ECLI:CZ:US:2001:3.US.288.01
sp. zn. III. ÚS 288/01
Usnesení
III. ÚS 288/01
Ústavní soud rozhodl dne 4. října 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. L.S., zastoupeného JUDr. P.K., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. února 2001, sp. zn. 6 A 58/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních podmínek ve shodě se zákonem [§30 odst. 1,§34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel pravomocný rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 22. února 2001 (sp. zn. 6 A 58/99-27), kterým byla zamítnuta jeho správní žaloba směřující proti té části rozhodnutí Prezidia ze dne
13. dubna 1999 (111/9934/1998), jímž bylo na základě jeho rozkladu zčásti změněno rozhodnutí KCP dne 25. srpna 1998 (111/1457/1998), kterým byl odvolán z funkce nuceného správce T., a tvrdil, že označený obecný soud porušil jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), a to tím, že nerozhodl na základě řádně zjištěného skutkového stavu věci (§153 odst. 1 o. s. ř.), provedené důkazy nehodnotil v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.) a v odůvodnění svého rozhodnutí nevyložil, které skutečnosti má za prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se potom řídil a jak skutkový stav podle zákona posoudil (§157 odst. 2 o. s. ř.). Na podporu svých tvrzení stěžovatel jednak odkázal na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, příkladmo pak na rozhodnutí I. ÚS 278/96, jednak napadl hodnocení dvou důkazů, totiž dodatku č. 1 ke Smlouvě o reklamě a dopisu stěžovatele předsedovi Prezidia ze dne 21. května 1998. Stěžovatel navrhl zrušení ústavní stížností napadeného rozhodnutí, jak je vpředu označeno.
Z důvodů takto shrnutých pro posouzení důvodnosti ústavní stížnosti vyžádal Ústavní soud spis Vrchního soudu v Praze (6 A 58/99) a na jeho podkladě dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel ani ve správním řízení ani v řízení před obecným soudem, a rovněž ani v ústavní stížnosti nenavrhl provedení dalších důkazů, z čehož je zřejmé, že nemá výhrady proti skutkovému stavu, jak v předchozích řízeních byl zjištěn.
Pokud jde o stěžovatelova tvrzení stran právního posouzení věci a hodnocení provedených důkazů, je na místě připomenout, že Ústavní soud již dříve ve svých rozhodnutích vyložil, proč mu nenáleží ve vztahu k obecným soudům přezkoumávat pravomoc, jestliže v řízení před nimi nedošlo k porušení ústavně zaručeného práva (svobody), a proč mu nepřísluší ani pravomoc přehodnocovat "hodnocení" důkazů, jak je provedly obecné soudy (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994).
Ve věci posuzované ústavní stížnosti bylo nutno zabývat se tvrzeními stěžovatele, dle nichž došlo k porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení takového práva došlo za situace, kdy by ku příkladu účastníkovi řízení byla upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, nebo kdyby obecný soud odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, eventuálně by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný, případně by zatížil své řízení jinými protiústavními vadami (k tomu srov. např. nález ve věci I. ÚS 2/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 37, Praha 1994).
Ze spisu Vrchního soudu v Praze (6 A 58/99) je však patrno, že obecný soud při rozhodování o věci stěžovatele nevybočil z kautel procesního předpisu (občanského soudního řádu) a přezkoumal napadené rozhodnutí správního orgánu (Prezidia) ze dne 13. dubna 1999 (111/9934/1998) v rozsahu stanoveném zákonem (v části páté občanského soudního řádu). Z odůvodnění napadeného rozhodnutí obecného soudu je pak zřejmé, které skutečnosti pokládal obecný soud za zjištěny, jakými úvahami se při rozhodování řídil, a která ustanovení zákona na zjištěný skutkový stav aplikoval (§157
odst. 2 o. s. ř.). K porušení čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod proto nedošlo.
Odkaz stěžovatele na rozhodnutí Ústavního soudu (I. ÚS 278/96) je nepřípadný. V dané věci brojili stěžovatelé proti rozhodnutí obecného soudu o přikázání nemovitostí do výlučného vlastnictví jiného účastníka soudního řízení a ústavní stížnost byla zčásti z obdobných důvodů jako v tomto rozhodnutí zamítnuta. Ústavní soud v uvedeném nálezu, shodně jako v tomto rozhodnutí, odkázal stran hodnocení důkazů na svůj předchozí nález ve věci III. ÚS 23/93 a v jeho odůvodnění bylo co se týče čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod konstatováno shodně jako ve shora uvedeném odkazu na nález ve věci I. ÚS 2/93.
Z takto rozvedených důvodů je zřejmé, že k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele nedošlo, a proto ústavní stížnost byla posouzena jako zjevně neopodstatněná; zjevná její neopodstatněnost je dána konstantní judikaturou Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno, a také povahou stížnostních důvodů. O zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnout odmítavým výrokem [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 4. října 2001