ECLI:CZ:US:2001:4.US.38.01
sp. zn. IV. ÚS 38/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti P.A., E.J. a D.V., zastoupených JUDr. Jaromírem Kainem, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 10. 2000, č.j. 23 Cdo 1294/2000-131, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 1. 1999, č.j. 13 Co 336/98-106 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 21. 5. 1998, č.j. 15 C 3/97-82, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 22. 1. 2001 se stěžovatelé domáhali, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 10. 2000, č.j. 23 Cdo 1294/2000-131, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 1. 1999, č.j. 13 Co 336/98-106 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 21. 5. 1998, č.j. 15 C 3/97-82. Rozsudkem Nejvyššího soudu ČR bylo jako nedůvodné zamítnuto jejich dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, kterým byla pravomocně zamítnuta jejich žaloba (původně žaloba jejich právní předchůdkyně - matky Ing. J.A.) proti BP, kterou se domáhali, aby žalovaný byl povinen s nimi uzavřít podle zákona č. 87/1991 Sb. dohodu o vydání nemovitostí, a to 1/8 domu čp. 433 s parcelami č. 3673 a č. 3674, k.ú. L. Rozsudkem odvolacího soudu bylo zcela vyhověno druhému žalobci J.G. (jehož otec byl bratrem původní žalobkyně Ing. J.A.), který se domáhal vydání 1/4 předmětných nemovitostí.
Stěžovatelé tvrdí, že napadenými rozsudky bylo porušeno jejich ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 90 Ústavy ČR ("Ústava") a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), a na spravedlivé projednání věci nezávislým a nestranným soudem zakotvené v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva"). Namítaný zásah odůvodnili tvrzením, že obecné soudy v jejich věci nesprávně zhodnotily provedené důkazy, při jejich hodnocení nepřihlédly k zásadám formální logiky a k historické situaci, za které byl uvedený právní úkon (patrně mají na mysli prohlášení o odmítnutí dědictví po J.G.) učiněn, a ve svých důsledcích rozhodly tímto postupem nespravedlivě. Obecné soudy dle jejich přesvědčení nevzaly na vědomí, že předmětné nemovitosti byly majetkem rodiny ze strany jejich babičky po řadu let a že rodina J.G. předmětný majetek nikdy fakticky nevlastnila, o jeho nabytí se nijak nepřičinila, přesto však dědicové této rodiny se na úkor stěžovatelů, na základě právních předpisů přijatých po listopadu 1989, stali vlastníky tohoto majetku. Poukázali na nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. IV. ÚS 55/94 a IV. ÚS 68/94, v nichž Ústavní soud konstatoval, že mu přísluší posoudit, zda řízení před obecnými soudy bylo ve své komplexnosti spravedlivé, a dále na nález sp. zn. I. ÚS 478/97, dle něhož Ústavní soud nezasahuje do procesu hodnocení důkazů provedeného obecnými soudy, pokud v provedeném řízení nevznikla taková vada, jež by je ve svých důsledcích činila jako celek nespravedlivým. Stěžovatelé považují napadená rozhodnutí obecných soudů za neodčinitelnou křivdu a zásah do svých ústavně zaručených práv.
Nejvyšší soud ČR, jako účastník řízení, ve svém vyjádření uvedl, že v dovolacím řízení šlo o posouzení, zda původní žalobkyně Ing. J.A. byla (odvozenou) oprávněnou osobou. Proto bylo nezbytné vyřešit nejdříve předběžnou otázku, zda sporné nemovitosti (v požadovaném podílu) přešly na stát již z vlastnictví zemřelé A.K. (matky původní žalobkyně), resp. až z vlastnictví jejího bratra zemřelého J.G., přičemž řešení bylo založeno na výkladu právního úkonu dědiců zemřelého J.G., tj. jejich prohlášení ze dne 28. 5. 1960. Ze samotné skutečnosti, že žalobě stěžovatelů nebylo vyhověno, nelze dovozovat namítaný zásah do ústavních práv stěžovatelů. I v současné době nastávají situace, kdy v důsledku odmítnutí dědictví dědici v první skupině může nabýt děděním vlastnické právo k věci, pokládané za "rodinný majetek", osoba, která je např. dědicem ve třetí skupině a dědictví neodmítla.
Ústavní soud si dále vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 8, sp. zn. 15 C 3/97, a poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, v postupu obecných soudů neshledal nic, co by nasvědčovalo namítanému zásahu do ústavních práv stěžovatelů.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas s hodnocením zjištěného skutkového stavu a s vyvozenými právními závěry, jak byly učiněny obecnými soudy, přičemž zájmem stěžovatelů je, aby Ústavní soud sám provedl nové zhodnocení důkazů a z toho vyvodil závěr, který by pro stěžovatele byl příznivý. V tomto směru nezbývá než poukázat na konstantní a obecně dostupnou judikaturu Ústavního soudu, podle níž není jeho úkolem "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy. Ústavní stížnost je tudíž v podstatě jen opakováním argumentů uplatněných již v řízení před obecnými soudy, a nevyplývá z ní nic, co by posunulo projednávanou věc do ústavněprávní roviny. Stěžovatelům nebylo odepřeno právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny, stejně tak i proces byl veden způsobem, nevzbuzujícím pochybnosti o jeho spravedlivosti. Z uvedených důvodů jeví se Ústavnímu soudu tvrzení stěžovatelů o zásahu do jejich ústavních práv jako zjevně neopodstatněné.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. 5. 2001
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu