ECLI:CZ:US:2001:1.US.598.99
sp. zn. I. ÚS 598/99
Nález
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu ve věci ústavní stížnosti J. S., zastoupeného JUDr. M. S, advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. 9. 1999, sp. zn. 29 Ca 26/99, takto:
Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. 9. 1999, sp. zn.
29 Ca 26/99, se zrušuje.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel se svým návrhem, s odvoláním na porušení
základních práv chráněných čl. 2 odst. 3, čl. 4 odst. 1 a čl. 36
odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod, domáhá zrušení
v záhlaví uvedeného usnesení krajského soudu, kterým bylo
zastaveno řízení o žalobě, jíž se domáhal přezkoumání rozhodnutí
Finančního ředitelství v Brně ze dne 2. 12. 1998, č. j.
5962/98/FŘ/150.
Z obsahu připojeného spisu Krajského soudu v Brně, sp. zn.
29 Ca 26/99, a tvrzení uvedených v ústavní stížnosti Ústavní soud
zjistil, že Finanční úřad Brno - venkov vydal dne 22. 7. 1998
výzvu k zaplacení daňového nedoplatku ručitelem v náhradní lhůtě
podle §57 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní
a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č.
337/1992 Sb."), kterou vyzval stěžovatele (jako ručitele)
k úhradě daňového nedoplatku daňového dlužníka - společnosti F.
a H., spol. s r.o., v celkové výši 5 435 506 Kč., a to do výše
nesplaceného vkladu stěžovatele zapsaného v obchodním rejstříku,
tj. 20 000 Kč. Odvolání, ve kterém stěžovatel namítal, že není
ručitelem, bylo výše uvedeným rozhodnutím finančního ředitelství
zamítnuto.
Rozhodnutí finančního ředitelství napadl stěžovatel žalobou
na přezkoumání rozhodnutí správního orgánu, ve které namítal, že
není ručitelem, a dále, že správce daně se měl nejdříve domáhat
splnění závazku po daňovém dlužníkovi, a teprve poté jej vyzvat
k zaplacení daňového nedoplatku.
Krajský soud napadeným usnesením řízení zastavil.
V odůvodnění uvedl, že řízení o žalobě nemohlo proběhnout, neboť
žalobou je napadeno rozhodnutí, které se opírá o ustanovení §57
odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., upravující sekundární povinnost
k úhradě daňové povinnosti jiné osoby než daňového subjektu. Jedná
se o ustanovení procesní, nikoli hmotněprávní, protože samo o sobě
nezakládá právní vztah správce daně a ručitele. Formuluje pouze
vztah ručení v daňovém řízení, jako subjektivní povinnost ručitele
k zaplacení daňového nedoplatku daňového dlužníka. Vydáním výzvy
k zaplacení daňového nedoplatku v náhradní lhůtě vzniká ručiteli
povinnost uhradit daňový dluh daňového subjektu v případě, že
daňový dlužník, který je primárním nositelem daňové povinnosti,
svůj závazek vůči správci daně včas nesplní. Podle §248 odst. 2
občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), jsou z přezkumné
činnosti soudů vyloučena mimo jiné rozhodnutí správních orgánů
předběžné, procesní nebo pořádkové povahy. Procesní rozhodnutí
jsou taková, která se nedotýkají přímo práv účastníka
vyplývajících z práva hmotného, ale zasahují do práv daných pro
vlastní vedení řízení. Dle názoru Krajského soudu je v tomto
smyslu procesním rozhodnutím i rozhodnutí napadené žalobou
a tohoto důvodu je proto z přezkumné činnosti soudů vyloučeno.
S uvedenými závěry soudu stěžovatel nesouhlasí. V ústavní
stížnosti namítá, že výzva správce daně podle §57 odst. 5 zákona
č. 337/1992 Sb. se dotýká přímo jeho práv a povinností, je
rozhodnutím v daňovém řízení, a proto je proti ní přípustný
opravný prostředek, ačkoliv obecně proti výzvám v daňovém řízení
opravný prostředek přípustný není. V §57 odst. 5 zákona č.
337/1992 Sb. je výslovně stanoveno, co pouze lze v tomto odvolání
namítat - mimo jiné je to skutečnost, že stěžovatel není
ručitelem. Právě tuto námitku, že není ručitelem, stěžovatel
uplatnil ve všech opravných prostředcích, včetně správní žaloby.
Skutečnost, zda stěžovatel je nebo není ručitelem, má základ
v hmotném právu a soud se proto měl žalobou zabývat meritorně.
Stěžovatel dále nesouhlasí s názorem krajského soudu, dle kterého
se právní stav, který tu byl před vydáním výzvy správce daně,
nemění a že hmotněprávní pozice stěžovatele jako účastníka řízení
nebyla dotčena, neboť před vydáním výzvy nebyl ručitelem
v intencích §106 obch. zák. Do této pozice je však nezákonně
nucen až uplatněním výzvy dle §57 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb.
Stěžovatel dále poukázal na to, že krajský soud na daný případ
nesprávně aplikoval nález Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 466/97,
který se ale týká usnesení soudu o zastavení řízení o žalobě proti
exekučnímu příkazu finančního úřadu podle §73 zákona č. 337/1992
Sb.
Ústavní soud si k ústavní stížnosti vyžádal vyjádření
účastníka řízení, vedlejšího účastníka řízení a zaslání spisového
materiálu. Krajský soud v Brně ve svém vyjádření k ústavní
stížnosti ze dne 6. 1. 2000, podepsaném předsedou senátu JUDr. R.
M. uvedl, že se při svém rozhodování neodchýlil od zákonem
stanoveného postupu a odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku,
přičemž zdůraznil, že pokud se někdo domáhá ochrany svého
subjektivního práva, musí respektovat zákonem stanovený způsob
jeho ochrany, tj. v tomto případě zákonnou úpravu části páté
hlavy druhé o. s. ř., v jejíchž intencích soud rozhodoval.
Finanční ředitelství v Brně, jako vedlejší účastník, ve vyjádření
k ústavní stížnosti ze dne 10. 1. 2000 uvedlo obdobné argumenty,
jako v řízení před krajským soudem a dodalo, že správce daně
v projednávané věci požadoval nejprve splnění daňové povinnosti po
daňovém dlužníku. Z ustanovení zákona č. 337/1992 Sb. přitom
nevyplývá, že by výzva k zaplacení daňového nedoplatku ručitelem
musela informaci o této skutečnosti obsahovat.
II.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnosti z hlediska
kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu
ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému
všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům
a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci
zasahovat pouze za předpokladu, že tyto soudy nepostupují
v souladu s ústavními principy. S ohledem na zjištěné skutečnosti,
aniž by předjímal výsledek řízení ohledně věcné stránky případu,
dospěl k závěru, že k porušení principů, obsažených v Listině
základních práv a svobod došlo, neboť postupem krajského soudu
bylo stěžovateli odepřeno právo na soudní ochranu.
Ústavní soud předesílá, že právní problematikou řešící tutéž
právní otázku, tj. otázku charakteru rozhodnutí dle ust. §57
odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., se již Ústavní soud zabýval při
rozhodování o ústavních stížnostech, vedených pod sp. zn. IV. ÚS
592/99, IV. ÚS 593/99, III. ÚS 593/99, III. ÚS 594/99, a I. ÚS
593/99. Od závěrů tam uvedených se Ústavní soud nemá důvod
odchylovat ani v tomto případě, zcela totožném z hlediska závěrů
učiněných senátem 29 C Krajského soudu v Brně i z hlediska
argumentace ústavní stížnosti.
Podle ust. §244 a dalších o. s. ř. přezkoumávají soudy ve
správním soudnictví zákonnost rozhodnutí orgánů veřejné správy.
Podle ust. §57 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb. se může ručitel
odvolat proti výzvě k plnění platební povinnosti. V odvolání může
namítat pouze skutečnost, že není ručitelem nebo že ručení bylo
uplatněno ve větším než zákonem stanoveném rozsahu nebo že již
bylo zaplaceno. Navrhovatel ve svém odvolání k finančnímu
ředitelství zákonný důvod pro odvolání uplatnil, neboť výslovně
namítal, že není ručitelem. Jak Ústavní soud konstatoval již
v rozhodnutí, sp. zn. III. ÚS 373/98, (Sbírka nálezů a usnesení
Ústavního soudu, svazek 13, nález č. 30), v případě rozhodnutí
instančně vyššího správce daně jde vždy o posouzení právních
a skutkových okolností případu, které se týkají postavení ručitele
z hlediska namítaného ručení (případně tvrzení, že ručitelem
není). Rozhodnutí o povolení přezkumu musí pečlivě zvážit dodržení
zákonnosti rozhodnutí a zejména i skutkový stav v podobě existence
skutečností, které alespoň naznačují, že ten, kdo je označen za
ručitele, jím být nemusí. Pokud by instančně vyšší správce daně
nepřihlédl k porušení právního předpisu, tedy podstatné vadě
řízení, nebo k tomu, že skutkové okolnosti alespoň nasvědčují
tomu, že ten, kdo je označen za ručitele, jím nemusí být, zůstal
by při extenzívním výkladu pojmu "procesní rozhodnutí" stěžovatel
v tomto řízení bez soudní ochrany, která je mu Listinou základních
práv a svobod v čl. 36 odst. 1 a odst. 2 zaručována. V daném
případě spočívalo porušení základních práv a svobod v neposkytnutí
soudní ochrany stěžovateli, neboť krajský soud se přidržel výkladu
pojmu "procesní rozhodnutí" v rozsahu, který vedl k namítanému
zásahu do základních práv a svobod stěžovatele. Z uvedených důvodů
bylo proto napadené rozhodnutí Krajského soudu v Brně pro jeho
rozpor s čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod
zrušeno [§82 odst. 1, odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.,
o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Jen na okraj je třeba poznamenat, že dle tvrzení finančního
ředitelství (odkazujícího na spisový materiál), výzva správce daně
podle §57 odst. 5 zák. č. 337/1992 Sb. byla vůči stěžovateli
uplatněna až poté, co byl dlužník marně vyzván k úhradě dluhu.
Skutečnost, že stěžovatel nebyl o tomto úkonu správcem daně
vyrozuměn, nezakládá porušení ústavního práva, neboť povinnost takto:
daňového ručitele informovat ze zákona nevyplývá. I když
požadovaná informace by mohla v konkrétních případech vést
k odstranění nejasností ve vztahu daňového dlužníka, ručitele
a správce daně, z ust. §73 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb. pouze
plyne, že správce daně je povinen nejprve vyzvat k zaplacení
daňového dlužníka, který nesplnil svoji daňovou povinnost, což se
v daném případě stalo. K námitce stěžovatele, že krajský soud
nesprávně aplikoval závěry uvedené v nálezu, sp. zn. IV. ÚS
466/97 (správně I. ÚS 466/97), Ústavní soud uvádí, že uvedeným
nálezem je řešena odlišná právní situace (exekuční vymáhání
závazku daňového ručitele), a navíc v odůvodnění rozhodnutí
krajského soudu není uvedený nález citován a ani z argumentace
odůvodnění nevyplývá, že byl ve věci aplikován.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně 4. ledna 2001