Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 13.06.2001, sp. zn. II. ÚS 326/98 [ nález / CEPL / výz-3 ], paralelní citace: N 88/22 SbNU 235 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2001:2.US.326.98

sp. zn. II. ÚS 326/98 Nález Ústavní soud rozhodl v senátě, ve věci ústavní stížnosti Dr. J. K., právní nástupkyně původního stěžovatele zemř. JUDr. K. W., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 3. 1998, č. j. 28 Ca 276/96-59, ve spojení s rozhodnutím Okresního úřadu v Jablonci nad Nisou, okresního pozemkového úřadu, ze dne 17. 6. 1996, č.j. POZ/5220/1042/96, a o připojeném návrhu na zrušení ustanovení §2 odst. 3 zákona ČNR č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 30/1996 Sb., eventuálně §2 zákona ČNR č. 243/1992 Sb., za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a 1) Okresního úřadu v Jablonci nad Nisou, okresního pozemkového úřadu, 2) SPT Telecom, a.s., 3) Lesů ČR, s.p., 4) obce K., 5) Povodí Labe, s.p., 6) R., spol. s r.o., 7) Zemědělského družstva Č. 9, 8) Zemědělského družstva J. a 9) Zemědělského družstva S., jako vedlejších účastníků řízení, takto: 1) Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 3. 1998, č. j. 28 Ca 276/96-59, a rozhodnutí Okresního úřadu v Jablonci nad Nisou, okresního pozemkového úřadu, ze dne 17. 6. 1996, č.j. POZ/5220/1042/96, se zrušují; 2) návrh na zrušení §2 odst. 3 zákona ČNR č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 30/1996 Sb., a eventuální návrh na zrušení §2 zákona ČNR č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, se odmítá. Odůvodnění: I. Navrhovatel podal ústavní stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 3. 1998, č. j. 28 Ca 276/96-59, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu v Jablonci nad Nisou, okresního pozemkového úřadu, ze dne 17. 6. 1996, č.j. POZ/5220/1042/96. Tímto rozhodnutím byl zamítnut opravný prostředek navrhovatele proti uvedenému rozhodnutí, podle kterého navrhovatel není vlastníkem blíže určených nemovitostí uvedených v přiložených identifikacích Katastrálního úřadu v Jablonci nad Nisou, které tvořily nedílnou součást rozhodnutí správního úřadu. Ve věci bylo nařízeno ústní jednání na den 16. 2. 2000. Při jeho zahájení právní zástupce stěžovatele předložil úmrtní list, vydaný dne 8. 2. 2000 a zapsaný pod č. 209/2000 v knize úmrtí, kterou vede Standesamt Wien-Landstrasse, ze kterého plyne, že stěžovatel zemřel dne 6. 2. 2000. Proto Ústavní soud svým usnesením, č. j. II. ÚS 326/98-52, řízení přerušil. Dne 4. 4. 2001 byla Ústavnímu soudu doručena plná moc pro JUDr. F. N., kterou mu udělila jako zvláštní moc pro řízení před Ústavním soudem Dr. J. K., universální dědička zemřelého stěžovatele podle protokolu sepsaného dne 7. března 2001 JUDr. A. B., notářem. Ústavní soud proto podle §107 odst. 1 a 2 o.s.ř. ve spojení s §63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, rozhodl svým usnesení, č. j. II. ÚS 326/98-59, o tom, že v řízení o ústavní stížnosti bude pokračováno s dědičkou zemřelého původního stěžovatele, která vstoupila do jeho práv z titulu právního nástupnictví založeného děděním. II. Skutková a právní stránka případu spočívá v následujících okolnostech. Stěžovatel ve lhůtě stanovené zákonem ČNR č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon ČNR č. 243/1992 Sb."), uplatnil restituční nároky k blíže určeným nemovitostem. Rozhodnutím Okresního úřadu v Jablonci nad Nisou, okresního pozemkového úřadu, ze dne 17. 6. 1996, č.j. POZ/5220/1042/96, bylo vysloveno, že stěžovatel není jejich vlastníkem. Pozemkový úřad sice konstatoval, že stěžovatel splňuje podmínky zákona ČNR č. 243/1992 Sb. z hlediska způsobu konfiskace jeho majetku, nikoli však podmínky pro jeho vydání. Podle názoru správního orgánu nesplnil podmínku znovunabytí státního občanství zákonem stanoveným způsobem, neboť je nabyl podle zákona ČNR č. 39/1969 Sb., který však není v §2 zákona ČNR č. 243/1992 Sb. jako důvod pro restituci uveden, neboť toto ustanovení výslovně požaduje zpětné vrácení československého občanství podle tam taxativně uvedených právních předpisů. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel opravný prostředek, o kterém Městský soud v Praze rozsudkem rozhodl tak, že rozhodnutí správního úřadu potvrdil. Vyšel ze stanoviska, podle kterého nelze dovodit, že restituce náleží k základním lidským právům. Je věcí státu, zda vůbec a jaké restituční předpisy vydá. Proto bylo výhradně na jeho uvážení, jaký nárok a komu přizná. Městský soud zdůraznil, že zákon ČNR č. 243/1992 Sb. je jediným restitučním předpisem, který prolamuje hranici 25. února 1948. V §2 odst. 1 v původním znění stanovil podmínky pro restituci. Podmínka trvalého žití byla zrušena nálezem Ústavního soudu č. 29/1996 Sb. a zákonem č. 30/1996 Sb. bylo naopak toto ustanovení doplněno o nový odstavec 3, který stanoví, že "oprávněná osoba podle odstavce 1 může uplatnit nárok na vydání nemovitosti, jestliže k 31. lednu 1996 je občanem České republiky, kterým se stala podle zákona č. 245/1948 Sb., zákona č. 194/1949 Sb. nebo zákona č. 34/1953 Sb., pokud se tak nestalo již ústavním dekretem prezidenta republiky č. 33/1945 Sb., a která do 1. ledna 1990 takto nabyté občanství nepozbyla.". Nezměnila se přitom podmínka znovunabytí státního občanství způsobem uvedeným v §2 odst. 1 zákona ČNR č. 243/1992 Sb. V souzené věci však podle názoru soudu stěžovatel znovunabyté občanství znovu pozbyl. Je sice občanem ČR, avšak nikoli způsobem požadovaným v §2 odst. 1 zákona ČNR č. 243/1992 Sb. Zákon ČNR č. 243/1992 Sb. do vydání zákona č. 30/1996 Sb. podle soudu otázku pozbytí znovunabytého občanství neřešil, avšak jen proto, že k tomu nebyl důvod. Stanovil totiž podle názoru soudu jako další podmínku "trvalé žití" na území ČR, takže lze těžko předpokládat ztrátu občanství osoby trvale žijící na území státu. Tento stav se změnil až zrušením podmínky trvalého žití nálezem č. 29/1996 Sb. Protože už by tuto podmínku (být od znovunabytí občanství trvale občanem) nebylo možno z §2 odst. 1 cit. zákona dovodit, stanovil ji zákonodárce novelou v zákoně č. 30/1996 Sb. výslovně. Protože jak nález, tak novela zákona ČNR č. 243/1992 Sb., zákonem č. 30/1996 Sb. byly vyhlášeny současně, nepovažuje soud nový odstavec 3 v §2 zákona ČNR č. 243/1992 Sb. za normu retroaktivní. Nejde proto o dodatečnou etnickou čistku vůči občanům německé a maďarské národnosti, jak tvrdí stěžovatel. Tuto podmínku podle soudu stanoví zákon ČNR č. 243/1992 Sb. bez ohledu na národnost, neboť dekret č. 33/1945 Sb. se vztahoval i na bývalé státní občany jiných národností. Stejně tak soud odmítl názor stěžovatele, že další restituční zákony (č. 87/1991 Sb. a č. 229/1991 Sb.) požadují pouze, aby restituenti byli v době uplatnění nároku státními občany. Poukázal přitom na zvláštnost zákona ČNR č. 243/1992 Sb., který jako jediný prolamuje hranici 25. února 1948 a na to, že je věcí volné úvahy státu, jaký nárok komu přizná. Proti oběma rozhodnutím podal stěžovatel ústavní stížnost. Shrnul v ní svou argumentaci před správním orgánem a před soudem. Poukázal na to, že správní orgán převzal skutková zjištění od Okresního úřadu v Semilech, okresního pozemkového úřadu, aniž byla stěžovateli poskytnuta možnost zaujmout podle §33 odst. 1 správního řádu možnost zaujmout stanovisko k plánovanému rozhodnutí. Soudu dále vytkl jeho výklad zákona č. 30/1996 Sb. jako nikoli retroaktivní normy a dále jeho názor, že stát v restitucích postupuje podle volného uvážení, aniž by respektoval principy státoprávnosti, spočívající v rovnosti všech občanů před zákonem a v zákazu diskriminace. Výklad pojmu trvalého žití, jak jej provádí soud, je přitom v rozporu s výkladem tohoto pojmu, který je obsažen v nálezu Ústavního soudu č. 29/1996 Sb., kde se naopak vychází z jednoty restitučních zákonů a z toho, že národnost restituentů nemá žádný význam. Stejně tak se v nálezu nikde nehovoří o tom, že by podmínka bydliště zahrnovala období před 1. lednem 1990. Domnívá se přitom, že principu státoprávnosti odporuje nejen rozsudek soudu, nýbrž i nový odstavec 3 vložený do §2 zákona ČNR č. 243/1992 Sb., který byl přijat výslovně ve vztahu k jeho osobě (hovoří o tzv. lex Walderode). Jeho výklad soudem je přitom nelogický a v rozporu s ústavou. Proto podle názoru stěžovatele: a) rozsudek Městského soudu v Praze porušuje čl. 1, čl. 3 a čl. 10 Ústavy ČR, čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 2 a 3, čl. 11 odst. 1, čl. 14 odst. 1 a 2, čl. 24, čl. 36 Listiny základních práv a svobod, čl. 14 Evropské úmluvy o lidských právech a čl. 1 odst. 1 jejího Dodatkového protokolu a čl. 12, čl. 14 a čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech; b) stejně tak tato ústavní ustanovení porušuje nový odstavec 3 vložený do §2 zákona ČNR č. 243/1992 Sb. zákonem č. 30/1996 Sb.; c) v případě, že by Ústavní soud došel k závěru, že ustanovení §2 odst. 3 zákona ČNR č. 243/1996 Sb., ve znění zákona č. 30/1996 Sb., nebylo aplikováno, navrhl in eventu zrušit §2 zákona ČNR č. 243/1992 Sb., ve znění před vstoupením v platnost zákona č. 30/1996 Sb. Ústavní stížnost byla podána včas a stěžovatel byl řádně zastoupen ve smyslu ustanovení §30 odst. 1 a §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Ústavní stížnost byla rovněž shledána přípustnou. Ústavní soud si proto vyžádal stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení. K návrhu se vyjádřil účastník řízení Městský soud v Praze. Předsedkyně senátu JUDr. E. P. uvedla, že stěžovatel argumentuje zneužitím dekretu č. 12/1945 Sb., ačkoli to v soudním řízení nenamítal. Stejně tak nepřesně používá pojmy použité v jednotlivých dekretech prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb. a směšuje je s úpravou státního občanství podle dekretu č. 33/1945 Sb., kde byla úprava ztráty občanství formulována jinak než podmínky konfiskace majetku. Soud v předmětné věci dospěl k závěru, že navrhovatel nesplňuje podmínky zpětného nabytí státního občanství a podmínku nepřetržitosti takto nabytého občanství. Pokud jde o námitku procesního pochybení správního orgánu, odkázala na §250i odst. 3 o.s.ř., podle kterého se k takovým vadám přihlédne, jen když mohly mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí, což nebyl daný případ. Navrhla proto zamítnutí ústavní stížnosti. Z vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti se vzdali svého postavení město Ž. B., obec M. S., obec J., Pozemkový fond ČR, územní pracoviště Jablonec nad Nisou a Správa a údržba silnic Jablonec nad Nisou. Okresní úřad v Jablonci nad Nisou, okresní pozemkový úřad, ve svém vyjádření odkázal na své stanovisko v soudním řízení a ztotožnil se se závěry soudu. Lesy ČR, s.p., se ztotožnily s rozhodnutím správního orgánu i rozsudkem soudu. Další vedlejší účastníci se k návrhu nevyjádřili. III. Na základě ústavní stížnosti, vyjádření účastníka a vedlejších účastníků řízení a předloženého spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je opodstatněná. Uvažoval přitom následujícím způsobem. Jedinou otázkou, na kterou se soustředily oba orgány veřejné moci ve správním i soudním řízení, byla otázka splnění podmínky státního občanství stěžovatele a výkladu příslušných ustanovení restitučních předpisů ve vztahu k této podmínce. S jejich výše uvedenými názory se nemohl Ústavní soud ztotožnit. Konstatuje, že stěžovatel nepozbyl státní občanství podle dekretu č. 33/1945 Sb., neboť získal Osvědčení o zachování čs. státního občanství ze dne 16. prosince 1947. Státního občanství se vzdal na základě vlastní žádosti až 26. února 1949. Občanství ČR, a tím i ČSFR, znovu nabyl dne 25. srpna 1992. Podle §2 odst. 1 zákona ČNR č. 243/1992 Sb. platí, že pro restituce tohoto druhu je relevantní pouze znovunabytí státního občanství podle tam taxativně uvedených státoobčanských předpisů. Tento výčet nelze žádným výkladem rozšířit. V tomto směru správní orgán nepochybil, ustanovení §2 odst. 1 zákona ČNR č. 243/1992 Sb. však nevyložil ústavně konformním způsobem. Konkrétně relevantní část ustanovení §2 odst. 1 citovaného zákona stanoví, že: "oprávněnou osobou je státní občan České a Slovenské Federativní Republiky, který ... nabyl zpět občanství podle zákona č. 245/1948 Sb., o státním občanství osob maďarské národnosti, zákona č. 194/1949 Sb., o nabývání a pozbývání československého státního občanství, nebo zákona č. 34/1953 Sb., jímž některé osoby nabývají československého státního občanství, pokud se tak nestalo již ústavním dekretem prezidenta republiky č. 33/1945 Sb., o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské .". To z hlediska legislativní techniky znamená, že citované ustanovení obsahuje tzv. statický odkaz. Přímo v textu zákona je odkázáno na konkrétní znění právního předpisu a tento odkaz platí bez ohledu na to, zda předpis, na který je odkazováno, byl změněn, doplněn či zrušen. Je proto zásadní právní rozdíl mezi (tzv. dynamickým) odkazem např. na "občanský zákoník" - pak se vždy použije platného znění občanského zákoníku v době aplikace odkazující normy a mezi odkazem na "zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník" - pak se musí vždy použít znění původního textu občanského zákoníku z dubna 1964, bez ohledu na jeho nastalé změny. Obdobná je situace v citovaném §2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb. Odkazuje se staticky na předpisy tam uvedené a nelze proto použít jejich změn, které byly do jejich textu vneseny (např. Čl. I zákona č. 72/1958 Sb. do zákona č. 194/1949 Sb.). V žádném případě ale nelze z tohoto ustanovení dovodit, že by bylo nutnou restituční podmínkou, aby takto znovunabyté nebo podle §2 odst. 2 úst. dekretu č. 33/1945 Sb. zachované státní občanství (ve smyslu nálezu Ústavního soudu č. 121/1996 Sb.) nemohlo již být následně znovu pozbyto. Takový výklad by znamenal, že by byli zákonodárcem zbaveni možnosti restituovat svůj bývalý majetek ti, kteří byli nuceni a donuceni opustit československé území a v důsledku nových životních poměrů požádali o propuštění ze státního svazku, nebo jim dokonce svévolným zásahem orgánů bývalého režimu bylo československé, popř. české občanství odňato, ačkoli restituční zákony směřují mimo jiné právě naopak alespoň k částečnému zmírnění křivd, které oprávněným osobám takovým postupem a tlakem vznikly. Argumentace Městského soudu v Praze se dále opírá o specifický význam pojmu "trvalé žití", který byl použit v původním znění §2 odst. 1 zákona ČNR č. 243/1992 Sb. Tento postup je v rozporu s nálezem Ústavního soudu č. 29/1996 Sb., který použití tohoto pojmu v cit. ustanovení prohlásil za neústavní. Stejně tak je proto v rozporu s ústavními předpisy argumentace soudu, která je založena na použití neústavního ustanovení části §2 odst. 1 zákona ČNR č. 243/1992 Sb., které již bylo navíc v době rozhodování soudu Ústavním soudem zrušeno a příslušný nález byl vyhlášen ve Sbírce zákonů. Neobstojí ani výklad soudu, který podmínku nepozbytí znovunabytého občanství dovozuje z čl. II bod 2 zákona č. 30/1996 Sb. Je sice správný závěr soudu, že restituce nejsou založeny na nějakém základním lidském právu a je věcí státu, jakým způsobem a v jakém rozsahu se křivdy minulosti pokusí napravit. Jeho postup však přitom nesmí odporovat ústavně zakotveným pravidlům a principům právního státu. Jestliže proto dne 8. února 1996 zákonodárce stanovil vložením nového odstavce 3 do zákona ČNR č. 243/1992 Sb. další podmínku, v žádném případě se nemohla týkat těch osob, které svůj restituční nárok uplatnily podle původního znění cit. zákona v roce 1992, v době jeho uplatnění splňovaly všechny tímto zákonem stanovené a ústavním předpisům vyhovující podmínky, a o jejichž nároku nebylo v době nabytí účinnosti zákona č. 30/1996 Sb. ještě rozhodnuto. Takovýto postup státu by nebyl přípustnou nepravou zpětnou působností, nýbrž naopak zásahem do nabytých práv, a to konkrétně do práva vymoci si uplatnění restitučního nároku u toho, kdo je povinen mu vyhovět. Jednalo by se proto o případ pravé zpětné působnosti. Ta je v rozporu s principy právního státu, jak již Ústavní soud vícekrát konstatoval ve své judikatuře (srov. nálezy Pl. ÚS 16/93, Pl. ÚS 9/95, Pl. ÚS 17/96, uvedené ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 1, č. 25, sv. 5, č. 16, sv. 7, č. 46, nejnověji pak nález II. ÚS 401/97 z 18. září 1999). Pokud stěžovatel v době uplatnění svého nároku tehdy stanovené podmínky splňoval, vzniklo mu z hlediska hmotného práva subjektivní právo na uspokojení takového restitučního nároku. Žádné dodatečně stanovené podmínky se jej již, s ohledem na princip právního státu a z něj plynoucí princip právní jistoty, nemohly dotknout či dokonce jeho pozici dodatečně zhoršit. Proto ani tvrzení stěžovatele o tom, že byl přijat jakýsi "lex Walderode", nemá ústavní podklad již z toho důvodu, že stěžovatel svůj nárok uplatnil v roce 1992 a dodatečně stanovená podmínka se na něj proto nemůže vztahovat. Opačný postup by byl v rozporu s principem právního státu podle čl. 1 Ústavy ČR. Tento princip musí proto Česká republika a její orgány respektovat, pokud se rozhodla k provedení restitucí na základě zákona. Takový zákon sice nemá povinnost vydat, pokud se tak ale stane, musí restituční předpisy odpovídat požadavkům na obsah a formu zákonů v podmínkách právního státu. Z tohoto důvodu také Ústavní soud odmítl návrhy stěžovatele na zrušení nového odstavce 3 vloženého do §2 zákona ČNR č. 243/1992 Sb. zákonem č. 30/1996 Sb., popř. na zrušení ustanovení §2 zákona ČNR č. 243/1992 Sb., ve znění před vstoupením v platnost zákona č. 30/1996 Sb. V prvém případě vůči němu nemohlo být napadené ustanovení aplikováno. I kdyby se tak stalo, bylo by dostačující (v rámci principu minimalizace zásahů Ústavního soudu do rozhodování obecných soudů) zrušení takového rozsudku a provedení ústavně konformního výkladu. To plně platí i pro druhý návrh učiněný in eventu. Proto Ústavní soud konstatoval, že návrh na zrušení §2 odst. 3 zákona č. 243/1992 Sb., ve znění čl. II bod 2 zákona č. 30/1996 Sb. nesplňuje podmínky §74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a tento návrh odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Městský soud v Praze sice tímto ustanovením argumentoval, avšak neústavním způsobem, který sám o sobě nezaložil nutnost se ústavností tohoto ustanovení zabývat. Jinak řečeno, nárok na přezkum ústavnosti právního předpisu podle §74 zákona o Ústavním soudu nevzniká tam, kde orgán veřejné moci takového předpisu použil, ačkoli jej použít neměl, a právě v tomto použití spočívá neústavnost jeho rozhodnutí, kterou lze napravit ústavně konformním výkladem Ústavního soudu, kterým je podle čl. 89 odst. 2 Ústavy ČR orgán veřejné moci vázán. Podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod má každý právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu včetně soudního přezkumu zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy. Tomu nutně odpovídá povinnost soudu v případě, že shledá zásah do práv a oprávněných zájmů účastníků řízení tuto ochranu právům poskytnout. V daném případě byl sice veden spor o výklad zákonného předpisu, nicméně způsob, jakým byl vyložen a jakým bylo rozhodnuto, zasáhl do oblasti ústavně zaručených subjektivních veřejných práv fyzických a právnických osob tak extrémním způsobem, že bylo nutno konstatovat porušení čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 1 Ústavy ČR. Ze všech výše uvedených důvodů proto rozhodl Ústavní soud tak, jak je ve výroku uvedeno, když dospěl k názoru, že postupem soudu bylo porušeno výše uvedené základní právo stěžovatele zakotvené v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod, a dále čl. 1 Ústavy ČR, který v rámci principu právního státu obsahuje i princip právní jistoty a ochrany nabytých práv. Protože již tyto důvody dostačují k vyhovění návrhu, nebylo nutné zabývat se namítaným porušením dalších ústavních předpisů obsahujících základní práva a svobody stěžovatele (zde Ústavní soud zčásti odkazuje na odůvodnění nálezu III. ÚS 171/96 - Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 8, nález č. 70). Vzhledem k tomu, že v projednávané věci trpí obě rozhodnutí stejnou vadou, bylo z důvodu procesní ekonomie rozhodnuto o zrušení jak rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 3. 1998, č. j. 28 Ca 276/96-59, tak rozhodnutí Okresního úřadu v Jablonci nad Nisou, okresního pozemkového úřadu, ze dne 17. 6. 1996, č.j. POZ/5220/1042/96. Ústavní soud při této příležitosti připomíná, že rozhodoval pouze o opodstatněnosti námitky neústavnosti hodnocení podmínky státního občanství stěžovatele, nikoli o tom, zda tento splňuje další podmínky pro uplatnění restitučního nároku, neboť to jednak nebylo předmětem řízení, ze kterého vzešlo ústavní stížností napadené rozhodnutí orgánů veřejné moci a jednak to je věcí, jejíž hodnocení Ústavnímu soudu nepřísluší. Stejně tak nebyla předmětem řízení ústavnost čl. II bodu 2 zákona č. 30/1996 Sb. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 13. 6. 2001