Rozhodnutí Ústavního soudu
ze dne 05.12.2001, sp. zn. Pl. ÚS 9/01 [ nález / MALENOVSKÝ / výz-2 ],paralelní citace: N 192/24 SbNU 419 [ 35/2002 Sb. ] dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2001:Pl.US.9.01
Právní větaZa "Ústavní soud" ve smyslu §35 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nelze považovat "Ústavní soud ČSFR". Systematický výklad §35 odst. 1 tohoto zákona vede k závěru, že uvedené ustanovení má na mysli pouze Ústavní soud ČR, neboť je součástí té části Ústavy ČR, kterou se zřizuje Ústavní soud ČR. V průběhu více než osmi let od vydání nálezu Ústavního soudu ČSFR došlo ve společnosti ke značným změnám, které Ústavní soud nikterak nezpochybňuje. Proto nález Ústavního soudu ČSFR z 26. 11. 1992 nezakládá překážku rei iudicatae podle §35 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. I když nálezy Ústavního soudu ČSFR nevytvářejí pro Ústavní soud ČR formálně překážku rozhodnuté věci, představují pro něj reálnou autoritu založenou na tom, že Ústavní soud ČSFR byl "soudním orgánem ochrany ústavnosti" s působností na území České republiky, jímž je nyní on sám. Postulát kontinuity poskytované ochrany, jenž je příznačný pro rozhodování soudního orgánu, který vstupuje na místo orgánu zaniklého nebo zrušeného, má dvě stránky. Na jedné straně novému soudu dovoluje odchýlit se od právního názoru soudu předchozího, pokud došlo ke změně okolností, za nichž tento předchozí soud rozhodoval, na straně druhé mu ukládá nezpochybňovat rozhodnutí předchozího soudu, jestliže k takové změně okolností nedošlo.Určení stupně rozvoje demokracie v určitém státě je otázkou bytostně sociální a politickou, nikoli ústavně právní. Ústavní soud tudíž není schopen tvrzení o "dovršení" či naopak o "nedovršení" demokratického procesu prostředky, které má k dispozici, přezkoumat. Demokratický stát, a to nejen v přechodném období po pádu totality, může vázat vstup jednotlivce do státní správy a veřejných služeb a setrvání v nich na splnění určitých předpokladů, zejména na splnění požadavku (politické) loajality. Ústavní soud vychází z toho, že pojem "loajality" je třeba vykládat - stejně jako jiné uzlové pojmy, např. nestrannosti a nezávislosti soudů - dvěma komplementárními způsoby. Pojem loajality pokrývá jednak stav loajality každého jednotlivce působícího ve veřejných službách, jednak stav loajality veřejných služeb jako celku. Relevantní přitom není pouze to, zda jsou veřejné služby skutečně loajální, ale i, zda se jako loajální jeví veřejnosti. K tomu je třeba, aby nevznikaly o jejich loajalitě pochybnosti. Takové pochybnosti podrývají důvěru veřejnosti ve veřejné služby a potažmo v demokratický stát, který tyto služby ztělesňují. Nedůvěryhodné veřejné služby a státní správa ve svých důsledcích ohrožují demokracii a demokratický stát je oprávněn se proti takovému ohrožení bránit tím, že zajistí, aby se veřejné služby veřejnosti jako nedůvěryhodné nemohly jevit, tím, že eliminuje důvody k pochybnostem.Postoje jednotlivce k demokratickému zřízení určují především jeho reálné činy. Čím delší období od zhroucení totalitního režimu uplynulo, tím více a důkladněji prověří postoj jedince k demokratickému státu jeho každodenní interakce s ním a s demokratickou společností. Jinými slovy, s postupujícím časem relativní význam postojů a postavení osob v totalitním státě sice zajisté nemizí, určitě se však zmenšuje. V tomto ohledu v Evropě zjevně existuje konsenz.Velký i malý lustrační zákon dosud chrání existující veřejný zájem, či - jinak řečeno - sledují legitimní cíl, jímž je aktivní ochrana demokratického státu před nebezpečím, jež by mu mohly přivodit nedostatečně loajální a málo důvěryhodné veřejné služby. Těsnou sounáležitost osob s totalitním režimem a jeho represivními složkami považuje Ústavní soud ČR ve shodě se svým československým předchůdcem stále za relevantní okolnost, jež může zpochybnit politickou loajalitu a poškodit důvěryhodnost veřejných služeb demokratického státu a potažmo ohrozit takový stát i jeho zřízení. Obdobně pohlížejí na tento aspekt minulosti svých veřejných zástupců a úředníků v současné době i další nově demokratické evropské státy.Lustrační zákony v omezené míře a stanovením specifického předpokladu pro působení ve státní službě suplují absenci klíčového zákona o státní služebně požadovaného čl. 79 odst. 2 Ústavy, a jejich existence je tedy za daného stavu v české demokratické společnosti nadále nezbytná. Ústavní soud však nepovažuje tento současný stav za optimální. Zákonodárce by měl urychleně upravit předpoklady přístupu k veřejným funkcím v celém rozsahu a zakotvit v normě s takto obecnou působností osobní předpoklady přímo ve vztahu k demokratické společnosti, nikoli pouze zprostředkovaně a negativně - s odkazem na minulou přílišnou loajalitu k totalitnímu státu a jeho represivním složkám.
ECLI:CZ:US:2001:Pl.US.9.01
sp. zn. Pl. ÚS 9/01NálezPlénum Ústavního soudu České republiky, po ústním jednání dne5. prosince 2001, rozhodlo ve věci návrhu skupiny 44 poslanců,zastoupených Mgr. Bohuslavem Sobotkou, na zrušení zákonač. 451/1991 Sb., zákona ČNR č. 279/1992 Sb., zákona č. 422/2000Sb. a zákona č. 424/2000 Sb., takto:Ustanovení §3 odst. 1 písm. d), §3 odst. 3, §3 odst. 4a §5 odst. 2 zákona ČNR č. 279/1992 Sb., o některých dalšíchpředpokladech pro výkon některých funkcí obsazovaných ustanovenímnebo jmenováním příslušníků Policie České republiky a příslušníkůSboru nápravné výchovy České republiky, ve znění pozdějšíchpředpisů, se zrušují dnem vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů.V ostatním se návrh zamítá.Odůvodnění:I.Dne 2. 3. 2001 došel Ústavnímu soudu návrh skupiny 44poslanců, zastoupených prof. JUDr. Zdeňkem Jičínským, DrSc., jímžse navrhovatelé domáhají zrušení:- zákona č. 451/1991 Sb., kterým se stanoví některé dalšípředpoklady pro výkon některých funkcí ve státních orgánecha organizacích České a Slovenské Federativní Republiky, Českérepubliky a Slovenské republiky, ve znění pozdějších předpisů(dále i "velký lustrační zákon"),- zákona č. 279/1992 Sb., o některých dalších předpokladechpro výkon některých funkcí obsazovaných ustanovením nebojmenováním příslušníků Policie České republiky a příslušníků Sborunápravné výchovy České republiky, ve znění pozdějších předpisů(dále i "malý lustrační zákon"),- zákona č. 422/2000 Sb., kterým se mění velký lustračnízákon,- zákona č. 424/2000 Sb., kterým se mění malý lustračnízákon.Navrhovatelé zaslali Ústavnímu soudu přípis, který mu došel19. 11. 2001 a v němž pověřují svým dalším zastupováním v řízenípřed Ústavním soudem poslance Mgr. Bohuslava Sobotku.Záměr navrhovatelů směřuje z důvodů dále rozvedených k tomu,aby jmenované zákony byly do budoucna odstraněny z právního řáduČeské republiky pro jejich rozpor zejména s ustanoveními čl. 1Ústavy České republiky č. 1/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů(dále i "Ústava"), čl. 1, čl. 4 odst. 2 a 4 a čl. 21 odst. 4Listiny základních práv a svobod, č. 2/1993 Sb., ve zněnípozdějších předpisů (dále i jen "Listina"), čl. 4 Mezinárodníhopaktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech, č.120/1976 Sb., a s Úmluvou Mezinárodní organizace práceo diskriminaci (zaměstnání a povolání) č. 111 z r. 1958 (č.465/1990 Sb. - dále jen "Úmluva č. 111").Ústavnost velkého lustračního zákona přezkoumal na návrh 99poslanců Federálního shromáždění ČSFR v roce 1992 Ústavní soudČSFR. Nálezem z 26. 11. 1992, sp. zn. Pl. ÚS 1/92, vyslovil, žeustanovení §2 odst. 1 písm. c), §2 odst. 2 a §4 odst. 2, 4napadeného zákona nejsou v souladu s čl. 2 odst. 3 a čl. 4 odst.1 a 3 Listiny a čl. 4 Paktu; ustanovení §2 odst. 3, §3 odst.2 a §13 odst. 3 napadeného zákona nejsou v souladu s čl. 1Listiny a ustanovení §11, §12, §13 odst. 1, 2, 4 a 5, §18odst. 1 a §20 napadeného zákona nejsou v souladu s čl. 37 odst.1 a čl. 38Listiny a s čl. 98 odst. 1Ústavy ČSFR č. 100/1960 Sb.,ve znění ústavního zákona č. 326/1991 Sb. Citovaná zákonnáustanovení pozbyla dnem 15. 12. 1992 účinnosti.Při posuzování ústavnosti zákona č. 451/1991 Sb., jak uvádínávrh, vycházel Ústavní soud ČSFR ze situace v době jeho přijetí(4. 10. 1991), resp. v době zhruba rok poté. Tento zákon sledovalpředevším cíl, aby ve státních a veřejných orgánech a napracovištích, která mají vztah k bezpečnosti státu, mohly býtosoby, jež zastávaly vedoucí funkce ještě za minulého režimu,nahrazeny osobami, od nichž lze očekávat loajalitus demokratickými principy, na nichž je stát budován. Měl dálenapomoci k odvrácení rizika subverze nebo možné recidivy totalitynebo alespoň k jeho omezení. Svůj pohled Ústavní soud ČSFR podtrhli poukazy na omezenou dobu účinnosti lustračního zákona. Ve svémnálezu konstatoval: "Podmínky stanovené zákonem pro výkon takových(v zákoně uvedených) funkcí jsou navíc časově omezené na období,v němž se předpokládá dovršení demokratického procesu, tj. do 31.12. 1996. Podstatou tohoto zákona je výhradně do budoucna stanovitpodmínky pro výkon určitých úzce vymezených funkcí nebo činnostív zákoně přesně specifikovaných, a to nikoliv absolutně, ale jenna přechodnou dobu."Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky zamítlav lednu 1999 poslanecký návrh zákona, jímž měl být velký lustračnízákon zrušen (PS 1998, 3. volební období, tisk č. 74). V důvodovézprávě k němu se mimo jiné konstatovalo stanovisko Správní radyMezinárodního úřadu práce (čj. GB.252/16/19). Obsahovalo výzvuvládě ČSFR, aby podnikla nezbytná opatření ke zrušení nebo změně(velkého) lustračního zákona a zajistila náhradu škod všem osobám,které jím byly nespravedlivě postiženy. Důvodová zpráva taképřipomíná, že lustrační zákon je trvale předmětem kritiky v RaděEvropy, v Evropském parlamentu a v evropských i světovýchnevládních organizacích, a proto je nanejvýš žádoucí tutonadbytečnou normu zrušit. Při hodnocení situace souvisejícís prováděním lustrací vyšetřovací komise Mezinárodní organizacepráce v roce 1995 konstatovala, že při uskutečňování doporučeníSprávní rady MOP z roku 1992 došlo jen k malému pokroku. Vyjádřila"hlubokou lítost", že platnost zákona byla bez ohleduna stanovisko Správní rady MOP prodloužena do roku 2000. Komisedoporučila Správní radě MOP mj., aby vyzvala vládu České republikyk opatřením, jež povedou ke zrušení nebo změně těch ustanovenízákona č. 451/1991 Sb., která jsou neslučitelná s Úmluvou č. 111.Ústavnost malého lustračního zákona přezkoumána nebyla, takžeje nadále platný a účinný i v těch částech, které odpovídajíčástem velkého lustračního zákona, jež Ústavní soud ČSFR prohlásilza protiústavní. Také jeho se měl dotýkat návrh zákona podanýv roce 1998 jako sněmovní tisk č. 73, jenž směřoval k jehozrušení; i tento návrh Poslanecká sněmovna zamítla.Skupina poslanců spatřuje podstatu svého návrhu v časovémfaktoru společenské dynamiky mezi listopadem 1989 a rokem 2000,v němž proběhly jedny z demokratických voleb (do krajskýchzastupitelstev), a ve změnách, které se v tomto čase odehrály.Podle názoru navrhovatelů moc zákonodárná, výkonná i soudní se jiždefinitivně konstituovaly na demokratických základech, vedoucífunkce ve státních a jiných veřejných orgánech a institucích jižpo dlouhé období nejsou obsazeny osobami, které dosadil dřívějšípolitický režim, čímž důvody obou lustračních zákonů, pokudspočívaly v potřebě obměnit okruh osob zastávajících tyto funkce,ztratily v průběhu doby opodstatnění. Vedoucí funkce jsou většinouobsazovány na základě výběrového řízení, v němž lze brát v úvahui loajalitu uchazeče k České republice jakožto demokratickémuprávnímu státu, doloženou také jeho skutečným chováním v období polistopadu 1989; ještě více to platí ve věcech veřejnoprávníchslužebních poměrů v ozbrojených silách a bezpečnostních sborech,o nichž se rozhoduje ve správním řízení. S utajovanýmiskutečnostmi všech stupňů utajení se mohou seznamovat pouzefyzické osoby, kterým bylo vydáno osvědčení. Jednou z podmínek projeho vydání je okolnost, že fyzická osoba je bezpečnostněspolehlivá, tj. že u ní nebylo zjištěno bezpečnostní rizikospočívající např. v činnosti směřující k potlačování lidských právnebo svobod, případně v podpoře takové činnosti (§17, §18 a §23 zákona č. 148/1998 Sb., o ochraně utajovaných skutečnostía o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dálei jen "zákon o utajovaných skutečnostech").Navrhovatelé se domnívají, že riziko subverze nebo možnérecidivy totality, jejichž existenci v roce 1992 Ústavní soud ČSFRv souvislosti s veřejným působením osob spjatých s předchozímrežimem připouštěl, nyní již nehrozí. Informace o případnýchzáměrech a činnostech namířených proti demokratickým základůmČeské republiky jsou povinny zabezpečovat zpravodajské služby vesmyslu zákona č. 153/1994 Sb., o zpravodajských službách Českérepubliky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákono zpravodajských službách"). Ostatně, jak navrhovatelépřipomínají, Komunistická strana Čech a Moravy působí v Českérepublice legálně jako politická strana s nezanedbatelnouvoličskou podporou v parlamentních i komunálních volbách. Zákonpřitom umožňuje, aby činnost politických stran, jež by usilovalyo odstranění demokratických základů státu, nebo které by směřovalyk uchopení a držení moci zamezujícím dalším stranám a hnutímucházet se o moc ústavními prostředky, byla soudem pozastavena,anebo, aby taková strana byla rozhodnutím soudu rozpuštěna. Českárepublika, v níž byl "demokratický proces dovršen", se v současnédobě potýká se závažnými riziky zcela jiného druhu, jimiž jsoupříkladně hospodářská kriminalita, organizovaný zločin, korupcea rasová nenávist.Podle čl. 3Ústavy je Listina součástí ústavního pořádkuČeské republiky. Z tohoto jejího postavení lze dovodit i závaznostrozhodnutí Ústavního soudu ČSFR, která byla na základě Listinyvydána. Zmíněný soud uznal podstatu úpravy provedené velkýmlustračním zákonem za ústavně konformní vzhledem k tehdejšísituaci státu a společnosti, tedy k situaci krátce po pádupředchozího režimu a obnovování demokracie, a dále vzhledemk tomu, že tímto zákonem zavedená omezení nemají platit absolutně,nýbrž jen po přechodnou dobu, tj. do 31. 12. 1996. V těchtosouvislostech Ústavní soud ČSFR v roce 1992 uznal, že zájemspolečnosti a státu (veřejný statek) na tom, aby byly obměněnyosoby v určitých veřejně významných funkcích a aby byla uplatněnaopatření k odvrácení rizika subverze nebo možné recidivy totality,má přednost zejména před základním právem občanů mít za rovnýchpodmínek přístup k voleným a jiným veřejným funkcím (čl. 21 odst.4 Listiny) či před právem vykonávat zaměstnání či povolání bezdiskriminace, ve smyslu Úmluvy č. 111.Protože veřejný zájem (veřejný statek), z jehož tehdejšíexistence federální Ústavní soud v roce 1992 vycházel, jižpominul, pominuly i důvody omezení základních práv a svobodzaručených Listinou a mezinárodními smlouvami podle čl. 10Ústavy.Velký a malý lustrační zákon, jakož i jejich novely č.422/2000 Sb. a č. 424/2000 Sb., které platnost a účinnost oboulustračních zákonů rozšířily na dobu neurčitou, omezují beználežitého důvodu shora uvedená základní práva, a jsou takv rozporu zejména také s čl. 4 odst. 2 a 4Listiny, jakož i s čl.1 Ústavy, podle něhož je Česká republika demokratickým právnímstátem. Ze všech uvedených důvodů proto skupina poslanců navrhuje,aby Ústavní soud nálezem zrušil všechny čtyři uvedené zákony.II.Ústavní soud si podle §69 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.,o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"),vyžádal od Poslanecké sněmovny a Senátu Parlamentu České republikycoby účastníků vyjádření k návrhu.Předseda Poslanecké sněmovny Parlamentu České republikyVáclav Klaus k návrhu mimo jiné uvedl: ".každý demokratický státje oprávněn přijmout v mezích svého ústavního pořádkua mezinárodních závazků takovou úpravu, která ochraňujea prosazuje principy, na nichž je založen. Určení doby, na niž jetaková úprava přijímána, není přitom pouze otázkou právní, alepodle mého názoru především otázkou politickou, související sesituací v naší společnosti. Současně je třeba vzít v úvahui skutečnost, že v demokratickém státě neexistuje a ani nemůžeexistovat právo na jakékoliv mocenské funkce, neboť je věcí státu,podle jakých kriterií je bude obsazovat. Je přitom nepochybné, žetato kriteria musí být stanovena předem a musí platit stejně provšechny případy, které splňují stanovené podmínky. Na druhé straněvycházela Poslanecká sněmovna i z toho, že každý občan má právoobrátit se na soud s žádostí o vydání rozhodnutí, jímž by bylapřezkoumána jeho případná spolupráce s komunistickým režimem. Účelzmíněných zákonů je přitom v současné době v určitém rozsahunaplňován i jinými platnými zákony; jejich úplné nahrazení lzevšak očekávat až v souvislosti s přijetím zákona o státní službě,který by měl obsahovat ustanovení, že určené funkce ve státnísprávě mohou zastávat pouze osoby, které se osobně neprovinily připorušování lidských práv a svobod. Na základě výše uvedeného minezbývá než vyjádřit přesvědčení, že zákonodárné sbory přijalyvýše citované zákony v přesvědčení, že jsou v souladu s ústavnímpořádkem a příslušnými mezinárodními smlouvami."Předseda Senátu Parlamentu České republiky Petr Pithart vesvém stanovisku ke druhé novelizaci obou lustračních zákonů(zákony č. 422/2000 Sb. a č. 424/2000 Sb.) kromě jiného sdělil:"Senátní výbory, kterým byly návrhy novel přikázány k projednání,doporučily Senátu, aby je schválil . Rozprava Senátu se neomezilana vlastní obsah drobných novel (prodloužení platnosti danýchzákonů), ale rozhodující měrou se odehrála jako spor o samotné"lustrační zákony". Argumentace pro zamítnutí novel . vycházelazejména z toho, že vyloučení občanů z možnosti ucházet se o výkonfunkcí ve státní správě se děje bezprostředně podle formálních,skupinových znaků, nikoliv individuálním posouzením osob podlezákonem stanoveného kriteria, zda jsou s to respektovatdemokratické principy nebo nikoliv. . Kritici předmětných noveldále prezentovali, že tyto zákony zřejmě nezahrnují všechnykategorie osob, které zahrnout měly, a zahrnují také některé,které zjevně zahrnout neměly . byla vznesena rovněž obecnápochybnost, zda lze najít řešení, které by neumožňovalodiskriminaci a současně zajistilo odhalení těch, kteří zodpovídaliza komunistickou represi a mohli by ohrozit přechod k demokracii.Argumentace pro schválení novel . vycházela zejména z toho, žekaždý stát má právo stanovit zákonem personální podmínky proobsazování funkcí ve své správě. Takovou podmínkou je . rovněžloajalita ke způsobu vlády. Demokratický způsob pak vyžadujegarance jistoty, že jeho funkcionáři budou za všech okolností dbátdemokratických práv občanů. Touto garancí jsou . právě "lustrace".Ten, kdo se vědomě podílel na potlačování práv občanů, jepotenciálním nebezpečím pro demokratickou společnost, a nesplňujetudíž předpoklady pro významná místa ve správě státu . na výkonfunkcí ve státní správě není právní nárok . lustrační zákony .nikoho neomezují při vstupu do politické funkce (zastupitelé,poslanci, senátoři apod.) . v lustračních zákonech nejdeo stanovení viny a trestu. V případech, kdy je nástrojem"lustrace" evidence spolupracovníků státní bezpečnosti, může sedotčená osoba obrátit na soud s popřením pravdivosti evidenčníhozápisu. Konečně byl obhájci schválení novel vysloven názor, žebránit se je v principu právem i povinností demokracie. Kritériemtrvání takové obrany potom je, zda to, co by mělo být vespolečnosti přirozené, funguje samo sebou. Jestliže tomu tak není,musí být nadále užito zákona k vymezení nutných pravidel."V replice navrhovatelů k vyjádření obou účastníků sekonstatuje: "Oba . lustrační zákony . omezují práva občanů už nazákladě určitých okolností formální povahy, aniž by bylo jakkolivzkoumáno, jak se občan v období od 25. 2. 1948 do 17. 11. 1989skutečně choval . Tento formalistický přístup je po 11 letechod pádu komunistického režimu ústavněprávně zcela nepřijatelnýa výrazně se liší i od zákonných úprav přijatých v jiných .postkomunistických státech (např. Polsko), jakož i od úpravy,která byla přijata ve Spolkové republice Německo ve vztahuk bývalým pracovníkům a spolupracovníkům Stasi." Pokud jdeo rozsudky obecných soudů ve věcech žalob na ochranu osobnostiv souvislosti s lustracemi, replika zdůrazňuje, že ".takovýrozsudek (tj. obsahující výrok o neoprávněné evidenci ze stranyStB) je . satisfakcí pouze morální a nikoliv i právní, protože nafaktu evidence se jím nic nemění a lustrační zákon se na takovouosobu i nadále vztahuje. Okolnost, že souhlas s evidencí byl naněkom vynucen třeba i vydíráním, taková osoba však ve skutečnostiStátní bezpečnosti žádnou spolupráci neposkytla, je de iure bezjakéhokoliv významu." Navrhovatelé dále poukazují na fakt, že"demokratický právní stát je nepochybně oprávněn a povinen chránitse před osobami, které demokratické základy státu podlamují nebokteré by tak pravděpodobně činily, kdyby jim k tomu bylaposkytnuta možnost. Činí-li tak cestou omezování základních práva svobod, nemůže být . rozsah a časové trvání takových omezenívěcí pouhé "politické úvahy" momentální parlamentní většiny:přípustná mohou být jen taková omezení, která jsou za konkrétnísituace v demokratické společnosti nezbytná a která ani jinaknevybočují z mezí ústavní přípustnosti ( . ). Formalisticky pojatélustrační zákony z roku 1991, resp. 1992, jejichž platnost bylanyní prodloužena ad infinitum, těmto požadavkům nevyhovují,zvláště když se od té doby výrazně změnily jak společenskásituace, tak i právní řád, který chrání stát v uvedeném směručetnými jinými (a leckdy i účinnějšími) způsoby." Navrhovatelépovažují argumentaci proti zrušení lustračních zákonů a jejichnovel, opírající se o přijetí zákona o státní službě, za ".čistěúčelovou.; svědčí o tom už sama okolnost, že tento zákon by se měltýkat jen některých pracovníků ve státní správě, což zdalekanejsou všichni, které v jejich uplatnění lustrační zákonyomezují." Dále pak dodávají: "Tendence určitých politických kruhůrozsah působení lustračních zákonů ještě rozšiřovat se projevilanapř. v zákoně č. 147/2001 Sb., jímž byla působnost zákona č.451/1991 Sb. rozšířena také na veřejné vysoké školy . Na soukromévysoké školy se ovšem lustrační zákon nevztahuje (stejně jakona všechny jiné druhy soukromého podnikání vůbec). Zákonodárcitedy jde zjevně jen o určité funkce v určitém druhu vysokých škol,nikoliv o to, jaké osoby se budou na poskytování vysokoškolskéhovzdělání podílet." Navrhovatelé svou repliku uzavírají poznámkouo tom, že §19 velkého lustračního zákona je z hlediska praxe leximperfecta, neboť ".např. zveřejňování tzv. lustračních seznamů,tj. údajů evidence Státní bezpečnosti, není považováno zaveřejnoprávní delikt."Ústavní soud si dále vyžádal jednak vyjádření Ministerstvavnitra ČR k návrhu, jednak vyjádření téhož ministerstva k soudnímsporům na ochranu osobnosti, které proti České republice vedlyosoby, jež obdržely pozitivní lustrační osvědčení, jakoži k výsledku řízení ve věcech vydání věcně nesprávných negativníchlustračních osvědčení.Náměstek ministra vnitra k návrhu skupiny poslanců sdělil, žek uvedenému návrhu ".nemá připomínek. Domnívá se, že právníargumenty byly předloženy již v minulosti, a to jak odpůrci, taki přívrženci této právní úpravy, včetně nálezu Ústavního souduv dané věci." Ministerstvo vnitra nezaznamenalo ".žádný naprostonový právní pohled, který by existenci napadeného zákona podepřelči zpochybnil."Ministerstvo vnitra dále sdělilo, že na základě napadenýchzákonů vydalo od roku 1991 ke dni 5. 9. 2001 celkem 366.980lustračních osvědčení, z toho 3,45 % pozitivních. Ministerstvoeviduje za uvedené období celkem 692 žaloby na ochranu osobnostiz titulu pozitivních lustračních osvědčení vydaných ministerstvem,a to v různých stádiích řízení. Nevede však zvláštní evidencipravomocně ukončených sporů a výsledků těchto sporů, a toz důvodů, které ve svém vyjádření podrobněji rozvedlo. Na základěprovedené kontroly správnosti vydaných lustračních osvědčeníMinisterstvo vnitra zjistilo 117 případů nesprávně vystavenýchosvědčení. Všem dotyčným osobám byla vydána osvědčení nováa současně byly upozorněny na povinnost předložit jezaměstnavateli v případě, že zastávají funkce, jež podléhajírežimu lustračních zákonů. Nová osvědčení nebyla vystavena osobám,které jsou v současné době státními příslušníky Slovenskérepubliky. Písemné materiály vztahující se k těmto osobám byly nazákladě mezistátní dohody mezi Českou republikou a Slovenskourepublikou delimitovány Ministerstvu vnitra Slovenské republiky.III.Dle §68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu,Ústavní soud při rozhodování v řízení o zrušení zákonů a jinýchprávních předpisů posuzuje obsah těchto předpisů z hlediska jejichsouladu s ústavními zákony, mezinárodními smlouvami podle čl. 10Ústavy a zjišťuje, zda byly přijaty a vydány v mezích Ústavoustanovené kompetence a ústavně předepsaným způsobem. U právníchpředpisů, vydaných před nabytím účinnosti Ústavy České republikyč. 1/1993 Sb. je Ústavní soud oprávněn přezkoumávat toliko jejichobsahový soulad se stávajícím ústavním pořádkem, nikoli všakústavnost procedury jejich vzniku a dodržení normotvornékompetence (viz nález sp. zn. Pl. ÚS 9/99, publikovaný veSb.n.u., sv. 16, s. 13-14).V dané věci se Ústavní soud tudíž omezil na posouzeníústavnosti procedury vzniku novel k oběma lustračním zákonům(zákony č. 422/2000 Sb. a 424/2000 Sb.) a neposuzoval ústavnostprocedury vzniku zákonů č. 451/1991 Sb. a č. 279/1992 Sb.Návrh zákona, kterým se mění zákon č. 451/1991 Sb., ve zněnípozdějších předpisů, byl projednán na 27. schůzi Poslaneckésněmovny Parlamentu České republiky. Hlasování o něm proběhlo dne21. 9. 2000. Z vyžádané zprávy o uvedené schůzi se zjišťuje, žez přítomných 178 poslankyň a poslanců hlasovalo pro přijetí návrhuzákona 99, proti bylo 77. Senát jednal o návrhu zákona na své 22.schůzi a hlasoval dne 25. 10. 2000. Z vyžádané zprávy o průběhuschůze se zjišťuje, že ze 68 přítomných senátorek a senátorů sepro návrh zákona vyslovilo 47, proti hlasovalo 17. Prezidentrepubliky využil svého práva podle čl. 50 odst. 1Ústavy a dne16. 11. 2000 vrátil zákon Poslanecké sněmovně. Ta svým usnesenímze dne 28. 11. 2000 setrvala na vráceném zákonu nadpolovičnívětšinou všech poslankyň a poslanců, když pro vrácený zákonhlasovalo 115 poslankyň a poslanců, proti 71. Usnesení Poslaneckésněmovny o setrvání na zákonu bylo zveřejněno ve Sbírce zákonů podč. 423/2000 Sb. Zákon tak byl platně přijat a vyhlášen dne 13.12. 2000 ve Sbírce zákonů pod č. 422/2000.Návrh zákona, kterým se mění zákon č. 279/1992 Sb., ve zněnípozdějších předpisů, byl projednán Poslaneckou sněmovnouParlamentu České republiky na její 27. schůzi. Hlasování o němproběhlo dne 21. 9. 2000. Z vyžádané zprávy o průběhu schůze sezjišťuje, že z přítomných 178 poslankyň a poslanců hlasovalo propřijetí návrhu zákona 99, proti hlasovali 74. Senát jednala hlasoval o návrhu zákona na své 22. schůzi, a to dne 25. 10.2000. Z vyžádané zprávy o průběhu schůze se zjišťuje, že ze 63přítomných senátorek a senátorů se pro návrh zákona vyslovili 43,proti hlasovalo 13. Prezident republiky využil svého práva podlečl. 50 odst. 1Ústavy České republiky a dne 16. 11. 2000 vrátilzákon Poslanecké sněmovně. Ta svým usnesením ze dne 28. 11. 2000setrvala na zákonu nadpoloviční většinou všech poslankyňa poslanců, když pro vrácený zákon hlasovalo 109 poslankyňa poslanců, proti 73. Usnesení Poslanecké sněmovny o setrvání nazákonu bylo uveřejněno ve Sbírce zákonů pod č. 425/2000. Zákon takbyl platně přijat a vyhlášen dne 13. 12. 2000 ve Sbírce zákonů podč. 424/2000.IV.Ústavní soud považuje za potřebné ihned na úvod svéhohodnocení připomenout své usnesení z 15. 8. 2000 (Pl. ÚS 25/2000), jímž odmítl návrh skupiny poslanců PSP ČR na zrušení ustanovenínovelizujícího zákona. Ústavní soud v něm připomíná, ženovelizující zákon nemá samostatnou právní existenci a stává sesoučástí novelizovaného zákona. Ve zde posuzovaném návrhu se protoÚstavní soud nemůže samostatně vyjádřit k novelám č. 422/2000 Sb.a č. 424/2000 Sb., nýbrž pouze k zák. č. 451/1991 Sb. a č.279/1992 Sb., jejichž součástmi se obě novely staly. Proto se dálebude zabývat výlučně zákony č. 451/1991 Sb. a č. 279/1992 Sb.,oběma ve znění pozdějších předpisů.V.Ústavní soud se nejprve musel vypořádat se skutečností, žezákon č. 451/1991 Sb. byl z hlediska své ústavnosti posuzovánÚstavním soudem ČSFR.Návrh 99 poslanců Federálního shromáždění ČSFR sealternativně dožadoval toho, aby Ústavní soud ČSFR vyslovil nález,že zákon č. 451/1991 Sb. pozbyl dnem 31. 12. 1991 účinnosti, nebože tento zákon - opět jako celek - není v souladu s různýmiustanoveními Listiny základních práv a svobod, dalšímiustanoveními ústavní povahy a některými ustanoveními několikamezinárodních smluv o lidských právech a základních svobodách.Ústavní soud ČSFR se proto v rámci svých pravomocí uvedenýchv čl. 2 písm. a) a b) ústavního zákona č. 91/1991 Sb. zabýval zák.č. 451/1991 Sb. jako celkem (tedy všemi jeho ustanoveními). Nejsavázán odůvodněním návrhu poslanců, posoudil tento zákonz hlediska všech v úvahu přicházejících ústavněprávních předpisůa mezinárodních smluv o lidských právech a základních svobodách,a to i těch, které návrh poslanců specificky neuváděl. Své řízeníukončil nálezem z 26. 11. 1992, jímž konstatoval nesouladněkterých ustanovení zák. č. 451/1991 Sb. s Ústavou ČSFR, Listinoua Mezinárodním paktem o hospodářských, sociálních a kulturníchprávech. Tato ustanovení pozbyla účinnosti dnem 15. 12. 1991a v takto okleštěné podobě zákon převzala Česká republika.Současný návrh skupiny poslanců žádá vydání nálezu, který byzrušil zák. č. 451/1991 Sb. jako celek, a dále zrušil zákony č.279/1992 Sb., č. 422/2000 Sb. a č. 424/2000 Sb. Zák. č. 451/1991Sb. ovšem již byl přezkoumán Ústavním soudem ČSFR a výsledkypřezkumu vtěleny do jeho citovaného nálezu.V důsledku toho Ústavní soud musel odpovědět na otázku, zdaje či není v souvislosti s tou částí poslaneckého návrhu, v níž senavrhuje zrušení zák. č. 451/1991 Sb., aplikovatelný §35 odst.1 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jenž zní: "Návrh nazahájení řízení je nepřípustný, týká-li se věci, o které Ústavnísoud již nálezem rozhodl, a v dalších případech stanovených tímtozákonem.".Ústavní soud musel vyložit, zda lze za "Ústavní soud" vesmyslu §35 odst. 1 považovat "Ústavní soud ČSFR". Ústavnímzákonem č. 542/1992 Sb. (čl. 3 odst. 1) byla ex constitutioneukončena činnost všech orgánů ČSFR. Kompetence Ústavního souduČSFR přešly podle čl. 6 odst. 2 téhož ústavního zákona na Nejvyššísoudy ČR a SR, nestanovily-li ústavní zákony obou nástupnickýchstátů jinak. Posledně uvedené ustanovení se stalo obsolentnímv okamžik zřízení Ústavního soudu ČR na základě čl. 83-89 ÚstavyČR. Ústava ČR ani jiný ústavní zákon ČR nestanoví, že by působnostÚstavního soudu ČSFR přešla ve vztahu k ČR na Ústavní soud ČR.Ústavně právní existence obou ústavních soudů je tedy vzájemněnezávislá. Není mezi nimi formální ústavně právní kontinuita.Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, je předpisem, jehožschválení předvídá čl. 88 odst. 1Ústavy ČR, který zní: "Zákonstanoví, kdo a za jakých podmínek je oprávněn podat návrh nazahájení řízení a další pravidla o řízení před Ústavním soudem".Systematický výklad vede k závěru, že uvedené ustanovení má namysli pouze Ústavní soud ČR, neboť je součástí té části Ústavy ČR,kterou se zřizuje Ústavní soud ČR. Naopak Ústavní soud ČSFR bylzřízen ústavním zákonem č. 91/1991 Sb. a pravidla o řízení předním upravena zák. č. 491/1991 Sb.Zákon č. 182/1993 Sb. tak působí v systému soudní ochranyústavnosti založeném Ústavou ČR, tedy v jiném systému, než bylobdobný systém založený ústavním zákonem č. 91/1991 Sb.Třebaže se má Ústavní soud České republiky zabývat, stejnějako to v r. 1992 učinil Ústavní soud ČSFR, zákonem č. 451/1991Sb., nejedná se, podle jeho názoru, o totožnou věc. Připomínáv této souvislosti svůj názor vyslovený v nálezu z 24. 1. 2001,jímž zrušil některá ustanovení zákona č. 247/1995 Sb., o volbáchdo Parlamentu České republiky (viz č. 64/2001 Sb.). Dospěl v němk přesvědčení, že za určitých okolností se táž věc může pouplynutí více než 4,5 roku jevit v poněkud jiném světle, zejména,došlo-li v tomto časovém období k sociálním změnám. Takový jev senijak nevymyká z rámce ústavnosti. Návrh skupiny poslanců ve věcilustračních zákonů, který nyní, v r. 2001, posuzuje Ústavní soud,poukazuje na značné změny ve společnosti, k nimž došlo v průběhuvíce než osmi let od vydání nálezu Ústavního soudu ČSFR, a Ústavnísoud tyto změny nikterak nezpochybňuje. Svůj závěr obsaženýv nálezu ve věci zákona o volbách proto považuje za relevantníi v tomto případě. Mimo to hraje svou roli i skutečnost, žeÚstavní soud posuzuje novelizovanou, tedy pozměněnou verzi zák. č.451/1991 Sb., i to, že má být tento zákon posouzen nyní i vesvětle instrumentů, které v době nálezu Ústavního soudu ČSFRnebyly platné. Platí to především pro Ústavu České republiky,případně i pro některé mezinárodní smlouvy, jež se pro ČSFR, resp.Českou republiku, staly závaznými až po vydání nálezu v r. 1992.Vzhledem k výše uvedenému dospěl Ústavní soud ČR k závěru, ženález Ústavního soudu ČSFR z 26. 11. 1992 nezakládá překážku reiiudicatae podle §35 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. Ústavní soudČR je tak formálně oprávněn posoudit předložený návrh skupinyposlanců v celém jeho rozsahu.VI.Ústavní soud ČR dále shrnul svůj vztah k judikatuře Ústavníhosoudu ČSFR. Ve svém nálezu k otázce rozdílu mezi restitucía vyvlastněním z 24. května 1994, sp. zn. Pl. ÚS 16/93 citujeÚstavní soud ČR z rozhodnutí Ústavního soudu ČSFR věty věnovanéprincipu rovnosti. Uvádí k nim: "Protože podle čl. 3Ústavy Českérepubliky je Listina základních práv a svobod součástí jejíhoústavního pořádku, lze z uvedeného dovodit i závaznost rozhodnutíÚstavního soudu ČSFR, která byla na jejím základě vydána." Tohotozávěru Ústavního soudu ČR se ostatně výslovně dovolávajíi navrhovatelé.Citovaný závěr Ústavního soudu ČR o závaznosti rozhodnutíÚstavního soudu ČSFR má ovšem v praxi pouze omezený dopad vzhledemk tomu, že při abstraktní kontrole ústavnosti zákonů Ústavní soudpoměřuje zpravidla zákonný text nejen Listinou či jinými ústavnímizákony, které tvoří ústavní pořádek (čl. 112 odst. 1Ústavy), alei mezinárodními smlouvami o lidských právech a základníchsvobodách, které naopak součástí ústavního pořádku nejsou. Tímtozpůsobem v minulosti postupoval i Ústavní soud ČSFR, a toi v případě zák. č. 451/1991 Sb. Aplikace závěru o závaznostirozhodnutí Ústavního soudu ČSFR by tak vedla k nepraktickémua logicky neudržitelnému závěru, že jeho nález ve věci lustračníhozákona z r. 1991 je částečně závazný, částečně nikoli.Ústavní soud ČR ostatně ve svých pozdějších rozhodnutíchpřistoupil k rozhodnutím svého československého předchůdce méněformálně. Považuje se za pokračovatele jeho materiálního pojetíústavnosti na území České republiky, byť není formálně jehoprávním pokračovatelem. Formuloval to v řadě svých nálezů,v nichž se souhlasně dovolává judikatury Ústavního soudu ČSFR,aniž by považoval za nutné svůj vývod o závaznosti jeho rozhodnutízaložených na Listině opakovat (viz např. nálezy I. ÚS 68/93z 21. 4. 1994, I. ÚS 108/93 z 30. 11. 1994, Pl. ÚS 5/95 z 8. 11.1995).Výmluvný je nález I. ÚS 56/95, v němž se uvádí: "Pro úplnostvzal Ústavní soud v úvahu i námitku stěžovatelky, která sedovolávala nálezu Ústavního soudu ČSFR ze dne 21. 12. 1992. Tentoodkaz je však nesprávný. Se zřetelem k tomu se Ústavní soud ČSFRzabýval i hodnocením poučovací povinnosti soudu dle §5o.s.ř.Citovaný nález je tedy pro řešení souzené věci nepoužitelný, neboťjejí podstata se týká problému zcela jiného." Z uvedeného citátuje zřejmé, že Ústavní soud ČR zachází s nálezy Ústavního souduČSFR de facto jako s nálezy vlastními, a nehledá formální důvody,jež by použití takových nálezů vylučovaly nebo naopak dovolovaly.Ústavní soud ČR tak ve své praxi prosazuje ideu kontinuityochrany ústavnosti v demokratickém Československua v demokratické České republice, jež je jeho nástupnickým státem.Nebyl k tomu veden pouze spontánně vzniklou názorovou shodous jednotlivými judikáty československého Ústavního soudu, alei imperativem vyplývajícím z čl. 1Ústavy ČR, podle nějž je Českárepublika "demokratickým právním státem". K podstatným atributůmpanství práva v demokratickém státě patří jeho předvídatelnost,jež je úzce spojena s kategoriemi kontinuity v právu a právníjistoty. Ústavnost v demokratickém Československui v demokratické České republice byla a je shodně založena nahodnotách zaručených Listinou základních práv a svoboda mezinárodními smlouvami o lidských právech a základníchsvobodách. Neexistuje proto reálný důvod k tomu, aby se pojetíústavnosti Ústavního soudu ČSFR a Ústavního soudu ČR vzájemněpodstatně a zásadně lišila.I když tedy nálezy Ústavního soudu ČSFR nevytvářejí proÚstavní soud ČR formálně překážku rozhodnuté věci podle §35 odst.1 zák. č. 182/1993 Sb., představují pro něj reálnou autorituzaloženou na tom, že Ústavní soud ČSFR byl "soudním orgánemochrany ústavnosti" s působností na území České republiky, jímž jenyní on sám.Tento jev spojující spontánní koncepční shodu s imperativyprávního státu či panství práva lze spatřit i v judikatuřesoučasného Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "Evropskýsoud"). Analogie se vztahy mezi československým a českým Ústavnímsoudem je zřejmá. Dřívější a současný Evropský soud jsou dvaodlišné subjekty. První z nich byl zřízen Úmluvou o ochranělidských práv a základních svobod z r. 1950 (dále jen "Evropskáúmluva"), druhý 11. protokolem k ní z r. 1994. Řízení před nimi sevzájemně nemálo liší. Oba posuzují soulad chování smluvních státůs Evropskou úmluvou. 11. protokol neobsahuje žádné ustanovenío závaznosti rozsudků dřívějšího Evropského soudu pro dnešníEvropský soud.Současný Evropský soud, který započal svou činnost v r.1998, nepovažoval za nutné se otázkou závaznosti rozsudkůpředchozího soudu jakkoli zabývat. Vyřešil ji prostě tím, že se odsvých prvních rozsudků odvolává na judikáty svého předchůdce, jakoby šlo o jeho vlastní rozhodnutí. V rozsudku z 21. 1. 1999 ve věciGeyseghem proti Belgii bez jakýchkoli vysvětlení potvrzuje, že sev souzené věci uplatní princip použitý v případech Lalaa Pelladoah proti Nizozemí z r. 1994, a dovolává se dále případuPoitrimol proti Francii z r. 1993.Postulát kontinuity poskytované ochrany, jenž je příznačnýpro rozhodování soudního orgánu, který vstupuje na místo orgánuzaniklého nebo zrušeného, má dvě stránky. Na jedné straně novémusoudu dovoluje odchýlit se od právního názoru soudu předchozího,pokud došlo ke změně okolností, za nichž tento předchozí soudrozhodoval, na straně druhé mu ukládá nezpochybňovat rozhodnutípředchozího soudu, jestliže k takové změně okolností nedošlo.VII.Poté Ústavní soud uplatnil svou úvahu o mířepřezkoumatelnosti nálezů Ústavního soudu ČSFR na jeho nález z 26.11. 1992 a posoudil v jejím světle návrh skupiny poslanců.Navrhovatelé v něm uvádějí: "Podepsaným poslancům proto nezbývá,než Ústavnímu soudu navrhnout, aby zrušil jak zákony č. 422/2000Sb. a č. 424/2000 Sb., tak i samotné zákony č. 451/1991 Sb. a č.279/1992 Sb., a to pro jejich rozpor zejména s ustanoveními čl.1 Ústavy, čl. 1, čl. 4 odst. 2 a 4 a čl. 21 odst. 4Listinyzákladních práv a svobod, čl. 4 Mezinárodního paktuo hospodářských, sociálních a kulturních právech a s ÚmluvouMezinárodní organizace práce o diskriminaci (zaměstnánía povolání) 1958 (č. 111), která je nepochybně mezinárodnísmlouvou ve smyslu čl. 10Ústavy."Zák. č. 451/1991 Sb. byl po 26. 11. 1992 novelizován dvakrát:zákonem č. 254/1995 Sb., jenž stanovil jeho platnost do 31. 12.2000, a zákonem č. 422/2000 Sb., jenž jednak zrušil právě citovanéustanovení o době platnosti novelizované v r. 1995 a dále vyňalz působnosti §1 až §3 lustračního zákona občany narozené po 1.prosinci 1971. Jedinými ustanoveními zák. č. 451/1991 Sb., jejichžústavnost Ústavní soud ČSFR v r. 1992 neposoudil a jež jsou nyníjeho součástí, jsou tedy ustanovení obsažená v jeho současném §20 a vnesená do něj zákonem č. 422/2000 Sb.Ústavní soud ČSFR posoudil ústavnost zák. č. 451/1991 Sb.podle všech v úvahu přicházejících ustanovení Listinyi mezinárodních smluv o lidských právech a základních svobodách,včetně Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálnícha kulturních právech a Úmluvy č. 111, na něž se navrhovateléexplicitně odvolávají. Posouzení souladu s oběma uvedenýmimezinárodními smlouvami ostatně výslovně požadoval již návrhskupiny poslanců Federálního shromáždění a Ústavní soud ČSFR se vesvém nálezu k nim oběma jasně vyjádřil.Navrhovatelé udávají dále rozpor zák. č. 451/1991 Sb. s čl.1 Ústavy ČR, jež přirozeně Ústavnímu soudu ČSFR jako poměřujícíinstrument sloužit v r. 1992 nemohla. Čl. 1Ústavy udává, že"Česká republika je svrchovaný, jednotný a demokratický právnístát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana".V době, kdy Ústavní soud ČSFR posuzoval ústavnost velkéholustračního zákona, zněl čl. 1Ústavy ČSFR takto:
"Českáa Slovenská Federativní Republika je demokratický právní stát,složený z České republiky a Slovenské republiky" (viz úst. zákonč. 493/1992 Sb. z 8. 10. 1992). Společným ústředním pojmem oboučlánků 1 je tak pojem "demokratického právního státu", když úctuk právům a svobodám člověka a občana tehdy i nyní zajišťovalaa zajišťuje ústavní Listina základních práv a svobod. Jenepochybné, že Ústavní soud ČSFR posoudil ústavnost velkéholustračního zákona i z hlediska čl. 1 tehdejší Ústavy, tedyz hlediska atributů demokratického právního státu, a nesoulads nimi neshledal. V odůvodnění svého nálezu se na pojemdemokratického právního státu ostatně mnohokrát odvolává, zejména,pokud jde o jeho hodnotový rámec. V citovaném nálezu se např.uvádí, že "právní stát, který je spojen s demokratickými hodnotaminastolenými po pádu totality, nelze. z hlediska hodnot chápat jakoamorfní".Zákon ČNR č. 279/1992 Sb., tedy malý lustrační zákon, nebylz hlediska své ústavnosti posouzen ani československým, ani českýmÚstavním soudem. Podle důvodové zprávy vychází z celkové koncepcezák. č. 451/1991 Sb. Důvod, proč musel být - coby lex specialisk velkému lustračnímu zákonu - schválen, spočíval v čl. 27ústavního zákona o československé federaci. Podle něj patřilyzřizování vlastních ozbrojených sborů a úprava jejich postavení dovýlučné působnosti každé z republik, tedy do legislativnípůsobnosti České národní rady. Konstrukce malého lustračníhozákona je totožná s výstavbou velkého lustračního zákona. Malýlustrační zákon obsahuje výčet funkcí v rámci Policie ČR a Sborunápravné výchovy ČR, do nichž nelze ustanovit nebo jmenovatobčana, který nesplňuje některý z předpokladů uvedených v §3 zák.č. 279/1992 Sb. (pro funkci v Policii ČR), nebo v jeho §5 (profunkci ve Sboru nápravné výchovy České republiky).Navrhuje se, aby Ústavní soud ČR zrušil celý zák. č.279/1992 Sb. Navrhovatelé přitom neuvádějí specifické důvody,v čem spatřují rozpor jeho ustanovení s Listinou či mezinárodnímismlouvami o lidských právech, tedy důvody, jež by měly původ pouzev tomto malém lustračním zákoně, nikoli však v zák. č. 451/1991Sb. Za těchto okolností neshledává Ústavní soud ČR důvod k tomu,aby při své kontrole ústavnosti malého lustračního zákonapřekročil rámec kontroly, kterou uskutečnil v r. 1992 Ústavní soudČSFR v souvislosti se zák. č. 451/1991 Sb. S poukazem na argumentyuvedené v odůvodnění nálezu Ústavního soudu ČSFR z 26. 11. 1992Ústavní soud ČR shledává rozpor ustanovení §3 odst. 1 písm. d)a §3 odst. 3 zák. č. 279/1992 Sb., o vědomé spolupráci s StB, ježjsou obsahově totožná s §2 odst. 1 písm. c) a §2 odst. 2 zák. č.451/1991 Sb., a to rozpor s čl. 2 odst. 3 a čl. 4 odst. 1 a 3Listiny a čl. 4 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálnícha kulturních právech. Taktéž s poukazem na argumenty v odůvodněnínálezu Ústavního soudu ČSFR konstatuje rozpor §3 odst. 4 a §5odst. 2 zák. č. 279/1992 Sb., o udělování výjimek, s článkem 1Listiny. Obě posledně uvedená ustanovení jsou z hlediska svéhoobsahu v podstatě identická s ustanoveními §2 odst. 3 a §3 odst.2 zák. č. 451/1991 Sb., jejichž nesoulad s čl. 1Listinykonstatoval Ústavní soud ČSFR. Citovaná ustanovení velkéholustračního zákona sice předpokládají narušení "důležitéhobezpečnostního zájmu státu", kdežto jim odpovídající ustanovenízák. č. 279/1992 Sb. jen narušení "důležitého bezpečnostního zájmuslužby" (§3 odst. 3), resp. "důležitého zájmu služby" (§5 odst.2), toto odlišné výrazivo je však z hlediska posuzování ústavnostiirelevantní. V případě zák. č. 451/1991 Sb. citovaná ustanovenízakládala neodůvodněnou nerovnost mezi pracovníky dvou resortů(vnitra a obrany) a ostatními osobami dotčenými tímto zákonem.V případě zák. č. 279/1992 Sb. naopak vzniká neodůvodněnánerovnost mezi pracovníky resortů vnitra a spravedlnosti, jimždosud na jeho základě lze udělit výjimku, na jedné straně,a ostatními osobami dotčenými lustračním zákonodárstvím, tj.zákonem č. 451/1991 Sb., v němž ustanovení o poskytování výjimekv důsledku nálezu Ústavního soudu ČSFR ztratila v minulostiplatnost , na straně druhé.Výrok Ústavního soudu o zrušení uvedených ustanovení maléholustračního zákona pro jejich rozpor s Listinou a mezinárodnímismlouvami o lidských právech a základních svobodách má vliv i naněkterá další ustanovení tohoto zákona, která na rušená ustanoveníodkazují. Jedná se zejména o ustanovení §6 odst. 1, §8 odst.1 a §9 odst. 5. Vzhledem k tomu, že věcná působnost těchtoustanovení se nevyčerpává odkazem na ustanovení, která Ústavnísoud shledal jako protiústavní, a dochází pouze k jejímu zúžení,mají uvedená ustanovení v zák. č. 279/1992 Sb. i nadále svůj smysli místo. Kromě toho, skutečnost, že určité ustanovení odkazuje najiné ustanovení, jež bylo shledáno protiústavním, nezakládáprotiústavnost odkazujícího ustanovení. Ústavní soud protoneshledal důvod ke zrušení uvedených odkazujících ustanovení.Taktéž neshledal důvod ke zrušení těch částí textu zák.č. 279/1992 Sb., které se odvolávají na obsah ustanovení zák. č.451/1991 Sb., jež ztratila platnost v důsledku nálezu ústavníhosoudu ČSFR. Jedná se zvláště o ustanovení vztahující se k nálezůmtzv. nezávislé komise zřízené podle §11 - §13 zák. č. 451/1991Sb. Odkaz na nálezy komise obsahují např. ustanovení §6 odst. 1in fine či §8 odst. 1 zák. č. 279/1992 Sb. Ústavní soud jesoudním orgánem ochrany ústavnosti a nepřísluší mu provádětredakční změny zákonů, jež mu byly k posouzení předloženy. Zasáhlby tím do kompetencí zákonodárce.Souběžně s novelizací velkého lustračního zákona byl obdobněnovelizován v r. 2000 i zák. č 279/1992 Sb., a to zákonem č.424/2000 Sb. Novela sleduje totožný cíl jako novela č. 422/2000Sb. velkého lustračního zákona, a další závěry Ústavního soudu seproto týkají společně obou lustračních zákonů.VIII.Navrhovatelé svým návrhem směřují k tomu, aby velký i malýlustrační zákon byly pro futuro "odstraněny z právního řádu Českérepubliky". Podstatu jejich argumentace shrnuje oddíl V. návrhu.Vycházejí z nálezu Ústavního soudu ČSFR z r. 1992. Uvádějí:"Ústavní soud ČSFR uznal podstatu úpravy provedené zákonem č.451/1991 Sb. za ústavně konformní vzhledem k situaci státua společnosti krátce po pádu předchozího režimu a obnovenídemokracie a vzhledem k tomu, že zákonem zavedená omezení nemajíplatit absolutně, nýbrž jen po přechodnou dobu, tj. do 31.prosince 1996. Obdobné stanovisko by byl Ústavní soud ČSFR patrnězaujal i vůči zákonu ČNR č. 279/1992 Sb., kdyby se jím bylzabýval. Za uvedených okolností a podmínek bylo Ústavním soudemČSFR v r. 1992 uznáno, že veřejný zájem (veřejný statek)spočívající v potřebě společnosti a státu, aby byly obměněny osobyv určitých veřejně významných funkcích a aby byla uplatněnaopatření směřující k odvrácení rizika subverze nebo možnérecidivy, má přednost." před základními právy občanů, které návrhdále specifikuje. Z citovaného podstatného hodnocení nálezuÚstavního soudu ČSFR navrhovatelé dále vyvozují závěr, k němužjejich návrh poskytuje různé argumenty. Tento závěr je formulován takto:
"Protože. veřejný zájem (veřejný statek), z jehož tehdejšíexistence Ústavní soud ČSFR v roce 1992 vycházel, již pominul,pominuly i důvody omezení základních práv a svobod. které seo existenci tohoto veřejného zájmu opíraly." Jinými slovy,navrhovatelé se domnívají, že časový faktor u posuzováníústavnosti lustračních zákonů hraje klíčovou roli. Tím, že sejejich platnost a účinnost rozšířily na dobu neurčitou, omezujízákladní práva i svobody v současné době již "bez náležitéhodůvodu", a jsou tudíž v rozporu s některými ustanoveními Ústavy,Listiny i mezinárodních smluv o lidských právech a základníchsvobodách.IX.Ústavní soud přisvědčuje názoru navrhovatelů, že novelizacílustračních zákonů, jíž byla odstraněna ustanovení o jejichomezené časové platnosti, došlo k podstatnému zásahu do jejichobsahu. Tento zásah nepochybně představuje výraznou změnuokolností z hlediska posuzování ústavnosti obou lustračníchzákonů. Ústavní soud proto nemůže bez dalšího převzít všechnyzávěry obsažené v nálezu Ústavního soudu ČSFR, nýbrž musí nejprveodpovědět na otázku, zda při jejich vyvozování představovaloomezení časové platnosti zák. č. 451/1991 Sb. do konce r. 1996 proÚstavní soud ČSFR natolik významný faktor, že ovlivnil jehorozhodnutí, v němž u většiny ustanovení tohoto zákona neshledalnesoulad s Ústavou, Listinou ani mezinárodními smlouvamio lidských právech a základních svobodách.Ústavní soud se v tomto ohledu domnívá, že návrh nepřesněa zejména neúplně vystihl podstatu argumentace použité Ústavnímsoudem ČSFR v odůvodnění jeho nálezu, a nemůže se proto s jehovýkladem provedeným navrhovateli ztotožnit. Je pravdou, že Ústavnísoud ČSFR uznal odůvodněnost potřeby společnosti a státu, aby bylyobměněny osoby v určitých veřejných funkcích a aby byla uplatněnaopatření směřující k odvrácení rizika subverze nebo možné recidivytotality. Zdůraznil i relevanci časového omezení platnostilustračního zákona.Nález Ústavního soudu ČSFR však uvádí i jiné argumenty, kterénávrh zcela pomíjí. Ústavní soud ČSFR zdůrazňuje, že ve"stabilizovaných demokratických systémech je součástí požadavkůvyžadovaných u osob, ucházejících se o zaměstnání ve službáchstátu, ve veřejných službách a na pracovištích, která jsouz hlediska bezpečnosti a stability státu považována za riziková,i splnění určitých občanských předpokladů, signalizujícíchnázorový konsensus a loajalitu se zájmy státu a demokratickýmiprincipy, na nichž je stát budován". Ve světle této maximyschvaluje postup zákonodárce, který "vycházel oprávněněz názoru", že alespoň v potřebné míře důvodnosti nelzepředpokládat, že hodnoty demokratických ústavních principů "budoubez dalšího a bezvýhradně uváděny v život příslušníky někdejšíchmocenských struktur". Vyslovuje konečně přesvědčení, že státunelze upřít, aby stanovil pro výkon řídicích nebo i jinakrozhodujících funkcí podmínky či předpoklady, v nichž "béře zřeteli na svou vlastní bezpečnost, bezpečnost občanů a na dalšídemokratický vývoj".Argumentarium Ústavního soudu ČSFR je tedy neskonale bohatšía diverzifikovanější, než jak ho návrh skupiny poslanců podává.Některé jeho argumenty se vážou k potřebám státu a společnostiv podmínkách přechodu od totality k demokracii, jež návrh v plnémíře zohlednil. V této souvislosti Ústavní soud ČSFR také poukázalna časově omezenou platnost lustračního zákona, aniž by však sámvázal nutně konec jeho odůvodněné platnosti na rok 1996. Časověomezenou platnost zákona pouze konstatuje a r. 1996 označujeorientačně jako rok, "v němž se předpokládá dovršenídemokratického procesu". Přebírá tak jakousi pracovní hypotézuo tempu dynamiky rozvoje demokracie v ČSFR. Návrh skupiny poslancůpřináší mnohé údaje, které přesvědčivě dokládají, že vývojdemokratických přeměn po r. 1992 je bouřlivý a že - jak výslovněuvádějí - byl "demokratický proces dovršen". Ústavní soud nicméněpovažuje za potřebné k těmto údajům dodat, že určení stupněrozvoje demokracie v určitém státě je otázkou bytostně sociálnía politickou, nikoli ústavně právní. Ústavní soud tudíž neníschopen tvrzení o "dovršení" či naopak o "nedovršení"demokratického procesu prostředky, které má k dispozici,přezkoumat. Může však v určité shodě s navrhovateli potvrdit, ževeřejný zájem tkvící v potřebách státu v období přechodu odtotality k demokracii ztratil od r. 1992 na své intenzitěa naléhavosti.Druhá, návrhem skupiny poslanců opomíjená skupina důvodů, ježuvádí Ústavní soud ČSFR, se vztahuje k potřebě demokratickéspolečnosti a demokratického státu chránit svou státní správua veřejné služby před vstupem osob, které nesplňují určitépředpoklady. Mezi těmito předpoklady výslovně zmiňuje "loajalituse zájmy státu a demokratickými principy, na nichž je státbudován". Stanovení takových předpokladů považuje za opatření,které je vlastní nejen státům v období přechodu od totalityk demokracii, nýbrž i všem "stabilizovaným demokratickýmsystémům". Vyslovil konečně přesvědčení, že takovou loajalitu nenímožno "bez dalšího a bezvýhradně" očekávat od "příslušníkůněkdejších mocenských struktur" a od těch, kteří "byli dosazeni dovýznamných státních, společenských a ekonomických funkcí nazákladě protichůdných hodnotových kritérií jen proto, aby jakopředstavitelé dříve panující ideologie sloužili k udrženímocenského monopolu vládnoucího byrokratického aparátu".Ústavní soud ČSFR vyslovil těmito svými argumenty podporujinému veřejnému zájmu (veřejnému statku), jímž je právoi povinnost demokratického státu aktivně bránit své demokratickézřízení, a to i omezením přístupu do státních a veřejných služebs použitím podmínky loajality jejich představitelů a zaměstnanců.Tento veřejný zájem Ústavní soud ČSFR jednoznačně připisujedemokratickému státu obecně, tedy jak ve stádiu, v němž se jehodemokratické zřízení teprve buduje, tak ve stádiu, v němž jedemokracie završena (ve "stabilizovaných demokratickýchsystémech").Úkolem Ústavního soudu České republiky proto bylo, vyjádřitse, zda má uvedený veřejný statek "nadčasovou povahu", a je tudížrelevantní i nyní, deset let po schválení zákona č. 451/1991 Sb.Ústavní soud především konstatuje, že odůvodněnost idey"demokracie schopné bránit se" (wehrhafte Demokratie, démocratieaapte se défendre, democracy capable of defending itself)opakovaně uznal Evropský soud ve svých rozhodnutích. Evropský soudpovažuje její realizaci za "legitimní cíl", jehož naplňovánídovoluje v přiměřených mezích státům omezit práva zaručenáv Evropské úmluvě. Současně nejednou zdůraznil, že tvůrci Evropskéúmluvy do jejího textu vědomě opomenuli právo jednotlivce na rovnýpřístup do veřejných služeb států zařadit (viz např. rozsudek vevěci Glasenapp proti Německu z r. 1986). K otázce loajality osobve státní správě a veřejných službách se Evropský soud vyjádřil vesvém rozsudku ve věci Vogt proti Německu z r. 1995, a to takto:
"Soud vychází z předpokladu, že demokratický stát je oprávněn odsvých úředníků požadovat, aby byli loajální vůči ústavnímprincipům, o něž se opírá. V tomto ohledu bere zřetel na zkušenostNěmecka v době Výmarské republiky a během hořkého období, ježnásledovalo po zhroucení tohoto režimu až do přijetí Základníhozákona v r. 1949. Německo si přálo vyloučit, aby se tytozkušenosti opakovaly, a proto založilo svůj nový stát na myšlencedemokracie schopné se bránit. Rozumí se, že uvedené okolnostidodaly na váze tomuto podstatnému pojmu a jemu odpovídajícípovinnosti politické loajality uložené úředníkům."Z obou judikátů Evropského soudu tak plyne v dané otázceněkolik závěrů:1) Prosazování idey "demokracie schopné se bránit" jelegitimním cílem zákonodárství každého demokratického státu, a tov kterékoli fázi jeho vývoje.2) Požadavek politické loajality osob ve státní správěa veřejných službách se považuje za nepochybnou součást konceptu"demokracie schopné se bránit".3) Konkrétní míra požadované loajality závisí nahistorických, politických a sociálních zkušenostech každéhoindividuálního státu i na aktuální míře ohrožení demokraciev daném státě. V těchto souvislostech Evropský soud v rozsudku vevěci Vogt konstatuje, že žádný stát v Evropě v 80. letech (v doběposuzovaných skutečností) nevyžadoval loajalitu s takovou tvrdostíjako Německo, a pozastavil se nad "absolutní povahou" tohotopožadavku v německých podmínkách, neboť německé soudy uplatňujípožadavek loajality stejně na všechny úředníky, bez ohledu najejich funkce a zařazení v hierarchické struktuře veřejnýchslužeb.K požadavku loajality státních zaměstnanců se Evropský soudovšem vyjádřil i v jiných případech, v nichž stížnost směřovalaproti konsolidovanému demokratickému státu. Ústavní soud připomínáalespoň rozsudek ve věci Pellegrin proti Francii z r. 1999,v němž Evropský soud vyslovil přesvědčení, že stát má "legitimnízájem" požadovat od zaměstnanců státu "zvláštní pouto důvěrya loajality", poněvadž tito zaměstnanci jsou svým způsobemdržiteli části jeho suverenity.Na základě svého exkurzu do judikatury Evropského soudu můžetedy Ústavní soud učinit závěr: demokratický stát, a to nejenv přechodném období po pádu totality, může vázat vstup jednotlivcedo státní správy a veřejných služeb a setrvání v nich na splněníurčitých předpokladů, zejména na splnění požadavku (politické)loajality. Prokazuje to ostatně např. i zákonodárná či soudnípraxe ve Spojených státech amerických (viz rozhodnutí Nejvyššíhosoudu USA ve věci Adler v. Board of Education.Ústavní soud přitom vychází z toho, že pojem "loajality" jetřeba vykládat - stejně jako jiné uzlové pojmy, např. nestrannostia nezávislosti soudů - dvěma komplementárními způsoby. Pojemloajality pokrývá jednak stav loajality každého jednotlivcepůsobícího ve veřejných službách, jednak stav loajality veřejnýchslužeb jako celku. Relevantní přitom není pouze to, zda jsouveřejné služby skutečně loajální, ale i, zda se jako loajální jevíveřejnosti. K tomu je třeba, aby nevznikaly o jejich loajalitěpochybnosti. Takové pochybnosti podrývají důvěru veřejnostive veřejné služby a potažmo v demokratický stát, který tyto službyztělesňují. Nedůvěryhodné veřejné služby a státní správa ve svýchdůsledcích ohrožují demokracii a demokratický stát je oprávněn seproti takovému ohrožení bránit tím, že zajistí, aby se veřejnéslužby veřejnosti jako nedůvěryhodné nemohly jevit, tím, žeeliminuje důvody k pochybnostem.Ústavní soud dále přistoupil k odpovědi na otázku, zda těsnousounáležitost jednotlivce s mocenským aparátem a represivnímisložkami totalitního státu lze považovat za projev neloajalityk demokratickému státu nebo alespoň za relevantní důvod kezpochybnění loajality v očích veřejnosti.Ústavní soud v prvé řadě upozorňuje na zák. č. 198/1993 Sb.o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu a nasvůj nález k tomuto zákonu publikovaný pod č. 14/1994 Sb. Citovanýzákon vypočítává zločiny a další srovnatelné skutečnosti, k nimždocházelo na území dnešní České republiky v období let 1948-1989,a v operativní části svého textu za ně přisuzuje plnouspoluodpovědnost těm, "kteří komunistický režim prosazovali jakofunkcionáři, organizátoři a podněcovatelé v politickéi ideologické oblasti". V preambuli konstatuje zvláštníodpovědnost předlistopadové KSČ, včetně jejího vedení i členů. Jetedy zřejmé, že těsná sounáležitost jednotlivces předlistopadovým režimem a jeho represivními složkami jeskutečností způsobilou působit nepříznivě na důvěryhodnost veřejnéfunkce, kterou tento jednotlivec v demokratickém státě zastává,neboť komunistický režim byl Parlamentem českého demokratickéhostátu označen za "zločinný, nelegitimní a zavrženíhodný".V této souvislosti Ústavní soud považuje za nepřípadnounámitku navrhovatelů, že současná Komunistická strana Čecha Moravy je "legálně působící stranou s nezanedbatelnou voličskouzákladnou". Lustrační zákonodárství svou úpravou totiž zaujímápostoj pouze k předlistopadové KSČ a pouze z kvalifikovaných foremzapojení do ní vyvozuje určité následky.Ústavní soud ČSFR ve svém nálezu z r. 1992 upozornil, želustračním zákonodárstvím disponují i jiné evropské státy,v nichž se v 80. a 90. letech rozpadl totalitní režim monopolnímoci. Vzhledem k tomu, že žádný mezinárodní soud v otázce souladulustračních zákonů s mezinárodními smlouvami dosud nerozhodl,považuje Ústavní soud za žádoucí využít ke své odpovědi na výšeuvedenou otázku jiných mezinárodních a zahraničních indikací.Společným rysem "lustračních zákonů" schválených v Evropěv průběhu 90. let je okolnost, že se soustřeďují na postavenía/nebo chování jednotlivce v době totality a vyvozují z nich proněj negativní důsledky z hlediska jeho zapojení do veřejnéhoživota v současném demokratickém státě. Takové zákony bylyschváleny ve Spolkové republice Německo (zákon o podkladech Stasiz 20. 12. 1991), v Bulharsku (zákon o dodatečných podmínkáchtýkajících se vědeckých institucí a Vysoké verifikační komisiz 9. 12. 1992), v Maďarsku (zákon o prověření pozadí osobzastávajících určité klíčové funkce z 9. 3. 1994), v Albánii (dvazákony z 22. 9. a 30. 11. 1995), v Polsku (zákon o přiznánípracovního nebo služebního poměru osob, které zastávají veřejnéfunkce v bezpečnostních složkách státu nebo spolupráce s nimiv období let 1994-1990 z 11. 4. 1997), v Rumunsku (zákono přístupu občanů ke svému osobnímu spisu vedenému Securitatea směřující k odhalení charakteru této organizace coby politicképolicie z 20. 10. 1999) a v omezené míře i v dalších státechstřední a východní Evropy. Aniž by Ústavní soud zacházel dopodrobností jednotlivých zákonů, konstatuje, že prakticky všechnyuvedené zákony považují za relevantní příslušnost osob k tajnépolicii totalitního státu nebo spolupráci s ní, některé z nich pakfunkce osob ve stranickém či státním aparátu (albánský čibulharský zákon). Parlamentní shromáždění Rady Evropy ve svérezoluci č. 1096(1996) (bod 11) zásadně připouští slučitelnostlustračních zákonů s atributy demokratického právního státu, a toza předpokladu, že jejich cílem není trestat jimi dotčené osoby,nýbrž chránit utvářející se demokracii.Ústavní soud má ve světle předchozích skutečností důvod kekonstatování, že určité chování a/nebo postavení jednotlivcev totalitním státě je všeobecně považováno z hlediska zájmůdemokratického státu za riziko pro nestrannost a důvěryhodnostjeho veřejných služeb, a má proto omezující vliv na možnostia způsoby zapojení "pozitivně lustrovaných " osob do nich.Dále si Ústavní soud položil otázku, zda určité chovánía/nebo postavení jednotlivce v bývalém totalitním státěpředstavuje z hlediska zájmů demokratického státu, jenž sekonstituoval na jeho místě, "nadčasové" či naopak jen dočasnériziko. Ústavní soud si je vědom toho, že postoje jednotlivcek demokratickému zřízení určují především jeho reálné činy. Čímdelší období od zhroucení totalitního režimu uplynulo, tím vícea důkladněji prověří postoj jedince k demokratickému státu jehokaždodenní interakce s ním a s demokratickou společností. Jinýmislovy, s postupujícím časem relativní význam postojů a postaveníosob v totalitním státě sice zajisté nemizí, určitě se všakzmenšuje. V tomto ohledu v Evropě zjevně existuje konsenz. Časovápůsobnost jednotlivých lustračních zákonů nebo individuálníchopatření na jejich základě je v Evropě obecně omezena, a to buďdočasnou platností zákona (albánského - do konce r. 2002), nebostanovením období, v němž mohou být individuální lustraceprováděny, což je podle dostupných údajů v Maďarsku do konce r.2004, v Německu do konce r. 2006, v Rumunsku do konce šestiletéexistence lustračního orgánu zřízeného na základě výše citovanéhozákona v r. 2000, tj. do r. 2006 (s možností prodlouženíParlamentem), nebo, konečně, omezením časových účinkůindividuálních lustračních opatření. Tak je tomu v Polsku, kdeúčinky příslušného rozhodnutí soudu trvají deset let. I když jeÚstavní soud přesvědčen o dočasnosti lustračního zákonodárství,konstatuje současně, že ve velké většině ostatních evropskýchstátů, které v minulém desetiletí řešily stejný problém, lustračnízákony dosud platí a jsou účinné.X.Poté, když Ústavní soud odpověděl na všechny otázky, které sivytyčil jako předběžné, přistoupil k posouzení ústavnosti zákonůč. 451/1991 Sb. a č. 279/1992 Sb., a to výlučně ve světle jejichnovel č. 422/2000 Sb. a č. 424/2000 Sb., jež jim odňaly dočasnoučasovou platnost.Ústavní soud nesdílí právní názor navrhovatelů, podle něhožveřejný zájem (veřejný statek), z jehož tehdejší existence Ústavnísoud ČSFR v r. 1992 vycházel, již pominul a pominuly i důvodyomezení základních práv a svobod, které se o existenci tohotoveřejného zájmu opíraly.Velký i malý lustrační zákon dosud chrání existující veřejnýzájem, či - jinak řečeno - sledují legitimní cíl, jímž je aktivníochrana demokratického státu před nebezpečím, jež by mu mohlypřivodit nedostatečně loajální a málo důvěryhodné veřejné služby.Oba zákony sledují svůj legitimní cíl tím, že stanoví určitépředpoklady pro výkon některých funkcí ve státních orgánecha organizacích, v Policii ČR a ve Sboru nápravné výchovy ČR.Zákonodárné opatření tohoto druhu není v současné době v Evropěvýjimkou a výslovně ho připouští např. doporučení č. (2000)6Výboru ministrů Rady Evropy, v němž zasedá i Česká republika. Totodoporučení upravuje postavení představitelů veřejné moci (publicofficials, agents publics). V preambuli doporučení se připomíná,že veřejná správa hraje v demokratických společnostech podstatnouroli a že osoby v ní podléhají zvláštním povinnostem i závazkůmz toho důvodu, že slouží státu. V bodě 4 se explicitně připouští,že pro přístup k veřejným funkcím mohou existovat jak obecné, takspecifické předpoklady, za předpokladu, že jsou stanoveny zákonem.Oba lustrační zákony stanoví zvláštní předpoklady pro přístuppouze k některým (zásadně jen řídicím či významným) funkcím vestátních či veřejných službách. I tato metoda výběru funkcí,jejichž výkon je vázán na zvláštní předpoklady, jev demokratickém státě běžná, a v České republice se uplatňujenapř. v souvislosti se zák. č. 148/1998 Sb., na který senavrhovatelé sami odvolávají.Specifické předpoklady, které lustrační zákony zavedly,reflektují postavení jednotlivce v období totalitního zřízení1948-1989. Pokud toto postavení splňuje znaky uvedenév lustračních zákonech, znemožňuje to přístup lustrovanéhojednotlivce k veřejným funkcím jimi vyjmenovaným. Těsnousounáležitost osob s totalitním režimem a jeho represivnímisložkami považuje Ústavní soud ČR ve shodě se svým československýmpředchůdcem stále za relevantní okolnost, jež může zpochybnitpolitickou loajalitu a poškodit důvěryhodnost veřejných služebdemokratického státu a potažmo ohrozit takový stát i jeho zřízení.Obdobně pohlížejí na tento aspekt minulosti svých veřejnýchzástupců a úředníků v současné době i další nově demokratickéevropské státy.Ústavní soud považuje za nepochybné, že relevance uvedenéhopředpokladu se s postupem času od pádu totalitního zřízenísnižuje, a proto pokládá lustrační zákonodárství za dočasné,stejně jako tomu je ve Spolkové republice Německo a v různýchstátech střední a východní Evropy. Klade se proto otázka, zda jsouomezení některých práv v nich zavedená dosud "nezbytnáv demokratické společnosti", jinými slovy, zda jsou tato omezeníještě přiměřená k legitimnímu cíli, který sledují.Ústavní soud při svém hodnocení vychází z toho, že lustračnípředpoklady se vztahují pouze na omezený okruh zásadně významnýchfunkcí a že naopak neomezují přístup jednotlivce k většině funkcíve státní správě a veřejných službách. Bere na vědomí i klesajícítendenci uplatňování lustračních zákonů v praxi. Jak vyplýváz vyjádření Ministerstva vnitra, které si Ústavní soud vyžádal,bylo za prvních osm měsíců r. 2001 na jejich základě vydáno zhruba5.800 osvědčení, z nichž asi 2 % byla pozitivní. V praxi tedylustrační zákony omezily v období leden - srpen 2001 přístupk vyjmenovaným veřejným funkcím přibližně 120 jednotlivcům.Ústavní soud však především konstatuje, že dosud nebylnaplněn imperativ vtělený do čl. 79 odst. 2Ústavy, podle nějž"Právní poměry státních zaměstnanců v ministerstvech a jinýchsprávních úřadech upravuje zákon". Součástí českého právního řáduse dosud nestal zákon o státní službě. Oba lustrační zákony takv omezené míře a stanovením specifického předpokladu pro působeníve státní službě suplují absenci klíčového zákona požadovanéhoÚstavou a jejich existence je tedy za daného stavu v českédemokratické společnosti nadále nezbytná. S výjimkou určitýchzákonů, např. č. 483/1991 Sb., o České televizi, č. 6/1993 Sb.o České národní bance, č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích, č.148/1998 Sb., o ochraně utajovaných skutečností, a č. 455/1991Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), regulujípřístup k voleným, jmenovaným a ustanovovaným funkcímspecifikovaným v lustračních zákonech ostatně právě jen tytolustrační zákony.Ústavní soud však nepovažuje tento současný stav zaoptimální. Zákonodárce by měl urychleně upravit předpokladypřístupu k veřejným funkcím v celém rozsahu a zakotvit v norměs takto obecnou působností osobní předpoklady přímo ve vztahuk demokratické společnosti, nikoli pouze zprostředkovaněa negativně - s odkazem na minulou přílišnou loajalituk totalitnímu státu a jeho represivním složkám. Tak je tomu např.ve Spolkové republice Německo (čl. 7§1 odst. 2Bundesbeamtengesetz). Ústavní soud v těchto souvislostechupozorňuje i na důvodovou zprávu k zákonu č. 422/2000 Sb., podleníž "by platnost současného zákona č. 451/1991 Sb. měla býtukončena až přijetím zákona o státní službě". Tento příslibdůvodové zprávy Ústavní soud vítá, přičemž schválení obecnýchpředpokladů pro přístup k veřejným funkcím považuje vzhledemk dočasné a subsidiární povaze specifických předpokladůstanovených lustračními zákony za naléhavé.Ústavní soud považuje vzhledem k argumentaci návrhu zanepochybné, že navrhovatelé nenamítali samostatně rozpors Listinou ani s mezinárodními smlouvami o lidských právechv případě novelizovaného §20 zák. č. 451/1991 Sb. a jemuodpovídajícího §10a v zák. č. 279/1992 Sb. (z působenílustračních zákonů jsou vyňati občané narození po 1. 12. 1971).Tato ustanovení totiž působnost obou zákonů zužují a jejich účeltak svým způsobem sleduje směr, který v mnohem širší (absolutní)míře sledují i sami navrhovatelé. Proto nepovažuje za potřebné sek §20 velkého lustračního zákona a k §10a malého lustračníhozákona dále vyjadřovat.XI.Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud zrušil §3 odst.1 písm. d) a §3 odst. 3 zákona č. 279/1992 Sb., o některýchdalších předpokladech pro výkon některých funkcí obsazovanýchustanovením nebo jmenováním příslušníků Policie České republikya příslušníků Sboru nápravné výchovy České republiky, ve zněnípozdějších předpisů, pro jejich rozpor s čl. 2 odst. 3 a čl. 4odst. 1 a 3 Listiny a čl. 4 Mezinárodního paktu o hospodářských,sociálních a kulturních právech, dále zrušil §3 odst. 4 a §5odst. 2 téhož zákona č. 279/1992 Sb. pro jejich rozpor s čl. 1Listiny, a zbývající část návrhu zamítl.Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.Brno 5. prosince 2001
Odlišné stanoviskosoudce JUDr. A. P. ve věci nálezu Ústavního soudu ČR sp. zn. Pl.ÚS 9/01 v části prvé enunciátu, zrušujícího některá ustanovenízák. ČNR č. 279/1992 Sb.Ve smyslu ustanovení §14 zák. č. 182/1993 Sb., ve zněnípozdějších předpisů, podávám toto své odlišné stanovisko k prvéčásti enunciátu nálezu sp. zn. Pl. ÚS 9/01, neboť nesouhlasím sezrušením v něm uvedených částí paragrafů zák. ČNR č. 279/1992 Sb.Nález v odůvodnění poukazuje na nález Ústavního soudu ČSFR č.1/1992, týkajícího se zákona č. 451/1991 Sb. Ústavní soud ČSFRv něm m.j. zdůraznil, že i ve stabilizovaných demokratickýchsystémech je součástí požadavků vyžadovaných u osob, ucházejícíchse o zaměstnání ve službách státu, ve veřejných službácha na pracovištích, která jsou z hlediska bezpečnosti a stabilitystátu považována za riziková, i splnění určitých občanskýchpředpokladů, signalizujících názorový konsensus a loajalitu státus demokratickými principy, na nichž je stát budován.Jak je správně uvedeno v nálezu, Ústavní soud ve své praxiprosazuje ideu kontinuity ochrany ústavnosti v demokratické Českérepublice, a to jako imperativ, vyplývající z ustanovení čl. 1Ústavy ČR.Rovněž tak Evropský soud ve svých nálezech uznal právojednotlivých států na omezení práv, zaručených v Evropské úmluvě,a to z důvodů ochrany demokracie. Jinak by byla demokracienaprosto bezbranná.V rozporu s takto konstatovanými závěry však Ústavní soudzrušil u obsazování některých funkcí u Policie ČR a příslušníkůSboru nápravné výchovy ČR podmínku, aby přijímané osoby nebylyvědomými spolupracovníky Státní bezpečnosti. Není pochybyo důležitosti těchto dvou útvarů pro stabilizaci a zachovánídemokracie.Nepřekvapuje proto, že nález neobsahuje přesnější zdůvodnění,proč jsou předmětná ustanovení rušena a v celku odkazuje na cit.nález Ústavního soudu ČSFR a na v jeho důsledku vzniklou právníasymetrii při srovnání se zák. ČNR č. 279/1992 Sb. Domnívám se, žejde o problém daleko důležitější. Jsou zde proti sobě postavenydvě základní hodnoty : obrana demokracie a ochrana právajednotlivců. Rozpor mezi nimi je zdánlivý. Narušením demokracie bysoučasně byla narušena základní práva a svobody člověka. Obranademokracie proto v sobě obsahuje i ochranu práv jednotlivcůa překrývá ji.K otázce hodnocení obrany demokracie, t. j. veřejného zájmu,nelze přistoupit bez přihlédnutí k dosaženému stupni rozvojedemokracie, byť by se jednalo o otázku sociální a nikoli právní.Osobně nemohu souhlasit se závěry, že došlo k dovršenídemokratického procesu v ČR. Naopak. Stále více vystupují nyní dopopředí prvky ochraňující a schvalující právní postupy v tzv.totalitním období se zjevnou nostalgií po jejich návratu. Rovněžbylo naprosto odlišné celkové klima, ve kterém Ústavní soudpřistupoval k řešení svého nálezu č. 451/91 Sb. Bylo to obdobíbudovatelské euforie, navíc motivované heslem :" My nejsme jakooni". Uplynulých deset let však prověřilo iluzornost tohotopočínání. Současnost naopak signalizuje zesilování tlaků, kteréjsou v rozporu s demokratickými postuláty. Proto nelze oba nálezyspojovat ani po stránce časové, ani ve smyslu hodnoty veřejnéhozájmu.Vědomí spolupracovníci Stb po morální stránce jsou jednouz nejhorších skupin osob, na které se vztahuje malý lustračnízákon. Jestliže ostatní agenti nebo pracovníci Stb budovalitotalitní systém a poškozovali práva občanů obecně, vědomíspolupracovníci se přímo podíleli na pronásledování konkrétníchosob a velmi často byli příčinou jejich životních tragédií.I pokud jde o osoby, které byly ke spolupráci donuceny, lze jejichpočínání pochopit, ale nikoli tolerovat ve vztahu k jejich veřejnéslužbě v Policii ČR a Vězeňském sboru ČR. Takové osoby jsounejsnáze narušitelné, neboť není u nich záruka odolání nátlaku,když již jednou neobstály.Kvalifikace vědomé spolupráce !byla v zákoně přesnědefinována a ochrana uchazečů proti nespravedlivému rozhodnutí jezaručena soudy.Otázku ochrany demokracie je tedy nutno nadřadit ochraněpráva jednotlivce. Právo jednotlivce také nemůže být bezbřehéa jeho meze ve smyslu ustanovení čl. 4 odst. 2 Listiny základníchpráv a svobod, mohou být upraveny zákonem. V případě nálezuÚstavního soudu č. Pl.ÚS 9/01 jsem neshledal žádná porušeníústavnosti, aby předmětnými stanoveními zák. ČNR č. 279/1992 Sb.musela být zrušena.
Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury
ECLI:CZ:US:2001:Pl.US.9.01
Název soudu
Ústavní soud České republiky
Spisová značka
Pl. ÚS 9/01
Paralelní citace (Sbírka zákonů)
35/2002 Sb.
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)
N 192/24 SbNU 419
Populární název
Lustrační zákony
Datum rozhodnutí
5. 12. 2001
Datum vyhlášení
5. 12. 2001
Datum podání
2. 3. 2001
Datum zpřístupnění
16. 10. 2007
Forma rozhodnutí
Nález
Typ řízení
O zrušení zákonů a jiných právních předpisů
Význam
2
Navrhovatel
SKUPINA POSLANCŮ
Dotčený orgán
Soudce zpravodaj
Malenovský Jiří
Napadený akt
zákon; 451/1991; kterým se stanoví některé další předpoklady pro výkon některých funkcí ve státních orgánech a organizacích České a Slovenské Federativní Republiky, České republiky a Slovenské republiky zákon; 279/1992; o některých dalších předpokladech pro výkon některých funkcí obsazovaných ustanovením nebo jmenováním příslušníků Policie České republiky a příslušníků Vězeňské služby České republiky zákon; 422/2000; kterým se mění zákon č. 451/1991 Sb., kterým se stanoví některé další předpoklady pro výkon některých funkcí ve státních orgánech a organizacích České a Slovenské Federativní Republiky, České republiky a Slovenské republiky, ve znění pozdějších předpisů zákon; 424/2000; kterým se mění zákon č. 279/1992 Sb., o některých dalších předpokladech pro výkon některých funkcí obsazovaných ustanovením nebo jmenováním příslušníků Policie České republiky a příslušníků Sboru nápravné výchovy České republiky, ve znění pozdějších předpisů
základní ústavní principy/princip dělby moci/"political questions" základní práva a svobody/právo podílet se na správě věcí veřejných základní práva a svobody/rovnost v právech a důstojnosti a zákaz diskriminace základní práva a svobody/právo podílet se na správě věcí veřejných /právo na přístup k jiným voleným a veřejným funkcím