ECLI:CZ:US:2001:2.US.622.2000
sp. zn. II. ÚS 622/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání soudcem zpravodajem JUDr. Antonínem Procházkou ve věci ústavní stížnosti PhDr. E. R., o návrhu ze dne 19.10.2000, doplněného podáním ze dne 31.1.2001, takto:
Ú s t a v n í s t í ž n o s t s e o d m í t á.
Odůvodnění:
V návrhu doručeném Ústavnímu soudu dne 19.10.2000 stěžovatelka uvedla, že dne 26.6.1995 podala k Okresnímu soudu v Ostravě žalobu na neplatnost dohody o vystěhování z bytu.
K návrhu stěžovatelky byla značná část soudců (podle jejího tvrzení šlo o celkem 17 soudců Okresního soudu v Ostravě) z projednání věci, vedené u označeného soudu pod, sp. zn. 17 C 352/95, vyloučena pro podjatost z toho důvodu, že se jednalo o kolegy z povolání nynějších uživatelů prostor bývalého bytu stěžovatelky, nyní sloužícího jako advokátní kanceláře a pro rodinné svazky s nimi. Stěžovatelka prý uplatnila své právo na užívání tohoto bytu i proti jeho uživatelům, kteří z něho udělali kanceláře.
Podle tvrzení stěžovatelky je nečinností soudu značně poškozována, neboť dosud nemá stabilní byt a žije v nejistotě proto, že v minulosti byla nájemnicí bytu č. 3 na J. č. 8 v Ostravě. Navrhovatelka se domnívá, že tento nájem nezanikl přesto, že předmětný byt vyklidila na základě uzavřené dohody o vystěhování z bytu. Důvod neplatnosti těchto právních úkonů spatřuje stěžovatelka v tehdy údajně existujícím psychickém nátlaku ze strany vlastníka domu a nedostatcích dohody o skončení nájmu.
Vzhledem k tomu, že v řízení vedeném u Okresního soudu v Ostravě pod, sp. zn. 17 C 352/95, dochází údajně ke značným průtahům a je tak porušováno právo stěžovatelky ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") navrhuje, aby Ústavní soud přikázal Okresnímu soudu v Ostravě přestat s porušováním práva na řádnou soudní ochranu a projednat tento spor (zde má zřejmě stěžovatelka na mysli právní věc vedenou pod sp. zn. 17 C 352/95) řádně a bez průtahů.
Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost nesplňovala náležitosti podání ve smyslu ust. §34 odst. 1, odst. 2 ve vztahu k ust. §72 odst. 1 písm. a), odst. 2, odst. 4 zák.č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a dále předložená plná moc, udělená advokátu JUDr. O. P., byla neplatná z důvodu nepřípustné substituční doložky, byla stěžovatelka vyzvána k odstranění shora označených vad. Přesto, že není povinností Ústavního soudu vysvětlovat právnímu zástupci stěžovatelky nedostatky plné moci, které způsobují její neplatnost (§31 odst. 1 zák.č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů), byl JUDr. O. P. upozorněn na neplatné zmocnění, obsažené v předložené plné moci s tím, že je povinen předložit plnou moc, splňující náležitosti ve smyslu zákona o Ústavním soudu. Dne 8.2.2001 obdržel soudce zpravodaj plnou moc ze dne 25.1.2001, obsahující stejně neplatnou substituci. Proto k této plné moci nemohl soudce zpravodaj přihlédnout.
Dne 31.1.2001 obdržel Ústavní soud doplněné podání, ve kterém stěžovatelka dále rozvedla, shodně s podáním ze dne 19.10.2000 že, stručně řečeno, obsah čl. 36 odst. 1 Listiny jí zaručuje právo na soudní ochranu, kterého se jí však nedostává, neboť v právní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod, sp. zn. 17 C 352/95, nebylo dosud vydáno rozhodnutí ve věci samé.Navrhovatelka se domnívá, že její ústavní stížnost je důvodná, neboť v řízení před soudem I. stupně dochází k značným průtahům, což ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod odporuje právu na spravedlivý proces.
Výzvě Ústavního soudu k odstranění vad podání však nemůže vyhovět, neboť nemá žádné rozhodnutí o vyčerpání všech opravných prostředků.
Spolu s doplněním podání, zaslala stěžovatelka kopii usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 26.2.1999, čj. 2 Nc 79/98-64, ze kterého vyplývá, že stěžovatelka navrhla vyloučení všech soudců Okresního soudu v Ostravě z důvodu jejich podjatosti v projednávané věci, když shora uvedeným usnesením bylo rozhodnuto o vyloučení celkem 17 soudců Okresního soudu v Ostravě z projednávání věci, sp. zn. 17 C 352/95.
Předně považuje soudce zpravodaj za nutné zdůraznit, že ze strany stěžovatelky došlo k naprostému nepochopení podmínek, za nichž je možno se domáhat cestou ústavní stížnosti ochrany základních práv nebo svobod zaručených ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle č. 10 Ústavy proti "jinému zásahu orgánu veřejné moci" ve smyslu č. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy.
Je nesporné, že stěžovatelka je podle ust. §34 odst. 1 zák.č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, povinna označit, resp. přiložit důkazy, jimiž by měla být její skutková tvrzení prokázána. "Takové důkazy, by měly být natolik jasné a zřetelné, aby z nich bylo patrno, co tím kterým důkazem mělo být prokázáno a jaká skutková zjištění by z nich měly vyplynout" (viz Bulletin advokacie, zvláštní číslo-listopad 1999, JUDr. Vlastimil Ševčík: Ústavní soudnictví v praxi, str. 25).
Rovněž je nutné zdůraznit, že pouze povšechný výčet důkazů, které by byly uvedeny v podání, je pro řízení o ústavní stížnosti nedostatečný, neboť není povinností Ústavního soudu, aby sám domýšlel, co takovým povšechným tvrzením měla stěžovatelka na mysli. Navrhovatelka by si měla uvědomit, že tak jako v řízení před obecnými soudy je v občanskoprávním řízení povinna prokázat svá tvrzení, je tomu tak i v řízení o ústavní stížnosti. Této důkazní povinnosti se nemůže zprostit pouhým poukazem na údajné porušení svého práva ze strany prvostupňového soudu, neboť i když z čl. 38 odst. 2 Listiny vyplývá, že každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům, a ve smyslu čl. 18 odst. 1 Listiny má každý právo obracet se na státní orgány se stížnostmi, i v takovém případě je nezbytné vycházet z konstantní judikatury Ústavního soudu (např. viz usnesení ÚS ze dne 31.7.1996 sp.zn. III. ÚS 169/96), že je nutno ústavní stížnost odmítnout jako nepřípustnou, pokud stěžovatel nepodal před ústavní stížností, stížnost na průtahy v řízení podle zák.č. 436/1991 Sb.
Jestliže však stěžovatelka nepodložila svá tvrzení žádnými důkazy a ani nenavrhla jejich provedení, k čemuž byla písemnou výzvou, doručenou dne 29.1.2001, vyzvána, nezbylo než návrh ve smyslu ust. §43 odst. 1 písm. a), písm. e) zák.č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnout z důvodu neodstranění vad podání ve stanovené lhůtě, když podaný návrh je rovněž nepřípustný.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
JUDr. Antonín Procházka
soudce Ústavního soudu
V Brně dne 20. února 2001