ECLI:CZ:US:2001:4.US.122.01
sp. zn. IV. ÚS 122/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti E.N., zastoupeného JUDr. MUDr. M.K., PhD., proti usnesení okresního státního zástupce ze dne 28. 12. 2000, čj. 2 Zt 1065/2000 a usnesení policejního inspektora Policie ČR, ze dne 6. 10. 2000, čj. OPVZ-421/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 23. 2. 2001 se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil usnesení okresního státního zástupce ze dne 28. 12. 2000, čj. 2 Zt 1065/2000, kterým byla podle §148 odst. 1 písm. e) tr. řádu jako nedůvodná zamítnuta jeho stížnost do usnesení policejního inspektora Policie ČR - Okresního úřadu vyšetřování ze dne 6. 10. 2000, čj. OPVZ-421/2000, jímž podle §80 odst. 1 tr. řádu vrátil majiteli a.s. A., osobní automobil Mazda Xedos 6. Současně navrhl zrušení i posledně uvedeného usnesení.
Stěžovatel tvrdí, že napadenými usneseními byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva zakotvená v čl. 2 odst. 2 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), tím, že došlo k uplatnění státní moci nad rámec mezí stanovených zákonem, a k zásahu do práva vlastnit majetek a k porušení jeho zákonného obsahu a ochrany. Uvedl, že předmětné vozidlo, pocházející z trestné činnosti, jak bylo zjištěno později, nabyl v dobré víře kupní smlouvou podle obchodního zákoníku uzavřenou dne 2. 9. 2000 s Mgr. T.V., který je dne 5. 9.2000 dobrovolně a s vědomím stěžovatele, vydal ke kriminalistickému šetření Místnímu oddělení Policie ČR. Dne 9. 10. 2000 stěžovatel požádal o vrácení předmětného vozidla, neboť o jeho vlastnickém právu nemohlo být pochyb s ohledem na ust. §446 obch. zák. Na jeho písemnou žádost Policie nijak nereagovala, nebyl vyslechnut ani jinak vyrozuměn, naopak napadeným usnesením ze dne 6. 12. 2000 bylo vozidlo vráceno a.s. A., s odůvodněním, že o vlastnickém právu této společnosti není pochyb. Ve stížnosti proti cit. usnesení uvedl, že nabyl vlastnictví řádně v dobré víře, že smlouva byla uzavřena podle obchodního zákoníku, a tudíž se stal vlastníkem předmětného vozidla ve smyslu §446 obch. zák. Jeho stížnost pak byla zamítnuta s odůvodněním, že bylo nepochybně zjištěno, že předmětný osobní automobil je identický s tím, který byl odcizen firmě A. Stěžovatel poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 22. 10. 1998 ve věci sp. zn. IV. ÚS 325/98.
Okresní státní zastupitelství, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedlo, že dle jeho přesvědčení napadená rozhodnutí zcela vyhovují požadavkům vyplývajícím z ust. §80 odst. 1, §78 i §79 tr. řádu. Pokud stěžovatel má pochybnosti, jde o pochybnosti na straně jeho, ať již jsou motivovány čímkoliv, nikoli na straně orgánů činných v trestním řízení. Tyto vycházejí z přesvědčení, že vlastnictví, nejde-li o některou z forem spoluvlastnictví, může svědčit pouze jednomu vlastníku, přičemž pouze tento vlastník je oprávněn ovládat věc, užívat ji, nakládat s ní podle svých představ, půjčit, zničit a také prodat. Je ovšem pravdou, že tyto dispozice nemusí činit osobně a muže k tomuto zmocnit jiného. Ze spisu ovšem nevyplývá, že by se tak v daném případě stalo, neboť A., a.s. resp. uživatel vozidla uvedl, že mu toto bylo odcizeno, přičemž o identitě vozidla nevznikla žádná pochybnost. Konkurenci občanskoprávního a obchodněprávního pohledu na neplatnost úkonu lze ztěží vykládat v neprospěch poškozeného trestným činem. Mgr. T.V. navíc vozidlo zakoupil za vysloveně kriminogenních okolností. Jednak vozidlo sám nepotřeboval, o čemž svědčí prakticky neprodlený další prodej stěžovateli, jednak vozidlo koupil takříkajíc na ulici od osoby naprosto neznámé za okolností jednoznačně podezřelých a prakticky vylučujících dovolávat se dobré víry s vážností, která by měla odpovídat vážnosti úkonu, jímž nepochybně koupě motorového vozidla je. Je ovšem i otázkou, zda prodej mezi Mgr. T.V. a stěžovatelem lze podřadit pod obchodní zákoník, když z ničeho nevyplývá, že by šlo o vztah obchodněprávní povahy. Má zato, že odcizené vozidlo bylo vráceno zcela po právu vlastníkovi, jemuž bylo odcizeno a na jeho vlastnictví nemohlo změnit nic to, že se vozidlo posléze stalo předmětem dalších překupnických vztahů. Míra dobré víry přirozeně bude mít vliv na úspěšnost dalších v oblasti náhrady škody.
Policie ČR - Okresní úřad vyšetřování, jako vedlejší účastník řízení, se svého postavení výslovně vzdal.
Ústavní soud po přezkoumání, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální podmínky stanovené zákonem, dospěl k názoru, že se jedná o ústavní stížnost nepřípustnou pro nevyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje ve smyslu §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), a to především z toho důvodu, že rozhodnutí o vydání věci učiněné podle §80 odst. 1 tr. řádu nemá z hlediska věcného či závazkového práva žádný konstitutivní či deklaratorní účinek. Jde tedy o rozhodnutí napadnutelné v občanském soudním řízení. Pokud by za této situace Ústavní soud rozhodoval, byl by nucen jako předběžnou řešit otázku vlastnictví, resp. důvodnosti pochyb o vlastnictví, což tomuto soudu nepřísluší, a pokud by takovou roli přijal, stavěl by se nikoliv na konec, ale na začátek soukromoprávního sporu. Ústavní soud má zato, že i kdyby v této konkrétní věci stěžovatele postupoval obdobně, jako např. ve věci sp. zn. IV. ÚS 325/98 (která ovšem skutkově byla dosti odlišná), případné zrušení napadených usnesení by na existující faktické situaci, když osobní automobil je v plné dispozici a.s. A., nemohlo nic změnit. Pokud jde o procesní prostředky, které zákon stěžovateli k ochraně jeho vlastnického práva poskytuje, stěžovateli nic nebránilo a nebrání v podání vlastnické žaloby na ochranu svého vlastnického práva, čímž budou sporné právní poměry řešeny definitivně. Případné vyhovění ústavní stížnosti by vyřešení věci s konečnou platností pouze prodlužovalo. Na splnění podmínky vyčerpání procesních prostředků tedy nahlíží Ústavní soud nikoliv izolovaně, ale, veden zásadou subsidiarity svých rozhodnutí, považuje za nezbytnou podmínku pro svůj zásah takovou situaci, kdy stěžovatel skutečně nemá žádný jiný efektivní právní prostředek k nastolení takového stavu, kterého se domáhá. O takovou situaci se v případě stěžovatele nejedná.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 1 písm. e) zákona jako nepřípustný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. 5. 2001
JUDr. Pavel Varvařovský
soudce zpravodaj