ECLI:CZ:US:2001:3.US.93.01
sp. zn. III. ÚS 93/01
Usnesení
III. ÚS 93/01
Ústavní soud rozhodl dne 10. května 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky E., zastoupené JUDr. D.K., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. listopadu 2000, sp. zn. 38 Ca 167/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zákona č. 182/1993, ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních podmínek ve shodě se zákonem [§30 odst.1,§34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], brojila stěžovatelka proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. listopadu 2000 (38 Ca 167/2000-42) a tvrdila, že uvedeným rozhodnutím obecného soudu, jímž byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí správního orgánu - FŘ ze dne 3. 3. 2000 (FŘ-855B/13/00), kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí F.ú. ze dne 9. 2. 1999 (20710/99/009511/5599), ve věci přiznání nároku na vrácení spotřební daně za zdaňovací období říjen 1998, byl porušen čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 a čl. 95 Ústavy ČR, a to tím, že správní orgány porušily procesní postup při vydání svých rozhodnutí a obecný soud měl k těmto vadám řízení přihlédnout; nadto stěžovatelka tvrdila, že podmínky pro přiznání nároku na navrácení spotřební daně splnila, a proto navrhla zrušení jí napadeného rozhodnutí obecného soudu.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní stížností vytýká stěžovatelka městskému soudu, jako soudu příslušnému k rozhodování o žalobě proti pravomocnému rozhodnutí správního orgánu, nesprávné posouzení podmínek pro nárok na vrácení daně dle §12c zákona č. 587/1992, o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů. V této souvislosti je namístě poukázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, který v zásadě není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy a již proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy postupují ve shodě
s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994). Zaujetím určitého právního názoru obecným soudem nemohlo dojít k porušení čl. 95 Ústavy ČR.
Ustanovení čl. 1 Ústavy ČR na daný případ nedopadá; toto ustanovení obsahuje poukaz ústavního zákonodárce zákonodárci obyčejnému, aby respektoval principy v tomto ustanovení obsažené.
Tvrzeními stěžovatelky bylo se nutno zabývat z toho hlediska, zda v její věci nedošlo k porušení práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení práva na soudní ochranu došlo tehdy, jestliže by stěžovatelce byla upřena možnost domáhat se svého práva
u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, eventuálně pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (k tomu srov. např. nález ve věci I. ÚS 2/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 37, Praha 1994). Z povahy věci je zřejmé, že stěžovatelka svá procesní práva vyčerpala, neboť jak plyne z odůvodnění napadeného rozhodnutí - městský soud projednal její věc za její přítomnosti v ústním a ve veřejném jednání a stěžovatelce byla také dána možnost vyjádřit se ke všem důkazům, které v řízení byly provedeny. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí obecného soudu je pak zřejmé, které skutečnosti měl tento soud za zjištěny, jakými úvahami se při rozhodování řídil, a která ustanovení zákona na zjištěný skutkový stav aplikoval (§157 odst. 2 o. s. ř.), takže k porušení práva na soudní ochranu
(čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) proto nedošlo.
Ze spisu F.ú. (20710/99/009511/5599) vyplývá, že finanční úřad hodnotil stěžovatelem předložené důkazy v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§2 odst. 3 zák. č. 337/1992 Sb.). Stěžovatelka byla dne 19. 11. 1998 vyzvána k odstranění pochybností o údajích v daňovém přiznání (č. l. 7 připojeného spisu). Z protokolu o ústním jednání ze dne 2. 12. 1998 (č. l. 9 připojeného spisu) plyne, že daňový subjekt poskytl finančnímu úřadu důkazní prostředky v souladu se zásadou součinnosti daňových subjektů se správcem daně (§2 odst. 2 zák. č. 337/1992 Sb.). K porušení této zásady tedy nedošlo.
Obdobně nedůvodné je tvrzení stěžovatelky stran námitky místní nepříslušnosti FŘ, s níž se již obsáhle vypořádal městský soud v napadeném rozhodnutí, na které lze pro stručnost odkázat.
Z výše rozvedených důvodů byl návrh na zrušení ústavní stížností napadeného rozhodnutí obecného soudu posouzen jako zjevně neopodstatněný, a jako takový odmítnut [§43 odst. 2 písm. a) zákona].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 10. května 2001