Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 17.01.2001, sp. zn. I. ÚS 594/99 [ nález / GÜTTLER / výz-2 ], paralelní citace: N 10/21 SbNU 75 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2001:1.US.594.99

sp. zn. I. ÚS 594/99 Nález Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě o ústavní stížnosti I. H., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. 9. 1999, sp. zn. 29 Ca 24/99, takto: Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. 9. 1999, sp. zn. 29 Ca 24/99, se zrušuje. Odůvodnění: Finanční úřad Brno-venkov výzvou k zaplacení daňového nedoplatku ručitelem v náhradní lhůtě podle §57 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona č. 337/1992 Sb.") ze dne 22. 7. 1998, č.j. 99318/98/293940/2246, vyzval stěžovatelku I. H. - společnici společnosti F. a H., s.r.o., jejíž výše vkladu v uvedené společnosti činí dle výpisu z obchodního rejstříku vedeného Krajským obchodním soudem v Brně, oddíl C, vložka 1149 ze dne 15. 7. 1998, 20.000,- Kč, a které svědčí povinnost ručení za daňové pohledávky neuhrazené daňovým dlužníkem (společností Fikar a Halouzka, s.r.o.; dále jen daňový dlužník") ve lhůtě jejich splatnosti - k úhradě vykázeného nedoplatku ve výši 20.000,- Kč. Finanční ředitelství v Brně rozhodnutím ze dne 30. 11. 1998, č.j. 5956/98/FŘ/150, odvolání stěžovatelky proti výše uvedené výzvě Finančního úřadu Brno-venkov zamítlo. V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací orgán především odkázal na ustanovení §57 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., podle něhož jsou daňový nedoplatek povinni zaplatit také ručitelé, pokud jim zákon povinnost ručení ukládá a pokud jsou k plnění této platební povinnosti správcem daně vyzváni. Dále finanční ředitelství poukázalo na ustanovení §106 zákona č. 513/1991 Sb. (obchodní zákoník), ve znění pozdějších předpisů, podle kterého společnící společnosti s ručením omezením ručí za závazky společnosti do výše svého nesplaceného vkladu zapsaného do obchodního rejstříku, a současně uvedlo, že není rozhodující, zda společník vklad skutečně splatil, ale "rozhodující je zápis v obchodním rejstříku a rozsah ručení se odvozuje od rejstříkového stavu". Odvolací orgán proto nemůže při rozhodování o odvolání akceptovat tvrzení stěžovatelky o tom, že není ručitelkou, neboť ještě před vydáním výše uvedené výzvy Finančního úřadu Brno - venkov, svůj vklad společnice daňového dlužníka splatila v plné výši již v roce 1991. Zápis rozsahu splacení vkladu stěžovatelky ve výši 20.000,- Kč byl s konstitutivními účinky (které vyplývají z citovaného ustanovení §106 obchodního zákoníku) zapsán do obchodního rejstříku dne 24. 9. 1998, tedy až po té, co byla vydána a dne 19. 8. 1998 doručena citovaná výzva finančního orgánu prvého stupně. K tvrzení stěžovatelky, že v roce 1991, kdy (ještě podle hospodářského zákoníku) vznikl daňový dlužník, tj. kdy rozsah splácení vkladu nebyl zapisovanou skutečností, odvolací orgán poukázal na ustanovení §768 odst. 3 obchodního zákoníku, podle něhož zápisy v podnikovém rejstříku, které neodpovídají ustanovením obchodního zákoníku, musí být uvedeny do souladu s obchodním zákoníkem do jednoho roku od jeho účinnosti. Současně také uvedl, že z citovaného ustanovení zcela jednoznačně vyplývá, že povinnost podat listinami doložený návrh na zápis potřebných změn mají zapsané osoby. Odvolací orgán konečně dodal, že jak námitka, že daňový dlužník ukončil činnost (a proto stěžovatelka nenavrhovala změnu zápisu v obchodním rejstříku), tak další námitka, týkající se vstupu daňového subjektu do konkurzního řízení, není pro výsledek odvolacího řízení právně relevantní. V záhlaví uvedeným usnesením Krajského soudu v Brně bylo zastaveno řízení o žalobě, kterou se stěžovatelka domáhala zrušení rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 30. 11. 1998, č.j. 5956/98/FŘ/150, rozhodnutí Finančního úřadu Brno - venkov ze dne 22. 7. 1998, č.j. 99318/98/293940/2246, a vrácení věci Finančnímu ředitelství v Brně k dalšímu řízení. Krajský soud v Brně v odůvodnění tohoto usnesení konstatoval, že řízení o žalobě nemohlo proběhnout a muselo být zastaveno především proto, že citované ustanovení §57 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb. je ustanovením procesním, nikoli hmotněprávním, neboť samo o sobě právní vztah správce daně a ručitele nezakládá a "formuluje pouze vztah ručení v daňovém řízení jako subjektivní povinnost ručitele k zaplacení daňového nedoplatku daňového dlužníka. Vydáním výzvy k zaplacení daňového nedoplatku v náhradní lhůtě vzniká ručiteli povinnost uhradit daňový dluh daňového subjektu v případě, že daňový dlužník, který je primárním nositelem daňové povinnosti, svůj závazek vůči správci daně včas nesplní". V další části odůvodnění krajský soud konstatoval, že z ustanovení §244 odst. 2 a 3, §247 a §248 o.s.ř. vyplývá, že ve správním soudnictví přezkoumávají soudy rozhodnutí správních orgánů, pokud zákon nestanoví jinak. Případy, kdy tak zákon stanoví jinak, jsou uvedeny v ustanovení §248 o.s.ř., z jehož odst. 2 písm. e) plyne, že z přezkumné činnosti soudu jsou vyloučena rozhodnutí správních orgánů předběžné, procesní nebo pořádkové povahy. Krajský soud následně uvedl, že "procesní rozhodnutí jsou taková, která se nedotýkají přímo práv účastníka vyplývajících z práva hmotného, ale zasahují do práv daných pro vlastní vedení řízení". Podle názoru krajského soudu mezi taková procesní rozhodnutí nepochybně náleží také žalobou napadené rozhodnutí, jímž se žalovaný správní orgán nedotkl hmotných práv stěžovatelky, "ale zasáhl do práv daných pro vedení řízení vedených správcem daně podle části šesté zákona č. 337/1992 Sb.". Z toho prý vyplývá, že žalobou napadené rozhodnutí "má svůj základ jen v právu procesním, jeho vydáním nedochází k žádným změnám z hlediska práva hmotného. Právní stav, který tu byl před vydáním žalobou napadeného rozhodnutí, se nezměnil a hmotněprávní pozice účastníků řízení dotčena nebyla". Krajský soud sice připustil, že některá rozhodnutí správce daně v průběhu daňového řízení mohou účastníky postihnout nebo i nepřímo zasáhnout do jejich hmotných práv, leč to nic nemění na tom, že taková rozhodnutí zákonodárce z přezkumné činnosti soudu vyloučil. Žalobou napadené správní rozhodnutí je - dle názoru krajského soudu - právě takovým procesním rozhodnutím, které je podle ustanovení §248 odst. 2 písm. e) o.s.ř. z přezkumné činnosti soudu vyloučeno. Krajský soud konstatoval, že "žalobkyně může toto rozhodnutí subjektivně považovat za zásah do svých práv, fakticky se však rozhodnutí dotýká pouze procesněprávní pozice žalobkyně, nikoliv jejích hmotných práv a povinností". Krajský soud dále uvedl [poznámka: nepřímo a nepřesně tak zřejmě vycházel z nálezu Ústavního soudu (avšak ne sp. zn. IV. ÚS 466/97 - jak uvádí stěžovatelka v ústavní stížnosti, ale sp. zn. I. ÚS 466/97)], že by bylo v rozporu se zásadou právní jistoty věřitele, kdyby na základě hmotněprávních námitek proti rozhodnutí správce daně (které je procesní povahy), jež byly uplatněny až ve stádiu vymáhání daňového nedoplatku daňového dlužníka (který je primárním nositelem daňové povinnosti), došlo k meritornímu přezkoumání rozhodnutí a případně i k zániku vykonatelnosti rozhodnutí ve věci. Krajský soud pro úplnost uvedl, že žalobou napadeným rozhodnutím není řešeno, zda stěžovatelka je či není ručitelkou, což je závěr meritorní, ale že jde o rozhodnutí zasahující do vztahu mezi daňovým dlužníkem, stěžovatelkou jako ručitelkou a oprávněným, kterým je žalovaný. Proto Krajský soud v Brně řízení o žalobě podle ustanovení §250d odst. 3 o.s.ř. zastavil, neboť žaloba směřuje proti rozhodnutí, jež nemůže být předmětem přezkoumání soudem. Toto rozhodnutí napadla stěžovatelka ústavní stížností, v níž namítla, že Krajský soud v Brně napadeným usnesením porušil její ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ústavně zaručené právo "nemoci být nucen činit, co zákon neukládá" podle čl. 2 odst. 3 Listiny a dále ústavně zaručené právo na možnost ukládání povinností toliko na základě zákona a v jeho mezích podle čl. 4 odst. 1 Listiny. Stěžovatelka v ústavní stížnosti - po rekapitulaci věcných a procesních otázek souzené věci - v prvé řadě uvádí, že před vydáním předmětné výzvy dle ustanovení §57 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb. neměla důvodu a ani nemohla vznést v daňovém řízení proti daňovému dlužníku námitku, že není ručitelkou. Tuto námitku mohla poprvé vznést až po obdržení předmětné výzvy správce daně dle §57 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., kdy se dozvěděla, že ji správce daně považuje za ručitele podle §106 obchodního zákoníku. Stěžovatelka v dané souvislosti především namítá, že výzva správce daně podle ustanovení §57 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., která se dotýká přímo jejích práv a povinností, je podle §32 citovaného zákona rozhodnutím v daňovém řízení, a proto je proti ní přípustný i řádný opravný prostředek (odvolání), přestože obecně proti výzvám v daňovém řízení řádný opravný prostředek možný není. V §57 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb. je výslovně stanoveno, co pouze lze v odvolání namítat - mimo jiné tu skutečnost, že stěžovatelka ručitelkou není. Stěžovatelka v obou opravných prostředcích (odvolání, správní žaloba) vznesla námitku, že není ručitelkou. Soud se tedy měl správní žalobou zabývat meritorně. Jestliže tak neučinil, porušil její - výše uvedená - základní práva. Proto stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud přijal nález, jímž usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. 9. 1999, sp. zn. 29 Ca 24/99, zruší a prohlásila, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání. Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonné náležitosti a že proto nic nebrání projednání a rozhodnutí ve věci samé. K ústavní stížnosti se vyjádřili účastník řízení - Krajský soud v Brně a vedlejší účastník - Finanční ředitelství v Brně. Finanční úřad Brno-venkov se práv vedlejšího účastníka vzdal. Krajský soud v Brně ve svém vyjádření konstatoval, že se při rozhodování neodchýlil od zákonem stanoveného postupu, poukázal na akcesorickou podstatu ručitelského závazku (na subjektivní povinnost ručitele zaplatit daňový nedoplatek daňového dlužníka) a odkázal na velmi podrobné odůvodnění rozhodnutí. K tvrzenému zásahu do ústavních práv stěžovatelky krajský soud uvedl, že každý, kdo se u soudu domáhá ochrany svého subjektivního práva, musí respektovat zákonem stanovený způsob jeho ochrany, v tomto případě zákonnou úpravu části páté, hlavy druhé, o.s.ř. Z ustanovení §248 odst. 2 písm. e) o.s.ř. plyne, že z přezkumné pravomoci soudu jsou vyňata mimo jiné rozhodnutí procesní povahy. Podle ustanovení §250d odst. 3 o.s.ř. předseda senátu usnesením řízení zastaví, jestliže žaloba směřuje proti rozhodnutí, jež nemůže být předmětem přezkoumávání soudem. Krajský soud proto dovozuje, že jsou-li rozhodnutí správních orgánů procesní povahy zákonem vyloučena z přezkumné pravomoci soudu, nelze zastavení řízení o žalobě v dané věci považovat za odepření soudní ochrany ve smyslu ústavně zaručených práv stěžovatelky. Krajský soud v Brně ve svém vyjádření proto navrhl, aby ústavní stížnost byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta a sdělil, že na ústním jednání před Ústavním soudem netrvá. Finanční ředitelství v Brně ve svém vyjádření nejprve stručně rekapitulovalo obsah ústavní stížnosti a (pro úplnost) poukázalo na skutečnost, že s předmětnou ústavní stížností stěžovatelky jsou obsahově shodné ústavní stížnosti dalších společníků daňového dlužníka, které Ústavní soud vede pod sp. zn. I. ÚS 598/99 (stěžovatel J. S.), II. ÚS 544/99 (P. H.) a IV. ÚS 593/99 (D. H.). Finanční ředitelství ve svém vyjádření poukázalo na to, že platební povinnost mají ručitelé za současného splnění dvou podmínek, tj. že povinnost ručení jím ukládá zákon (§106 obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů) a že ručitel byl k plnění této platební povinnosti správcem daně vyzván. K tomu u stěžovatelky došlo výzvou ze dne 22. 7. 1998, která jí byla doručena dne 19. 8. 1998, tedy více než měsíc před zápisem splácení vkladu do obchodního rejstříku. Finanční ředitelství dále poukázalo na obsah spisu Finančního úřadu Brno-venkov, podle něhož tento správce daně požadoval nejprve splnění daňové povinnosti daňového dlužníka a teprve poté (kdy daňový dlužník nesplnil svou zákonnou povinnost) vydal výzvu k zaplacení daňového nedoplatku stěžovatelce. Stěžovatelka prý navíc námitku [s odkazem na ustanovení §306 (poznámka: správně zřejmě §106) obchodního zákoníku], že správce daně se mohl domáhat splnění ručitelského závazku až poté, co daňový dlužník nesplnil svůj závazek v přiměřené době, neuplatnila již v odvolacím řízení, nýbrž až v žalobě. V další části svého vyjádření Finanční ředitelství v Brně především uvádí, že výše zmíněné rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 466/97 (poznámka: správně sp. zn. I. ÚS 466/97) není v odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení Krajského soudu v Brně citováno. Finanční ředitelství se ztotožnilo s právním závěrem Krajského soudu v Brně, že rozhodnutí vydané podle ustanovení §57 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb. (které je systematicky zařazeno v jeho části šesté - daňové procesní normy) samo o sobě právní vztah správce daně a ručitele nezákládá (povinnost ručení ručitelům ukládá zákon, tj. v souzené věci §106 obchodního zákoníku), ale stanoví povinnost ručitele uhradit daňový nedoplatek. Finanční ředitelství v Brně proto navrhlo, aby Ústavní soud rozhodl nálezem, kterým ústavní stížnost zcela zamítne. Finanční ředitelství dále souhlasí s tím, aby bylo od ústního jednání o předmětné ústavní stížnosti upuštěno. Dle ustanovení §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud se souhlasem účastníků od jednání upustit, nelze-li od něho očekávat další objasnění věci. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka, Krajský soud v Brně a Finanční ředitelství v Brně vyjádřili svůj souhlas s upuštěním od ústního jednání a poněvadž Ústavní soud má ta to, že od jednání další objasnění věci očekávat nelze, bylo od ústního jednání v souzené věci upuštěno. Ústavní stížnost je důvodná. Ústavní soud si je vědom skutečnosti, že není další soudní instancí, ani vrcholem soustavy soudů (čl. 81 a čl. 90 Ústavy ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Tato situace v souzené věci nastala. Podle ustanovení §244 a dalších o.s.ř. přezkoumávají soudy ve správním soudnictví zákonnost rozhodnutí orgánů veřejné správy. Podle ustanovení §57 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb. se může ručitel odvolat proti výzvě k plnění platební povinnosti. V odvolání může namítat pouze skutečnost, že není ručitelem nebo že ručení bylo uplatněno ve větším než zákonem stanovenem rozsahu nebo že již bylo zaplaceno. Stěžovatelka ve svém odvolání u Finančního ředitelství v Brně mimo jiné uvedla, že ručitelem není, takže zákonný důvod pro odvolání uplatnila. Jak bylo již uvedeno, nadřízený správní orgán odvolání zamítl a následně Krajský soud v Brně (k podané žalobě na přezkum tohoto rozhodnutí), usnesením ze dne 1. 9. 1999, sp. zn. 29 Ca 24/99, řízení zastavil. V případě rozhodnutí instančně vyššího správce daně jde vždy o posouzení právních a skutkových okolností případu, které se týkají postavení ručitele z hlediska namítaného ručení (případně tvrzení, že ručitelem není). V rozhodnutí o povolení přezkumu musí proto instančně vyšší správce daně pečlivě zvážit dodržení zákonnosti rozhodnutí a zejména i skutkový stav v podobě existence skutečností, které alespoň naznačují, že ten, kdo je označen za ručitele, jím být nemusí. Pokud by instančně vyšší správce daně nepřihlédl k porušení právního předpisu, tedy k podstatné vadě řízení nebo k tomu, že skutkové okolnosti alespoň nasvědčují tomu, že ten, kdo je označen za ručitele, jím nemusí být, zůstala by při extenzivním výkladu pojmu "procesní rozhodnutí" stěžovatelka v tomto řízení bez soudní ochrany, která je jí Listinou v čl. 36 odst. 1 a 2 zaručena. Porušení základních práv a svobod tedy spočívalo v neposkytnutí soudní ochrany, když se Krajský soud v Brně přidržel výkladu pojmu "procesní rozhodnutí" v rozsahu, který vedl k namítanému zásahu do základních práv a svobod stěžovatelky. Je věcí soudu rozhodujícího ve správním soudnictví, aby zvážil, zda rozhodnutí instančně vyššího správce daně skutečně odpovídá zákonu a zda zde nejsou okolnosti, které by vedly k nesprávnému označení stěžovatelky jako ručitelky. V souzené věci tak bylo extenzivní interpretací pojmu správního rozhodnutí procesní povahy podle ustanovení §248 odst. 2 písm. e) o.s.ř. vyloučeno přezkoumání rozhodnutí, týkajícího se základního práva domáhat se stanoveným postupem svého hmotného práva u jiného orgánu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Za tohoto stavu Ústavní soud dospěl k závěru, že napadeným usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 1. 9. 1999, sp. zn. 29 Ca 24/99, bylo porušeno stěžovatelčino právo na spravedlivý úproces podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny, jehož se stěžovatelka dovolává. Proto Ústavní soud stížnosti zcela vyhověl a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. 9. 1999, sp. zn. 29 Ca 24/99, zrušil [§82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Obdobné závěry učinil Ústavní soud i v rozhodnutích sp. zn. III. ÚS 594/99, III. ÚS 593/99, II. ÚS 544/99 a I. ÚS 593/99. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud zrušil napadené usnesení pro rozpor s čl. 36 Listiny, nezabýval se již též tvrzeným rozporem tohoto rozhodnutí s čl. 2 odst. 3 a čl. 4 odst. 1 Listiny, neboť by to bylo nadbytečné. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 17. ledna 2001