ECLI:CZ:US:2001:3.US.432.01
sp. zn. III. ÚS 432/01
Usnesení
III. ÚS 432/01
Ústavní soud rozhodl dne 18. října 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L.K., zastoupeného JUDr. V.P., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. května 2001, sp. zn. 6 To 214/2001, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 4. prosince 2000, sp. zn. Nt 951/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst.1,§34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel ve své trestní věci (o uložení ochranného léčení) pravomocné usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. května 2001 (6 To 214/2001-127) a spolu s ním též jemu předcházející usnesení obecného soudu I. stupně (Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 4. prosince 2000 - Nt 951/99-108) a tvrdil, že způsobem, jakým bylo řízení před obecnými soudy vedeno, bylo "zmařeno jeho ústavně garantované právo na spravedlivý a nestranný soudní proces". V odůvodnění ústavní stížnosti vedl stěžovatel obsáhlou polemiku s rozhodovacími důvody orgánů činných v jeho (předchozí) trestní věci [pravomocně zastavené usnesením vyšetřovatele ze dne
28. ledna 1999 - §172 odst. 1 písm. e) tr. ř.], dovozoval - stručně shrnuto - nesprávnost, případně nezákonnost jejich postupu a rozhodnutí v tomto řízení vydaných, poukázal na změnu v osobě předsedy senátu, z něhož ústavní stížností napadené rozhodnutí vzešlo a posléze, s výtkou co do důkazního stavu věci, podjatost jednoho ze soudních znalců
(MUDr. J.) a s opakovaně zdůrazněným tvrzením, že mu (v průběhu trestního stíhání) "bylo odňato, resp. znemožněno právo na účinnou obhajobu", navrhl, aby Ústavní soud rozhodnutí obecných soudů, jak vpředu jsou označena, svým nálezem zrušil. S ohledem na to, že ve věci podal též podnět ke stížnosti pro porušení zákona, požádal, aby řízení o ústavní stížnosti bylo do doby jeho vyřízení přerušeno.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jak z obsahu ústavní stížnosti, tak z odůvodnění jí napadených rozhodnutí obecných soudů se podává, že stěžovatel ústavní stížností brojí proti tomu, že mu (v souvislosti se zastavením trestního stíhání) bylo uloženo ochranné léčení ambulantní formou (§72 odst. 1, 4 tr. ř.).
Ze spisu obecného soudu (Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. Nt 951/99 a Policie České republiky, - ČVS: OVV-2961/98), které byly Ústavnímu soudu k jeho žádosti předloženy, je patrno, že
- podle sdělení obvinění ze dne 24. prosince 1998 byl stěžovatel Policií České republiky, stíhán pro podezření z trestného činu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci (§197a tr. z.) a pro podezření z trestného činu útoku na veřejného činitele [§156 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. z.], spáchané dne 24. prosince 1998 v P., skutky v obvinění blíže popsanými,
- usnesením téhož orgánu ze dne 28. ledna 1999 bylo trestní stíhání proti stěžovateli zastaveno [§172 odst. 1 písm. e) tr. ř.], když znalci psychiatry bylo zjištěno, že stěžovatel trpí duševní chorobou (paranoidním syndromem, v. s. jako součástí poruchy paranoidně hypomanické), pro níž byl posléze podle rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 30. dubna 1999 (L 63/99) držen v ústavu zdravotnické péče, z něhož byl propuštěn dne 28. července 2000,
- návrhem OSZ ze dne 29. ledna 1999
(1 Zt 2936/98) bylo před Obvodním soudem pro Prahu 4 zahájeno řízení o uložení ochranného léčení, jemuž bylo - formou ambulantního léčení - vyhověno ústavní stížností napadenými rozhodnutími,
- v průběhu řízení o návrhu státního zastupitelství došlo ke změně v osobě předsedy senátu, která byla stěžovateli oznámena u veřejného zasedání dne 13. listopadu 2000 (č. l. 78), byla jím vzata na vědomí, aniž by se proti ní stěžovatel jakkoli ohradil,
- po doplnění znaleckého posudku z oboru psychiatrie, dodatkem k němu ze dne 10. října 2000 (č. l. 67 až 73) a po výslechu znalce MUDr. J. u veřejného zasedání dne 13. listopadu 2000 (č. l. 80 až 82), bylo uděleno stěžovateli slovo k vyjádření (§214 tr. ř.), čehož stěžovatel využil tak, že projevil se znaleckým posudkem nesouhlas, podjatost znalce však nenamítal (č. l. 78v, 82),
- u závěrečného jednání (veřejného zasedání dne 4. prosince 2000), po provedení listinných důkazů (u stěžovatele bez připomínek - č. l. 105), se stěžovatel závěrečného návrhu vzdal, zatímco jeho obhájce pro případ "opodstatněnosti ochranného léčení stěžovatele", s poukazem na zjištěné okolnosti stran osoby stěžovatele a po rozboru též jeho rodinných problémů (řízení o rozvodu, majetkové vyrovnání), odůvodňoval podmínky pro uložení ochranného léčení ambulantní formou a na dobu co nejkratší,
- teprve ve stížnosti proti prvostupňovému rozhodnutí označuje stěžovatel jednoho ze znalců (MUDr. J.) "za vyloučeného ze znaleckého úkonu", vzhledem k tomu, že je (pravděpodobně i v současnosti) "pracovníkem zdravotní služby Ministerstva spravedlnosti ČR", a také proto, že stěžovatele vyšetřoval ve věznici; jiné námitky, které by měly zpochybnit objektivitu znaleckého posudku, stěžovatel nevznesl. Okolnost, že v průběhu řízení došlo ke změně v osobě předsedy senátu, ponechal stěžovatel v opravném řízení bez povšimnutí.
Za procesního stavu, jak ten se podává z obsahu spisů, z přezkumu z hlediska ochrany ústavnosti (čl. 83 úst. zák. č. 1/1993 Sb.), bylo vyloučit ta tvrzení stěžovatele, která se vztahovala k průběhu trestního stíhání stěžovatele a k rozhodnutí, jímž toto stíhání skončilo, a to proto, že procesní lhůta k podání ústavní stížnosti (§72 odst. 2 zákona) z těchto důvodů již uplynula (trestní stíhání stěžovatele bylo pravomocně skončeno zastavením řízení dne
28. 1. 1999) a v této části je ústavní stížnost nepřípustná, odhlédnuto již od toho, že tvrzení stěžovatele, že uložení ochranného léčení je opřeno též o skutečnost, že pobyt stěžovatele na svobodě je nebezpečný (§72 odst. 1, 4 tr. z.) je v přímém rozporu s rozhodovacími důvody obecných soudů, dle nichž je ambulantní forma ochranného léčení dána výsledky dosavadní léčby stěžovatele, které v současnosti nebezpečnost stěžovatelova pobytu na svobodě vylučují.
Obdobně je tomu stran poukazu stěžovatele na změnu v obsazení soudu, měl-li stěžovatel na mysli porušení ústavně chráněné zásady plynoucí z čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť ve smyslu zákona o Ústavním soudu (č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů) před podáním ústavní stížnosti musí být vyčerpány všechny opravné prostředky, které jsou stěžovateli k ochraně jeho práv k dispozici (§75 odst. 1 al. 1 zákona); jestliže jich stěžovatel nevyužil, ať se již vztahovaly k obsazení soudu nebo k jinému postupu obecného soudu, jimž mělo dojít ke zkrácení jeho procesních práv (§33 odst.1 tr. ř.), případně k nezákonné a současně také k neústavní detenci v léčebném ústavu (čl. 8 odst. 6 al. 2 Listiny základních práv a svobod), sám tímto opomenutím založil důvody nepřípustnosti ústavní stížnosti, a proto i v této části posuzovaná ústavní stížnost nesplňuje zákonem stanovené podmínky ústavního přezkumu. Protože ani v oblasti hodnocení provedených důkazů obecnými soudy nebyly zjištěny protiústavní vady v tom smyslu, jak jejich povahu a rozsah Ústavní soud již dříve ve své ustálené rozhodovací praxi vyložil (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994 a další); bylo tvrzení stěžovatele co do porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu (čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) shledáno jako nemající oporu ani v obsahu spisu ani v ústavním pořádku republiky.
Rozhodovací důvody obecných soudů, vyložené v odůvodnění jejich rozhodnutí (§125 tr. ř.) stran zjištění podmínek pro uložení ochranného léčení ambulantní formou, jsou založeny především, ne-li výlučně, na pravomocně zjištěných výsledcích trestního stíhání stěžovatele, dle nichž se stěžovatel (ve stavu nepříčetnosti), dopustil inkriminovaných skutků s nabitou zbraní v ruce a posléze i na doplněném znaleckém posudku (ve vztahu k době rozhodování o návrhu státního zastupitelství), proti němuž nebyly uplatněny podstatné věcné námitky, které by správnost znalci učiněných závěrů byly s to snížit nebo je vůbec vyloučit (a protože takové vady z rozsahu a obsahu znaleckého dokazování nevyplývají), tvrzení stěžovatele, co do motivů jeho manželky a podobně, ztrácejí na významu, a byť by i byly částečně nebo zcela důvodné, samy o sobě, stejně jako stěžovatelův prostý nesouhlas s výsledky znaleckého dokazování, znaleckými závěry otřást nemohou, zejména jeví-li se až dosud léčba poskytnutá stěžovateli jako úspěšná a pro budoucnost nadějná.
Z důvodů takto rozvedených byla proto ústavní stížnost ve zbytku posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána jak povahou těchto důvodů, tak konstantní judikaturou Ústavního soudu, jak příkladmo na ni bylo poukázáno;
o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnout odmítavým výrokem [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno, aniž by bylo třeba vyčkávat rozhodnutí ministra spravedlnosti stran stěžovatelova podnětu ke stížnosti pro porušení zákona, neboť tento podnět, z důvodů již dříve Ústavním soudem vyložených (k tomu srov. např. usnesení ve věci III. ÚS 124/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 2., vydání 1., usn. č. 4, Praha 1995), není posledním procesním prostředkem k ochraně ústavně zaručených práv ve smyslu zákona o Ústavním soudu (§75 odst.1 al. 1).
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 18. října 2001