ECLI:CZ:US:2001:2.US.218.99
sp. zn. II. ÚS 218/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě, složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti M. R. K., zastoupeného JUDr. M. K., advokátem, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 2. 1999, č.j. 5 A 114/96 - 36, rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 12. 7. 1996, č.j. II/s OSOM/51/4321/96, a rozhodnutí Okresního úřadu Brno - venkov ze dne 14. 5. 1996, č.j. VV/34 - 96/Lu, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní soud obdržel ústavní stížnost stěžovatele podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, ve které napadá v záhlaví uvedená rozhodnutí orgánů veřejné moci a namítá, že došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv, konkrétně pak čl. 1 a čl. 23 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 12 odst. 2 Ústavy ČR. Okresnímu úřadu Brno - venkov, Ministerstvu vnitra a Vrchnímu soudu v Praze stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě vytýká aplikaci Úmluvy o naturalisaci mezi Československem a Spojenými státy, publikované pod číslem 169/1929 Sb., dále jen "Úmluva", s tím, že Vrchní soud ve svém rozhodnutí nevzal v úvahu zákon č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu (dále jen "zákon č. 198/1993 Sb."), rozhodnutí Ústavního soudu a faktickou situaci stěžovatele. Po vylíčení skutkového stavu (tak jak byl již tvrzen před obecným soudem) pak konkrétně stěžovatel, avšak bez bližšího odůvodnění, dovozuje, že v souladu s lidskou a občanskou rovností dle čl. 1 Listiny je nutné za rozhodný okamžik podle Úmluvy považovat nikoliv vyhovění žádosti o naturalizaci, nýbrž okamžik požádání o ni. Stěžovatel uvádí dále, že Úmluva nebyla ze strany USA po 2. světové válce uplatňována a tedy vzhledem k jejímu dlouhodobému uplatňování pozbyla na základě mezinárodně právního obyčeje mezinárodně právní platnost a nelze se jí tedy dovolávat ani ve vnitrostátním právu. Stěžovatel dále odkazuje na povyšovací rozkazy vojenských orgánů a prezidenta republiky z období po roce 1990, ze kterých dovozuje, že je fakticky pokládán za občana ČR. Stěžovatel pak namítá, že je protiústavní (vůči Listině) a protizákonné (vůči zákonu č. 198/1993 Sb.) vyvozovat z materiální situace exilových účastníků 3. odboje, kteří potřebovali mezinárodně právní ochranu, kterou jim materiálně komunistický československý režim odmítal a proto podali žádost o jiné státní občanství, důsledek vedoucí ke ztrátě občanství československého a následně občanství ČR. Stěžovatel konečně namítá, že Vrchní soud v Praze se též nijak nevypořádal s teleologickou argumentací Ústavního soudu uvedenou v nálezech, sp. zn. I. ÚS 597/92, sp. zn. II. ÚS 79/94, a sp. zn. I. ÚS 117/93, ve kterých při aplikaci současných zákonů ve vztahu ke komunistické minulosti Ústavní soud používá příznivější výklad k osobám postiženým komunistickou perzekucí.
Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti navrhovatelova podání. Ústavní stížnost byla podána včas a stěžovatel vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Po odstranění nedostatku právního zastoupení byla ústavní stížnost shledána přípustnou a Ústavní soud ji projednal.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Senát, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením návrh odmítne, je-li zjevně neopodstatněný [§72 odst. l písm. a), §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 182/1993 Sb.")].
Pro posouzení ústavní stížnosti Ústavní soud požádal o vyjádření Vrchní soud v Praze a Ministerstvo vnitra ČR a připojil si příslušný soudní a správní spis.
Ministerstvo vnitra ve svém vyjádření konstatovalo dosavadní průběh řízení jak před správními orgány, tak i před obecným soudem, a k ústavní stížnosti uvedlo, že stěžovatel jen opakuje námitky, které již uplatnil v řádném soudním řízení a Ministerstvo vnitra ČR k nim také v tomto řízení zaujalo stanovisko, na které v plném rozsahu odkazuje. Trvá na tom, že jeho rozhodnutí bylo v souladu s právním řádem České republiky, což bylo také potvrzeno rozhodnutím Vrchního soudu. V závěru svého vyjádření Ministerstvo vnitra ČR uvádí, že stěžovatel by v současné době mohl nabýt české státní občanství prohlášením, a to na základě §1 zákona č. 193/1999 Sb., o státním občanství některých bývalých československých státních občanů (dále jen "zákon č. 193/1999 Sb."), a co je k nabytí českého státního občanství podle tohoto zákona nutné.
Ve svém vyjádření k ústavní stížnosti předsedkyně senátu Vrchního soudu v Praze uvedla, že stěžovatel tvrdí prakticky shodné skutečnosti, jako v žalobě doručené dne 17. 9. 1996 Vrchnímu soudu v Praze. Podle předsedkyně senátu se soud těmito námitkami zabýval v ústavní stížností napadeném rozhodnutí, na jehož odůvodnění odkázala. Podle názoru soudu je třeba ocenit zásluhy stěžovatele v bojích za 2. světové války, za exilovou činnost a za boj proti zločinnému komunistickému režimu a vyslovit mu za tuto činnost dík, což soud vyjádřil již v napadeném rozsudku. Tyto skutečnosti však nejsou způsobilé zpochybnit fakt, že naturalizací v USA pozbyl stěžovatel státní občanství Československa, takže mu nemohlo být vydáno osvědčení o státním občanství České republiky. Stejně tak nelze fakt ztráty státního občanství Československa zpochybnit povyšovacími dekrety prezidenta republiky, jak v rozsudku zdůvodněno, nelze jej zpochybnit ani právními předpisy později vydanými, neboť k uvedené ztrátě občanství u stěžovatele došlo již 7. 11. 1957, a to na základě Úmluvy, která byla vyhlášena dne 7. 12. 1929, tj. v době, kdy Československo bylo nepochybně demokratickou zemí. Vrchní soud v Praze proto navrhuje zamítnutí ústavní stížnosti.
Věc byla v další fázi řízení před Ústavním soudem přezkoumána z hlediska její opodstatněnosti. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je třeba v řízení před Ústavním soudem rozumět podmínku, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů, včetně spisového materiálu a posouzením právního stavu, došel Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná a ke stěžovatelem namítanému porušení uvedených ústavně zaručených práv nedošlo a nedošlo ani k porušení zásad spravedlivého procesu zaručených čl. 36 Listiny.
Ze spisu Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 5 A 114/96, bylo zjištěno, že Okresní úřad Brno-venkov rozhodnutím ze dne 14. 5. 1996, č.j. VV/34-96/Lu, nevyhověl žádosti stěžovatele o vydání osvědčení o státním občanství České republiky. Ministerstvo vnitra rozhodnutím ze dne 12. 7. 1996, č.j. II/s - OSOM/51/4321/96, k odvolání stěžovatele rozhodnutí okresního úřadu potvrdilo a odvolání zamítlo. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel žalobu, která byla rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 2. 1999, č.j. 5 A 114/96 - 36, zamítnuta.
Z ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel pouze opakuje námitky již uplatněné v řádném soudním řízení a polemizuje s právními závěry, které přijal obecný soud a správní orgány ve stížností napadených rozhodnutích. V tomto směru tvrzení v ústavní stížnosti nepřinášejí do posuzované věci nic nového, neboť uvedené námitky byly předmětem úvah rozhodování v předchozím řízení a obecný soud se s nimi řádně vypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí. Obecný soud při svém rozhodování nevybočil z mezí ústavně chráněného práva na spravedlivý proces, když postupoval v souladu se zákonným předpisem, kterým je občanský soudní řád a Ústavní soud tedy neměl důvodu, aby svým rozhodnutím jeho postup označil za neústavní, odporující zásadám spravedlivého procesu a článkům Listiny a Ústavy ČR uvedených stěžovatelem, a v důsledku toho svým rozhodnutím ústavní stížností napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze zrušil. Podobně to platí i o předchozích rozhodnutích správních orgánů. Dále jak bylo Ústavním soudem zjištěno ze spisu Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 5 A 114/96, obecný soud se zcela v souladu s dispoziční zásadou, která ovládá správní soudnictví a je opakovaně potvrzována v konstantní judikatuře Ústavního soudu, důsledně vypořádal se všemi námitkami, které stěžovatel uvedl v žalobě proti rozhodnutí správního orgánu - Ministerstva vnitra ze dne 17. 9. 1996.
K námitce neplatnosti ustanovení Úmluvy se Ústavní soud vyjadřoval již opakovaně ve svých předchozích rozhodnutích, kde dospěl k závěru, že tato Úmluva byla platnou součástí československého (českého) právního řádu až do jejího zrušení a nebyly smluvními stranami učiněny v době, která je rozhodující, žádné právní kroky, jež by vedly k rozvázání této úmluvy. Je proto nezbytné ustanovení Úmluvy aplikovat a v jejich důsledku je správný závěr obecného soudu, že v důsledku získání státního občanství USA pozbyl stěžovatel československého státního občanství. Rovněž v aplikaci této Úmluvy tedy správní orgány a obecný soud neučinily nic, co by odůvodňovalo zrušení jejich rozhodnutí Ústavním soudem. Ústavní soud i v tomto posuzovaném případu nemá důvod se odchýlit od svých názorů na aplikaci uvedené Úmluvy tak, jak byly vyjádřeny v nálezu ve věci II. ÚS 307/97, in Ústavní soud České republiky : Sbírka nálezů a usnesení - svazek 14, č. 75, vydání 1., Praha, C. H. Beck 2000, a také v nepublikovaných usneseních, sp. zn. II. ÚS 257/99, sp. zn. III ÚS 119/99, a sp. zn. II. ÚS 66/99.
K námitce stěžovatele, že Vrchní soud nerespektoval rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech, sp. zn. I. ÚS 597/92, sp. zn. II. ÚS 79/94, a sp. zn. I. ÚS 117/93, Ústavní soud dodává, že v těchto případech byly posuzovány věci právně odlišné s jiným základem, a to ve vztahu k vydání majetku podle restitučních předpisů.
Nad rámec ústavní stížnosti Ústavní soud konstatuje, a to aniž by předjímal, zda se dále uvedený zákon vztahuje i na stěžovatele, že právě za účelem zmírnění následků některých křivd, k nimž došlo v období let 1948 až 1989, byl Parlamentem České republiky přijat zákon č. 193/1999 Sb., který upravuje některé další otázky související se státním občanstvím, a to právě ve vztahu k českému exilu, který podle preambule tohoto zákona vyvíjel v emigraci významnou duchovní, politickou a kulturní činnost ve prospěch obnovení svobody a demokracie ve své vlasti a tato činnost si zasluhuje mimořádného uznání.
S ohledem na výše uvedené byl návrh jako zjevně neopodstatněný v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., odmítnut.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. 5. 2001
JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu Ústavního soudu