ECLI:CZ:US:2001:3.US.420.01
sp. zn. III. ÚS 420/01
Usnesení
III. ÚS 420/01
Ústavní soud rozhodl dne 4. října 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Z.J., zastoupeného JUDr. P.P., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. dubna 2001, sp. zn. 17 Co 198/2000, a rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 28. ledna 2000, sp.zn. 6 C 1407/96, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst.1,§34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel rozhodnutí obecných soudů, a to rozsudek Okresního soudu ve Znojmě ze dne 28. ledna 2000 (6 C 1407/96-69) a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 9. dubna 2001 (17 Co 198/2000), o zamítnutí návrhu ve věci uzavření dodatku ke kupní smlouvě ze dne 26. 6. 1996 na prodej nemovitosti pozemku parc. čís. 521 zahrada o výměře 123 m2, zapsaná na LV č. 10001 v k. ú. Z., a o náhradě nákladů řízení.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdil, že oběma rozhodnutími obecné soudy porušily jeho ústavně zaručené základní právo dané čl. 90 Ústavy ČR a čl. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, porušení ustanovení §36a odst. 1, 3 a 4 zák. čís. 410/1992 Sb., o obcích, když současně obecným soudům vytkl v řízení procesní vady v rozporu s ustanovením §6 a §157 odst. 1 o. s. ř. (nebyly provedeny navržené důkazy a soudní rozhodnutí nejsou řádně odůvodněna).
Stěžovatel podrobněji nerozvedl ústavněprávní aspekty co do tvrzeného porušení (ústavně zaručených) jeho práv a navrhl, aby Ústavní soud rozhodnutí obecných soudů, jak vpředu jsou označena, svým nálezem zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své judikatuře již dříve vyložil, za jakých podmínek je oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, jak se tato jeho pravomoc projevuje k důkaznímu řízení, které proběhlo před těmito soudy, a v jakém rozsahu je oprávněn přezkoumávat zákonnost rozhodnutí soudů jako orgánů veřejné moci. Pokud obecný soud respektuje zásady stanoveného postupu tak, jak byly Ústavním soudem v jeho judikatuře již dříve vyloženy, pak Ústavnímu soudu nepřísluší do rozhodovací činnosti obecného soudu jakkoli zasahovat.
Tvrdí-li stěžovatel ve své ústavní stížnosti, že obecnými soudy mělo být rozhodnuto jinak a že tento soud dospěl k jinému právnímu závěru, než je právní závěr stěžovatele, a neuvádí-li další skutečnosti, které by svědčily o porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod, pak nezbývá, než taková tvrzení stěžovatele hodnotit jako pouhou polemiku s právními závěry obecného soudu a zde jej odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, a to i ve vztahu k povaze a postavení Ústavního soudu k soustavě soudů obecných (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994).
Stěžovatelem citované nálezy Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 663/2000 a sp.zn. IV. ÚS 536/98, řeší zcela odlišnou problematiku a nastíněná analogie těchto rozhodnutí Ústavního soudu s projednávanou věcí je nepřiléhavá a nelze ji při řešení dané problematiky analogicky použít, jak se o to stěžovatel pokouší.
Protože ve věci posuzované ústavní stížnosti Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelem označeného ústavně zaručeného práva, byla ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost její neopodstatněnosti je dána již samotnou rozhodovací praxí Ústavního soudu, jak příkladmo na ni bylo poukázáno; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnout odmítavým výrokem [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je zřejmé.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 4. října 2001