ECLI:CZ:US:2001:4.US.33.2000
sp. zn. IV. ÚS 33/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudů JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti JUDr. P. Č., zastoupeného JUDr. S. L., advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. října 1999, sp. zn. 22 Ca 205/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 18. ledna 2000 bylo Ústavnímu soudu doručeno podání stěžovatele, které nesplňovalo náležitosti ústavní stížnosti, zejména obligatorní zastoupení stěžovatele, dle ustanovení §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"). Z toho důvodu byl stěžovatel vyzván k odstranění vad podání. Dne 16. května 2000 bylo Ústavnímu soudu doručeno doplnění ústavní stížnosti, které splňovalo náležitosti ústavní stížnosti. Chybějící povinné přílohy (rozsudek) však byly Ústavnímu soudu zaslány až po opakované výzvě dne 23. října 2000.
V ústavní stížnosti stěžovatel napadl rozsudek Krajského soudu v Ostravě, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení (dále jen "ČSSZ"). Rozsudku stěžovatel vytýkal, že ačkoliv správně konstatoval přihlášení se stěžovatele k sociálnímu zabezpečení jako osoby samostatně výdělečně činné, i to, že stěžovatel předložil ČSSZ daňové přiznání a požádal o snížení zálohy na sociální zabezpečení z důvodu poklesu příjmů, soud nevzal na vědomí, že na tuto žádost stěžovateli nebylo odpovězeno a následovalo pouze vyčíslení penále za nezaplacené zálohy stanovené na základě údajů z předchozího roku. Další vadu spatřoval stěžovatel v tom, že v odůvodnění rozsudku soud vychází ze znění zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti (dále jen "zákon o pojistném"), ve znění novely č. 160/1993 Sb., účinné od 1. července 1993. Podle stěžovatele měl soud vycházet ze znění před novelou, která plátci žádná omezení nestanovila. Nakonec, podle stěžovatele, soud došel ke zcela nesprávnému závěru, že se jedná jen o posouzení právní otázky.
Pochybení soudu stěžovatel spatřoval v tom, že soud se nezabýval rozhodnutími a podklady, ze kterých napadené rozhodnutí ČSSZ vycházelo, především žádosti stěžovatele na snížení zálohy, nečinností příslušné Okresní správy sociálního zabezpečení, daňovými přiznáními stěžovatele a kontrolami jeho účetnictví. Stěžovatel tak byl poškozen, neboť byl postižen placením penále za něco, co konat nemusel a v případě, že by tak učinil, byl by mu přeplatek vrácen.
ČSSZ stěžovatel vytkl nezájem reagovat na jeho žádost o snížení zálohy a současně její argumentaci, kdy mu vytýká nedoložení nutných dokladů, ačkoliv tak bylo učiněno a to ještě před zničením veškerých dokladů stěžovatele požárem v roce 1995.
V uvedeném postupu stěžovatel shledal porušení svých základních práv a svobod zaručených v čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a obdobně i v čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR, které každému zaručují, že povinnosti mohou být ukládány toliko na základě a v mezích zákona a nikdo nesmí být nucen činit něco, co zákon neukládá a současně umožňují každému činit, co zákon nezakazuje.
Na základě ustanovení §42 odst. 4 zákona se k ústavní stížnosti vyjádřil účastník řízení - Krajský soud v Ostravě, prostřednictvím předsedy senátu 22 Ca. Ve vyjádření se uvádí, že napadeným rozsudkem nedošlo k porušení tvrzeného čl. 4 odst. 1 Listiny, neboť napadeným rozsudkem nebyla stěžovateli uložena žádná povinnost, ale bylo potvrzeno rozhodnutí ČSSZ, kterým bylo částečně vyhověno žádosti stěžovatele o poměrné snížení měsíčního vyměřovacího základu pro stanovení záloh na pojistné. Jak prvostupňový, tak i odvolací orgán správy sociálního zabezpečení rozhodovaly o žádosti stěžovatele na základě zákona a to ustanovení §14 odst. 4 zákona o pojistném ve znění zákona č. 160/1993 Sb. V odůvodnění rozsudku je uvedeno, proč nemohlo být přistoupeno ke snížení vyměřovacího základu stěžovatele v širším rozsahu a dále je v odůvodnění rozsudku popsán skutkový stav, ze kterého soud vycházel a který byl shledán pro posouzení věci z hlediska ustanovení §14 odst. 4 zákona o pojistném za dostačující.
Napadený rozsudek není podle názoru účastníka v rozporu ani s čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR, neboť povinnost platit zálohy na pojistné ukládá zmíněné ustanovení §14 zákona o pojistném.
Otázkou penalizace stěžovatele za nezaplacení zálohy se krajský soud nezabýval z toho důvodu, že předmětem napadeného rozhodnutí správního orgánu nebylo vyměření penále za prodlení s placením záloh, nýbrž žádost stěžovatele o snížení vyměřovacího základu pro stanovení záloh na pojistné.
Z uvedených důvodů krajský soud navrhuje aby ústavní stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud si k věci vyžádal rovněž spis vedený u Krajského soudu v Ostravě v uvedené věci. Po prostudování všech podkladů Ústavní soud shledal že ústavní stížnost není důvodná.
Jak je z předložených podkladů zřejmé, stěžovatel se svou ústavní stížností domáhal zrušení rozsudku krajského soudu, avšak většina tvrzení směřovala proti závěrům rozhodování správního orgánu. Stěžovatel vytýká krajskému soudu, že ve svém rozhodování posuzoval jeho opravný prostředek na základě zákona o pojistném ve znění novely č. 160/1993 Sb., ač sám sdělil, že požadoval snížení pojistného dopisem ze dne 1. července 1993. Zmíněná novela, provedená zákonem č. 160/1993 Sb., však nabyla účinnosti právě dnem 1. července 1993. Pokud pak stěžovatel tvrdí, že uvedeným dopisem požadoval snížení zálohy na sociální zabezpečení, nutno uvést, že placení pojistného formou záloh zavedla právě tato novela.
Pokud stěžovatel vytkl obecnému soudu, že v jeho věci učinil závěr, že se jedná pouze o posouzení právní otázky, konstatuje Ústavní soud, že na řízení, které probíhalo před obecným soudem v jeho věci, byla uplatněna pravidla o správním soudnictví. Občanský soudní řád (dále jen "o.s.ř.") stanoví v ustanovení §244 odst. 2 o.s.ř., že ve správním soudnictví přezkoumávají soudy zákonnost rozhodnutí správních orgánů. Nelze proto soudu vytknout, že postupoval dle platného zákona. Ústavní soud v této souvislosti pouze poznamenává, že ústavnost řady ustanovení o.s.ř. o správním soudnictví je v současné době napadena návrhem na jejich zrušení, a plénum Ústavního soudu bude v brzké době o takto spojených návrzích rozhodovat. Ostatně vědomost stěžovatele o specifikách procesu v tzv. správním soudnictví vyplývá i z jeho podání ve věci sp. zn. II. ÚS 301/96, kdy Ústavní soud předchozí rozsudek krajského soudu v téže věci zrušil z důvodu rozhodnutí obecného soudu bez jednání na základě zrušeného ustanovení §250f o.s.ř. (269/1996 Sb.)
Jakkoliv si je Ústavní soud vědom nedostatečnosti současného modelu správního soudnictví, nedomnívá se, že by tyto systémové vady byly v příčinné souvislosti s tím, jak bylo ve věci stěžovatele rozhodnuto.
Za dané situace a vzhledem ke všem zde uvedeným okolnostem proto Ústavní soud shledal předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji, dle ustanovení §43 odst. 2 lit. a) zákona odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 4. ledna 2001
JUDr. Pavel Varvařovskýpředseda senátu