ECLI:CZ:US:2001:4.US.664.2000
sp. zn. IV. ÚS 664/2000
Usnesení
IV. ÚS 664/2000
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti A. R., a N. R., oba zastoupeni JUDr. F. S., advokátem, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 8. 2000, čj. 28 Cdo 573/99-387, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 9. 1997, čj. 19 Co 420/97-364, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 26. 2. 1997, čj. 8 C 85/91-323, za účasti Nejvyššího soudu ČR, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 10. 11. 2000 napadají navrhovatelé rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 8. 2000, čj. 28 Cdo 573/99-387, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 9. 1997, čj. 19 Co 420/97-364, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 26. 2. 1997, čj. 8 C 85/91-323, s tvrzením, že těmito rozhodnutími byla porušena jejich ústavně zaručená práva zakotvená ve čl. 11 odst. 1, čl. 4 odst. 4, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 Ústavy ČR. Z těchto důvodů se domáhají zrušení citovaných rozhodnutí obecných soudů.
Ústavní soud zjistil z obsahu připojeného spisu Obvodního soudu pro Prahu 6, sp. zn. 8 C 85/91, že rozsudkem tohoto soudu ze dne 26. 2. 1997, čj. 8 C 85/91-323, bylo podle příslušných ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o mimosoudních rehabilitacích"), rozhodnuto tak, že stěžovatelé, kteří měli v předchozím řízení před obecnými soudy postavení žalovaných, jsou jako povinné osoby povinni uzavřít s žalobkyní (dále jen "vedlejší účastnice") podle ustanovení §4 a §5 citovaného zákona v uvedeném rozhodnutí blíže specifikovanou dohodu o vydání věci, tedy nemovitostí zapsaných v katastru nemovitostí na LV č. 1403 Katastrálním úřadem Praha-město pro katastrální území S. vedeným, a to domu čp. 302 s parcelou čp. 829, o výměře 765 m2, a parcelou čp. 828/2, o výměře 464 m2, to vše v k.ú. S., obec S., okres Praha. Tyto nemovitosti stěžovatelé nabyli na základě kupní smlouvy ze dne 23. 1. 1986 uzavřené mezi nimi, jako kupujícími na straně jedné, a Československým státem - Obvodním podnikem bytového hospodářství pro Prahu 6, jako prodávajícím na straně druhé, když původní kupní smlouva ze dne 20. 9. 1984 uzavřená mezi totožnými smluvními stranami nebyla státním notářstvím registrována z důvodu očekávání změny oceňovacího předpisu, jak dále uvedeno.
Při svém rozhodování vycházel obvodní soud ze zjištění, že vedlejší účastnice splňuje podmínky oprávněné osoby, jejíž věc přešla na stát podle §6 odst. 1 písm. a) zákona o mimosoudních rehabilitacích a na základě řádné výzvy vyzvala stěžovatele dne 6. 5. 1991 prostřednictvím svého právního zástupce k vydání nemovitostí. V řízení bylo prokázáno, že stěžovatelé, kteří nabyli předmětné nemovitosti kupní smlouvou ze dne 23. 1. 1986, nabyli tyto nemovitosti v rozporu s právními předpisy, a to v rozporu s vyhláškou č. 128/84 Sb., o oceňování nemovitostí, když znalec Ing. J. A. ve svém posudku ze dne 10. 5. 1985 (v němž je uvedeno datum zpracování - květen 1984; patrně se jedná o přepsání, neboť ocenění je provedeno dle vyhlášky č. 128/1984 Sb., účinné od 1. 1. 1985) nesprávně stanovil hodnotu předmětného domu částkou 83.135,27 Kčs. Z revizního znaleckého posudku Vysokého učení technického v Brně - Ústavu soudního inženýrství, ze dne 11. 3. 1996, potom vyplývá, že cena nemovitosti ke dni jejího ocenění tímto znalcem činila 109.576,54 Kč, když se jedná o rozdíl ne právě nepodstatný a není rozhodné, zda stěžovatelé toto zvýhodnění z uvedeného rozdílu pro ně vyplývajícího iniciovali nebo o tomto zvýhodnění věděli či nikoliv.
Další pochybení spočívající v rozporu s právními předpisy shledal soud v tom, že nebylo dodrženo ustanovení §23 vyhlášky č. 90/1984 Sb., o správě národního majetku, ve spojení se stanoviskem Ministerstva financí ČSR ze dne 28. 5. 1985, č.j. 314/9 752/1985, a směrnicí rady ONV v Praze 6 ze dne 14. 5. 1985. Podle uvedeného stanoviska Ministerstva financí ČSR bylo možno prominout kupujícímu občanovi část kupní ceny, představující rozdíl mezi cenou stanovenou podle cenových předpisů platných do roku 1984 a cenou, kterou by jinak byl povinen zaplatit podle vyhlášky č. 128/1984 Sb. Stěžovatelé podle původní kupní smlouvy ze dne 20. 9. 1984, měli zaplatit kupní cenu ve výši 44.690,- Kč, tak jak byla stanovena na základě znaleckého posudku Ing. J. A. dle vyhlášky č. 43/1969 Sb. Z důvodu změny oceňovací vyhlášky, a tedy nutnosti provedení nového shora již zmíněného znaleckého posudku, opírajícího se o vyhlášku č. 128/1984 Sb., však tato smlouva nebyla státním notářstvím registrována. Proto byla se stěžovateli dne 23. ledna 1986 sepsána kupní smlouva nová, která byla zaregistrována státním notářstvím dne 11. 3. 1986, tedy ještě před připuštěním zpětvzetí návrhu na registraci původní kupní smlouvy z roku 1984. V nové kupní smlouvě byla v rozporu se závěrem již zmíněného znaleckého posudku Ing. J. A., kterým byla stanovena cena předmětného domu ve výši 83.135,27 Kč, uvedena kupní cena 80.054,- Kč. Stěžovatelům byla na základě shora uvedených předpisů prominuta rozhodnutím Finančního odboru ONV v Praze 6 ze dne 5. 8. 1985 část kupní ceny ve výši 38.450,- Kč, z čehož vyplývá, že za předmětnou nemovitost zaplatili pouze 41.604,- Kč, což je o 3.086,- Kč méně, než činila původní kupní cena před změnou oceňovací vyhlášky. Soud nepřisvědčil námitce stěžovatelů, že k ceně je třeba připočíst i úhradu ve výši 3.810,- Kč za zřízení práva osobního užívání pozemku, na němž se stavba nachází, když v původní kupní smlouvě ujednání o zřízení práva osobního užívání pozemku nebylo a kupní cena 44.690,- Kč se týkala pouze předmětného domu. Na základě těchto skutkových zjištění dospěl soud k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §4 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích a stěžovatelé jsou povinni předmětné nemovitosti vedlejší účastnici vydat.
Proti tomuto rozhodnutí podali stěžovatelé odvolání, v němž namítali zejména vadné hodnocení důkazů a nesprávné právní posouzení věci. O podaném odvolání rozhodl Městský soud v Praze v záhlaví napadeným rozsudkem, v němž se ztotožnil se skutkovými zjištěními a právními závěry soudu I. stupně stran vydání předmětného domu, především výkladu ustanovení §4 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích, kdy k námitce stěžovatelů uvedl, že ohledně skutkové podstaty nabytí věci v rozporu s právními předpisy je nutno tento rozpor interpretovat jako kategorii objektivní, aniž by bylo třeba jakéhokoliv zavinění na straně povinných osob a je rovněž nepodstatné, z jakých důvodů v daném případě k porušení cenového předpisu došlo. Z toho je nutno dovodit, že pokud byl cenový přepis nesprávně aplikován, nabyli stěžovatelé předmětné nemovitosti v rozporu s tehdy platnými obecně závaznými právními předpisy, když tímto způsobem byli zvýhodněni v posuzované věci podstatným a nepřehlédnutelným způsobem. Napadený rozsudek soudu I. stupně změnil v rozsahu, týkajícím se vydání požadovaných pozemků, když k těmto bylo stěžovatelům zřízeno právo osobního užívání a odvolací soud dovodil, že jejich vydání brání ustanovení §8 odst. 4 zákona o mimosoudních rehabilitacích, neboť právo osobního užívání stěžovatelů se dle ustanovení §872 odst. 1 občanského zákoníku ke dni 1. 1. 1992 transformovalo v právo vlastnické a tito se tedy stali vlastníky předmětných pozemků v době mimo rozhodné období vymezené restitučním zákonem. Stěžovatelé taktéž navrhli v souladu s ustanovením §239 odst. 1 o.s.ř. odvolacímu soudu, aby ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, ale tento jejich návrh byl zamítnut.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze podala vedlejší účastnice a stěžovatelé dovolání. Vedlejší účastnice navrhovala zrušení rozsudku odvolacího soudu ve výroku týkajícím se nevydání pozemků, brojíc proti nesprávnému posouzení věci spočívajícím v extenzivním výkladu ustanovení §8 odst. 4 zákona o mimosoudních rehabilitacích. Její dovolání splňovalo náležitosti stanovené zákonem a bylo přípustné dle ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř., proto se jím dovolací soud meritorně zabýval, námitkám v něm uvedeným však nepřisvědčil a dovolání zamítl.
Stěžovatelé potom v podstatě založili své dovolání opírající se o důvody uvedené v ustanovení §241 odst. 3 písm. c) a d) o.s.ř. a stran jeho přípustnosti o ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. na tvrzení, že předpokladem protiprávního zvýhodnění nabyvatelů nemovitostí podle ustanovení §4 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích je skutečnost, že si nabyvatelé museli být vědomi existence nějakého protiprávního zvýhodnění. Dovolací soud poukázal na to, že výklad citovaného ustanovení provedený obecnými soudy vycházel z jeho slovního znění a není jej možné označit za výklad zužující, jenž by nebral v úvahu jiná hlediska, kromě hledisek objektivních, na něž by bylo v tomto ustanovení poukazováno, když taková jiná hlediska ve zmíněném ustanovení obsažena ani nejsou. V tomto smyslu se výkladové závěry odvolacího soudu nijak neodchylovaly od slovního, logického a systematického výkladu předmětného ustanovení a byly v souladu s ustáleným výkladem zastávaným v praxi obecných soudů. V návaznosti na toto konstatování dospěl při posuzování přípustnosti dovolání, směřujícího do výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen výrok soudu I. stupně, zda toto dovolání, napadající potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu, se týká výroku, který je po právní stránce zásadního významu, k závěru, že toto rozhodnutí nelze za takové pokládat a dovolání stěžovatelů odmítl.
Proti citovaným rozhodnutím obecných soudů směřuje ústavní stížnost stěžovatelů, kteří tvrdí, že jimi bylo zasaženo do jejich ústavně zaručených práv ve smyslu čl. 11 odst. 1, čl. 4 odst. 4, čl. 38 odst. 2 Listiny, čl. 6 Úmluvy a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a čl. 1 Ústavy ČR. Meritum ústavní stížnost spočívá v podstatě v námitkách nesoucích se k hodnocení důkazů obecnými soudy, především hodnocení relevantnosti rozdílu v ceně předmětného domu stanovené odlišně v jednotlivých znaleckých posudcích a v tvrzení stěžovatelů spočívajícího na tezi, kdy ustanovení §4 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích není možno interpretovat jako ustanovení zahrnující ve svých skutkových podstatách objektivní kategorii, nýbrž rozhodující význam při výkladu tohoto ustanovení je nutno přikládat výkladu teologickému, podporujícího správnost výkladu citovaného ustanovení ve smyslu kategorie subjektivní, který je v daném případě zcela zásadní. V posuzované věci se nejednalo o žádné protiprávní zvýhodnění stěžovatelů. Dle jejich mínění je smyslem tohoto ustanovení bezesporu napravit nespravedlnosti napáchané z titulu vyššího společenského (v tehdejší době hlavně soudružského) postavení, ať již nabyvatelů přímo, nebo jejich příbuzných, známých apod. Stěžovatelé při nabývání předmětných nemovitostí nikdy nevyvíjeli jakýkoliv tlak, neupláceli, nezneužívali svého postavení ani postavení kohokoliv jiného, prostě nevyužívali žádnou z tehdejší době poplatných cest vedoucích k nějakému zvýhodnění. Na podporu svého názoru potom poukazují na rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 1. 1998, sp. zn. 23 Co 234/97, v němž tento soud vyslovil názor, že "citované ustanovení v posuzovaném případě nelze aplikovat, protože by bylo v rozporu s účelem restitučního zákona. Citované ustanovení je nutno aplikovat vždy důsledně v návaznosti na ustanovení §1 odst. 1 restitučního zákona, a proto povinnost vydat věc oprávněné osobě může být povinné fyzické osobě uložena pouze tehdy, pokud tato z nedemokratického počínání státu vůči občanovi vytěžila pro sebe prospěch díky svému společenskému postavení, zastávané funkci či politickému smýšlení, popřípadě z jiných důvodů, které jsou v rozporu se zásadami demokratické společnosti tak, jak jsou tyto zásady blíže označeny v §1 odst. 1 restitučního zákona. Žalovaní nezastávali v době koupě podílu sporných nemovitostí žádné významné společenské postavení či funkce, ani nebyli reprezentanty politického smýšlení ve prospěch tehdejšího společenskopolitického zřízení, pro které by mohli být při nabývání spoluvlastnického podílu zvýhodněni a jejich případné zvýhodnění související s využitím omylu státu či se stanovením nižší kupní ceny, nelze podle odvolacího soudu hodnotit jako nepatřičné, když žalovaní svým počínáním usilovali jen o to, aby zvrátili nepříznivé důsledky nedemokratického aktu státu, kterým byl rozsudek o propadnutí majetku žalobci bez náhrady a zajistili navrácení majetku do rodiny, kam dříve patřil." Rovněž odkázali na nález Ústavního soudu ve věci, sp. zn. I. ÚS 62/94, ze dne 18. 6. 1996.
Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření uvedl, že dovolací soud nepokládal potvrzující výrok odvolacího soudu v dané věci po právní stránce zásadního významu, když v rozhodnutí vyjádřená aplikace a výklad ustanovení §4 odst. 2, §6 odst. 1 písm. a) a §8 odst. 4 zákona o mimosoudních rehabilitacích se neodchylovaly od ustálené judikatury soudů a rozhodnutí odvolacího soudu nepřinášelo judikaturu novou s možným dopadem na rozhodnutí soudů v obdobných případech, z čehož vyplývá, že nebyly dány zákonné předpoklady k přípustnosti dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. a proto dovolacímu soudu nezbylo, než dovolání odmítnout jako nepřípustné. Podle názoru senátu dovolacího soudu, který rozhodl ústavní stížností napadeným rozsudkem, nelze přisvědčit důvodnosti ústavní stížnosti.
Vedlejší účastnice, E. A., se k ústavní stížnosti nevyjádřila, když se jí její stejnopis s žádostí o vyjádření nepodařilo opakovaně doručit.
Po přezkoumání ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost v té části, v níž směřuje proti rozsudkům Městského soudu v Praze a Obvodní-ho soudu pro Prahu 6, je podána po lhůtě stanovené pro její podání zákonem, neboť ústavní stížnost, jako návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem, lze podat ve lhůtě 60 dnů ode dne, kdy bylo stěžovatelům doručeno rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění zákona č. 77/1998 Sb.). Tímto posledním prostředkem ve věci stěžovatelů bylo odvolání, o němž odvolací soud rozhodl dne 24. 9. 1997, a které bylo stěžovatelům, resp. jejich právnímu zástupci, doručeno dne 7. 1. 1998. Proti pravomocnému rozhodnutí podali sice stěžovatelé v zákonné lhůtě dovolání, to však bylo shledáno nepřípustným a bylo odmítnuto.
Podle ustálené judikatury Ústavního soudu lze za poslední prostředek, který zákon k ochraně práva poskytuje a jehož vyčerpáním je podmíněna ústavní stížnost, považovat pouze přípustné dovolání. Pokud dovolání přípustné není, je posledním prostředkem, který zákon k ochraně práva poskytuje, rozhodnutí soudu druhého stupně (srov. např. usnesení Ústavního soudu ve věci, sp. zn. I. ÚS 213/96, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. 6, č. 30, str. 597 a násl., vydání 1., Praha C.H. Beck, 1997). V daném případě dovolání přípustné nebylo a stížnost, směřující proti rozsudkům odvolacího soudu a soudu I. stupně, je proto podána po lhůtě stanovené zákonem. Jinými slovy řečeno, věcně se znovu zabývat rozhodnutími soudů I. a II. stupně by bylo možné pouze v případě, že by rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o odmítnutí dovolání bylo shledáno jako protiústavní. Tak tomu však, jak je uvedeno dále, nebylo.
Pokud jde o část ústavní stížnosti, ve které stěžovatelé napadají usnesení Nejvyššího soudu ČR, dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o návrh neopodstatněný. Z konstantní judikatury Ústavního soudu (např. sp. zn. II.ÚS 2/98, sp. zn. III.ÚS 181/95) vyplývá, že pokud Nejvyšší soud ČR dovolání odmítne, je Ústavní soud oprávněn přezkoumat pouze to, zda uvedený soud postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení, zda bylo dodrženo právo dovolatele (v posuzované věci dovolatelů), aby byl jeho návrh stanoveným postupem projednán. Ústavní soud však nemůže přezkoumávat vlastní obsah rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, tedy zda se ve věci jednalo o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu je přitom nutno považovat zejména ta rozhodnutí, která se odchylují od ustálené judikatury nebo přinášejí judikaturu novou. Jde tedy o dovolací důvod, který svým smyslem přesahuje ten který posuzovaný případ. Zákon - jak na to poukazuje i rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR - uděluje toto oprávnění jen výjimečné a za výslovného předpokladu, že jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.
Jak bylo zjištěno, dovolací soud se v řízení předcházejícímu napadenému rozhodnutí zabýval výhradně otázkou přípustnosti dovolání (otázkou procesní), přičemž v souladu s platnou právní úpravou přezkoumal otázku přípustnosti dovolání z hlediska důvodů uplatněných stěžovateli, tj. dle ust. §239 odst. 1 a odst. 2 o.s.ř. Své závěry o nepřípustnosti dovolání pak v odůvodnění svého rozhodnutí řádně zdůvodnil.
Ústavní soud z výše uvedených příčin neshledal v projednávané věci důvod, aby z ústavněprávního hlediska jakkoliv zpochybňoval závěr dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání stěžovatelů.
Nad rámec věci Ústavní soud poznamenává, že výklad inkriminovaného ustanovení §4 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích provedený obecnými soudy je ústavně konformní, což dokládá i jeho vlastní judikatura potvrzující právní závěry, že příslušná úprava neumožňuje přihlížet k zaviněnému či nezaviněnému jednání povinné osoby, které by bylo porušením tehdy platné právní úpravy, ale postavení povinné osoby váže na objektivní skutečnost, tj. na rozpor s objektivním právem či protiprávní zvýhodnění, které nastaly při nabývání předmětné nemovitosti (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci, sp. zn. III. ÚS 301/98, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. 14, č. 79, str. 155 a násl., vydání 1., Praha C.H. Beck, 2000). Dovolává-li se tedy stěžovatel argumentace, uvedené v odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 1. 1998, sp. zn. 23 Co 234/97, nelze právní závěry v něm uvedené akceptovat. Stejně tak ani odkaz na nález Ústavního soudu ve věci, sp. zn. I. ÚS 62/94, ze dne 18. 6. 1996, není případný, když Ústavní soud i zde rozpor s právními předpisy posuzoval v souladu se svou judikaturou jako objektivní kategorii a stran merita věci přisvědčil obecným soudům, že se v dané věci jednalo o nepodstatný cenový rozdíl mezi předmětnými znaleckými posudky ohledně ceny nemovitosti, což není případ stěžovatelů.
Pro úplnost Ústavní soud dodává, že poté, co mu byla doručena ústavní stížnost stěžovatelů, zjistil ze spisu Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 580/2000, že dne 3. 10. 2000 byl tomuto soudu doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve věci E. A., v němž se tato s odkazem na porušení svých ústavně zaručených práv domáhala zrušení rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 8. 2000, čj. 28 Cdo 573/99-387, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 9. 1997, čj. 19 Co 420/97-364, tedy rozsudků totožných s rozsudky, jejichž zrušení požadují navrhovatelé ve své ústavní stížnosti. O návrhu ve věci bylo rozhodnuto nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2001, sp. zn. III. ÚS 580/2000, kterým byl zrušen rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 8. 2000, čj. 28 Cdo 573/99-387, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 9. 1997, čj. 19 Co 420/97-364, a to v části týkající se napadených výroků. Řízení, které předcházelo vydání tohoto nálezu se měli stěžovatelé možnost účastnit jako vedlejší účastníci řízení o ústavní stížnosti. S ohledem na shora uvedené a s přihlédnutím k tomuto nálezu považoval IV. senát za nadbytečné vyjadřovat se v tomto rozhodnutí k otázce týkající se pozemků, jejichž vydání je i předmětem této ústavní stížnosti, kterážto otázka byla výlučně předmětem projednání ve zmíněném řízení, a proto v tomto směru na uvedený nález pro stručnost odkazuje.
Vzhledem k výše konstatovaným skutečnostem, aniž by se meritorně zabýval námitkami stěžovatelů směřujícími do rozhodnutí soudů I. a II. stupně, Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. b) a odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, zčásti jako návrh opožděný a zčásti jako zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. července 2001
JUDr. Pavel Varvařovský, v.r.
předseda senátu