ECLI:CZ:US:2001:2.US.326.2000
sp. zn. II. ÚS 326/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, ve složení předseda JUDr. Antonín Procházka a soudci JUDr. Jiří Malenovský a JUDr. Vojtěch Cepl, ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky obce D., zastoupené starostou V. K., právně zastoupené JUDr. F. S., advokátem, proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. 3. 2000, č.j. 24 Cdo 733/98 - 165, za účasti Nejvyššího soudu ČR, jako účastníka řízení, a F. V., zastoupeného JUDr. PhDr. S. B., jako vedlejšího účastníka řízení, mimo ústní jednání, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka napadá shora citovaný rozsudek Nejvyššího soudu, kterým bylo zamítnuto její dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 9. 1997, č.j. 13 Co 745/96-128. Stěžovatelka tvrdí, že tak byla porušena její práva, uvedená v čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z ústavní stížnosti a stejnopisu rozsudku Nejvyššího soudu vyplývají tyto skutkové a právní okolnosti případu. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 27. 9. 1996, č.j. 5 C 63/92-112, byla stěžovatelce uložena povinnost vydat vedlejšímu účastníkovi zámek čp. 1 se stavební parcelou č. 1, zapsané na LV č. 1 pro k.ú. a obec D. Sestra vedlejšího účastníka - K. H., se svého restitučního nároku vzdala v jeho prospěch. Předmětné nemovitosti byly konfiskovány podle dekretu č. 12/1945 Sb. Id. 1/2, kterou vlastnila K. V., matka vedlejšího účastníka, byla konfiskována na základě vyhlášky Okresního národního výboru v Přešticích ze dne 19. 1. 1950, podle §3 odst. 1 písm. a) dekretu č. 12/1954 Sb. Současně okresní soud vyšel z potvrzení téhož ONV, č.j. 460/1947-pres-I-4, podle kterého byla K. V. během okupace řádnou Češkou a není námitek z hlediska politického. Id. 1/2, kterou vlastnil JUDr. F. V., otec vedlejšího účastníka, byla konfiskována na základě výměru Zemského národního výboru v Praze ze dne 19. 6. 1947. Odvolání proti tomuto výměru bylo zamítnuto Ministerstvem zemědělství výměrem ze dne 18. 3. 1948, č.j. 79.063/48-IX/Z-11. Konečně okresní soud měl za prokázané, že Ministerstvo zemědělství - Ústřední pozemkový úřad, vydalo dne 17. 10. 1995 rozhodnutí, č.j. 2187/95-3152, podle něhož se na předmětné nemovitosti nevztahuje zákon o půdě. Proto okresní soud rozhodl, že na předmětné nemovitosti se nevztahoval §4 dekretu č. 12/1945 Sb., a stát je proto převzal bez právního důvodu podle §6 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě"), a to v rozhodném období.
Tento rozsudek byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 9. 1997, č.j. 13 Co 745/96-128, který došel rovněž k závěru, že předmětné nemovitosti nebylo možno konfiskovat podle dekretu č. 12/1945 Sb., a že stát je převzal až ke dni, kdy rodiče vedlejšího účastníka opustili republiku, tj. v rozhodném období. Jednalo se tak i o zneužití dekretu č. 12/1945 Sb. ve smyslu §2 odst. 2 písm. b) zákona o půdě. Krajský soud současně připustil dovolání v otázce, kdy došlo k přechodu majetku rodičů vedlejšího účastníka na stát a zda se jednalo o zemědělský majetek.
Nejvyšší soud svým rozsudkem ze dne 16. 3. 2000, č.j. 24 Cdo 733/98-165, dovolání zamítl, když se ztotožnil se závěry krajského soudu, ohledně přechodu předmětných nemovitostí na stát v rozhodném období, a proto již nepovažoval za nutné zabývat se druhým dovolacím důvodem.
Rozsudek Nejvyššího soudu napadla stěžovatelka ústavní stížností, ve které tvrdí, že rozsudkem Nejvyššího soudu bylo zasaženo do jejího práva vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny. Nejvyššímu soudu vytýká, že vyšel pouze z časového hlediska a nezabýval se naplněním pojmu politické perzekuce, ani vlastním jednáním otce vedlejšího účastníka jako vyslance v Rumunsku. Zamítnutí jeho odvolání proti výměru Zemského národního výboru proto nemohlo být považováno za politickou perzekuci. Navrhla proto zrušení rozsudku.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků řízení. Za Nejvyšší soud se vyjádřila předsedkyně senátu JUDr. H. M., která zdůraznila, že Nejvyšší soud se zabýval dvěma právními otázkami. Pokud však jde o námitku stěžovatelky, týkající se politické perzekuce, jde o otázku skutkových zjištění okresního, resp. odvolacího soudu, což je z hlediska dovolacího řízení podle §239 odst. 1 o.s.ř. nezpůsobilým dovolacím důvodem. Navíc stěžovatelka nezdůvodnila, v čem je nesprávnost právního posouzení spatřována. Navrhla proto zamítnutí ústavní stížnosti. Vedlejší účastník považuje ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou, neboť stěžovatelka byla v restitučním řízení povinnou osobou. Ústavní stížnost pouze reprodukuje průběh řízení, aniž vylíčila okolnosti, v nichž porušení vlastnického práva spatřuje.
Ústavní soud nejdříve přezkoumal formální náležitosti ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatel oprávněný k jejímu podání byl řádně zastoupen a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou a Ústavní soud byl k jejímu projednání příslušný.
Věc byla Ústavním soudem posouzena z hlediska její opodstatněnosti. Opodstatněností ústavní stížnosti je přitom v řízení před Ústavním soudem rozumět to, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, porušilo, nikoli pouze zasáhlo základní práva a svobody stěžovatelů. Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzením právního stavu, došel Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná, neboť stěžovatelce se nepodařilo prokázat porušení jejího ústavně zaručeného vlastnického práva.
Především je nutné předeslat, že podstata stěžovatelčiny ústavní stížnosti spočívá v polemice s právními závěry rozsudku Nejvyššího soudu. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice třetí instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Stejně tak skutečnost, že obecné soudy vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti. Úkolem Ústavního soudu je především zkoumat, zda napadenými rozhodnutími orgánů veřejné moci nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy ČR. Odůvodnění ústavní stížnosti je ve své podstatě pouhou polemikou se stanoviskem obecných soudů, aniž by však tvrzení o porušení ústavně zaručených základních práv bylo konkrétním způsobem odůvodněno.
Stěžovatelka především vznáší námitky k právním závěrům obecných soudů, které se týkají výkladu restitučních předpisů. Přezkoumávání takových otázek Ústavnímu soudu nepřísluší. Kompetence Ústavního soudu je dána teprve tehdy, když jsou současně zasaženy práva a svobody základní nad rámec kautel čl. 4 Listiny, a to způsobem, který lze označit za jejich porušení. Pouhý zásah v rámci kautel čl. 4 Listiny nestačí. Ústavní soud došel k závěru, že v dané věci obecné soudy postupovaly v mezích ústavních zásad řádného soudního procesu a respektovaly judikaturu Ústavního soudu, která se týká právních otázek, posuzovaných Nejvyšším soudem (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 22. 6. 1995, sp. zn. IV. ÚS 56/94, a ze dne 11. 9. 1997, sp. zn. IV. ÚS 117/96).
Ústavní soud se ovšem nemohl ztotožnit s názorem vedlejšího účastníka, podle kterého se stěžovatelka jako povinná osoba v restitučním řízení nemůže dovolávat ochrany svého vlastnického práva. Naopak ze strany oprávněné osoby jde ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu o tvrzený nárok na obnovení vlastnictví. Koncepce restitučních předpisů zvolená v letech 1990 až 1992 vychází z uznání platnosti právních předpisů a právních aktů minulého režimu. Současně však vychází z nutnosti nápravy alespoň některých křivd, které jimi byly způsobeny s tím, že je třeba přihlížet i k právům těch, kteří mezitím majetku nabyli. Proto byl zvolen princip navrácení majetku při splnění určitých podmínek, nikoli princip automatického obnovení vlastnických práv bez dalšího řízení. Nelze proto mechanicky srovnávat postup československého státu podle zákona č. 8/1918 Sb., kterým se napravoval stav způsobený císařským nařízením č. 156/1915 ř.z., neboť se jednalo o velmi krátký časový úsek, nejvýše tří let ve srovnání s dnešním stavem, který se dotýká vlastnictví ve více generacích vlastníků, stejně jako to nelze srovnávat s nápravou křivd po 2. světové válce, kdy československý stát cestou restitucí řešil i jiné otázky jako je věrnost státu v době nesvobody.V dané věci ovšem tato okolnost neměla význam na závěry Ústavního soudu v této konkrétní věci.
Protože Ústavní soud neshledal namítané porušení ústavně zaručených práv, nezbylo než ústavní stížnost považovat za návrh zjevně neopodstatněný. Senát Ústavního soudu proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. ledna 2001 JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu Ústavního soudu