ECLI:CZ:US:2001:4.US.255.2000
sp. zn. IV. ÚS 255/2000
Nález
Ústavní soud rozhodl v senátě, ve věci ústavní stížnosti M. Č., proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 10. ledna 2000, sp. zn. 15 C 144/99, za účasti Městského soudu v Brně, jakožto účastníka, a to se souhlasem účastníků bez ústního jednání, takto:
Rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 10. ledna 2000, sp.
zn. 15 C 144/99, se zrušuje.
Odůvodnění:
Dne 21. dubna 2000 bylo Ústavnímu soudu doručeno podání
označené jako ústavní stížnost podle ustanovení §72 odst. 1 lit.
a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen "zákon"), proti shora uvedenému rozsudku, pro
porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv
a svobod (dále jen "Listina") a čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR.
Ve své obsáhlé ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že
napadeným rozsudkem byla zamítnuta její žaloba proti správnímu
rozhodnutí a byl potvrzen výrok o přestupku, a to z důvodu
nesprávného označení pasivně legitimovaného subjektu. Pokud by se
skutečně jednalo o podstatnou vadu žaloby, bylo by na místě, aby
soud postupoval podle ustanovení §250d odst. 3 o.s.ř.
a v takovém případě měl řízení zastavit. To, že tak neučinil,
svědčí o rozpoznání odpůrce a o tom, že se nejednalo o podstatnou
vadu žaloby.
Soud pak ve věci rozhodl bez jednání, v nepřítomnosti
stěžovatelky, aniž by se žalobou zabýval v plné jurisdikci.
Potvrdil tím navíc správní rozhodnutí, které nebylo, dle názoru
stěžovatelky v právní moci pro nedostatek v doručení. Tím bylo
porušeno stěžovatelčino právo na spravedlivý proces zaručené dle
čl. 36 odst. 1 Listiny a právo na osobní účast při jednání dle čl.
38 odst. 2 Listiny.
Na žádost Ústavního soudu, dle ustanovení §42 odst. 3
zákona, se k ústavní stížnosti vyjádřil Městský soud v Brně
prostřednictvím předsedkyně senátu 15 C. Ta ve svém vyjádření plně
odkázala na napadený rozsudek a na obsah spisu, který zaslala.
Ústavní stížnost je důvodná.
Z předloženého spisu bylo zjištěno, že stěžovatelka formou
obsáhlých podání vyjadřovala nesouhlas se závěry správního orgánu
a že její žaloba obsahovala výčet tvrzených pochybení správního
orgánu. Bylo však také zjištěno, že Dopravní inspektorát Policie
ČR se k uvedeným podáním soudu vyjadřoval jako strana sporu. Proto
se Ústavní soud ztotožnil s argumentem stěžovatelky, že obecný
soud s Dopravním inspektorátem Policie ČR jednal, a že mu tedy
tento subjekt byl znám, aniž by o něm měl obecný soud jakékoliv
pochybnosti. Rozhodnutí soudu se tak opíralo jen o formální
nepřesnost, spočívající v označení žalovaného subjektu, když
v čele označení byla uvedena Česká republika. Obecný soud však
jednal se správným subjektem, který byl, dle ustanovení §250
odst. 4 o.s.ř., pasivně legitimován, tento se v rámci přípravného
řízení k věci samé vyjadřoval, a jako účastník řízení se po celou
dobu řízení také choval. Pouze u ústního jednání, u kterého však
stěžovatelka nebyly přítomna, správnost svého označení zpochybnil.
Pokud soud považoval nepřesnost v označení za překážku řízení, měl
postupovat dle ustanovení §43 o.s.ř.
Hlavním důvodem, pro který Ústavní soud podané ústavní
stížnosti vyhověl, však byla skutečnost, že obecný soud, jak je
zřejmé z odůvodnění napadeného rozsudku, aplikoval ustanovení §250f o.s.ř., ve znění, které Ústavní soud nálezem ze dne 24. září
1996, sp. zn. Pl. ÚS 18/96, zveřejněným pod č. 269/1996 Sb., ke
dni 1. května 1997, zrušil. To, že Městský soud v Brně tuto
skutečnost nezaznamenal, je natolik závažným pochybením, že
nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnosti vyhovět a napadené
rozhodnutí zrušit, aniž se dále zabýval dalšími tvrzeními
stěžovatelky. Aplikací neexistujícího ustanovení právní normy bylo
porušeno stěžovatelčino právo na spravedlivý proces dle čl. 36
Listiny, resp. práva na rovnost účastníků řízení, zaručené v čl.
37 odst. 3 Listiny.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat (§54 odst. 2 zákona).
V Brně dne 2. ledna 2001