ECLI:CZ:US:2001:3.US.259.2000
sp. zn. III. ÚS 259/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka, o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatele Bytové společnosti T., spol. s r.o., zastoupené JUDr. P. P., advokátem, směřujícím proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 2. 1999, čj. 6 A 67/99-35, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatel podal dne 25. 4. 2000 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti, který byl doručen Ústavnímu soudu o den později. Předmětný návrh směřoval proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 2. 1999, čj. 6A67/99-35, s tvrzením, že jím byla porušena navrhovatelčina základní práva.
Ústavní soud, po konstatování, že jsou dány podmínky řízení, za kterých může ve věci jednat, si vyžádal spis Vrchního soudu v Praze, sp.zn. 6 A 67/99 a spis Finančního úřadu v Teplicích, týkajícího se napadeného rozhodnutí a z nich zjistil, že dne 6. 10. 1997 vydal Finanční úřad Teplice platební výměr č. 970000330 na darovací daň ve výši 1.309.906,- Kč. Tento výměr napadla navrhovatelka odvoláním, v němž namítala, že daň byla vyměřena nesprávně, poplatníkem daně měl být darující a při vyměřování daně mělo dojít k překročení zákonné lhůty pro vyměření. Finanční ředitelství v Ústí nad Labem pak dne 29. 6. 1998 rozhodnutím, čj. 1770/140/98, odvolání zamítlo. Následně navrhovatelka podala dne 7. 7. 1998 Ministerstvu financí ČR žádost o přezkoumání tohoto rozhodnutí podle ust. §55b zákona č. 337/1992 Sb. (dále jen "daňový řád"). Rozhodnutím Ministerstva financí ze dne 3. 5. 1999, čj. 393/31 037/1999, byla žádost zamítnuta.
Toto rozhodnutí napadla navrhovatelka žalobou u Vrchního soudu v Praze. Vrchní soud dne 21. 2. 2000 usnesením, čj. 6A67/99-35, řízení zastavil. V odůvodnění uvedl, že navrhovatelka se v petitu žaloby domáhala kromě zrušení rozhodnutí Ministerstva financí i "rozhodnutí mu předcházejících". Soud však zjistil, že Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 8. 9. 1999, čj. 16 Ca 228/99-26, zastavil řízení, kterým bylo napadeno rozhodnutí Finančního ředitelství a to pro opožděné podání žaloby. Tím byla u "rozhodnutí předcházejících" vytvořena překážka res iudicata. Vrchní soud se tedy zabýval pouze rozhodnutím Ministerstva financí o žádosti o přezkoumání rozhodnutí podle §55b daňového řádu. Dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí nepodléhá režimu §244 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř."), neboť se v něm nerozhodovalo o právech či povinnostech navrhovatelky. Jednalo se o rozhodnutí procesní povahy. Řízení podle §55b daňového řádu se totiž rozpadá do dvou fází: v prvé se rozhoduje o tom, zda přezkoumání vůbec bude povoleno či nařízeno, ve druhé pak o tom, zda původní rozhodnutí bude změněno či zrušeno. Rozhodnutí o nepovolení přezkoumání rozhodnutí má procesní povahu a tudíž nepodléhá soudnímu přezkumu. Takové rozhodnutí nemohlo zasáhnout do subjektivních práv a povinností navrhovatelky. Ministerstvo financí jím jen vyjádřilo, že neuplatní svou dozorčí pravomoc a že původní rozhodnutí nebudou otevřena k novému přezkoumání.
Toto rozhodnutí napadla navrhovatelka včas ústavní stížností, v níž namítala, že podstata věci spočívá v posouzení toho, s jakými účinky je spojeno rozhodnutí Ministerstva financí, zda jde o rozhodnutí o právech a povinnostech, či o rozhodnutí procesní povahy. Odkázala přitom na rozhodnutí Ústavního soudu, sp.zn. II. ÚS 271/96 a sp.zn. II. ÚS 94/96, z nichž vyplývá, že takové rozhodnutí je rozhodnutím o právech a povinnostech a tudíž podléhá soudnímu přezkumu. Dále tvrdila, že v daném případě nemohlo dojít k překážce řízení res iudicata a namítala, že Vrchní soud svým rozhodnutím porušil její právo na spravedlivý proces, dané čl. 36 odst. 2 Listiny.
Ústavní soud dospěl k závěru, že návrh není důvodný.
Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud ČR je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.
Z obsahu stížnosti vyplývá, že navrhovatel se domáhá v plném rozsahu přezkoumání rozhodnutí napadeného ústavní stížností a tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Argumenty, ve stížnosti uvedené, jen opakují argumenty, kterými se zabýval obecný soud a s nimiž se v odůvodnění řádně vypořádal.
Vlastní podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas navrhovatelky s názorem Vrchního soudu na právní podstatu rozhodování podle §55b daňového řádu. Vrchní soud dovozoval, že rozhodnutím podle §55b daňového řádu nemohla být navrhovatelka krácena na svých právech, neboť na kladné rozhodnutí v tomto případě nemá právní nárok, kdežto navrhovatelka tvrdila (s odvoláním na rozhodnutí Ústavního soudu, sp.zn. II. ÚS 271/96 a sp.zn. II. ÚS 94/96), že rozhodnutí podle citovaného ustanovení je rozhodnutí meritorní, tedy rozhodnutí o právech a povinnostech.
S ohledem na citovaná rozhodnutí II. senátu Ústavního soudu volil III. senát Ústavního soudu postup dle §23 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, protože v souvislosti se svou rozhodovací činností v této věci dospěl k právnímu názoru odchylnému od právního názoru Ústavního soudu vyslovených v citovaných nálezech II. senátu Ústavního soudu. Proto předložil otázku k posouzení plénu, jehož stanoviskem je v dalším řízení vázán. Plénum potom pod sp.zn. Pl. ÚS 12/2000-st. podle §23 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, zaujalo stanovisko spočívající v tom, že rozhodnutí o nepovolení přezkoumání rozhodnutí podle §55b zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, má procesní povahu a tudíž nepodléhá soudnímu přezkumu.
Je třeba mít na paměti, že se v souzeném případě jedná o dvojí prostředky ochrany práva. Jednak jsou tu prostředky instanční (řádné) a mimořádné (obnova řízení), jednak soudní (správní žaloba) - tedy prostředky, které může strana využít (má na ně tak říkajíc právní nárok). Vedle toho existují i prostředky jiné, dozorčí, mezi něž patří právě přezkoumání podle §55b daňového řádu. Ty slouží k ochraně objektivního práva a strana na ně nárok nemá. Pokud se navrhovatelka odvolává na to, že v případě rozhodování podle §55b daňového řádu se jedná o rozhodnutí o právech a povinnostech, pak to platí jen tehdy, jestliže v prvé fázi přezkoumání bylo rozhodnutí k přezkumu vůbec otevřeno a teprve ve druhé fázi bylo zrušeno, nahrazeno jiným nebo změněno. Tomu ostatně svědčí i usnesení Ústavního soudu, sp.zn. IV. ÚS 242/96.
Navrhovatelce nebylo bráněno v tom, aby se obrátila na soud; jestliže soud dospěl k závěru, že není příslušný ve věci jednat a své stanovisko řádně a ústavně konformním způsobem zdůvodnil (jak se i stalo), nedošlo tím k zásahu do základního práva navrhovatelky daného čl. 36 odst. 2 Listiny.
Pokud jde o námitku navrhovatelky, že rozhodnutím Krajského soudu v Ústí nad Labem, čj. 16 Ca 228/99-26, nemohla vzniknout překážka rei iudicatae, je podle názoru Ústavního soudu bezpředmětná, protože souzený návrh směřuje vůči usnesení Vrchního soudu v Praze, když o ústavní stížnosti směřující proti citovanému rozhodnutí Krajského soudu rozhodl již Ústavní soud v samostatném řízení pod sp.zn. III. ÚS 506/99.
Na základě výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozhodnutím Vrchního soudu v Praze nebyla porušena navrhovatelčina základní práva daná jí ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy a nezbylo mu než návrh podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. ledna 2001
JUDr. Pavel Holländer
předseda senátu