ECLI:CZ:US:2001:2.US.209.2000
sp. zn. II. ÚS 209/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě, složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Antonína Procházky, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti R. zastoupené Mgr. T. H., advokátem, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 1. 2000, č.j. 7 A 707/98 - 29, a proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 14. 7. 1998, sp. zn. 425 202 021/A, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní soud obdržel ústavní stížnost stěžovatelky podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, ve které napadá v záhlaví uvedené soudní a správní rozhodnutí a namítá, že došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv, konkrétně pak čl. 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy ČR.
Z příslušného soudního a správního spisu vyplývá následující skutkový stav věci. Stěžovatelka požádala vedlejšího účastníka - Českou správu sociálního zabezpečení o odškodnění podle §3 odst. 1 písm. a) zákona č. 217/1994 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky některým obětem nacistické perzekuce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon č. 217/1994 Sb."), která byla vedlejšímu účastníkovi doručena dne 10. 2. 1995. K žádosti přiložila dopis Ministerstva obrany ze dne 7. 1. 1995, v němž je potvrzeno přijetí žádosti stěžovatelky o vydání osvědčení podle zákona č. 255/1946 Sb., o příslušnících československé armády v zahraničí a o některých jiných účastnících národního boje za osvobození, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 255/1946 Sb.").
Podáním vedlejšímu účastníkovi ze dne 18. 5. 1998 požádala stěžovatelka o odškodnění za dobu od 20. 11. 1944 do 5. 5. 1945, kdy byla z rasových důvodů ukrývána před deportací do koncentračního tábora, s tím, že dle stanoviska Vrchního soudu v Praze, vyjádřeného v rozsudku ze dne 7. 5. 1996, č.j. 6 A 707/95 - 18, v případě, kdy nebylo vydáno osvědčení podle zákona č. 255/1946 Sb., posoudí si tuto otázku jako otázku předběžnou správní orgán sám. V podání stěžovatelka uvedla, že její otec pan K. Z. byl židovské národnosti a v únoru 1945 byl internován v Terezíně. Z tohoto důvodu měla být deportována i ona po dosažení věku tří let do koncentračního tábora. Rodiče ji proto ukryli v rodině E. a V. S. v Roztokách u Prahy. Vztahovaly se na ni veškeré zákony a nařízení určené pro Židy, a to i nařízení z 23. 10. 1941, podle kterého bylo Židům zakázáno veškeré čerstvé ovoce a další potraviny. Rodina, u které žila, na ni nemohla dostávat ani potravinové lístky, nesměla vycházet z domku, neměla možnost styku s dětmi, tudíž přes veškerou možnou péči, kterou jí mohla tato rodina poskytnout, byla ukrývána za lidsky zcela nedůstojných podmínek. V tomto období navíc onemocněla zápalem mozkových blan, a protože jí nemohl nikdo léčit, přežila nemoc jen náhodou, díky obětavosti této rodiny. Následky neléčeného zápalu mozkových blan jí však zůstaly do dospělosti. K podání stěžovatelka přiložila kopii evidenční karty z kartotéky deportovaných osob znějící na její jméno, osvědčení Rady židovských náboženských obcí o tom, že její otec byl jako Žid nasazen Němci na práce a posléze internován v Terezíně, odkud se po válce vrátil. Dále stěžovatelka přiložila kopii své žádosti Ministerstvu obrany o vydání osvědčení o účasti na národním odboji podle zákona č. 255/1946 Sb., prohlášení M. Ř., že stěžovatelka byla jejími rodiči ukrývána a nakonec prohlášení Ing. .B., CSc., o tomtéž.
Ve správním spise se také nachází dopis náměstka ministra obrany ze dne 29. 5. 1998, kterým byla vyřizována stížnost stěžovatelky ve věci nevydání osvědčení dle §8 zákona č. 255/1946 Sb. a nepřiznání statusu čs. politického vězně podle §2 odst. 1 bod 5 tohoto zákona.
Vedlejší účastník ústavní stížností napadeným rozhodnutím žádost stěžovatelky o odškodnění zamítl, protože stěžovatelka nesplňuje podmínku dle §2 zákona č. 217/1994 Sb., když postiženým občanem ve smyslu tohoto ustanovení je občan, který je čs. politickým vězněm podle §2 odst. 1 bod 5 zákona č. 255/1946 Sb. V odůvodnění správní orgán uvedl, že stěžovatelka podle jejího tvrzení i předložených dokladů nebyla omezena na osobní svobodě, nýbrž byla v době od 20. 11. 1944 do konce války ukrývána v rodině E. a V. S. v Roztokách u Prahy. Ukrývání se před deportací do koncentračního tábora není kvalitativně ani kvantitativně srovnatelné s omezením osobní svobody vězňů v nacistických persekučních zařízeních, nelze je proto postavit na roveň věznění nebo internaci, což je způsob omezení osobní svobody předpokládaný i zákonem č. 217/1994 Sb. v §4 odst. 1. Z uvedených důvodů proto stěžovatelka nesplňuje skutkové znaky čs. politického vězně uvedené v zákoně č. 255/1946 Sb. a není proto postiženým občanem pro účely zákona č. 217/1994 Sb. a odškodnění jí nenáleží.
Proti správnímu rozhodnutí podala stěžovatelka dne 17. 8. 1998 opravný prostředek k soudu. V něm uvedla, že dle jejího názoru vedlejší účastník zcela nepřiměřeně a zužujícím způsobem vykládá ustanovení §2 odst. 5 (myšleno ustanovení §2 odst. 1 bod 5) zákona č. 255/1946 Sb. Podle stěžovatelky citované ustanovení uvádí, že politickým vězněm je ten, kdo byl v rozhodné době omezen na osobní svobodě vězněním, internováním, odvlečením nebo jinak z důvodu rasové nebo náboženské persekuce, a trvalo-li omezení osobní svobody alespoň 3 měsíce. Stěžovatelka se domnívá, že v předmětné době na osobní svobodě omezena byla, žila za zcela nelidských podmínek a navíc v té době vážně onemocněla, a vzhledem k ukrývání a protižidovským předpisům ani neměla možnost léčení a léků. Přežila tyto útrapy jen díky obětavosti rodiny, která ji ukryla. Její utrpení a omezení osobní svobody bylo značné a plně srovnatelné s mnoha dalšími obdobnými případy, ve kterých byly jí požadované zákonné nároky přiznány. V samotném opravném prostředku pak stěžovatelka nenavrhla provedení dalších důkazů.
Vrchní soud v Praze ústavní stížností napadeným rozhodnutím potvrdil rozhodnutí správního orgánu, když konstatoval, že skutkový stav nebyl stěžovatelkou zpochybněn, je ve spise doložen a šlo tedy výlučně o řešení právní otázky, zda stěžovatelka je či není postiženým občanem, tedy ve smyslu ustanovení §2 zákona č. 217/1994 Sb., čs. politickým vězněm. V obsáhlém odůvodnění vrchní soud mimo jiné uvádí, že soud nemá pochybnost o tom, že po léta života v době, kdy byla stěžovatelka ukrývána, byla vystavena strádání a omezení v jejím osobním životě, nicméně to nepostačuje k naplnění podmínek ustanovení §2 odst. 1 bod 5 zákona č. 255/1946 Sb. I když výčet omezení osobní svobody je uveden, příkladmo nelze přehlédnout, že uvedené způsoby naznačují, že musí jít o zásadní zásah do osobní svobody související s výkonem zvůle nacistického a fašistického režimu. Život stěžovatelky v cizí rodině, v níž byla po dobu okupace ukrývána před deportací do koncentračního tábora, byť za značně ztížených a nepříznivých podmínek však uvedené znaky postrádá. K výkladu pojmu čs. politický vězeň vrchní soud dále odkázal na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 2. 1998, č.j. 7 A 734/97 - 25, a usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 25. 8. 1998, sp. zn. III. ÚS 232/98. Na závěr vrchní soud uvádí, že ani soud, byť by byl veden snahou zmírnit dopad zákona na případy hodné zřetele, nemůže překročit meze zákonem stanovené, aniž by sám zákon takovou možnost připouštěl.
Proti v záhlaví uvedenému soudnímu a správnímu rozhodnutí podala stěžovatelka ústavní stížnost a navrhuje jejich zrušení, když argumentuje obdobně jako v řízení před obecným soudem a správním orgánem, tedy, že byla vystavena útrapám v důsledku ukrývání její osoby před deportací, a to proti své vůli (z rozhodnutí rodičů) a především pak v důsledku dokonaného jednání nacistických úřadů, když podobně jako její otec měla být deportována, jak vyplývá z evidenční karty z kartotéky deportovaných osob. Podle jejího názoru pak soud i správní orgán svými nepřiměřenými výklady porušily zákon a bylo tím zasaženo do jejích ústavně zaručených základních práv a svobod. Stěžovatelka také uvádí, že k zásahu došlo i tím, že soud neprovedl jí navržené důkazy výslechem svědkyň E. B. a H. K., týkající se útrap ukrývaných dětí a tzv. syndromu ukrývaného dítěte.
Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti podání navrhovatelky. Ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatelka oprávněná k jejímu podání byla řádně zastoupena a vyčerpala všechny prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje. Proto byla ústavní stížnost shledána přípustnou a Ústavní soud ji projednal.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Senát, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením návrh odmítne, je-li zjevně neopodstatněný [§72 odst. l písm. a), §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 182/1993 Sb.")].
K ústavní stížnosti se obsáhle vyjádřil vedlejší účastník, který setrval na svém stanovisku, vyjádřeném ve svém rozhodnutí a ve vyjádření k opravnému prostředku stěžovatelky, podrobně jej rozvedl a uvedl, že zákonodárce si byl vědom nemožnosti komplexnosti řešit restituční nároky ke všem obětem nacistické perzekuce, což je patrné jak ze samotného názvu zákona ("Zákon o poskytnutí jednorázové peněžní částky některým obětem nacistické perzekuce"), tak i z jeho preambule ("S vědomím nemožnosti zmírnit cestou tohoto zákona veškeré utrpení, které občanům České republiky způsobila nacistická perzekuce"). Osobní rozsah zákona č. 217/1994 Sb. byl vymezen odkazem na příslušné ustanovení zákona č. 255/1946 Sb.; zákonodárce byl zřejmě veden snahou neopakovat charakteristiku čs. politického vězně, když jeho skutkové znaky vyjmenovala již starší právní norma. Na druhé straně tím byl otevřen prostor k určitým pochybnostem o správnosti interpretace těchto norem : zatímco zákon č. 255/1946 Sb. v §2 odst. 1 bod 5 příkladmo jako způsoby omezení osobní svobody vyjmenovává "věznění, internování, odvlečení nebo jinak", zákon č. 217/1994 Sb. v §4 odst. 1 umožňuje přiznat odškodnění za prokázanou dobu "věznění nebo internace", tedy pro účely poskytnutí odškodnění jiný způsob omezení osobní svobody v podstatě nepřipouští. Vedlejší účastník dále zmiňuje uvedený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 2. 1998, č.j. 7 A 734/97 - 25, a usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 25. 8. 1998, sp. zn. III. ÚS 232/98. Podle vedlejšího účastníka §4 odst. 1 zákona č. 217/1994 Sb. předpokládá vnější projev násilí, tedy omezení osobní svobody násilným (zevním) zásahem, způsob omezení osobní svobody stěžovatelky však nenaplňuje skutkové znaky čs. politického vězně. Vedlejší účastník je dále přesvědčen, že není popíráním holocaustu, jestliže je poukázáno na míru odlišnosti útrap osob ukrývaných a osob umístěných do nacistických perzekučních zařízení.
Předsedkyně senátu 7 A Vrchního soudu v Praze ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedla, že postup soudu byl zákonný, jestliže námitky stěžovatelky uplatněné v opravném prostředku nebyly důvodné, když správní rozhodnutí bylo v souladu se zákonem na základě náležitě zjištěného skutkového stavu věci. Stěžovatelce nebylo odepřeno právo na soudní ochranu, neboť správní rozhodnutí bylo soudem přezkoumáno, na což stěžovatelka měla právo. Právo na soudní ochranu však nelze vykládat jako právo na rozhodnutí odpovídající názoru stěžovatelky.
Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že může uplatňovat státní moc jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud zejména respektuje skutečnost - což vyslovil v řadě svých rozhodnutí - že není součástí soustavy obecných soudů a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" dokazování před nimi prováděné a také mu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností soudů. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy ČR a v rámci toho uvážit, zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé.
Z ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka pouze opakuje námitky již uplatněné v řádném soudním řízení a polemizuje s právními závěry, které přijal obecný soud ve stížností napadeném rozhodnutí. V tomto směru tvrzení v ústavní stížnosti nepřinášejí do posuzované věci nic nového, neboť uvedené námitky byly předmětem úvah rozhodování v předchozím řízení a vrchní soud se s nimi řádně a obsáhle vypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí. Tvrzení uváděná v ústavní stížnosti ji neposunují do ústavně právní roviny. Obecný soud při svém rozhodování nevybočil z mezí ústavně chráněného práva na spravedlivý proces, když postupoval v souladu se zákonným předpisem, kterým je zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, do jehož ustanovení se promítají principy upravené v čl. 36 Listiny. Svůj postup obecný soud řádně a obsáhle odůvodnil, takže Ústavní soud neměl důvod učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek. Právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Právo na spravedlivý proces však podle konstantní judikatury Ústavního soudu není možné vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení, tj, že by jednotlivci bylo zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí podle jeho názoru odpovídající skutečným hmotně právním poměrům. Stěžovatelce nikdo nebránil v uplatnění jejího práva u orgánu veřejné správy, ani v tom, aby se obrátila na soud se žádostí o přezkoumání zákonnosti vydaného rozhodnutí orgánu veřejné správy. Nelze považovat za porušení základních práv stěžovatelky, jestliže jejímu návrhu soud nevyhověl. Ústavní soud z tohoto pohledu neshledal důvod pro zrušení ústavní stížností napadených rozhodnutí. Tvrzení stěžovatelky o porušení jí uváděných chráněných základních práv a svobod jeví se Ústavnímu soudu jako účelové, bez jakékoliv opodstatněnosti a jejich porušení nebylo shledáno.
Ke stěžovatelkou namítanému neprovedení důkazů výslechem svědkyň E. B. a H. K., týkající se útrap ukrývaných dětí, Ústavní soud dodává následující. Jak vyplývá z konstantní judikatury Ústavního soudu (srov. např. nález ve věci IV. ÚS 432/98, in Ústavní soud České republiky : Sbírka nálezů a usnesení - svazek 16, č. 160, vydání 1., Praha, C. H. Beck 2000), je nutno opakovaně též upozornit na skutečnost, že správní soudnictví, tak jak je koncipováno, je ovládáno dispoziční zásadou. Ta platí i pro rozhodování o opravných prostředcích. Z tohoto principu pak nutně vyplývá, že soud nebyl povinen z vlastní iniciativy vyhledávat další možná pochybení a Ústavní soud neshledává žádný prostor k tomu, aby takový postup označil za neústavní. Zpochybnění správního rozhodnutí opravným prostředkem je vázáno lhůtou, ve které je nutno nejen přesně uvést námitky proti konkrétnímu rozhodnutí, ale také k prokázání těchto námitek uvést konkrétní důkazy. Uplynutím zákonné lhůty dojde k uzavření této preparatorní fáze řízení, námitky jsou zkoncentrovány a soud se soustřeďuje na jejich posouzení a řešení, protože k nim se bude vyjadřovat v rozsudku o věci samé. S dalšími - novými - námitkami a příslušnými navrženými důkazy je navrhovatel již prekludován a soud se jimi zabývat nebude (k tomu srov. Bureš, J., Drápal, L., Mazanec, M. Občanský soudní řád. Komentář. 5. vydání. Praha : C. H. Beck, 2001, str. 1205 a 1256, dále srov. dosud nepublikované usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 24. 9. 1999 ve věci IV. ÚS 161/99). Tak je tomu i v posuzovaném případu. Opravný prostředek bylo nutno v daném případě podat ve lhůtě třiceti dnů ode dne doručení rozhodnutí a ve stejné lhůtě také uplatnit námitky a navrhnout důkazy (§250m odst. 2 občanského soudního řádu). Ze spisu Vrchního soudu je zřejmé, že opravný prostředek byl podán dne 17. 8. 1998. Další námitky byly uplatněny a předmětné důkazy (výslechy svědkyň E. B. a H. K., týkající se útrap ukrývaných dětí a tzv. syndromu ukrývaného dítěte) navrženy až dne 3. 11. 1998 ve stěžovatelčině replice k vyjádření vedlejšího účastníka. Je tedy zřejmé, že tyto námitky a důkazy byly uplatněny po zákonem stanovené lhůtě a tudíž k nim obecný soud nepřihlížel. Bylo rozhodnutím stěžovatelky, že ač zastoupena profesionálním právním zástupcem nenavrhla v zákonné lhůtě na podporu svého tvrzení příslušné důkazy. Ani zde tedy nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky a Ústavní soud neshledává důvod pro zrušení ústavní stížností napadených rozhodnutí.
K problematice odškodnění obětí nacistické perzekuce Ústavní soud již opakovaně judikoval, že zákonodárci nelze upřít právo, aby při tvorbě normy stanovil příslušným způsobem i její osobní a věcný rozsah. Přitom samozřejmě musí dbát toho, aby nedošlo k neodůvodněnému zvýhodnění určitých skupin občanů a tedy toho, aby ustanovení právní normy o osobním a věcném rozsahu nezakládala nerovnost mezi občany. Je pak samozřejmé, že norma restituční povahy, jejíž podstatou je odstranění nebo alespoň zmírnění v minulosti utrpěných útrap, se nemůže dotýkat všech subjektů práva (občanů). Při posuzování otázky osobního rozsahu zákona č. 217/1994 Sb. nelze pominout skutečnost, že nacistickou perzekucí byli postiženi na právech a svobodách do značné míry všichni občané protektorátu. Zákonodárce však v preambuli zákona zdůvodňuje, proč mohou být odškodněni jen někteří občané, a to ti, které zákon výslovně označuje, občané, kteří byli nacistickou okupací postiženi nejvýraznějším způsobem (k tomu srov. nepublikované usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 25. 8. 1998, sp. zn. III. ÚS 232/98). Podle citovaného usnesení Ústavního soudu ČR nelze za omezení svobody vyžadované zákonem č. 217/1994 Sb. považovat situaci, kdy stěžovatelka se před perzekucí ukrývala v cizině v ilegalitě. Obdobně je tomu i v nyní posuzovaném případu. Stěžovatelka nepochybně na osobní svobodě omezena byla, avšak ne takovým způsobem, který by zakládal nárok dle zákona č. 217/1994 Sb. Postup vrchního soudu a správního orgánu zcela odpovídal požadavkům ústavně zaručených práv, jejichž ochrany se stěžovatelka domáhala. Soud přezkoumávající zákonnost správního rozhodnutí nemůže toto rozhodnutí zrušit jen proto, že v konkrétním případě se nepřiznání nároku jeví jako velmi tvrdé. Jinak řečeno - absenci ustanovení o zmírnění tvrdosti zákona nelze nahradit rozhodnutím soudu ve správním soudnictví (k tomu srov. nález ve věci, sp. zn. IV. ÚS 264/95, in Ústavní soud České republiky : Sbírka nálezů a usnesení - svazek 5, č. 49, vydání 1., Praha, C. H. Beck 1997).
Nad rámec ústavní stížnosti Ústavní soud konstatuje, a to aniž by předjímal, zda se dále uvedený zákon vztahuje i na stěžovatelku, že právě za účelem odškodnění předmětné skupiny osob, byl přijat zákon č. 261/2001 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky účastníkům národního boje za osvobození, politickým vězňům a osobám z rasových nebo náboženských důvodů soustředěných do vojenských pracovních táborů, a o změně zákona č. 39/2000 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky příslušníkům československých zahraničních armád a spojeneckých armád v letech 1939 až 1945. Podle §1 odst. 3 se za účastníky národního boje za osvobození podle tohoto zákona považují též občané České republiky, kteří v době od 15. března 1939 do 8. května 1945 byli z rasových nebo náboženských důvodů soustředěni do vojenských pracovních táborů na území Československa v jeho hranicích z 29. září 1938 nebo se z týchž důvodů na tomto území ukrývali po dobu celkem nejméně tří měsíců, a pokud za tuto dobu již neobdrželi jednorázovou peněžní částku podle zákona č. 217/1994 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky některým obětem nacistické persekuce.
S ohledem na výše uvedené byl návrh jako zjevně neopodstatněný v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., odmítnut.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. 10. 2001
JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu