ECLI:CZ:US:2001:1.US.40.01
sp. zn. I. ÚS 40/01
Usnesení
I. ÚS 40/01
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky V. B., zastoupené JUDr. J. S., advokátem, proti rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci, sp. zn. 5 C 296/99, ze dne 2. 6. 2000, a proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 8 Co 2066/2000, ze dne 12. 10. 2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 22. 1. 2001 domáhá zrušení uvedených rozsudků obecných soudů. Uvádí, že postupem soudů došlo k porušení jejího práva dle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Po přezkoumání formálních náležitostí ústavní stížnosti se Ústavní soud zabýval rovněž otázkou její přípustnosti.
V daném případě, jak vyplývá z napadeného rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, stěžovatelka v odvolacím řízení navrhovala vyslovení přípustnosti dovolání s odůvodněním, že jde o otázku zásadního právního významu, tomuto návrhu však odvolací soud nevyhověl a dovolání rozhodnutím podle §239 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") nepřipustil. Z ústavní stížnosti není zřejmé, zda stěžovatelka přesto v souladu s §239 odst. 2 o. s. ř. dovolání podala.
Jak vyplývá z ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení.
Ústavní soud konstatuje, že jeho převažující judikatura je po přijetí novely občanského soudního řádu, která nabyla účinnosti od 1. ledna 1996, a kterou bylo doplněno ustanovení §239 odst. 2, zakládající podmíněně přípustné dovolání, taková, jak ji vyjádřil Ústavní soud v usnesení sp. zn. I. ÚS 171/96, ze dne 11. září 1996, ve kterém vyslovil, že i když otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, posoudí dovolací soud, není pochyb o tom, že teprve poté, co bude vydáno rozhodnutí dovolacího soudu, vyčerpají navrhovatelé všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práv poskytuje. Do té doby je třeba pokládat ústavní stížnost za nepřípustnou. Z téhož názoru vychází i publikovaná usnesení sp. zn. IV. ÚS 93/98 a IV. ÚS 294/98 (č. 36, sv. 10 Sbírky nálezů a usnesení ÚS ČR a č. 26, sv. 13 Sbírky nálezů a usnesení ÚS ČR). Podle těchto rozhodnutí o nevyčerpání všech prostředků může jít zpravidla i tam, kde ústavněprávní argumentace je obsahově shodná s argumentací, kterou stěžovatel uplatnil před obecnými soudy, a kterou cíleně předkládá i soudu dovolacímu. V takovém případě, jak vyplývá z cit. usnesení, je povinen tento svůj postup "dotáhnout do konce" - tedy dovolání podat.
Každý jiný přístup by zakládal zcela nežádoucí stav, kdy vedle sebe probíhají dvě řízení, přičemž je to nikoli Ústavní soud, ale Nejvyšší soud, kterému přísluší sjednocovat judikaturu, mimo jiné tím, že rozhoduje o dovoláních. Lhůta pro podání ústavní stížnosti v takové věci, jako je věc stěžovatelky, by tedy mohla plynout až po doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o podaném dovolání (pokud bylo podáno), pokud k ní budou ústavněprávní důvody.
Z výše uvedených důvodů byl proto soudce zpravodaj nucen stížnost jako nepřípustnou odmítnout podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 1. února 2001
Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.
soudce Ústavního soudu