ECLI:CZ:US:2001:3.US.114.01
sp. zn. III. ÚS 114/01
Usnesení
III. ÚS 114/01
Ústavní soud rozhodl dne 3. května 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M., zastoupené JUDr. P.O., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. listopadu 2000, čj. 38 Ca 33/2000-61, rozhodnutí FŘ ze dne 12. října 1999, čj. FŘ-3854/3/99, a dodatečnému platebnímu výměru F.ú. ze dne 16. března 1999, čj. 61672/99/010514/5440, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas [§72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona] a co do formálních podmínek ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadla stěžovatelka rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. listopadu 2000 (38 Ca 33/2000-61) a tvrdila, že uvedený obecný soud "rozhodl v rozporu s čl. 36 a čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, když nerespektoval ustanovení §250j a §250i o. s. ř. a §31 a §43 zákona o správě daní a poplatků"; podle odůvodnění ústavní stížnosti "nerozhodl obecný soud na základě spolehlivě zjištěného stavu věci, a to tím, že formálně hodnotil jediný důkaz - spis předložený správcem daně". Dále stěžovatel brojí proti procesnímu postupu správce daně, neboť neměl možnost se vyjádřit, resp. prokázat plnění smlouvy. Další vývody ústavní stížnosti směřovaly proti náležitostem jemu doručené výzvy (stanovení kratší doby na vyjádření, nepoučení
o následcích). Stěžovatelka navrhla zrušení napadeného rozhodnutí obecného soudu a rozhodnutí FŘ ze dne 12. 10. 1999 (FŘ-3854/3/99) a dodatečného platebního výměru F.ú. ze dne 16. 3. 1999, č.j. 61672/99/010514/5440 na daň z přidané hodnoty v částce 18.000,- Kč.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Správní soud není ve vztahu k řízení před správcem daně další opravnou instancí, dokazování neprovádí a nemůže dojít k jinému skutkovému stavu jako podkladu pro rozhodnutí než správce daně (§250i odst. 1 o. s. ř.). Při přezkumu daňových rozhodnutí správní soud v intencích uplatněných žalobních důvodů toliko zkoumá, zda okruh skutečností, které v řízení měly být zjišťovány, byl zjištěn v dostatečném rozsahu, zda se tak stalo s použitím zákonných důkazních prostředků a zda skutkový stav, který správce daně zjistil a na jehož základě rozhodoval, má oporu v provedeném dokazování. Správní soud není tedy vybaven plnou jurisdikcí při přezkumu daňových rozhodnutí.
Tvrzení stěžovatelky, že Městský soud v Praze "nerozhodl na základě spolehlivě zjištěného skutkového stavu věci, když se spokojil pouze s formálním hodnocením jediného důkazu, v daném případě spisu předloženého vedlejším účastníkem",při srovnání s - v předchozím odstavci - vyloženou koncepcí správního soudnictví České republiky ztrácí na významu.
Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) došlo za situace, pokud by byla komukoli upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, eventuálně pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (k tomu srov. např. nález ve věci I. ÚS 2/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 37, Praha 1994).
Právo na soudní ochranu tak, jak je stanoví čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (další odstavce tohoto ustanovení v dané věci nepřipadají v úvahu), znamená, že Ústavní soud ve vztahu k soudům obecným je svou činností povolán k tomu, aby dbal v konkrétní věci na procesní čistotu toho kterého řízení. Ve věci posuzované ústavní stížnosti nic nenasvědčuje tomu, a stěžovatelka ani v této souvislosti netvrdila, že by byl porušen procesní postup obecného soudu při přezkumu daňových rozhodnutí, stěžovatelka měla možnost vyjádřit se k podkladům, na základě kterých byla daňová rozhodnutí vydána, čehož v řízení před obecným soudem, jakož i v odvolacím řízení vedeném FŘ náležitě využila. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí obecného soudu je pak zřejmé, které skutečnosti má za zjištěny, jakými úvahami se při rozhodování řídil, a která ustanovení zákona na zjištěný skutkový stav aplikoval (§157 odst. 2 o. s. ř.). Ostatně stěžovatelčiny námitky, uvedené v ústavní stížnosti, z větší části opakují pouze tvrzení, uplatněná již v předcházejících daňových řízeních a přezkumném řízení u obecného soudu, s nimiž se jak správce daně, tak obecný soud náležitě vypořádaly. Z přiloženého spisu Městského soudu v Praze (38 Ca 33/2000) a FŘ (FŘ-3854/3/99) nic nenasvědčuje tomu, že by byl porušen procesní postup orgánu veřejné moci. K porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod tedy nedošlo.
Ustanovení čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod na daný případ nedopadá, neboť není pochybnosti o tom, že daň z přidané hodnoty je upravena zákonem (zákon č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů).
Na základě shora rozvedených důvodů nelze přisvědčit stěžovatelce, že by došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv a svobod. Návrh na zrušení ústavní stížností napadených rozhodnutí byl tedy posouzen jako zjevně neopodstatněný, a jako takový odmítnut [§43 odst. 2 písm. a) zákona].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 3. května 2001