ECLI:CZ:US:2001:2.US.180.01
sp. zn. II. ÚS 180/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Vojtěcha Cepla ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. M., právně zastoupeného JUDr. J. Š., proti usnesení státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Táboře ze dne 15. 2. 2001, sp. zn. 227/2000, a proti usnesení Inspekce ministra vnitra ČR ze dne 15. 12. 2000, č. j. IN-30/09-TR-2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Senát Ústavního soudu mimo ústní jednání návrh bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Ústavní stížností, která došla Ústavnímu soudu dne 23. 3. 2001, se stěžovatel domáhal zrušení usnesení státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Táboře ze dne 15. 2. 2001, sp. zn. 227/2000, a usnesení Inspekce ministra vnitra ČR ze dne 15. 12. 2000, č. j. IN-30/09-TR-2000, a to pro porušení čl. 2 odst. 3 a odst. 4 Ústavy, čl. 2 odst. 2 a odst. 3, čl. 8 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonné formální náležitosti a že proto nic nebrání v projednání a rozhodnutí věci samé.
Usnesením Inspekce ministra vnitra ČR ze dne 15. 12. 2000, č. j. IN-30/09-TR-2000, bylo podle ust. §159 odst. 1 tr. řádu odloženo stěžovatelovo trestní oznámení na policisty Policie ČR, Obvodní oddělení Tábor. Usnesením státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Táboře ze dne 15. 2. 2001, sp. zn. 227/2000, byla zamítnuta stížnost stěžovatele proti výše uvedenému usnesení Inspekce ministra vnitra ČR.
Skutkovým podkladem v projednávané věci bylo jednání dvou policistů Policie ČR v Táboře dne 14. 10. 2000 v době kolem 5,15 hod, kdy bez prokázání příslušnosti k Policii ČR a bez výzvy "jménem zákona" předvedli stěžovatele na Obvodní oddělení Policie ČR v Táboře k prokázání totožnosti, kde byl zadržen až do 10,47 hod, kdy byl propuštěn, když se na místo dostavila manželka stěžovatele a předložila pas stěžovatele.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že zásah policistů považuje za nezákonný a naplňující zákonné znaky trestného činu zneužití pravomoci veřejného činitele podle ust. §158 odst. 1 tr. zákona.
Stěžovatel zaslal trestní oznámení na Krajské státní zastupitelství České Budějovice, které bylo postoupeno k prověření Inspekci ministra vnitra České Budějovice a stejné podání stěžovatel zaslal Policii ČR, Správa jihočeského kraje České Budějovice, Kanceláři prezidenta republiky ČR Praha, senátoru Mgr. P. E. a poslankyni JUDr. J. K.
Při zjišťování skutkového stavu věci vycházela Inspekce ministra vnitra ČR z výpovědí příslušníků policie, a to nejen dvoučlenné motorové hlídky, ale i dalších, kteří provedli jeho zadržení, a kteří prováděli šetření v penzionu D., kde byl stěžovatel ubytován. Inspekce dospěla k závěru, že důvodem zastavení policejního vozu byla gestikulace stěžovatele vůči policejnímu vozu, kdy si policisté nebyli jisti, zda něco nepotřebuje. Podle šetření policie našli podnapilou osobu hovořící cizím jazykem, která odmítla prokázat svoji totožnost. Toto bylo důvodem k postupu podle ust. §13 odst. 5, a 7 zák. č. 283/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, o Policii ČR.
Chování stěžovatele na Obvodním oddělení policie ČR v Táboře je předmětem přestupkového řízení MěÚ Tábor.
Konkrétními námitkami o nezákonnosti a neoprávněnosti zásahu motohlídky Policie ČR a dalšího postupu policie se podrobně zabývala odůvodnění obou napadených usnesení, na něž Ústavní soud odkazuje.
Ústavní soud již dříve vyložil ve svých rozhodnutích názor na otázky, které je nutno v rámci rozhodování o předmětné ústavní stížnosti řešit. Jde o usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 263/97, uveřejněné pod č. 1 ve svazku č. 10 Sbírky nálezů a usnesení C. H. Beck na str. č. 335:
"Občané jsou povinni podrobit se výkonu pravomoci veřejného činitele bez ohledu na vlastní soukromý názor. Jsou-li přesvědčeni o tom, že tímto jednáním bylo porušeno jejich právo, či jim byla způsobena škoda, mohou se proti takovému postupu veřejného činitele bránit jiným, a to zákonným způsobem. Ústava, Listina, ani žádná jiná právní norma nepřipouštějí, aby občané nejprve hodnotili zákonnost postupu veřejných činitelů, a teprve na základě toho jejich pokynů uposlechli nebo neuposlechli."
Stěžovatel v daném případě neuposlechl pokynu veřejných činitelů - policistů, čímž vyvolal další jejich postup proti své osobě. Pokud se cítil dotčen nebo poškozen, učinil správně o tom oznámení, o němž bylo po prošetření podle zákona rozhodnuto. Pokud stěžovatel není s obsahem rozhodnutí o oznámení spokojen a podal ústavní stížnost, přihlíží Ústavní soud ke svému dříve vyslovenému názoru obsaženému v usnesení sp. zn. I. ÚS 84/99, uveřejněném pod č. 29 ve svazku č. 14 Sbírky nálezů a usnesení C. H. Beck na str. č. 291:
"Ve skutečnosti, že státní zastupitelství zamítlo stěžovatelovu stížnost proti usnesení policejního orgánu o odložení věci pro podezření ze spáchání trestného činu, nelze spatřovat porušení ústavně zaručených subjektivních veřejných práv stěžovatele podle ust. čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, jejichž ochrana spadá do kompetence Ústavního soudu. Ústavně zaručené subjektivní právo fyzické nebo právnické osoby na to, aby jiná osoba byla trestně stíhána, totiž neexistuje."
Při shrnutí výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušeny základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy.
Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících orgánů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by měly za následek porušení ústavně zaručených práv nebo svobod.
Ústavní soud při shrnutí výše uvedených skutečností neshledal, že by ze strany jednajících orgánů byl porušen čl. 2 odst. 3 a 4 Ústavy, čl. 2 odst. 2 a 3, či čl. 8 Listiny nebo čl. 5 Úmluvy.
Na základě výše uvedených skutečností byl nucen Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítnout pro její zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu ÚS
V Brně dne 2. května 2001