ECLI:CZ:US:2001:2.US.267.98
sp. zn. II. ÚS 267/98
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského ve věci ústavní stížnosti J.H., zastoupené JUDr. M.H., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3.2.1998, čj. 25 Co 317/97-103, a rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 20.12.1996, čj. 6 C 1503/95-78, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatelka napadá v záhlaví usnesení označené rozsudky a uvádí, že rozsudkem soudu prvního stupně byl zamítnut její návrh, aby žalovaný jí byl povinen vydat 1/2 pozemkové parcely č. 2277/120 - zahrada a 1/2 stavební parcely č. 2131 - zastavěná plocha, vše zapsáno u Katastrálního úřadu v B. na LV č. 937 pro obec a kat. území V., a to včetně oplocení, studny, kolny a porostů. Návrh stěžovatelky, aby bylo určeno, že stěžovatelka (dříve žalobkyně) je vlastnicí 1/2 shora uvedených nemovitostí byl rovněž zamítnut.
Krajský soud v Praze, jako soud odvolací, změnil rozsudek soudu I. stupně tak, že určil, že stěžovatelka je vlastnicí poloviny parcely č. 2277/120 - zahrada a poloviny stavební parcely č. 2131 - zastavěná plocha, vše v kat. území V., okres B.
Navrhovatelka se domnívá, že shora uvedenými rozsudky obecných soudů bylo porušeno její právo zakotvené v čl. 90 Ústavy, které soudu ukládá stanoveným způsobem, tedy v souladu s občanským soudním řádem (dále jen "o.s.ř."), poskytovat ochranu právům. Stěžovatelka je dále toho názoru, že oběma obecnými soudy bylo současně porušeno i právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 a čl. 4 odst. 1 Listiny základních práva svobod (dále jen "Listina").
Obecné soudy se prý nesprávným způsobem vypořádaly s výkladem pojmu "vydání věci" když uvedly, že hmotné právo v ust. §126 občanského zákoníku hovoří o právu vlastníka domáhat se vydání věci na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje. Procesní předpisy však hovoří o vydání věci (§345 o.s.ř) jen ve vztahu k věcem movitým, u nemovitých uvádí jen jejich vyklizení, neboť podle §257 o.s.ř. lze nařídit a provést výkon rozhodnutí jen způsobem uvedeným v příslušných ustanoveních o.s.ř.
Proto rozhodnutí, pokud by měla být vykonána podle části páté o.s.ř., by měla obsahovat výrok, odpovídající tomuto požadavku.
S tímto právním názorem stěžovatelka nesouhlasí a tvrdí, že na označený právní problém existují rozdílné názory právních teoretiků, tj. zda lze žalovat na vydání či na vyklizení nemovitosti. V této otázce stěžovatelka poukazuje na restituční spory, kdy je možno žalovat na uzavření dohody o vydání nemovitosti, stejně jako přímo na vydání nemovitosti. Z této skutečnosti stěžovatelka dovozuje, že obdobná situace musí existovat i při formulaci žalobního petitu v souvislosti s vydáním nemovitosti v případě vrácení daru.
Navrhovatelka proto argumentuje ve vztahu k ústavní stížnosti napadeným rozsudkům tak, že obecné soudy pouze z formálních důvodů zamítly její návrh a tím porušily její práva a svobody ve smyslu shora uvedených čl. Ústavy a Listiny.
Vzhledem k tomu, že stěžovatelka podala proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, vyčkal Ústavní soud rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o podaném dovolání.
Z usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 7.3.2001, čj. 22 Cdo 1968/2000-79, Ústavní soud zjistil, že dovolání stěžovatelky proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3.2.1998, čj. 25 Co 317/97-103, dovolací soud odmítl jako nepřípustné, podle ust. §243b odst. 4 o.s.ř. ve spojení s §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř., ve znění platném před novelou, provedenou zák.č. 30/2000 Sb.
Dovolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že v dovolacím řízení postupoval podle procesních předpisů platných k 31.12.2000 ( tedy podle znění občanského soudního řádu platného do novely, provedené zák.č. 30/2000 Sb., dále jen "o.s.ř.").
K otázce přípustnosti podaného dovolání Nejvyšší soud v odůvodnění usnesení uvedl, že nezjistil přípustnost dovolání podle žádného z možných dovolacích důvodů, když dovolání stěžovatelky nebylo podle jeho názoru přípustné ani v části, ve které odvolací soud změnil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně tak, že vyhověl žalobě na určení, že žalobkyně je vlastníkem (správně id.) 1/2 předmětných nemovitostí, neboť kromě objektivní přípustnosti dovolání, která byla vymezena dle ust. §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř., bylo nutno zkoumat ještě tzv. přípustnost subjektivní, to jest otázku, kdo je oprávněn dovolání podat. Takové oprávnění má účastník, který cestou mimořádného opravného prostředku může dosáhnout pro něj příznivějšího výsledku ve sporu. Dovolací soud se proto zaměřil na zkoumání, zda byla rozhodnutím odvolacího soudu stěžovatelce způsobena újma, která by mohla být odstranitelná tím, že by rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno.
Dovolací soud zdůraznil, že v případě dárce, který na obdarovaného převedl jednu ideální polovinu nemovitostí, přičemž druhá id. 1/2 zůstala ve vlastnictví dárce, a který se žalobou domáhá určení svého práva, obnoveného v důsledku zrušení darovací smlouvy, může dárce žalovat jen na určení, že je vlastníkem celé věci, neboť ideální spoluvlastnický podíl nelze v rozsudku konkretizovat. Jestliže tedy stěžovatelka učinila předmětem řízení spoluvlastnictví k jedné ideální polovině předmětných nemovitostí, nikoli určení vlastnického práva k celé nemovitosti, výrokem odvolacího soudu jí bylo plně vyhověno a není proto z tohoto důvodu oprávněna podat proti této části rozsudku dovolání.
Z napadeného rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3.2.1998, čj. 25 Co 317/97-103, se zjišťuje, že rozsudek soudu I. stupně se tímto rozsudkem mění tak, že se určuje, že stěžovatelka je vlastníkem poloviny parc. č. 2277/120 - zahrada a poloviny parc. č. 2131 - zastavěné plocha v obci a v kat. území V., zapsané na LV č. 937 pro kat. území V., u Katastrálního úřadu B.
Odvolací soud konstatoval, že obdarovaný se může domáhat po obdarovaném vrácení daru ve smyslu ust. §630 občanského zákoníku, za splnění dvou právních skutečností (kvalifikovaného porušení dobrých mravů dle §3 občanského zákoníku a dále na základě jednostranného projevu vůle dárce vůči obdarovanému, kterým se domáhá vrácení daru).
Současně odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku zdůraznil, že v případě vrácení darované nemovitosti, může dárce u soudu uplatnit žalobu o vyklizení nemovitosti (její části), jsou-li splněny předpoklady pro vrácení daru.
U žaloby na plnění je třeba při formulaci žalobního petitu jej formulovat tak, aby byl přizpůsoben některému zákonem připuštěnému způsobu výkonu rozhodnutí (exekuce). Jinak by totiž ani pravomocné rozhodnutí soudu nebylo vykonatelné. Je třeba vzít v úvahu, uvedl odvolací soud, že "vydání" nemovitostí není technicky možné, neboť nemovitost není přemístitelná, nelze pojem "vydání" v petitu žaloby v případě nemovitosti s úspěchem uplatnit, neboť výrok rozsudku s takto formulovaným zněním by byl nevykonatelný.
Ve smyslu této právní úvahy se odvolací soud v rozsahu možností daných mu ust. §5 o. s . ř . při jednání před odvolacím soudem dotázal zástupce stěžovatelky, zda v tomto směru hodlá provést nějakou změnu či upřesnění petitu, když bližší poučení nebyl oprávněn udělit. K žádné změně či upřesnění petitu však nedošlo, takže odvolacímu soudu nezbylo než žalobu na vydání uvedených nemovitostí, jak v petitu na plnění, tak i v petitu určovacím, a tedy v příslušných výrocích soudu I. stupně zamítnout.
Ústavní stížnost je neopodstatněná.
Navrhovatelka v podání tvrdí, že k porušení shora uvedených článků Listiny a Ústavy došlo tím, že obecné soudy žalobu zamítly pouze z formálních důvodů, aniž však blíže vysvětluje, v čem konkrétně došlo k porušení jejích procesních práv .
Jak již Ústavní soud mnohokrát judikoval, nesouhlas účastníka řízení s právním závěrem obecných soudů sám o sobě nezakládá porušení ústavnosti, neboť Ústavní soud není přezkumným soudem, jakousi další "odvolací instancí" v rámci systému obecných soudů a možné porušení zákonnosti při rozhodování těchto soudů není současně, bez dalších skutečností i porušením ústavnosti. Ve své podstatě je proto možno označit podání stěžovatelky jen jako "polemiku" s právními názory rozhodujících soudů, aniž však tato argumentace má bližší oporu, jak v konkrétních ustanoveních občanského zákoníku, tak i v o.s.ř.
Podanou žalobou k místně a věcně příslušnému soudu se stěžovatelka domáhala vydání rozhodnutí, jímž měla být žalovanému uložena povinnost "vydat" jí polovinu nemovitostí (pozemků), blíže specifikovaných ve výroku napadených rozsudků a současně určení, že je vlastnicí jedné poloviny předmětných nemovitostí, vydaných jí dle rozsudku žalovaným. Dle platné judikatury, jak to ostatně velmi obsáhle rozvedl v odůvodnění rozsudku odvolací soud, se právo na vydání věci, ve smyslu ust. §126 odst. 1 obč. zákoníku, jde-li o nemovitost, realizuje v soudním řízení, ve kterém není uplatňován nárok ve smyslu restitučního zákona, žalobou na vyklizení nemovitosti, jsou-li ovšem splněny všechny zákonné předpoklady pro vrácení daru dle ust. §630 občanského zákoníku. Výrok ukládající žalovanému povinnost "vydat" nemovitost je vykonatelným exekučním titulem pouze v restitučních sporech, kde žaloba na vydání věci vede k obnovení (restituci) vlastnického práva k věci. Vzhledem k tomu, že technicky vzato nelze nemovitost někomu vydat (tak jako je tomu u věcí movitých), je nutno se domáhat vyklizení nemovitosti, což ovšem pojmově není totéž (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.11.1998, sp. zn. 3 Cdon 385/96, uveřejněný ve Sbírce soudních judikátů, roč. 1999, č. 2, str. 60).
V případě žal. návrhu stěžovatelky na určení, že je vlastnicí poloviny předmětných pozemků bylo rozsudkem odvolacího soudu stěžovatelce vyhověno, neboť takto formulovaným žalobním petitem nelze nepochybně určit, o kterou ideální polovinu nemovitostí jde. V případě vrácení daru tvořícího id. 1/2 předmětných nemovitostí, když zbývající id. 1/2 zůstala i nadále ve vlastnictví navrhovatelky, bylo nutno žalovat na určení, že stěžovatelka je vlastnicí celé věci.
Ústavní soud se proto v dalším zaměřil především na zkoumání, zda stěžovatelka, byť v pravomocně skončeném řízení zastoupena právním zástupcem, byla obecnými soudy poučena o svých procesních právech ve vztahu k úpravě žalobního petitu tak, jak tato povinnost soudu vyplývá z nálezu Ústavního soudu ze dne 28.1.1999, sp. zn. IV. ÚS 114/97 (uveřejněného pod č. 16 ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS, sv. 13, C.H.B., roč. 1999 - I. díl, str. 115 a násl.). Rovněž v tomto případě Ústavní soud porušení procesních práv stěžovatelky nezjistil, neboť v řízení před odvolacím soudem byl zástupce stěžovatelky o této skutečnosti soudem poučen, takže Ústavnímu soudu nezbylo než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení návrh odmítnout ve smyslu ust. §43 odst. 2 písm. a) zák.č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu ÚS
V Brně dne 29. května 2001