ECLI:CZ:US:2001:4.US.332.01
sp. zn. IV. ÚS 332/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti M., zastoupené JUDr. E.R., proti výroku II. rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. 3. 1999, č.j. 26 Co 416/98, 26 Co 417/98, 26 Co 418/98-165, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení a obce M., zastoupené JUDr. V.K. a Ing. H.S., jako vedlejších účastníků, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 30. 5. 2001 se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil výrok II. rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. 3. 1999, č.j. 26 Co 416/98, 26 Co 417/98, 26 Co 418/98-165, kterým byl v zamítavém výroku o uzavření dohody změněn rozsudek Okresního soudu Praha - západ ze dne 31. 10. 1995, č.j. 5 C 315/91-123, ve znění doplňujících rozsudků ze dne 4. 9. 1997 a 26. 3. 1998, tak, že 1. odpůrce obec M. a 2. odpůrce M. (stěžovatelka) jsou povinni uzavřít s navrhovatelkou Ing. H.S. dohodu o vydání specifikovaných nemovitostí v k.ú. M., podle zákonů č. 403/1990 Sb. a č. 87/1991 Sb.
K výzvě Ústavního soudu stěžovatelka uvedla, že rozsudek Nejvyššího soudu ČR, jako soudu dovolacího, ze dne 6. 3. 2001, č.j. 28 Cdo 1985/99-203, kterým byla jako nedůvodná zamítnuta dovolání stěžovatelky a obce M., byl v odůvodnění ústavní stížnosti vzpomenut nikoliv proto, že by jej stěžovatelka požadovala revidovat, ale spíše pro dokreslení situace, jakož i potvrzení o dodržení lhůty k podání ústavní stížnosti (neboť až od doručení tohoto rozsudku se lhůta odvíjí). Setrvala na svém petitu, jak byl uveden v závěru ústavní stížnosti.
Vydávané nemovitosti, jež byly užívány k provozování autokempinku, byly ke dni účinnosti zákonů č. 403/1990 Sb. a č. 87/1991 Sb. ve vlastnictví státu a právo hospodaření k nim měl bývalý MNV; ke stejným datům byly v dočasném užívání stěžovatelky, a to na základě hospodářské smlouvy podle §71 hosp. zák. (tj. dříve platného zákona č. 109/1964 Sb.) dne 1. 4. 1986 s dobou užívání do 31. 10. 1995.
Stěžovatelka tvrdí, že napadeným rozsudkem odvolacího soudu byla porušena její ústavně zaručená základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny. Zrekapitulovala dosavadní průběh řízení a jeho výsledky, a uvedla, že ve věci využila možnosti podat dovolání dle §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř., které Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 6. 3. 2001, č.j. 28 Cdo 1985/99-203, doručeným dne 2. 4. 2001, zamítl. Zásah do svých ústavních práv stěžovatelka spatřuje především v tom, že bylo žalobě vyhověno za situace, kdy na vydávaném pozemku p.č. 684/3 se nacházejí nové stavby, které nemalým nákladem vybudovala, a do nemovitostí vložila po dobu jejich mnoholetého užívání nemalé investice, zejména z fondu tělovýchovy. Dále nesouhlasí s tím, že její věc byla posouzena i podle zákona č. 87/1991 Sb., když měla být výlučně řešena jen podle zák.č. 403/1990 Sb. Dovolacímu soudu vytkla, že se meritem věci vůbec nezabýval a nepřihlédl k poškození vlastnických práv stěžovatelky, která má např. na pozemku p.č. 684/3 vybudovány stavby, jež se nevydávají. To samo o sobě je nedokonalé a neúplné rozhodnutí, které stěžovatelce přináší velké potíže a těžko řešitelnou situaci. Porušení práva na soudní ochranu spatřuje v tom, že z odvolacího rozsudku nelze zjistit, na základě čeho dospěl odvolací soud k závěru, že objekt situovaný tehdy na č.kat. 482 přešel na stát bez právního důvodu. Takový závěr vychází z nesprávného zhodnocení provedeného dokazování.
Krajský soud v Praze, jako účastník řízení, v odpovědi na žádost o vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že se nehodlá podrobněji vyjadřovat a odkazuje na důvody napadeného rozsudku.
Obec M., jako vedlejší účastník, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedla, že napadeným rozsudkem odvolacího soudu bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu, zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny. Poukázala na ust. §153 odst. 1 o.s.ř., ve znění do 31. 12. 2000, a uvedla, že v cit. ustanovení uvedeným zákonným a ústavním příkazům odvolací soud neučinil zadost, jelikož z odůvodnění jeho rozsudku nejen že nelze zjistit, na základě čeho dospěl k závěru, že objekt situovaný tehdy na č. kat. 482 v k.ú. D. přešel na stát bez právního důvodu, když kupní smlouva ze dne 20. 11. 1956 jednoznačně hovoří o tom, že předmětem převodu jsou objekty, jak jsou sepsány a oceněny v ocenění znalce J.D., přičemž toto ocenění nebylo v řízení k dispozici, ale na základě tohoto nepřesného uvedený kupovaných nemovitostí v předmětné kupní smlouvě pak odvolací soud nesprávně použil ust. §6 odst. 2 zák.č. 87/1991 Sb., namísto zákona č. 403/1990 Sb., když vycházel z toho, že uvedené nemovitosti přešly na stát bez právního důvodu. Odvolací soud, aniž by provedl důkaz nabývacími tituly, resp. aniž by tyto důkazy opakoval, dospěl k odchylnému závěru oproti rozsudku soudu prvého stupně, přitom dle ustálené judikatury je zásadně nepřípustné, aby odvolací soud, jestliže se chce odchýlit od hodnocení důkazů soudem prvého stupně, tyto důkazy hodnotil jinak, aniž by je sám opakoval. Dále specifikovala případy, kdy dle jejího přesvědčení odvolací soud vyvodil skutkové a právní závěry, jež neměly oporu v provedeném dokazování, z čehož dovodila, že z odůvodnění napadeného rozsudku nevyplývá srozumitelně a zřetelně vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, přičemž tyto závěry jsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními a z odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu nevyplývají, a to ani v logické či jiné možné interpretaci, a jsou proto v rozporu se zásadami vyjádřenými zejména v čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 1 Ústavy České republiky ("Ústava"). Dále namítla, že odvolací soud zcela pominul důkazy prokazující, že na pozemku p.č. 684/3 v k.ú. M. jsou zakomponovány stavební pozemky se stavbami, když toto vyplývalo jak ze snímku z pozemkové mapy, tak i z protokolu o místním šetření, přičemž poukázala na nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 95/97.
Ústavní soud si dále vyžádal spis Okresního soudu Praha-západ, sp. zn. 5 C 315/91, a poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, v postupu odvolacího soudu neshledal nic, co by nasvědčovalo namítanému zásahu do ústavních práv stěžovatelky. V ústavní stížnosti stěžovatelka, a ve svém vyjádření k ústavní stížnosti i vedlejší účastník, tvrdí skutečnosti, které již uplatnili u soudu dovolacího, tedy zejména že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, a že spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Obecně se tudíž jedná o nesouhlas stěžovatelky i vedlejšího účastníka, s hodnocením zjištěného skutkového stavu a s vyvozenými právními závěry, jak byly učiněny obecnými soudy, a o jejich snahu dosáhnout toho, aby Ústavní soud přezkoumal dosavadní řízení v její věci a na základě vlastního hodnocení shromážděných důkazů dospěl k závěru, který by byl pro stěžovatelku i vedlejšího účastníka, příznivý. V tomto směru nezbývá než poukázat na konstantní a obecně dostupnou judikaturu Ústavního soudu, podle níž není jeho úkolem "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy. Ústavní stížnost je tudíž v podstatě jen opakováním argumentů uplatněných již v předcházejících řízeních, a nevyplývá z ní nic, co by posunulo projednávanou věc do ústavněprávní roviny. Stěžovatelce nebylo odepřeno právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny, stejně tak i proces byl veden způsobem, nevzbuzujícím pochybnosti o jeho spravedlivosti. Z uvedených důvodů jeví se Ústavnímu soudu tvrzení stěžovatelky i vedlejšího účastníka, o zásahu do jejich ústavních práv jako zjevně neopodstatněné.
Dále Ústavní soud považuje za potřebné uvést, že podle jeho ustáleného názoru je ve svém rozhodování vázán rozsahem a obsahem podaného návrhu, a ve svém rozhodnutí z jeho hranic vykročit nemůže (viz usnesení pléna Ústavního soudu ve věci Pl. ÚS 16/94, zveřejněné jako usn.č.14 ve svazku 2 Sbírky nálezů a usnesení). Pokud tedy stěžovatelka požadovala zrušit pouze rozsudek odvolacího soudu, je třeba přihlédnout k tomu, že rozsudky odvolacího a dovolacího soudu jsou vzájemně provázané, a tudíž nelze připustit situaci, kdy rozsudek odvolacího soudu by byl zrušen a rozsudek dovolacího soud ponechán v platnosti. V tomto směru Ústavní soud odkazuje na usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 58/95, uveřejněné jako usn.č. 2 ve svazku 7 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, z něhož plyne, že smyslem funkcí ústavní stížnosti je náprava zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod (čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky, §82 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. K této nápravě nemůže však dojít tak, že by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem, bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Rozhodnutí o ústavní stížnosti směřující jen proti rozhodnutí odvolacího soudu, by totiž v projednávané věci vedlo k tomu, že rozhodnutím Ústavního soudu by rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR nebylo dotčeno, což by bylo nepochybně v rozporu s principem právní jistoty.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. 10. 2001