ECLI:CZ:US:2001:2.US.362.2000
sp. zn. II. ÚS 362/2000
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského, ve věci ústavní stížnosti M. Š., a V. K., zastoupených JUDr. J. S., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 3. 2000, č.j. 18 Co 69/2000-183, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 6. 10. 1999, č.j. 3 C 324/92-158, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 3, jako účastníků řízení, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé napadli včas podanou ústavní stížností rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 3. 2000, č.j. 18 Co 69/2000-183. Tímto rozsudkem byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 6. 10. 1999, č.j. 3 C 324/92-158, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatelů s návrhem, aby byla SPT TELECOM Praha, s.p., uložena povinnost uzavřít dohodu o vydání blíže specifikovaných nemovitostí v k.ú. P. Svůj nárok opírali o §6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. V dané věci nebylo sporné, že stěžovatelé jsou oprávněnou osobou a že předmětné nemovitosti přešly na stát v rozhodném období. Sporné bylo, zda byla kupní smlouva uzavřena v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek. Podle stěžovatelů obecné soudy shodně konstatovaly, že se jim nepodařilo prokázat znak tísně a odvolací soud dospěl k závěru, že prodej uskutečnili ze subjektivních ekonomických důvodů. Soudy tak podle stěžovatelů nevzaly v úvahu objektivní skutečnosti, totiž že podle zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty toto podléhalo pravomoci národních výborů. Stěžovatelé tak neměli možnost nakládat s předmětnými prostorami, ani ovlivňovat výši příjmů z tohoto nakládání s majetkem.Tuto okolnost měly vzít soudy v úvahu při hodnocení tísně a poukázaly přitom na nález, sp. zn. II. ÚS 59/95. Omezení svých vlastnických práv spatřují stěžovatelé v tom, že v důsledku omezených příjmů z pronájmu nemohli vynaložit na provoz nemovitosti takové náklady, jak bylo třeba. Nápadně nevýhodné podmínky spatřují v tom, že pro prvního stěžovatele znamenala kupní smlouva zároveň ztrátu bydlení, neboť v dvorním objektu nemovitosti uspokojoval svou bytovou potřebu. Tento objekt měl být podle znaleckého posudku oceněn jako rodinný domek. Stěžovatel sice získal družstevní byt, na ten však musel vynaložit 46 tisíc korun. S ohledem na získanou výši kupní ceny tak jde nepochybně o nedostatečnou protihodnotu. Proto byl postupem obecných soudů porušen čl. 90 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud si vyžádal vyjádření obou obecných soudů, které shodně odkázaly na odůvodnění svých rozhodnutí s tím, že stěžovatelům se nepodařilo prokázat splnění podmínek §6 odst. 1 písm. g) zákona o mimosoudních rehabilitacích. Předsedkyně senátu Městského soudu v Praze JUDr. E. K. dále zdůraznila, že namítanou tíseň lze hodnotit pouze ve vztahu ke stěžovatelům, a nikoli jejich rodičům, po kterých nemovitost zdědili. Důvodem, proč předmětné nemovitosti nebyly postupně způsobilé užívání jako domy bytové, nebyl tvrzený nátlak na jejich vlastníky, nýbrž jejich nedostatečná péče o nemovitost. Ze samotné regulace nájemného a omezení smluvní volnosti nelze bez dalšího tíseň dovodit. Vedlejší účastník řízení SPT TELEKOM, s.p., se svého postavení vzdal.
Na základě ústavní stížnosti, vyžádaného spisového materiálu a vyjádření účastníků, byla ústavní stížnost posouzena jako návrh, který je zjevně neopodstatněný. Ústavní soud není součástí obecných soudů a proto před ním nelze pokračovat v již pravomocně ukončeném soudním sporu. Jeho úkolem je pouze posoudit, zda v tomto sporu nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatelů, nikoli případně pouze obyčejný zákon. Samotný neúspěch ve sporu, popř. neunesení důkazního břemene, přitom nelze v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu za porušení práva na spravedlivý proces pokládat. Stěžovatelům byl umožněn přístup k soudu, předložení důkazů, když v odvolání již provedení dalších důkazů nepožadovali, mohli podat odvolání, o kterém bylo v přiměřené době rozhodnuto. Výklad obyčejných zákonů včetně restitučních předpisů je přitom v kompetenci obecných soudů. Ústavní soud proto ve své judikatuře nemění obsah restitučních předpisů, nýbrž pouze zajišťuje, aby obecné soudy respektovaly ústavní principy práva na spravedlivý proces. Odvolací soud dospěl k závěru, že provedené důkazy svědčí o tom, že nejen pronájem, ale i následný prodej předmětných nemovitostí byl uskutečněn plně v souladu s vůlí stěžovatelů i kupujícího v jejich ekonomickém zájmu. Předmětné nemovitosti byly oceněny v souladu s tehdy platnými právními předpisy. Soud vzal v úvahu i postavení rodičů jako živnostníků a jejich soukromé vlastnictví. V daném případě nebyl shledán žádný extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry obecných soudů. Již zmíněný nález, sp. zn. II. ÚS 59/95, nelze bez dalšího na projednávanou věc vztáhnout, neboť se v ní nejednalo o darování a rovněž osobní poměry stěžovatelů, jejich vztah k majetku, vztah bývalého režimu konkrétně k jejich osobám atd., jsou v každé věci jiné, stejně tak se mohou lišit konkrétní postupy státu v různých úsecích rozhodného období.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění zákona č. 77/1998 Sb.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. května 2001 JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu Ústavního soudu ČR