Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 04.01.2001, sp. zn. I. ÚS 598/99 [ nález / KLOKOČKA / výz-2 ], paralelní citace: N 3/21 SbNU 11 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2001:1.US.598.99

sp. zn. I. ÚS 598/99 Nález Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu ve věci ústavní stížnosti J. S., zastoupeného JUDr. M. S, advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. 9. 1999, sp. zn. 29 Ca 26/99, takto: Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. 9. 1999, sp. zn. 29 Ca 26/99, se zrušuje. Odůvodnění: I. Stěžovatel se svým návrhem, s odvoláním na porušení základních práv chráněných čl. 2 odst. 3, čl. 4 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení krajského soudu, kterým bylo zastaveno řízení o žalobě, jíž se domáhal přezkoumání rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 2. 12. 1998, č. j. 5962/98/FŘ/150. Z obsahu připojeného spisu Krajského soudu v Brně, sp. zn. 29 Ca 26/99, a tvrzení uvedených v ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že Finanční úřad Brno - venkov vydal dne 22. 7. 1998 výzvu k zaplacení daňového nedoplatku ručitelem v náhradní lhůtě podle §57 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 337/1992 Sb."), kterou vyzval stěžovatele (jako ručitele) k úhradě daňového nedoplatku daňového dlužníka - společnosti F. a H., spol. s r.o., v celkové výši 5 435 506 Kč., a to do výše nesplaceného vkladu stěžovatele zapsaného v obchodním rejstříku, tj. 20 000 Kč. Odvolání, ve kterém stěžovatel namítal, že není ručitelem, bylo výše uvedeným rozhodnutím finančního ředitelství zamítnuto. Rozhodnutí finančního ředitelství napadl stěžovatel žalobou na přezkoumání rozhodnutí správního orgánu, ve které namítal, že není ručitelem, a dále, že správce daně se měl nejdříve domáhat splnění závazku po daňovém dlužníkovi, a teprve poté jej vyzvat k zaplacení daňového nedoplatku. Krajský soud napadeným usnesením řízení zastavil. V odůvodnění uvedl, že řízení o žalobě nemohlo proběhnout, neboť žalobou je napadeno rozhodnutí, které se opírá o ustanovení §57 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., upravující sekundární povinnost k úhradě daňové povinnosti jiné osoby než daňového subjektu. Jedná se o ustanovení procesní, nikoli hmotněprávní, protože samo o sobě nezakládá právní vztah správce daně a ručitele. Formuluje pouze vztah ručení v daňovém řízení, jako subjektivní povinnost ručitele k zaplacení daňového nedoplatku daňového dlužníka. Vydáním výzvy k zaplacení daňového nedoplatku v náhradní lhůtě vzniká ručiteli povinnost uhradit daňový dluh daňového subjektu v případě, že daňový dlužník, který je primárním nositelem daňové povinnosti, svůj závazek vůči správci daně včas nesplní. Podle §248 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), jsou z přezkumné činnosti soudů vyloučena mimo jiné rozhodnutí správních orgánů předběžné, procesní nebo pořádkové povahy. Procesní rozhodnutí jsou taková, která se nedotýkají přímo práv účastníka vyplývajících z práva hmotného, ale zasahují do práv daných pro vlastní vedení řízení. Dle názoru Krajského soudu je v tomto smyslu procesním rozhodnutím i rozhodnutí napadené žalobou a tohoto důvodu je proto z přezkumné činnosti soudů vyloučeno. S uvedenými závěry soudu stěžovatel nesouhlasí. V ústavní stížnosti namítá, že výzva správce daně podle §57 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb. se dotýká přímo jeho práv a povinností, je rozhodnutím v daňovém řízení, a proto je proti ní přípustný opravný prostředek, ačkoliv obecně proti výzvám v daňovém řízení opravný prostředek přípustný není. V §57 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb. je výslovně stanoveno, co pouze lze v tomto odvolání namítat - mimo jiné je to skutečnost, že stěžovatel není ručitelem. Právě tuto námitku, že není ručitelem, stěžovatel uplatnil ve všech opravných prostředcích, včetně správní žaloby. Skutečnost, zda stěžovatel je nebo není ručitelem, má základ v hmotném právu a soud se proto měl žalobou zabývat meritorně. Stěžovatel dále nesouhlasí s názorem krajského soudu, dle kterého se právní stav, který tu byl před vydáním výzvy správce daně, nemění a že hmotněprávní pozice stěžovatele jako účastníka řízení nebyla dotčena, neboť před vydáním výzvy nebyl ručitelem v intencích §106 obch. zák. Do této pozice je však nezákonně nucen až uplatněním výzvy dle §57 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb. Stěžovatel dále poukázal na to, že krajský soud na daný případ nesprávně aplikoval nález Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 466/97, který se ale týká usnesení soudu o zastavení řízení o žalobě proti exekučnímu příkazu finančního úřadu podle §73 zákona č. 337/1992 Sb. Ústavní soud si k ústavní stížnosti vyžádal vyjádření účastníka řízení, vedlejšího účastníka řízení a zaslání spisového materiálu. Krajský soud v Brně ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 6. 1. 2000, podepsaném předsedou senátu JUDr. R. M. uvedl, že se při svém rozhodování neodchýlil od zákonem stanoveného postupu a odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku, přičemž zdůraznil, že pokud se někdo domáhá ochrany svého subjektivního práva, musí respektovat zákonem stanovený způsob jeho ochrany, tj. v tomto případě zákonnou úpravu části páté hlavy druhé o. s. ř., v jejíchž intencích soud rozhodoval. Finanční ředitelství v Brně, jako vedlejší účastník, ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 10. 1. 2000 uvedlo obdobné argumenty, jako v řízení před krajským soudem a dodalo, že správce daně v projednávané věci požadoval nejprve splnění daňové povinnosti po daňovém dlužníku. Z ustanovení zákona č. 337/1992 Sb. přitom nevyplývá, že by výzva k zaplacení daňového nedoplatku ručitelem musela informaci o této skutečnosti obsahovat. II. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnosti z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že tyto soudy nepostupují v souladu s ústavními principy. S ohledem na zjištěné skutečnosti, aniž by předjímal výsledek řízení ohledně věcné stránky případu, dospěl k závěru, že k porušení principů, obsažených v Listině základních práv a svobod došlo, neboť postupem krajského soudu bylo stěžovateli odepřeno právo na soudní ochranu. Ústavní soud předesílá, že právní problematikou řešící tutéž právní otázku, tj. otázku charakteru rozhodnutí dle ust. §57 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., se již Ústavní soud zabýval při rozhodování o ústavních stížnostech, vedených pod sp. zn. IV. ÚS 592/99, IV. ÚS 593/99, III. ÚS 593/99, III. ÚS 594/99, a I. ÚS 593/99. Od závěrů tam uvedených se Ústavní soud nemá důvod odchylovat ani v tomto případě, zcela totožném z hlediska závěrů učiněných senátem 29 C Krajského soudu v Brně i z hlediska argumentace ústavní stížnosti. Podle ust. §244 a dalších o. s. ř. přezkoumávají soudy ve správním soudnictví zákonnost rozhodnutí orgánů veřejné správy. Podle ust. §57 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb. se může ručitel odvolat proti výzvě k plnění platební povinnosti. V odvolání může namítat pouze skutečnost, že není ručitelem nebo že ručení bylo uplatněno ve větším než zákonem stanoveném rozsahu nebo že již bylo zaplaceno. Navrhovatel ve svém odvolání k finančnímu ředitelství zákonný důvod pro odvolání uplatnil, neboť výslovně namítal, že není ručitelem. Jak Ústavní soud konstatoval již v rozhodnutí, sp. zn. III. ÚS 373/98, (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 13, nález č. 30), v případě rozhodnutí instančně vyššího správce daně jde vždy o posouzení právních a skutkových okolností případu, které se týkají postavení ručitele z hlediska namítaného ručení (případně tvrzení, že ručitelem není). Rozhodnutí o povolení přezkumu musí pečlivě zvážit dodržení zákonnosti rozhodnutí a zejména i skutkový stav v podobě existence skutečností, které alespoň naznačují, že ten, kdo je označen za ručitele, jím být nemusí. Pokud by instančně vyšší správce daně nepřihlédl k porušení právního předpisu, tedy podstatné vadě řízení, nebo k tomu, že skutkové okolnosti alespoň nasvědčují tomu, že ten, kdo je označen za ručitele, jím nemusí být, zůstal by při extenzívním výkladu pojmu "procesní rozhodnutí" stěžovatel v tomto řízení bez soudní ochrany, která je mu Listinou základních práv a svobod v čl. 36 odst. 1 a odst. 2 zaručována. V daném případě spočívalo porušení základních práv a svobod v neposkytnutí soudní ochrany stěžovateli, neboť krajský soud se přidržel výkladu pojmu "procesní rozhodnutí" v rozsahu, který vedl k namítanému zásahu do základních práv a svobod stěžovatele. Z uvedených důvodů bylo proto napadené rozhodnutí Krajského soudu v Brně pro jeho rozpor s čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod zrušeno [§82 odst. 1, odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. Jen na okraj je třeba poznamenat, že dle tvrzení finančního ředitelství (odkazujícího na spisový materiál), výzva správce daně podle §57 odst. 5 zák. č. 337/1992 Sb. byla vůči stěžovateli uplatněna až poté, co byl dlužník marně vyzván k úhradě dluhu. Skutečnost, že stěžovatel nebyl o tomto úkonu správcem daně vyrozuměn, nezakládá porušení ústavního práva, neboť povinnost takto: daňového ručitele informovat ze zákona nevyplývá. I když požadovaná informace by mohla v konkrétních případech vést k odstranění nejasností ve vztahu daňového dlužníka, ručitele a správce daně, z ust. §73 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb. pouze plyne, že správce daně je povinen nejprve vyzvat k zaplacení daňového dlužníka, který nesplnil svoji daňovou povinnost, což se v daném případě stalo. K námitce stěžovatele, že krajský soud nesprávně aplikoval závěry uvedené v nálezu, sp. zn. IV. ÚS 466/97 (správně I. ÚS 466/97), Ústavní soud uvádí, že uvedeným nálezem je řešena odlišná právní situace (exekuční vymáhání závazku daňového ručitele), a navíc v odůvodnění rozhodnutí krajského soudu není uvedený nález citován a ani z argumentace odůvodnění nevyplývá, že byl ve věci aplikován. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně 4. ledna 2001