění bytové náhrady a (IV.) zamítl návrh stěžovatele na uložení povinnosti navrhovatelce vyklidit a odevzdat předmětný byt poté, co jí bude zajištěn náhradní byt nebo ubytování.
V odůvodnění rozsudku obvodní soud především konstatoval, že žaloba na zrušení práva účastníků společného nájmu předmětného bytu je důvodná, jelikož k tomuto bytu účastníci nabyli právo užívání - a tedy i společné členství v družstvu - za trvání manželství. Toto právo se dle novely občanského zákoníku č. 509/1991 Sb. transformovalo na právo společného nájmu bytu manžely. Stěžovatel sice tvrdil, že v době, kdy mu vzniklo právo na přidělení bytu, manželství neplnilo svoji funkci, nicméně toto tvrzení je prý v rozporu s jeho výpovědí v rozvodovém řízení, s obsahem zápisu o dohodě o odevzdání a převzetí bytu ze dne 28. 11. 1989 a s některými svědeckými výpověďmi. Navíc prý v době, kdy navrhovatelka užívala předmětný byt se svým přítelem, se stěžovatel svých práv výlučného nájemce nedomáhal, povinnosti nájemce plnila výhradně navrhovatelka a v žádosti o přidělení bytu uvedl, že byt nemá a je pouze členem družstva. K rozvodu manželství pravomocně došlo dne 10. 9. 1990.
Při posuzování této věci obvodní soud vycházel především z toho, že nezletilý syn účastníků řízení je sice ve výchově stěžovatele, leč v zájmu dalšího nezletilého dítěte navrhovatelky (narozeného ze vztahu s jejím druhem) je, aby byt získala navrhovatelka. Za další rozhodná hlediska soud označil podíl na získání bytu, majetkové poměry manželů, podíl na rozvratu manželství, zdravotní stav účastníků, využití bytového prostoru a možnost zajištění bytové náhrady. Podíl na rozvratu manželství zhodnotil soud v neprospěch stěžovatele; podíl na získání bytu měli oba manželé, jelikož jej získali v době, kdy vedli společnou domácnost. Otázka úhrady členského podílu prý souvisí toliko se vzájemným majetkovým vypořádáním. K využití bytového prostoru soud uvedl, že stěžovatel má tuto potřebu uspokojenu a předmětný byt ani nechtěl využívat, nýbrž domáhal se převodu na společného syna účastníků.
Městský soud v Praze napadeným rozsudkem citovaný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 potvrdil.
V odůvodnění tohoto rozsudku odvolací soud především uvedl, že nalézací soud provedl dostatečná skutková zjištění a na jejich základě věc správně posoudil také z právního hlediska. K odvolacím námitkám stěžovatele soud toliko doplnil, že z rozvodového spisu je zřejmé, že podle shodného vyjádření účastníků oba manželé ukončili vedení společné domácnosti i intimní soužití v lednu 1990. Protože k uzavření dohody o užívání předmětného bytu došlo v listopadu 1989, nejednalo se prý tehdy o manželství rozvrácené a nešlo o případ upravený tehdy platným ustanovením §175 odst. 3 občanského zákoníku. Za daných okolností soud I. stupně údajně rozhodl spravedlivě a v souladu s dobrými mravy, když s přihlédnutím k uvedeným okolnostem vyhověl nároku navrhovatelky.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že napadenými rozsudky obecné soudy porušily jeho základní práva, zakotvená v čl. 11 odst. 1 a 4, v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR. Pochybení soudů spatřuje stěžovatel především v tom, že nesprávně a nedostatečně hodnotily důkazy, neboť vycházely toliko z tvrzení, jež vyšla najevo v řízení o rozvod manželství, a nehodnotily skutečnosti další, které vyplynuly najevo v předmětném řízení. Stěžovatel především tvrdí, že navrhovatelka měla intimní poměr se svým pozdějším druhem MUDr. V. K. a že tento vztah byl z hlediska rozvodu rozhodující. Tento poměr prý vznikl již v roce 1987, navrhovatelka byla s V. K. gravidní a podstoupila interrupci. V rozvodovém rozsudku je prý rovněž konstatováno, že navrhovatelka je nezodpovědná a že upřednostnila intimní vztah před rodinou. Stěžovatel tvrdí, že obecné soudy přehodnotily důkazy a závěry rozvodového rozsudku, když vycházely z toho, že viníkem rozvodu byl stěžovatel. Protože prý navrhovatelka se stěžovatelem neměla v úmyslu trvale žít, podala návrh na rozvod úmyslně až po té, kdy byl účastníkům přidělen byt. Navrhovatelka údajně neplnila povinnosti k družstvu a naopak stěžovatel se zavázal setrvat u zaměstnavatele v souvislosti s přidělením družstevního bytu a splatil celý členský podíl. Napadenými rozsudky obecné soudy stěžovatele zbavily práva domáhat se minimálně finančního vyrovnání. Přitom hodnota předmětného bytu představuje částku 1 mil. Kč, takže stěžovatel přišel o 500.000 Kč, což považuje za otázku zásadního právního významu, odporující principu dobrých mravů, ke které by se měl Ústavní soud vyjádřit.
Stěžovatel konečně namítá, že napadené rozsudky odporují obchodnímu zákoníku, pokud jde o rozhodování o tom, že navrhovatelka je další členkou družstva, protože obchodní zákoník nezná vznik, zánik ani převod členských práv na základě rozhodnutí soudu. Ustanovení §231 obchodního zákoníku prý totiž obsahuje taxativní výčet způsobu zániku členství v družstvu, mezi nimiž soudní rozhodnutí není a stěžovatel se proto cítí být poškozen na svých právech, neboť zaplatil členský podíl. Soudy se navíc nezabývaly otázkou vzniku nároku na vyplacení vypořádacího podílu, na který členu družstva při zániku členství vzniká nárok. Obecné soudy se údajně nevypořádaly ani s tím, že výkon práva navrhovatelky výlučně užívat předmětný byt je v rozporu s dobrými mravy, jelikož prý byt řadu let užívá jen proto, že stěžovateli zamezila přístup do něj a nastěhovala sem svého dlouholetého přítele.
Ze všech uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby byly napadené rozsudky obou obecných soudů zrušeny.
Stěžovatel podal proti citovanému rozsudku současně s ústavní stížností i dovolání, které však Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 25. 7. 2001, sp. zn. 26 Cdo 1918/99, jako nepřípustné odmítl, neboť shledal, že se nejedná o otázku zásadního právního významu dle ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu v tehdy platném znění.
Ústavní soud dospěl k těmto závěrům.
Úkolem Ústavního soudu je pouze ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), nikoliv "běžné" zákonnosti. Přestože je součástí soudní moci, upravené v hlavě čtvrté Ústavy, je vyčleněn ze soustavy obecných soudů, není jim proto ani nadřízen a podle ustálené judikatury mu zpravidla nepřísluší přehodnocovat jimi prováděné dokazování, pokud jím nedojde k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele, a to ani tehdy, jestliže by se s ním sám neztotožňoval. Ústavní soud tedy není zásadně povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a může tak činit toliko tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Jak totiž Ústavní soud judikoval, "základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá porušení základního práva a svobody)" (nález sp. zn. III. ÚS 269/99, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 17, str. 235).
Ústavní soud rovněž vícekrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 3, C. H. Beck, 1995, str. 257). Proto se dále Ústavní soud soustředil i na tuto otázku. V této souvislosti Ústavní soud konstatuje, že z hlediska ochrany ústavnosti jakožto objektivní kategorie, k níž je povolán, je při posuzování napadených rozhodnutí obecných soudů nucen hodnotit tato rozhodnutí a jim předcházející proces jako celek, nikoliv pouze jeho některé části.
Z těchto obecnějších východisek vycházel Ústavní soud rovněž v souzené věci. V daném případě totiž obecné soudy dospěly k závěru, že výlučnou nájemkyní předmětného bytu se stala M. K., a to na základě vzájemného posouzení několika okolností: zájmu nezletilého dítěte, podílu na získání bytu, majetkových poměrů manželů, podílu na rozvratu manželství a možnosti zajištění bytové náhrady (viz výše). Přestože se Ústavní soud zcela neztotožňuje se způsobem interpretace některých aspektů skutkového stavu tak, jak ji provedly obecné soudy (zejména ohledně podílu manželů na rozvodu, kdy z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 3. 5. 1990, sp. zn. 14 C 139/90, jednoznačně vyplývá, že hlavní příčina rozpadu manželství spočívala v chování M. K. a nikoliv v osobě stěžovatele), nezbylo mu než s poukazem na své ústavní vymezení a funkci konstatovat, že ani tento dílčí nesouhlas nezakládá důvod pro zrušení napadených rozsudků. Ze stejných důvodů se Ústavní soud nemůže ztotožnit ani s námitkou stěžovatele, týkající se údajného rozporu napadených rozsudků s dobrými mravy. Opačný přístup by znamenal, že by se Ústavní soud ocitl v postavení běžné třetí soudní instance, což mu nepřísluší.
K tvrzení stěžovatele, že napadené rozsudky odporují obchodnímu zákoníku, který mezi způsoby zániku členství v družstvu nezahrnuje soudní rozhodnutí a že se soudy nezabývaly otázkou vzniku nároku na vyplacení vypořádacího podílu, Ústavní soud pro stručnost odkazuje na právní názor obsažený v nálezu sp. zn. II. ÚS 216/99 (Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 16, str. 289 a násl.). Nad jeho rámec uvádí, že v souzené věci obecné soudy rozhodovaly o žalobě o zrušení práva společného nájmu družstevního bytu se vzájemným návrhem na vyklizení bytu dle ustanovení §705 odst. 1 občanského zákoníku, v tomto směru také Ústavní soud jejich rozsudky z ústavně právního hledisek přezkoumal a neshledal pochybení. Obecné soudy tedy nerozhodovaly o zániku členství stěžovatele v družstvu a jeho argumentace v tomto směru proto překračuje podstatu souzené věci a tedy i rámec přezkumu, prováděný Ústavním soudem.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. října 2001
JUDr. Vojen Güttler
předseda senátu