ECLI:CZ:US:2001:3.US.232.01
sp. zn. III. ÚS 232/01
Usnesení
III. ÚS 232/01
Ústavní soud rozhodl dne 3. července 2001, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera, soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka, ve věci ústavní stížnosti S., zastoupené JUDr. M.K., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. ledna 2001, č. j. 30 Ca 7/99-31, o zamítnutí žaloby proti rozhodnutím finančních úřadů o určení odvodu za neoprávněné zadržení prostředků státního rozpočtu, poskytnutých jako dotace na tepelnou energii, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatelka se řádně podanou ústavní stížností domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. ledna 2001, č. j. 30 Ca 7/99-31, jímž byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí FŘ ze dne 18. listopadu 1998, č. j. 2670a/98-140, o odmítnutí odvolání proti rozhodnutí F.ú. ze dne 11. března 1998, č. j. 15045/98/320960/506, kterým jí byl uložen za porušení ustanovení §2 odst. 4 a §4 odst. 3 nařízení vlády č. 251/1994 Sb., odvod ve výši 1.092.746.-Kč za neoprávněné zadržení prostředků státního rozpočtu, poskytnutých jako dotace na tepelnou energii v letech 1995 a 1996. Ústavní stížnost odůvodňuje stěžovatelka tím, že podle jejího přesvědčení Krajský soud v Brně rozhodl v rozporu s čl. 4 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelka dotčení na uvedených tvrzených základních právech a svobodách odvíjí od vytýkané protiústavní interpretace a aplikace ustanovení §4 odst. 2 nařízení vlády č. 251/1994 Sb., kterým se stanoví podmínky pro poskytování a finanční vypořádání dotace ze státního rozpočtu na tepelnou energii, dodávanou k vytápění domovních objektů.
Za účelem posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis Krajského soudu v Brně sp. zn. 30 Ca 7/99.
Dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, ústavní stížnost odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný.
Krajský soud v Brně při posuzování předmětné věci plně respektoval všechny kautely plynoucí z ustanovení části páté hlavy druhé o. s. ř., respektoval příslušná procesní ustanovení, vycházel ze smyslu a účelu příslušných ustanovení nařízení vlády č. 251/1994 Sb., ve svém právním názoru k jejich výkladu nevybočil z rámce standardních interpretačních přístupů, a konečně svoje rozhodnutí řádně a vyčerpávajícím způsobem odůvodnil. Reagoval přitom na argumentaci, jež je shodná s obsahem ústavní stížnosti. Napadeným rozhodnutím tudíž neporušil ani zákaz libovůle (čl. 2 odst. 3, 4 Ústavy, čl. 2 odst. 2, 3 a čl. 11 odst. 5 Listiny) ani základní právo na řádný proces (čl. 36 a násl. Listiny). Namítá-li stěžovatelka i dotčení v tvrzených základních právech a svobodách, plynoucích z čl. 4 odst. 1 a 4 Listiny, nezbývá než v této souvislosti odkázat na judikaturu Ústavního soudu, dle níž tato ustanovení sama o sobě základní práva a svobody neobsahují (nálezy ve věcech vedených pod sp. zn. Pl. ÚS 12/94, III. ÚS 31/97, a další).
Z těchto důvodů nutno posuzovat návrh stěžovatelky na zrušení v ústavní stížnosti napadených rozhodnutí za zjevně neopodstatněný, čímž byl naplněn důvod jeho odmítnutí podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně 3. července 2001