ECLI:CZ:US:2001:3.US.355.01
sp. zn. III. ÚS 355/01
Usnesení
III. ÚS 355/01
Ústavní soud rozhodl dne 4. října 2001, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka, ve věci ústavní stížnosti Z.R. a L.R., zastoupených JUDr. P.B., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. dubna 2001, č. j. 20 Co 76/2001-67, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. listopadu 2000, č. j. 24 C 36/99-48, o neplatnosti nájemní smlouvy, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Návrhem, podaným k doručení Ústavnímu soudu dne 7. června 2001, se stěžovatelé domáhají zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. dubna 2001, č.j. 20 Co 76/2001-67, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne
30. listopadu 2000, č. j. 24 C 36/99-48, o neplatnosti nájemní smlouvy. Uvedeným rozhodnutím odvolacího soudu se cítí být dotčeni v základních právech a svobodách, plynoucích z čl. 2 odst. 4 Ústavy a čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z ústavní stížností, jakož i z jejích příloh, bylo zjištěno následující:
Rozsudkem soudu I. stupně bylo v předmětné věci určeno, že přesně označená nájemní smlouva, jejímž předmětem byl nájem nebytových prostor, je neplatná. Odvolací soud, takto Městský soud v Praze, pak své potvrzující rozhodnutí opírá zejména o důvod neplatnosti dle §39 obč. zák., spočívající v obcházení zákona. Jednání in fraudem legis v předmětné věci spatřuje ve smluvním ujednání o pětileté výpovědní lhůtě, spojené s vymezením výpovědních důvodů, čímž smluvní strany, dle názoru soudu, zjevně obešly ustanovení §3 odst. 3 věty druhé zák. č. 116/1990 Sb. Odvolací soud v této souvislosti poukazuje na skutečnost, že důsledkem tohoto ujednání, byť výslovně zákonu neodporuje, je totiž nevypověditelnost smlouvy sjednané na dobu neurčitou, nenastane-li předvídaný výpovědní důvod s tím, že nájem v žádném případě nejde ukončit před uplynutím pěti let od jeho výpovědi, což je v přímém rozporu s účelem uvedeného zákonného zákazu, jímž bylo právě zamezení navazování dlouhodobých právních vztahů ohledně nebytových prostor bytovými organizacemi při očekávaných změnách ve vlastnictví nemovitého majetku.
Ústavní stížnost jednak vytýká obecným soudům nesprávné hodnocení provedených důkazů a jednak polemizuje s interpretaci jednoduchého práva, zejména pak s §3 odst. 3 věty druhé zák. č. 116/1990 Sb.
Dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, ústavní stížnost odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, to ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod (III. ÚS 23/93, IV. ÚS 23/93 a další). Kromě toho Ústavní soud zaujal stanovisko, podle kterého z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.); jestliže obecné soudy respektují kautely dané ustanovením §132 o. s. ř., nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (III. ÚS 23/93). Uvedené konstatování se plně vztahuje i na posuzovanou věc. Při hodnocení důkazů se obecné soudy nedostaly do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu. Závěry plynoucí z tohoto hodnocení, tj. posouzení podřazení daného případu pod příslušná zákonná ustanovení (v daném případě zákona č. 116/1990 Sb.), jsou pak součástí nezávislosti soudního rozhodování.
Městský soud v Praze při posuzování předmětné věci plně respektoval i další kautely, plynoucí z o. s. ř., a svoje rozhodnutí řádně, přiléhavě a vyčerpávajícím způsobem odůvodnil.
Je-li v ústavní stížnosti polemizováno s interpretací jednoduchého práva (§3 odst. 3 věty druhé zák. č. 116/1990 Sb. ve spojení s §39 obč. zák.) ze strany obecných soudů, nezbývá Ústavnímu soudu, než připomenout, že v dané souvislosti stěžovatelé dle §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu neunesli břemeno tvrzení, tj. označení dotčeného základního práva a svobody. Ústavní soud v této souvislosti v nálezu ve věci vedené pod sp. zn. III. ÚS 31/97, navazuje na nález sp. zn. Pl. ÚS 12/94, uvedl, že ustanovení čl. 2 odst. 3 Listiny a čl. 2 odst. 4 Ústavy totiž neuvádí samostatná jednotlivá základní práva a lze se jich domáhat pouze v návaznosti na další ustanovení Listiny, Ústavy nebo mezinárodních smluv ve smyslu čl. 10 Ústavy, která obsahují konkrétní základní práva nebo svobody, k jejichž porušení došlo. Ustanovení čl. 2 odst. 3 Listiny a čl. 2 odst. 4 Ústavy, zjevně inspirována čl. 5 Deklarace práv člověka a občana z 26. srpna 1789, vymezujíc v návaznosti na čl. 1 Listiny prostor svobodného jednání jednotlivce, patří mezi ty ústavní normy, které v reakci na zkušenosti totalitní minulosti stanovují principiální rámec vztahu jednotlivce a státu.
Z těchto důvodů nutno posuzovat návrh stěžovatelů na zrušení v ústavní stížnosti napadeného rozhodnutí Městského soudu v Praze za zjevně neopodstatněný, čímž byl naplněn důvod jeho odmítnutí podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. října 2001