ECLI:CZ:US:2001:4.US.524.98
sp. zn. IV. ÚS 524/98
Nález
Ústavní soud rozhodl v senátě o ústavní stížnosti M. N-ové, proti rozsudku Krajského soudu v Brně, sp. zn. 30 Ca 190/96, ze dne 25. 9. 1998, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a Okresního úřadu Břeclav, okresního pozemkového úřadu, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně, sp. zn. 30 Ca 190/96, ze dne
25. 9. 1998, a rozhodnutí Okresního úřadu Břeclav, okresního
pozemkového úřadu, čj. Poz. 2212/92,2009/96-203-Ka, se zrušují.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se svou včas podanou ústavní stížností domáhá
zrušení shora označeného rozhodnutí krajského soudu v Brně, jímž
bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu v Břeclavi, okresního
pozemkového úřadu, čj. Poz.2212/92,2009/96-203-Ka, dle kterého
stěžovatelka se nestává vlastnicí ideální poloviny nemovitostí
v rozhodnutí označených s tvrzením, že těmito rozhodnutími došlo
k porušení jejího vlastnického práva, zaručeného čl. 11 Listiny
základních práv a svobod.
Ústavní soud zjistil z obsahu připojených spisů Okresního
úřadu Břeclav, okresního pozemkového úřadu, a spisu Krajského
soudu v Brně, sp. zn. 30 Ca 190/96, že rozhodnutím okresního
pozemkového úřadu, čj. Poz 2212/92,2009/96-203-Ka, ze dne 2. 5.
1996, bylo podle §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. rozhodnuto
tak, že stěžovatelka se nestává vlastnicí ideální poloviny
nemovitostí tam přesně označených (vlastnictví k druhé ideální
polovině těchto nemovitostí jí bylo přiznáno jiným rozhodnutím
téhož úřadu). Při rozhodování vycházel tento úřad ze zjištění, že
předmětné nemovitosti, na něž stěžovatelka uplatnila restituční
nárok, které vlastnili původně její prarodiče J. a M. S-ovi,
přešly do vlastnictví státu na základě konfiskace provedené podle
dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. Důvodem konfiskace
bylo to, že oba jmenovaní původní vlastníci se v roce 1930
přihlásili k německé národnosti. Podle dekretu č. 33/1945 Sb.,
který nabyl účinnosti dne 10. 8. 1945, pozbyli oba československé
státní občanství. J. S. bylo dne 23. 8. 1950 československé státní
občanství vráceno, M. S-ová zemřela dne 10. 10. 1945, aniž by
občanství nabyla zpět, a z tohoto důvodu dospěl správní orgán
k závěru, že v jejím případě nebyly splněny taxativně stanovené
podmínky v ustanovení §2 zákona č. 243/1992 Sb. pro uznání
restitučního nároku, a proto v rozsahu této jedné ideální poloviny
žádaných nemovitostí rozhodl negativně.
Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka opravný
prostředek, o němž rozhodoval Krajský soud v Brně ústavní
stížností napadeným rozsudkem, jímž rozhodnutí okresního
pozemkového úřadu potvrdil, když se v podstatě ztotožnil se
závěrem okresního pozemkového úřadu. V odůvodnění svého rozhodnutí
uvedl, že k tomu, aby mohla být stěžovatelka, jako vnučka M.
S-ové, považována ve smyslu ustanovení §2 odst. 2 písm. c) zákona
č. 243/1992 Sb., v platném znění, za oprávněnou osobu, musela by
být její právní předchůdkyně oprávněnou osobou ve smyslu
ustanovení §2 odst. 1 citovaného zákona. To mimo jiné znamená, že
poté, co pozbyla ve smyslu dekretu č. 33/1945 Sb. čsl. státní
občanství, musela by podle právních předpisů, uvedených
v ustanovení §2 odst. 1 citovaného zákona, občanství nabýt zpět,
k čemuž však nedošlo. Důvod, pro který zpětné nabytí nebylo
realizováno, zákon s postavením oprávněné osoby nespojuje.
K otázce přechodu majetku M. S-ové do vlastnictví státu vpak
krajský soud konstatoval, že tento majetek se nemohl stát
dědictvím, neboť ještě před její smrtí přešel ze zákona do
vlastnictví státu, tj. dnem nabytí účinnosti dekretu prezidenta
republiky č. 12/1945 Sb., když o konfiskaci majetku bylo
příslušnými orgány pravomocně rozhodnuto.
Proti tomuto rozhodnutí směřuje ústavní stížnost
stěžovatelky, která tvrdí, že jím bylo zasaženo do jejího ústavně
zaručeného práva vlastnit majetek podle č. 11 Listiny základních
práv a svobod. Poukazuje také, že v odst. 2 tohoto článku Listiny
základních práv a svobod, v němž se připouští možnost, aby zákonem
bylo stanoveno, že určité věci mohou být pouze ve vlastnictví
občanů. Má za to, že v zákonné úpravě nemohou být stanoveny další
podmínky omezení vlastnického práva fyzických osob. Srovnává dále
ustanovení §2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb. a podmínky tam
stanovené s čl. 11 Listiny základních práv a svobod, s nímž by
mělo být uvedené zákonné ustanovení v souladu. Rozsudek Krajského
soudu v Brně, jak dále ve stížnosti uvádí, vychází právě
z ustanovení §2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb., naproti tomu
k čl. 11 Listiny základních práv a svobod nepřihlíží, a to přesto,
že M. S-ové byl konfiskován majetek na základě konfiskačních
vyhlášek v době, kdy již nežila, přitom podle čl. 11 Listiny
základních práv a svobod se dědění zaručuje. Má proto za to, že
majetek měl přejít dle dědické posloupnosti na dědice, přitom
zdůrazňuje, že J. S. byl na základě potvrzení vládního komisaře
v N. P. ze dne 7. 8. 1947 vyňat z odsunu Němců, neprovinil se
proti čsl. státu v době okupace a bylo mu vráceno občanství.
Krajský soud v Brně ve svém vyjádření v podstatě uvedl, že
vzhledem k tomu, že předmětný majetek byl konfiskován podle
dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., je možno takto:
vzniklou majetkovou křivdu napravit pouze v souladu se zákonem č.
243/1992 Sb., v platném znění. Zmíněný zákon váže oprávněnost
restitučního nároku na prokázání zpětného nabytí československého
státního občanství. Tuto podmínku však právní předchůdkyně
navrhovatelky nesplnila. Oprávněnost restitučního nároku,
uplatněného podle §2 odst. 1, 2 citovaného zákona, není
s případnou nezákonností rozhodnutí o konfiskaci zákonem č.
243/1992 Sb., v platném znění, spojována.
Vedlejší účastník Okresní úřad Břeclav, okresní pozemkový
úřad, v podstatě odkázal na důvody svého rozhodnutí i rozhodnutí
Krajského soudu v Brně.
Obec N. P., Státní statek V., s.p., a Pozemkový fond ČR se
svého postavení vedlejšího účastníka v tomto řízení vzdaly.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti
a obsahem připojených spisů - Krajského soudu v Brně, sp. zn. 30
Ca 190/96, a Okresního pozemkového úřadu v Břeclavi, dospěl
k závěru, že ústavní stížnost je opodstatněná.
Krajský soud v Brně při svém rozhodování, jak je patrno
z odůvodnění jeho potvrzujícího rozhodnutí, vycházel z názoru, že
stěžovatelku nelze považovat za osobu oprávněnou ve smyslu
ustanovení §2 odst. 2 písm. c) zákona č. 243/1992 Sb., v platném
znění, proto, že její právní předchůdkyně, původní vlastnice
předmětné nemovitosti, od níž soud nárok stěžovatelky odvíjel - M.
S-ové - nenabyla zpět československé státní občanství, což je
podmínka, jejíž splnění je pro posouzení stěžovatelky jako osoby
oprávněné nutná. M. S-ová státní občanství nemohla nabýt zpět, jak
tomu došlo u jejího manžela proto, že zemřela dne 14. 10. 1945.
Právě tento fakt, který považuje Ústavní soud, s ohledem na další
ze spisu plynoucí skutečnosti (vydání konfiskační vyhlášky dnem
23. 1. 1946, a výměru o konfiskaci, datovaného dnem 20. 4. 1948),
za významný, orgány veřejné moci dosud ve věci rozhodující
dostatečně nezohlednily a jeho zvážení nevěnovaly dostatečnou
pozornost. Oba totiž vycházely ze závěru, že předmětný majetek
přešel do vlastnictví státu dnem nabytí účinnosti dekretu
prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., když - jak výslovně uvedl
Krajský soud v Brně - o konfiskaci majetku bylo příslušnými orgány
pravomocně rozhodnuto. Tento závěr však na základě provedeného
dokazování v dané věci učinit nelze. Podle dekretu č. 12/1945 Sb.
byl s okamžitou platností a bez náhrady konfiskován zemědělský
majetek, který byl ve vlastnictví těch osob - fyzických
a právnických - jejichž okruh zároveň taxativně stanovil. Označení
těchto osob se pak provádělo veřejnou vyhláškou (v daném případě
vydanou dne 23. 1. 1946), v případě pochybností pak rozhodoval
správní orgán. V této souvislosti je třeba poukázat na nález
Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 35/96, v němž byl vysloven názor,
že bez příslušného správního rozhodnutí nebylo možno určit, která
osoba pod ustanovení §1 odst. 1 dekretu prezidenta republiky č.
12/1945 Sb. vlastně spadá, a uzavřel, že ke konfiskaci bez
příslušného správního aktu nemohlo dojít. Uvedený závěr byl učiněn
ve věci, kdy majetek byl konfiskován osobám, které byly prohlášeny
za zrádce a nepřátele republiky ve smyslu §1 odst. l b)
citovaného dekretu, podle přesvědčení Ústavního soudu je však
možno jej vztáhnout i na případy konfiskace, prováděné podle písm.
a) uvedeného ustanovení, neboť i u osob německé a maďarské
národnosti tento předpis připouštěl, aby tyto osoby prokázaly
splnění podmínky pro poskytnutí výjimky z konfiskace (§2 odst.
2 citovaného dekretu). Je tedy třeba vycházet ze závěru, že
otázku, zda v konkrétním případě byl či nebyl dán zákonný důvod
konfiskace, bylo třeba zjišťovat ve správním řízení, a tedy že ke
konfiskaci sice docházelo ze zákona a s účinky ex tunc, avšak
k tomu, aby se tak mohlo stát, bylo třeba pravomocného rozhodnutí
příslušného orgánu. V dané věci ze srovnání časových údajů data
úmrtí M. S-ové, data vydání konfiskační vyhlášky a výměru
o konfiskaci je pak třeba učinit závěr, že správní rozhodnutí
o konfiskaci v poměru k M. S-ové nemohlo nabýt právní moci, neboť
bylo vydáno až po jejím úmrtí, přitom z podkladů ve spisových
materiálech založených není patrno, že by správní řízení probíhalo
v poměru k ležící pozůstalosti (viz nález Nejvyššího správní soudu
ze dne 6. 1. 1948 č. 633/1946, publikovaný v Bohuslavově sbírce
pod č. A1808). V této souvislosti je třeba také poukázat na nález
bývalého Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 12. 1947, čj.
457/47-III, který se týkal aplikace dekretu č. 12/1945 Sb., podle
něhož se otázka přechodu vlastnického práva posuzovala výhradně
z hlediska ustanovení tehdy platného obecného zákoníku občanského
a otázky ryze soukromoprávní, nemohl řešit správní úřad
autoritativně, lze z něj tak dovodit, že před provedením
konfiskace měl soud, v případě že došlo k úmrtí vlastníka,
nejdříve zahájit z úřední povinnosti pozůstalostní řízení a vyzvat
oprávněné dědice k podání dědické přihlášky. V posuzovaném případě
však k tomu nedošlo, alespoň tak tomu nasvědčuje fotokopie
příslušného listu dědického rejstříku Okresního soudu v Mikulově
z let 1945 - 1948, z nichž lze dovodit, že pozůstalost po M.
S-ové byla pro nedostatek jmění "odbyta" (§73 zákona č.
208/1854, ř.z. - nesporný patent), aniž byli vůbec dědicové
vyzváni k podání dědické přihlášky. Tato skutečnost je podle
názoru Ústavního soudu v dané věci rovněž významná, zejména, když
stěžovatelka tvrdí, že dědicem M. S-ové byl její manžel J. S.,
který podmínky ustanovení §2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb.
splňuje a v poměru k jehož majetku je stěžovatelka za osobu
oprávněnou považována. Vzhledem k tomu, že ve věci rozhodující
orgány veřejné moci se z uvedených pohledů věcí nezabývaly, bylo
třeba učinit závěr, že zatím právům stěžovatelky nebyla poskytnuta
dostatečná ochrana (čl. 36 odst. 1 Listiny). Z uvedených důvodů
byla obě rozhodnutí označená ve výroku Ústavním soudem zrušena [§82 odst. 1, odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění
pozdějších předpisů].
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 29. května 2001