ECLI:CZ:US:2002:1.US.228.01
sp. zn. I. ÚS 228/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Františka Duchoně o ústavní stížnosti V. N., zastoupeného advokátem JUDr. I. P., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24.5.2000, sp.zn. 19 Co 796/98, a proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27.9.2000, sp.zn. 28 Cdo 2215/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně v záhlaví uvedeným rozsudkem rozhodl ve věci stěžovatele (žalobce) proti žalovanému J. K. o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 1.9.1998, č.j. 4 C 105/98-91, tak, že tento rozsudek ve výroku o věci samé změnil a zamítl návrh, aby byla zrušena darovací smlouva ze dne 15.7.1965 sepsaná na Státním notářství v Prostějově pod č.j. 3 N 393/65, registrovaná dne 7.9.1965 pod č. reg. 462/66 (správně má být č. reg. 462/65 - pozn. Ústavního soudu), uzavřená mezi F. N. jako dárcem a A. H. jako obdarovanou, a to v části, kterou byly darovány blíže specifikované pozemky v k.ú. D. Ve výroku o nákladech řízení byl rozsudek soudu I. stupně změněn tak, že stěžovateli byla uložena povinnost zaplatit žalovanému na nákladech řízení částku 2.185,- Kč. Na nákladech odvolacího řízení byl stěžovatel povinen zaplatit částku 1.150,- Kč.
V odůvodnění tohoto rozsudku krajský soud uvedl, že právní posouzení věci soudem I. stupně založené na aplikaci ustanovení §8 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, nepovažuje za správné, neboť prokázaným skutkovým stavem nebyl naplněn pojem tísně. Postup dárce F. N. (otce stěžovatele) v souvislosti s převodem sporných nemovitostí není vysvětlitelný jinak než jako projev svobodné vůle vlastníka. Nebyl prokázán žádný konkrétní nátlak na F. N. ze strany JZD, národního výboru, KSČ či někoho jiného ohledně obsazení volného bytu v jeho domě; o zájmu JZD poskytovat volné byty v případě potřeby pracovníkům družstva se vědělo a hovořilo pouze v obecné rovině. Souvislost mezi případnou obavou N. vycházející z obecného povědomí v obci o způsobu využití volných bytů a mezi převodem sporných nemovitostí (zemědělských pozemků) na A. H. nebyla zjištěna. N. prý nic nebránilo v tom, aby umožnil A. H., s níž měl dobré vztahy a která neměla kde bydlet, nastěhovat se do volného bytu, aniž by na ni musel cokoli převádět. K odlišné situaci by došlo tehdy, kdyby N. někdo bránil volný byt obsadit s tím, že mu do něj přidělí někoho jiného; to však nebylo ani prokázáno ani tvrzeno. Z dokazování naopak vyplynulo, že za převáděné nemovitosti byla dohodnuta a H. N. také placena blíže neupřesněná částka v rozmezí 10.000,- až 30.000,- Kč, přičemž nebylo potvrzeno, že by šlo o peníze pouze za dům. Na základě uvedených skutečností učinil odvolací soud závěr, že v dané věci nejde o případ darování pozemků v tísni nebo o jejich bezúplatné převedení v souvislosti s uzavřením kupní smlouvy "na budovu", k níž pozemky patřily (§8 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb.).
Nejvyšší soud České republiky napadeným rozsudkem zamítl dovolání stěžovatele, jímž vytýkal odvolacímu soudu, že rozhodl na základě nesprávného právního posouzení věci (dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř.).
Nejvyšší soud v odůvodnění rozsudku konstatoval, že odvolací soud velmi podrobně vysvětlil, proč zjištěné skutečnosti nelze považovat za tíseň podle ustanovení §8 odst. 4 písm. a/ zákona č. 229/1991 Sb., přičemž se zabýval všemi námitkami, které stěžovatel v řízení vznesl. Dovolací soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat výsledky hodnocení důkazů, k nimž dospěl prvostupňový, popřípadě odvolací soud. Ke skutkovému základu projednávané věci by se mohl dovolací soud vyjádřit jen v tom případě, kdyby rozhodnutí odvolacího soudu vycházelo ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř.). O takový případ se však nejedná, neboť odvolací soud na základě skutečností zjištěných soudem prvního stupně i na základě doplněného dokazování dospěl k přesvědčení, že soud prvního stupně dospěl k nesprávnému právnímu závěru. Dále Nejvyšší soud odkázal na odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, jež pokládá za správné.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy neaplikovaly řádným způsobem a důsledně restituční předpis - zákon č. 229/1991 Sb., jestliže ve svých rozhodnutích dovodily, že se nejednalo o darování v tísni. V důsledku napadených rozhodnutí pak nemohlo dojít k nápravě křivdy, což je obecně posláním restituce. Stěžovatel je přesvědčen, že jeho otec F. N. při uzavírání předmětné darovací smlouvy ze dne 15.7.1965 v tísni jednal. Tato tíseň byla prý způsobena situací, do které se v rozhodné době postupně dostal a v níž nemohl svobodně disponovat svým nemovitým majetkem. Konkrétně měl informace o tom, že do jeho domu měli přijít na základě žádosti tehdejšího JZD, resp. MNV, nájemníci, které si tam nepřál. Dále se přesvědčil, že nemůže stavebně nakládat s nemovitostmi způsobem zaručujícím, aby v domě mohl bydlet i jeho syn s rodinou. Jednalo se o stavební úpravy směřující k rozdělení nemovitosti, resp. k vytvoření samostatných bytových jednotek; tehdejší správní orgány rozhodující o takových stavebních úpravách mu však daly najevo, že jejich realizace nepřipadá v úvahu. Toto odmítnutí stavebních úprav nespočívalo na technické či stavební argumentaci, ale bylo založeno na politickém postulátu, že není žádoucí rozdělovat zemědělskou usedlost. Svá tvrzení stěžovatel opírá o svědecké výpovědi svědků Ž., K., H. a P. obsažené ve spisech Okresního soudu v Prostějově, sp.zn. 7 C 209/93 a sp.zn. 4 C 105/98.
Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozhodnutími obecných soudů a jejich postupem došlo k porušení čl. 36 odst. 1, 2 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a k porušení čl. 90 Ústavy České republiky, neboť mu nebyla poskytnuta stanoveným způsobem soudní ochrana. Nemohlo se tak jednat o řádný a spravedlivý proces zajištěný čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen "Úmluvy"). Proto navrhuje, aby Ústavní soud rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 24.5.2000, sp.zn. 11 Co 796/98 (správně: 19 Co 796/98 - pozn. ÚS), a rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.9.2000, sp.zn. 28 Cdo 2215/2000, zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud považuje za nutné zdůraznit, že jeho úkolem je pouze ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Přestože je součástí soudní moci, upravené v hlavě čtvrté Ústavy, je vyčleněn ze soustavy obecných soudů, není jim proto ani nadřízen a nepřísluší mu zpravidla přehodnocovat jimi prováděné dokazování, pokud jím nedojde k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. Ústavní soud tedy není zásadně povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a může tak činit toliko tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Jak totiž Ústavní soud judikoval, "základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá porušení základního práva a svobody" (nález sp. zn. III. ÚS 269/99, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 17, str. 235).
V této souvislosti již Ústavní soud vícekrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 3, C. H. Beck, 1995, str. 257).
Z těchto obecnějších východisek vycházel Ústavní soud rovněž v souzené věci.
Podstatou ústavní stížnosti je polemika stěžovatele s právním závěrem Krajského soudu v Brně, jejž vyvodil ze zjištěného skutkového stavu věci; stěžovatel v zásadě jen opakuje námitky směřující do hodnocení důkazů, s nimiž se odvolací soud adekvátním způsobem vypořádal již v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu s ohledem na vymezení jeho funkce v Ústavě nepřísluší. Ústavní soud v zásadě není oprávněn zasahovat do procesu dokazování před obecnými soudy, zejména do hodnocení důkazů, pokud obecné soudy postupovaly v souladu s platnou zákonnou úpravou a přitom respektovaly hranice vyplývající ze zásady volného hodnocení důkazů tak, jak je zformulována v §132 občanského soudního řádu.
Ze spisu Okresního soudu v Prostějově, sp.zn. 4 C 105/98, Ústavní soud zjistil, že obecné soudy postupovaly při posouzení otázky, zda F. N. uzavíral spornou darovací smlouvu ve stavu tísně, zcela v souladu s procesními pravidly stanovenými občanským soudním řádem při respektování principů řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl. 36 a násl. Listiny. Stěžovateli nebyl odepřen přístup k soudu, v soudním sporu bylo zachováno rovné postavení obou stran, tedy žalobce i žalovaného, obě strany sporu mohly navrhovat a také navrhovaly důkazy, které byly provedeny. Z podrobného odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu je přitom zřejmé, které skutečnosti vzal soud za prokázány a které nikoliv, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil a které ustanovení zákona v souzené věci aplikoval. Za tohoto stavu věci Ústavní soud neshledal v právním závěru krajského soudu - že k uzavření smlouvy mezi N. a H. nedošlo na straně dárce v tísni - extrémní nesoulad (ve smyslu výše uváděné judikatury) s vykonanými skutkovými zjištěními, jenž by znamenal zásah do stěžovatelova základního práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny ve spojení s čl. 90 Ústavy.
Pokud jde o napadený rozsudek Nejvyššího soudu, nezbývá než odkázat na jeho přesvědčivou - a z ústavního hlediska plně akceptovatelnou - argumentaci, z níž je zřejmé, že dovolací soud nebyl zásadně oprávněn zkoumat výsledky hodnocení dokazování, k nimž dospěly nižší procesní soudy.
Namítal-li stěžovatel porušení též čl. 36 odst. 2 Listiny, dlužno připomenout, že jde o ustanovení garantující právo na soudní přezkum rozhodnutí orgánů veřejné správy, které nemá vztah k posuzované věci. K porušení čl. 38 odst. 1 Listiny, jenž zakotvuje právo na zákonného soudce, stěžovatel žádné konkrétní skutečnosti neuvedl ani nebyly ze soudního spisu zjištěny. Ústavní soud konečně pro úplnost dodává, že ani porušení jiného stěžovatelova ústavně zaručeného práva v posuzované věci nezjistil.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. prosince 2002
JUDr. Vladimír Klokočka
předseda senátu Ústavního soudu