ECLI:CZ:US:2001:4.US.642.2000
sp. zn. IV. ÚS 642/2000
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dnešního dne ve věci ústavní stížnosti F. T. a R. T., zastoupeni JUDr. I. Š., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. září 2000, sp. zn. 16 Co 820/97, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 27. června 1997, sp. zn. 7 C 1021/95, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 31. října 2000 byla Ústavnímu soudu prostřednictvím Okresního soudu v Jihlavě doručena ústavní stížnost, kterou se stěžovatelé domáhali zrušení uvedených rozsudků. Rozsudkem okresního soudu byla stěžovatelům stanovena povinnost odstranit movité předměty ze zpevněné plochy před domem stěžovatelů, kdy uvedená plocha byla posouzena jako venkovní úprava a tedy součást pozemku navrhovatelky v uvedeném řízení. Odvolací soud svým rozsudkem rozhodnutí okresního soudu potvrdil.
Stěžovatelé dále obsáhle popisují skutkový stav věci, kdy předmětnou plochu označují jako terasu svého domu, která je sice stavbou na cizím pozemku, ale je součástí jejich domku a jejím odstraněním by došlo k jeho znehodnocení. Obecným soudům vytýkají, že svým jednáním porušily právo stěžovatelů zakotvené v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), které zaručuje každému právo domáhat se svých práv u nezávislého a nestranného soudu. Ochranu práv krajský soud neposkytl, ačkoliv bylo zasaženo do ústavních práv zaručených v čl. 1 Ústavy ČR a čl. 1, čl. 2 odst. 3, čl.4 odst. 1 a 4, čl. 11 odst. 1 a 3 Listiny. Současně krajský soud postupoval v rozporu s čl. 90 Ústavy ČR. Stěžovatelé tedy shledávají porušení zásad právního státu, práva na rovnost, svobodu a důstojnost, práva činit zákonem nezakázané, práva na zákonné meze ukládaných povinností při šetření podstaty a smyslu těchto práv a práva na vlastnictví.
K ústavní stížnosti se vyjádřil za účastníka řízení - Krajský soud v Brně, předseda senátu 16 Co, který plně odkázal na odůvodnění rozsudku s tím, že námitky, předložené v ústavní stížnosti, stěžovatelé uvedli již při řízení jak u soudu nalézacího tak i u soudu odvolacího. K věci se rovněž vyjádřil předseda senátu 7 C Okresního soudu v Jihlavě, který rovněž odkázal na odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů, kdy neshledal v postupu soudů stěžovateli namítané pochybení.
Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti i napadených rozsudků shledal, že ústavní stížnost není přípustná, neboť stěžovatelé nevyčerpali veškeré procesní prostředky, které jim zákon přiznává a jejichž užití je podmínkou přípustnosti ústavní stížnosti dle ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon").
V daném případě Ústavní soud vycházel ze své ustálené judikatury, např. usnesení I. ÚS 171/96 ze dne 11. září 1996, které stanoví, že podle §239 odst. 2 o.s.ř., ve znění účinném od 1. ledna 1996 do 31. prosince 2000, mohl o přípustnosti dovolání rozhodovat dovolací soud a do doby takového rozhodnutí je třeba pokládat ústavní stížnost za nepřípustnou.
Z téhož názoru vychází i usnesení IV. ÚS 93/98 publikované pod č. 36, sv. 10. Sbírky nálezů a usnesení ÚS ČR, který stanovil, že může jít o nevyčerpání všech prostředků zpravidla i tam, kde ústavněprávní argumentace je obsahově shodná s argumentací, kterou stěžovatel uplatnil před obecnými soudy, a kterou cíleně předkládá i soudu dovolacímu. V takovém případě, jak vyplývá z cit. usnesení, je povinen tento svůj postup "dotáhnout do konce" - tedy dovolání podat.
Pokud tedy stěžovatelé požádali odvolací soud o určení přípustnosti dovolání, a odvolací soud takové žádosti nevyhověl, nic jim nebránilo dovolání podat. Přípustnost by posoudil dovolací soud a teprve po jeho výroku by bylo možno považovat veškeré zákonem poskytnuté procesní prostředky za vyčerpané. Pokud tak stěžovatelé neučinili, nesplnili nezbytnou podmínku přípustnosti ústavní stížnosti.
Každý jiný přístup by zakládat zcela nežádoucí stav, kdy vedle sebe probíhají dvě řízení, přičemž je to nikoli Ústavní soud, ale Nejvyšší soud, kterému přísluší sjednocovat judikaturu, mimo jiné tím, že rozhoduje o dovoláních. Lhůta pro podání ústavní stížnosti v takové věci, jako je věc stěžovatelů, tedy může začít plynout až po doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu, pokud k ní budou ústavněprávní důvody.
Z tohoto hlediska se proto ústavní stížnost jeví jako nepřípustná a jako takovou ji Ústavní soud musí odmítnout dle ustanovení §43 odst. 1 lit. e) zákona.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 16. února 2001
JUDr. Pavel Varvařovskýsoudce zpravodaj