ECLI:CZ:US:2001:4.US.257.2000
sp. zn. IV. ÚS 257/2000
Nález
Senát Ústavního soudu
, rozhodl po ústním jednání ve věci
ústavní stížnosti navrhovatelky P. V., proti usnesení Krajského
soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 4. 2000, č.j. 3 To
336/2000-19 a proti usnesení Okresního soudu v Českých
Budějovicích ze dne 6. 4. 2000, č.j. 4 Nt 186/2000-9, takto:
Usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14.
4. 2000, č.j. 3 To 336/2000-19 a usnesení Okresního soudu
v Českých Budějovicích ze dne 6. 4. 2000, č.j. 4 Nt 186/2000-9, se
zrušují.
Odůvodnění:
Dne 21. 4. 2000 došel Ústavnímu soudu včas podaný návrh ze
dne 20. 4. 2000, jímž stěžovatelka P. V., napadá usnesení obecných
soudů uvedených ve výrokové části tohoto nálezu.
Z důvodů níže uvedených má za to, že napadenými rozhodnutími
byla porušena její základní práva ústavně zaručená v čl. 1 Ústavy
České republiky, č. 1/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále
jen "Ústava", jakož i v čl. 8 odst. 5 a čl. 36 a následující
Listiny základních práv a svobod, č. 2/1993 S., ve znění
pozdějších předpisů, dále jen "Listina". Zároveň bylo takto:
porušeno základní právo zaručené v čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy
o ochraně lidských práva a základních svobod, č. 209/1992, č.
243/1998 Sb., dále jen "Úmluva".
I.
Proti navrhovatelce je vedeno trestní stíhání pro trestný čin
zpronevěry podle §248 odst. 1, 4 zákona č. 140/1961 Sb., trestní
zákon, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "tr. zák." Jako
proti spoluobviněnému z téhož trestného činu je vedeno
v procesním režimu řízení proti uprchlému i řízení proti manželovi
navrhovatelky.
Na návrh státního zástupce Krajského státního zastupitelství
v Českých Budějovicích rozhodl soudce Okresního soudu tamtéž
o vazbě stěžovatelky, a to z důvodů koluzních, uvedených v §67
odst. 1 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení
soudním, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "tr. ř.", po
konstatování, že jsou splněny i předpoklady vyžadované v §67
odst. 2 tr. ř.
Koluzní důvod spatřoval soudce především v tom, že by při
propuštění stěžovatelky na svobodu mohla působit na svého manžela.
Usnesení o vzetí do vazby napadla stěžovatelka stížností. Krajský
soud, jakožto soud stížnostní, pak ve svém zamítavém rozhodnutí
dospěl k přesvědčení, že koluzní důvody jsou dány, protože je
třeba vyslechnout, případně převyslechnout svědky. Uvedený soud
podle názoru stěžovatelky nerespektoval ten fakt, že konkrétní
skutečnosti odůvodňující její vazbu musí být spojeny s nějakou
předpokládanou aktivní činností obviněné, směřující k maření
okolností závažných pro trestní stíhání. Koluzním důvodem vazby
totiž nemůže být jen určitá důkazní či procesní situace (např.
složitost dokazování), nýbrž musí zde být dány konkrétní
skutečnosti nasvědčující obavě z koluzních záměrů obviněné,
zjištěné postupem podle trestního řádu. Ani okresním, ani krajským
soudem nebyly konkrétní skutečnosti zkoumány, když odůvodnění
rozhodnutí krajského soudu je pouhým konstatováním důkazní
situace. Obviněná, takto stěžovatelka, žádné osoby ani
nekontaktovala, svůj obchodní podíl v listopadu 1999 prodala,
možné osoby, které bude třeba vyslechnout či převyslechnout k ní
nemají v současné době vztah podřízenosti, veškeré účetní doklady
byly předány, takže stěžovatelka ani nezná jména zákazníků, tudíž
žádná konkrétní skutečnost ani existovat nemůže.
S odvoláním na nález III. ÚS 271/96, in: ÚS, sv. 7, s. 153,
stěžovatelka konstatuje, že ústavní stížností napadená usnesení
obecných soudů trpí jak nedostatečností, tak i nekonkrétností
odůvodnění.
Proto se domnívá, že bude nutno ze shora uvedených důvodů
předmětná rozhodnutí zrušit, pro jejich rozpor s čl. 1 Ústavy,
čl. 8 odst. 5 a čl. 36 a následující Listiny, jakož i s čl. 5
odst. 1 písm. c) Úmluvy.
Ústavní soud vyžádal k podané ústavní stížnosti podle §42
odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), vyjádření účastníků
a vedlejších účastníků.
Předseda senátu Krajského soudu v Českých Budějovicích,
jakožto zástupce účastníka, ve svém vyjádření především odkazuje
na odůvodnění ústavní stížností napadeného svého usnesení. Zde se
opíral o nález sp. zn. II. ÚS 138/93 (Sb. n. u. ÚS: sv. 2, s. 47,
aniž jej výslovně citoval), nakolik se dovolával tzv. "objektivní
konstelace", dostačující k závěru o existenci koluzního důvodu
vazby. Ve vlastním vyjádření potom dodává, že důkazní situace
v době rozhodování o vazbě stěžovatelky vytvářela objektivní rámec
pro reálné podezření, že obviněná se svou aktivní činností pokusí
naklonit svědky ve svůj prospěch. Nevyslechnutí svědci přitom
mohli zásadním způsobem vypovídat i k otázce věrohodnosti
jednotlivých tvrzení obviněné. Vazbou podle §67 odst. 1 písm. b)
tr. ř. bylo třeba zabránit tomu, aby k ovlivnění svědků došlo.
Dále má za to, že napadeným rozhodnutím nebyla ve vytýkaných
směrech porušena ústavní práva a svobody stěžovatelky, a proto
navrhuje, aby ústavní stížnost byla jako zjevně neopodstatněná
podle §43 odst. 2 písm. a) zákona odmítnuta.
Předseda senátu Okresního soudu v Českých Budějovicích, coby
zástupce dalšího účastníka, rovněž odkazuje na důvody ústavní
stížností napadeného svého usnesení. Dodává, že zásadním důvodem
pro uvalení koluzní vazby na stěžovatelku byl neznámý pobyt jejího
manžela, rovněž podezřelého v téže trestní věci, na něhož by mohla
působit. Podle přesvědčení účastníka k porušení trestního řádu
nedošlo, zvláště pak pokud v písemném vyhotovení předmětného
usnesení byly orgány činné v trestním řízení upozorněny, že jejich
povinností bude vyvinout maximální úsilí směřující k zajištění
osoby manžela stěžovatelky.
Přes veškerou snahu těchto orgánů se však nepodařilo
spoluobviněného zajistit, na což reagoval krajský státní zástupce
propuštěním stěžovatelky z vazby, svým usnesením ze dne 5. 5.
2000, sp. zn. KZv 36/2000 (č.j. 4 Nt 186/2000-28).
V odůvodnění tohoto usnesení se uvádí, že ač přípravné řízení
zdaleka není u konce a budou vyslýchány další osoby, lze již nyní
konstatovat, že v dosavadním průběhu byli vyslechnuti ti svědci,
zejména stran kterých byla obava, že na ně bude obviněná působit.
Dosud sice nebyl vyslechnut spoluobviněný, který se ukrývá na
neznámém místě a je proti němu vedeno řízení proti uprchlému,
avšak tato skutečnost, kdy doba jeho výslechu je nejistou, nemůže
být jediným důvodem pro další trvání vazby obviněné
(stěžovatelky).
Krajský státní zástupce v Českých Budějovicích, jako vedlejší
účastník, využil oprávnění, jež mu dává §28 odst. 2 zákona,
a uvedeného procesního postavení se vzdal.
Replika stěžovatelky došla Ústavnímu soudu dne 19. 7. 2000.
V ní zaujímá následující stanovisko:
Z vyjádření účastníků jednoznačně vyplývá, že jsou přívrženci
obligatorní vazby, což odporuje trestnímu řádu. V konkrétním
případě vazba stěžovatelky měla jednak nahradit neschopnost orgánů
činných v trestním řízení zajistit jejího manžela a jednak tohoto
donutit, aby se těmto orgánům přihlásil. Podle přesvědčení
stěžovatelky tedy rozhodování v dané věci bylo ovlivněno jinými
pohnutkami a motivy, než předpokládá zákonodárce.
II.
Ústavní soud se náležitě seznámil též se všemi nezbytnými
dostupnými listinnými důkazy, které k tomu podle §42 odst. 3
zákona vyžádal, zejména vyšetřovací a soudní spisy (ČVS: KVJC-
22/20-2000, sp. zn. 4 Nt 186/2000) a dospěl k následujícím
závěrům.
Podaná ústavní stížnost je důvodná.
Podle čl. 8 odst. 2 Listiny nikdo nesmí být stíhán nebo
zbaven svobody jinak, než z důvodů a způsobem, který stanoví
zákon. Speciální ustanovení čl. 8 odst. 5 Listiny stanoví, že
nikdo nesmí být vzat do vazby, leč z důvodů a na dobu stanovenou
zákonem, jakož i z rozhodnutí soudu (§67 a násl. tr. ř.).
Soudce činný v přípravném řízení opřel své rozhodnutí o vazbě
stěžovatelky o skutečnosti jednak dílem konkrétní (uprchlý
spoluobviněný), zároveň však dílem jen obecné povahy (blíže
nespecifikovaný okruh svědků, které bude zapotřebí vyslechnout),
z nichž však bez dalšího neplynula obava, že obviněná má koluzní
záměr.
Skutečnost, že je důležitý spoluobviněný na útěku, sama
o sobě ještě takovýto záměr stěžovatelky nedokládá, jak plyne
i z usnesení státního zástupce krajského státního zastupitelství
o propuštění stěžovatelky na svobodu (č.j. 4 Nt 186/2000-29), viz
též sp. zn. IV. ÚS 226/96 (Sb. n. u. ÚS: sv. 6, s. 383 a násl.).
Na věci ničeho nemění ani to, že se jedná o jejího manžela, neboť
v opačném případě by se ve stejné procesní situaci, v jiných
trestních řízeních, jen vzhledem k příbuzenskému poměru dovozovala
koluzní vazba automaticky, v rozporu s návětím §67 odst. 1 tr. ř.
V napadených rozhodnutích chybí konkrétní analýza okolností,
svědčících o možnosti působení stěžovatelky na dosud nevyslechnuté
svědky nebo o jiném maření objasňování skutečností závažných pro
trestní stíhání z její strany. Pouhé domněnky a obavy pro uložení
vazby podle §67 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. nestačí (srov.
III. ÚS 188/99, Sb. n. u. ÚS: sv. 16, s. 158).
V žádném případě pak nelze v této souvislosti operovat
s potřebou opětovného výslechu svědků, jak se objevuje tento údaj
v usnesení stížnostního soudu, neboť zákonným důvodem koluze může
být pouze jako jedna z podmínek "svědek dosud nevyslechnutý".
Kromě toho zde v dané věci přistupuje další fakt spočívající
v tom, že obavu z koluze ve vztahu ke spoluobviněnému, ale
i k dalším svědkům, velmi problematizovala konkrétní důkazní
situace, popsaná níže.
Z protokolu, sepsaného v průběhu výslechu stěžovatelky před
soudcem přípravného řízení ( č.l. 4 a násl. sp. zn. 4 Nt
186/2000), Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se na základě
telefonické výzvy dobrovolně dostavila před svým zadržením
policejním orgánem k výslechu, po němž došlo k omezení její osobní
svobody. K dotazu soudce se vyjádřila k okolnostem, které
souvisely především se zadržením jejího manžela, nikoliv s osobou
stěžovatelky. Sama se dostala do kontaktu s policejními orgány
jako osoba podezřelá poprvé.
Z kopie vyšetřovacího spisu, obsahující listinný materiál
k datu omezení osobní svobody stěžovatelky vazbou, čítajícího tři
svazky (celkem 1442 listů) vyplývá, že již dne 6. 3. 2000, tedy
zhruba jeden měsíc před sdělením obvinění stěžovatelce (č.l. 1,
sv. I.), byly vyšetřovateli protokolárně podle §78 odst. 1, 3 tr.
ř. vydány věci (listiny) dokumentující stíhanou trestnou činnost
(č.l. 27 až 103). Stejně tak jsou ve spise založeny doklady
o bankovním spojení firmy, zastoupené stěžovatelkou (č.l. 114 až
116, 282 a násl.). Stejnou cestou byly zajištěny další věci, jako
firemní počítač dne 28. 3 2000 (č.l. 117), jiné věci a písemnosti
dne 4. 4. 2000 (č.l. 118). O domovních prohlídkách, provedených
následujícího dne po sdělení obvinění stěžovatelce hovoří
protokoly na č.l. 126 a násl., kdy z posledního z nich plyne, jaké
věcné důkazy byly zajištěny (č.l. 128 p.v). Totéž potvrzují
protokoly o prohlídkách jiných prostor (č.l. 143 a násl.) aj.
Ve světle těchto zjištění se argumentace obhájce, o niž
opíral svůj návrh na propuštění stěžovatelky ze zadržení (č.l. 6
4 Nt 186/2000), jeví jako důvodná.
Koluzní vazbu nelze zdůvodnit potřebou výslechu jen obecně
vymezeného okruhu svědků, resp. i konkrétního spoluobviněného za
situace, kdy jiné, tj. listinné a další věcné důkazní materiály
jsou shromážděny v takovém rozsahu, že případným změnám výpovědí
těchto osob, které by mohly být důsledkem navíc jen hypotetického
nikoliv reálně hrozícího ovlivnění stěžovatelkou, lze bránit jinak
než vazbou obviněné, tedy následným postupem podle §101 odst. 3,
§211 odst. 2 písm. b), popř. podle §92 odst. 3, §207 odst. 2
tr. ř.
Potřeba slyšet tyto blíže nespecifikované svědky též
k věrohodnosti osoby stěžovatelky, jak dovozuje ve svém vyjádření
jeden z účastníků (č.l. 22 sp. zn. I. ÚS 257/2000), sama o sobě
rovněž nemůže ani dílčím způsobem založit konkrétní skutečnost
dokládající koluzní záměr navrhovatelky. K její osobě lze totiž
příslušné svědky vyslýchat kdykoliv a tyto výpovědi, popř.
hypoteticky z uvedeného hlediska ovlivněné stěžovatelkou
verifikovat jinými k tomu zaměřenými standardními důkazy.
Dovolává-li se krajský soud zmíněné "objektivní konstelace",
není to přiléhavé, neboť citovaný nález Ústavního soudu (sp. zn.
II. ÚS 138/93) o ní hovoří za zcela jiné důkazní situace, než jaká
existovala v době rozhodování o vazbě stěžovatelky.
V daném případě použitá vazba je v rozporu nejen s citovaným
§67 odst. 1 písm. b) tr. ř., nýbrž i s trestněprocesním principem
zdrženlivosti, plynoucím z §2 odst. 4 tr. ř. za středníkem, jenž
orgánům činným v trestním řízení ukládá povinnost projednávat
trestní věci s plným šetřením občanských práv zaručených ústavou,
tzn. při aplikaci zajišťovacích procesních úkonů se důsledně držet
požadavku jejich subsidiarity. Na věci nic nemění ani ta
skutečnost, že podle dodatečného vyjádření státního zástupce
krajského státního zastupitelství (č.l. 34 sp. zn. IV. ÚS
257/2000) byla stěžovatelka z vazby propuštěna den poté, co byl
vyslechnut poslední svědek "ohrožený" koluzí z její strany.
Podstata je totiž v tom, že sama napadená koluzní vazba byla od
počátku, co do jejích důvodů, nezákonná.
III.
Ústavní soud, jsa vázán hranicemi svých pravomocí ve smyslu
čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, již mnohokrát konstatoval (např.
sp. zn. IV. ÚS 360/97), že není vůči soudům obecným třetí či
čtvrtou instancí. Proto mu nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost
či správnost napadených rozhodnutí obecných soudů bez dalšího. To
však nemění nic na jeho oprávnění a povinnosti zjišťovat, zda
napadenými rozhodnutími nebylo zasaženo do ústavně zaručených
základních práv a svobod.
Ústavním soudem zjištěná a popsaná pochybení obecných soudů,
jejichž usnesení jsou předmětem ústavní stížnosti, dosahují podle
jeho názoru do ústavní roviny.
V prvé řadě kolidují s ústavním principem zdrženlivosti ve smyslu
čl. 4 odst. 4 Listiny. Podle něj při používání ustanovení o mezích
základních práv a svobod, kam ustanovení o vazbě nepochybně
spadají, musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu. Taková omezení
nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla
stanovena.
Dotčeno bylo i ústavně zaručené právo na řádný zákonný proces
ve smyslu čl. 8 odst. 2, 5 Listiny a čl. 90 Ústavy, spočívající
v tom, že nikdo nesmí být zbaven svobody jinak než z důvodů, které
stanoví zákon, že nikdo nesmí být vzat do vazby, leč z důvodů
stanovených zákonem, přičemž soudy o tom rozhodující jsou povolány
především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly
ochranu právům. Zákonnost procesu tu byla porušena i způsobem
předvídaným v čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy.
IV.
Na základě právního a ústavněprávního rozboru (II., III.)
dospěl Ústavní soud k závěru, že podané ústavní stížnosti je nutno
v celém rozsahu podle §82 odst. 1 zákona vyhovět.
Bylo-li vyhověno ústavní stížnosti, nezbylo Ústavnímu soudu
než podle §82 odst. 3 písmeno a) zákona napadené usnesení
Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 4. 2000, č.j.
3 To 336/2000-19, jakož i usnesení Okresního soudu v Českých
Budějovicích ze dne 6. 4. 2000, č.j. 4 Nt 186/2000-9 zrušit.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí se nelze odvolat (§54 odst. 2 zákona).
V Brně dne 25. ledna 2001