ECLI:CZ:US:2002:1.US.271.01
sp. zn. I. ÚS 271/01
Usnesení
I. ÚS 271/01
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Elišky Wagnerové ve věci ústavní stížnosti Ing. S. H., zastoupeného Mgr. S. J., advokátem, proti usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 9, sp. zn. 1 Zt 209/2001, ze dne 9. 3. 2001, a usnesení Policie ČR, bývalého Obvodního úřadu vyšetřování v Praze 9, čvs: OV9-85/2001-44, ze dne 22. 2. 2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel svou ústavní stížností napadl rozhodnutí specifikovaná ve výroku tohoto usnesení, kterými byly podle §80 odst. 1 trestního řádu vráceny poškozené společnosti E., spol. s r. o., věci, a to osobní počítač s monitorem a klávesnicí, neboť jich již nebylo třeba k dalšímu řízení a nepřichází v úvahu jejich propadnutí či zabrání a není pochyb o právu této společnosti na jejich vrácení. Věci byly dle §78 odst. 1 trestního řádu vydány stěžovatelem, který byl obviněn z trestného činu krádeže dle §247 odst. 1, písm. a) a odst. 2 trestního zákona.
Uvedeného trestného činu se měl stěžovatel dopustit tím, že dne 13. 12. 2000, kolem 14:00 hod. odcizil v místě svého trvalého bydliště počítač s příslušenstvím, který zde měla jeho manželka, A. H., zapůjčený od společnosti E., spol. s r. o., na zpracování účetnictví pro tuto společnost, a poté jej odvezl na blíže nezjištěné místo, kde jej přechovával až do 16. 1. 2001, kdy jej dobrovolně vydal na výzvu vyšetřovatele. V napadeném usnesení o vrácení věci, jakož i v rozhodnutí o zamítnutí stížnosti proti němu, orgány činné v trestním řízení uvedly, že v průběhu vyšetřování bylo bezpečně zjištěno, že uvedený počítač patří do majetku společnosti E. Toto bylo prokázáno nejen výpovědí manželky obviněného a zástupkyní společnosti E., ale rovněž listinným důkazním materiálem, na základě kterého byl počítač s příslušenstvím dočasně umístěn v místě trvalého bydliště A. H. (smlouva o dočasném umístění věci movité ze dne 1. 4. 1998). Dále bylo vlastnictví společnosti doloženo doklady o nabytí věcí a seznamy evidence drobného hmotného investičního majetku společnosti .
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že v průběhu vyšetřování tvrdil a tvrdí, že předmětný počítač byl součástí společného jmění manželů H. K nabytí tohoto počítače pak došlo výměnou starého počítače, jenž byl nezpochybnitelně v jejich společném jmění, za počítač nový a následný doplatek. Tato výměna byla realizována mezi manželkou stěžovatele a společností E. a to z důvodu daňové výhodnosti. V průběhu vyšetřování podle tvrzení stěžovatele vyšlo rovněž najevo, že předmětný počítač se podstatným způsobem liší od počítače specifikovaného ve sdělení obvinění. Rozdíl spočívá v procesoru. Z vlastních prostředků pak stěžovatel zakoupil zvukovou kartu a počítačovou myš.
Stěžovatel je proto přesvědčen, že vznikly značné pochybnosti o vlastnictví předmětného počítače, a proto neměl být vydán společnosti E. Je nepochybné, že na základní součásti vydaného počítače nemá vedlejší účastník žádné nabývací doklady a ani je mít nemůže, neboť jejich vlastníkem nebyl a není. Stěžovatel je proto přesvědčen, že napadenými usneseními došlo k porušení jeho základních lidských práv a svobod, vyplývajících z čl. 2 odst. 2 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a odkazuje v tomto směru na nález Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 66/99, když se domnívá, že smyslem ustanovení §80 odst. 1 věty třetí, týkající se úschovy vydané nebo odňaté věci, je zabránit tomu, aby až do vyjasnění práva na ni s ní bylo disponováno.
Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 9 ve vyjádření k obsahu ústavní stížnosti uvedlo, že již byla podána obžaloba na Ing. H. pro stíhaný trestní čin krádeže. Policie ČR, bývalý Obvodní úřad vyšetřování Praha 9 zaslala Ústavnímu soudu úřední záznam o vyhodnocení vyšetřovacího spisu týkajícího se stěžovatele.
Společnost E., spol. s r. o., ve svém vyjádření uvedla, že se dohodla s manželkou stěžovatele na tom, že v místě jejího bydliště umístí počítač. Ing. H. se nabídla, že nákup počítače zajistí sama prostřednictvím svého manžela. Počítač byl zakoupen a dne 12. 3. 1998 uhrazen a instalován v bytě Ing. H. O zapůjčení věci byla sepsána smlouva. Tvrzení stěžovatele o výměně je nepravdivé. Společnost E. nikdy žádný počítač jako součást výměny nepřijala, ani nebyl uhrazen žádný doplatek, jak tvrdí stěžovatel. K tvrzení stěžovatele o rozdílnosti ve vybavení počítače v době nákupu a v současné době vedlejší účastník uvedl, že veškeré zásahy z jeho strany do počítače byly neoprávněné a bez vědomí majitele, tedy společnosti E.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Především je třeba konstatovat, že Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému obecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí orgánů veřejné moci, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se ani eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Ústavní soud se zabývá správností rozhodnutí orgánu veřejné moci jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před ním byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak právo na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že orgány činné v trestním řízení rozhodly nesprávně o vrácení věci. Podle ustanovení §80 odst. 1 trestího řádu, není-li věci, která byla podle §78 trestního řádu vydána, nebo podle §79 trestního řádu odňata, k dalšímu řízení třeba a nepřichází-li v úvahu její propadnutí nebo zabrání, vrátí se tomu, kdo ji vydal nebo komu byla odňata. Jestliže na ni uplatňuje právo osoba jiná, vydá se tomu, o jehož právu na věc není pochyb. Při pochybnostech se věc uloží do úschovy a osoba, která si na ni činí nárok, se upozorní, aby jej uplatnila v řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle soudní praxe pochybnosti o právu k věci ve smyslu citovaného ustanovení bývají zpravidla tehdy, když právo k věci uplatňuje další osoba, popř. více osob. Je-li tomu tak, potom nezbývá, než učinit opatření podle již citované věty třetí ustanovení §80 odst. 1 trestního řádu o uložení věci do úschovy. Ze znění této věty citovaného ustanovení vyplývá, že orgán činný v trestním řízení vyvstalé pochybnosti o právu k věci neodstraňuje prováděním samostatného dokazování zaměřeného jen na tuto otázku, které by jinak nemělo význam pro rozhodnutí ve věci samé.
V daném případě se jedná o situaci, kdy si pachatel trestného činu krádeže přisvojil cizí věc a ponechal si ji pro svou potřebu. V takovém případě se nestal jejím vlastníkem, neboť jde o jednání příčící se zákonu a dobrým mravům. Úkony týkající se užívání věci pachatelem jsou absolutně neplatné podle ustanovení §39 občanského zákoníku. Vlastnictví původního vlastníka tedy nadále trvá a věc se postupem podle ustanovení §80 odst. 1 druhé věty trestního řádu vydá tomuto původnímu vlastníku. Vzhledem k tomu, že vlastnictví k předmětnému počítači a jeho příslušenství bylo společností E. prokázáno více důkazy, a tvrzení stěžovatele se orgánům činným v trestním řízení jevilo jako účelové, byla věc vydána původnímu vlastníku. To však nebrání stěžovateli domáhat se občanskoprávní žalobou určení vlastnického práva k této věci nebo k vydání event. bezdůvodného obohacení (pokud bude prokázáno, že některé komponenty počítače a příslušenství zakoupil stěžovatel ze svých prostředků).
Na základě výše uvedeného tedy Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a mimo ústní jednání usnesením ji odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 20. května 2002
JUDr. Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu