ECLI:CZ:US:2001:3.US.408.01
sp. zn. III. ÚS 408/01
Usnesení
III. ÚS 408/01
Ústavní soud rozhodl dne 4. října 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Vlastimila Ševčíka a JUDr. Pavla Holländera mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. V.K., zastoupeného JUDr. M.J., proti rozsudkům Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. dubna 2001, sp. zn. 33 Cdo 1221/99, a Krajského soudu v Praze ze dne 19. ledna 1999, sp. zn. 28 Co 462/98, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1,
§34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel ve své občanskoprávní věci (o zaplacení 77.000,- Kč jako náhrady za prodej nábytku) pravomocné rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. dubna 2001 (33 Cdo 1221/99-190) ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 19. ledna 1999 (28 Co 462/98-163), jimiž byl zamítnut nárok stěžovatele, a tvrdil, že těmito rozhodnutími porušily jmenované obecné soudy jeho ústavně zaručené právo plynoucí z čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR; podle odůvodnění ústavní stížnosti stalo se tak tím, že obecné soudy rozhodly v rozporu s hmotným právem a neposkytly soudní ochranu stěžovatelovu právu, když rozhodly, že stran promlčení uplatněného nároku v obecné tříleté promlčecí době (§101,§106 odst. 1, 2 o. z.) je důvodná námitka vedlejšího účastníka (žalovaného). Stěžovatel poukazuje totiž na úmysl vedlejšího účastníka, který již při převzetí movitých věcí a uzavírání smlouvy měl obecně úmysl jej poškodit a jednat protiprávně. S odkazem na již zmíněné články Listiny základních práv a svobod a Ústavy ČR stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud rozhodnutí obecných soudů, jak jsou vpředu označena, svým nálezem zrušil.
Z obsahu ústavní stížností napadeného rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. dubna 2001 (33 Cdo 1221/99-190), zásah do práv, na něž stěžovatel v návrhu poukazuje, shledán nebyl. Dovolání stěžovatele bylo přípustné dle §238 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, Nejvyšší soud ČR přezkoumal dle §242 o. s. ř. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 19. ledna 1999 (28 Co 462/98-163) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné. V odůvodnění svého rozhodnutí, s jehož obsahem se Ústavní soud ztotožňuje, se vypořádal s námitkami stěžovatele k aplikaci §101 a §106 odst. 1 obč. zákoníku, kdy nárok žalobce na peněžité plnění je promlčen, a to vzhledem k datu, kdy byl nárok stěžovatele u soudu uplatněn. K dalším námitkám stěžovatele je třeba uvést, že nemají vliv na právní posouzení uplatněného nároku žalobce z hlediska důvodnosti vznesené námitky promlčení.
Poněvadž nebylo zjištěno, že by se označené obecné soudy v řízení a rozhodnutí dostaly do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu, když po provedeném řízení a hodnocení důkazů nevyhověly ústavní stížnosti stěžovatele, uplatňující nárok na zaplacení 77.000,- Kč, byl návrh jako zjevně neopodstatněný, v souladu s §43odst. 2 písm. a) zákona, odmítnut.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 4. října 2001