Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 16.07.2002, sp. zn. I. ÚS 306/01 [ nález / GÜTTLER / výz-3 ], paralelní citace: N 90/27 SbNU 65 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2002:1.US.306.01

sp. zn. I. ÚS 306/01 Nález Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě o ústavní stížnosti stěžovatele H. P. V., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 1. 2001, sp. zn. 13 Co 1438/98, takto: Ústavní stížnost se zamítá. Odůvodnění: I. Okresní soud v Havlíčkově Brodě rozsudkem ze dne 7. 8. 1998, sp. zn. 12 C 296/95, ve věci stěžovatele (navrhovatele) proti odpůrci městu Opava o vydání věci rozhodl tak, že zamítl návrh, aby odpůrce stěžovateli vydal nemovitost parc. č. 3091/6, zapsanou na LV č. 1 pro k.ú. O. (dále jen "předmětná nemovitost"). V odůvodnění tohoto rozsudku dospěl okresní soud k závěru, že stěžovatel uplatnil svůj nárok dle ustanovení §5 odst. 4 ve spojení s §6 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Soud vzal za prokázáno, že stěžovatel je státním občanem České republiky a právním nástupcem předchozího vlastníka ing. B. V., jehož nemovitosti přešly do vlastnictví státu. Stěžovatel podal v zákonné lhůtě výzvu k vydání předmětné nemovitosti, které však nebylo vyhověno. Okresní soud vzal za prokázáno, že předmětná nemovitost byla během okupace v roce 1940 jako židovský majetek převedena na Německou říši a následně došlo výměrem ONV v Opavě ze dne 27. 8. 1946 k její konfiskaci podle dekretu presidenta republiky č. 108/1945 Sb. Ing. B. V. prý sice dne 16. 6. 1949 požádal o její restituci, nicméně k obnovení jeho vlastnického práva již nedošlo, neboť v odvolacím řízení (ve věci vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. Nc I 266/49) Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 31. 5. 1951 restituční řízení zastavil s poukazem na čl. II Dohody mezi ČSR a Velkou Británií ze dne 28. 9. 1949. Podle této dohody obdržel ing. B. V. (jako britský občan) finanční náhradu za své nemovitosti. "Vyplacením globální náhrady ve výši 8 mil. liber sterlingů se česká strana zprostila všech závazků vůči osobám, za jejichž majetek poskytla náhradu", což se údajně týká i majetku právního předchůdce stěžovatele. Okresní soud proto shledal, že nebyla prokázána kontinuita vlastnického práva stěžovatelova otce ing. B. V. a nadto by prý byly nároky stěžovatele v rozporu se smyslem a účelem zákona č. 87/1991 Sb. Krajský soud v Ostravě napadeným rozsudkem shora citovaný rozsudek Okresního soudu v Opavě potvrdil. V odůvodnění svého rozsudku krajský soud především uvedl, že stěžovatel není v postavení oprávněné osoby podle zákona č. 87/1991 Sb., a že předmětná nemovitost nepřešla do vlastnictví státu podle ustanovení §6 cit. zákona. Ke konfiskaci předmětné nemovitosti totiž sice došlo z důvodů rasové persekuce právního předchůdce stěžovatele ing. B. V., nicméně k obnovení vlastnického práva po ukončení války nedošlo automaticky, nýbrž teprve způsobem dle zákona č. 128/1946 Sb. Proto také ing. V. uplatnil svůj restituční nárok podle tohoto zákona a na základě jeho žádosti Okresní soud v Opavě usnesením ze dne 4. 9. 1950 (č.j. Nc I 266/49-28) rozhodl, že se zrušuje vklad vlastnického práva pro Německou říši a obnovuje se vklad vlastnického práva pro ing. B. V. Toto usnesení však nenabylo právní moci, jelikož Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 31. 5. 1951 řízení zastavil, poukázav na zmíněný čl. II. Dohody mezi ČSR a Velkou Británií ze dne 28. 9. 1949. Vlastnické právo ing. V. tedy obnoveno nebylo, stěžovatelův předchůdce uplatnil nárok na majetkovou náhradu dle Dohody mezi ČSR a Velkou Británií ze dne 28. 9. 1949 a tuto náhradu také získal. II. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že obecné soudy porušily citovanými rozsudky jeho základní právo vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 a 4 a právo na rovnost všech účastníků řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Protiústavnost citovaných rozsudků spatřuje stěžovatel zejména v tom, že shora uvedená mezinárodní dohoda nebyla publikována ve Sbírce zákonů a nestala se proto součástí platného právního řádu, jelikož před rokem 1993 nebyly mezinárodní smlouvy bezprostředně použitelné a k jejich vnitrostátní účinnosti bylo zapotřebí dalšího projevu státní vůle. Nelze prý tedy aplikovat jejich ustanovení na nároky občanů, pokud tuto možnost restituční zákon výslovně neurčuje. Takový odkaz je uveden v zákonu č. 403/1990 Sb. (§20), nikoliv však v zákonu č. 87/1991 Sb. Stěžovatel proto tvrdí, že je nutno vycházet ze smyslu zákona č. 87/1991 Sb., tzn. ze snahy o zmírnění některých majetkových a jiných křivd, k nimž došlo v rozhodném období. Stěžovatel dále uvádí, že se předmětná mezinárodní dohoda na jeho právního předchůdce vůbec nevztahovala, protože se týkala pouze fyzických osob, které byly v den podpisu této smlouvy občany Spojeného království a kolonií a které byly britskými příslušníky ve smyslu předchozí definice v den příslušného československého opatření. V daném případě se však jednalo o majetek konfiskovaný již během války a navíc prý v usnesení Okresního soudu v Opavě ze dne 4. 9. 1950 bylo výslovně uvedeno, že "restituovaná nemovitost není dotčena žádným z různých čsl. opatření dle čl. II. dohody uzavřené mezi tehdejší Československou republikou a Velkou Británií". Proto byl také restituční nárok ing. B. V. vyřízen kladně. K další dohodě mezi ČSSR a vládou Spojeného království Velké Británie a Severního Irska ze dne 29. 1. 1982 stěžovatel dodává, že se tato dohoda vztahuje na veškerý majetek dotčený některým československým opatřením odnímajícím nebo omezujícím vlastnické právo, a to opět pouze v případě, že byl vlastník britským občanem již v době zásahu a buď on nebo jeho dědic měl britské občanství ke dni účinnosti dohody (2. 2. 1982). Rovněž podmínky této dohody prý v daném případě splněny nebyly, neboť ing. B. V. zemřel v roce 1979 a stěžovatel československé státní občanství nikdy nepozbyl. Stěžovatel rovněž nesouhlasí s názorem, že nebylo pravomocně rozhodnuto o vrácení předmětné nemovitosti ing. B. V., protože Krajský soud v Ostravě shora citovaným usnesením zastavil řízení. V tomto směru stěžovatel odkazuje na právní názor Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 66/98 a tvrdí, že i kdyby byli tehdejší restituenti vzali svoje návrhy zpět a řízení by bylo zastaveno, nelze tento postup přičítat k tíži tomu, kdo v důsledku politické persekuce přišel o majetek způsobem odporujícím obecným zásadám uznávaným demokratickým světem. Proto stěžovatel navrhl, aby byl napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě jako protiústavní zrušen. K dotazu Ústavního soudu ohledně ústního jednání stěžovatel sdělil, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání. III. Stěžovatel současně s ústavní stížností podal i dovolání, které však Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 7. 11. 2001, sp. zn. 28 Cdo 1247/2001, odmítl jako nepřípustné, neboť neshledal, že by se právní názor obsažený v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu odchyloval od ustálené judikatury obecných soudů nebo že by se jednalo o judikaturu novou s možným dopadem na rozhodování obecných soudů v obdobných případech. Nejde tedy o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu ve smyslu ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. (ve znění před novelou, provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.). IV. Ústavní soud proto konstatuje, že nic nebrání projednání a rozhodnutí o ústavní stížnosti ve věci samé. K ústavní stížnosti se vyjádřili účastník řízení - Krajský soud v Ostravě a dále Okresní soud v Opavě. Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření toliko odkázal na obsah odůvodnění napadeného rozsudku a sdělil, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem. Okresní soud v Opavě zastává názor, že ústavní stížnost brojí v podstatě pouze proti způsobu hodnocení důkazů v daném případě, což však Ústavnímu soudu nepřísluší, a proto ji pokládá za návrh zjevně neopodstatněný. Vedlejší účastník řízení město Opava se svého postavení vedlejšího účastníka v řízení před Ústavním soudem vzdal. V. Ústavní soud provedl ve smyslu ustanovení §48 odst. 2 a §49 odst. 1 zákona o Ústavním soudu dokazování, a to soudním spisem Okresního soudu v Opavě zn. 12 C 296/95. Dále si vyžádal stanovisko Ministerstva financí ČR k otázce odškodnění právního předchůdce stěžovatele podle příslušných mezivládních dohod. Z vyjádření Ministerstva financí ČR ze dne 3. 6. 2002, č.j. 442/51421/02/Ris, vyplývá, že ing. B. V. uplatnil pod č. BC 1535 v rámci Dohody mezi ČSR a Velkou Británií ze dne 28. 9. 1949 - mimo jiné - též nárok na odškodnění za nemovitosti v k.ú. K. (dnes k.ú. O.), tzn. za předmětnou nemovitost. Britská náhradová komise jeho nárok uznala a vyplatila mu příslušné odškodnění. Ministerstvo financí dále odkazuje na text citované mezivládní dohody, především na jeho čl. II., podle něhož budou mít československé úřady právo zastavit jakékoli řízení, které bylo zahájeno za účelem restituce nebo uznání právního titulu k takovému majetku. Právě z tohoto důvodu prý Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 31. 5. 1951 zastavil restituční řízení, takže se zjevně nejednalo o politickou persekuci. K tomuto vyjádření připojilo Ministerstvo financí ČR kopii strany 245 seznamu odškodněných, z níž je zřejmé, že pod. č. 1535 byl popsán majetek B. V., odškodněný britskou stranou a v němž je rovněž předmětná nemovitost specifikována. VI. Ústavní soud shledal, že podstata ústavní stížnosti brojí proti skutkovému a právnímu posouzení daného případu, neboť stěžovatel v principu namítá, že obecné soudy chybně posoudily otázku vrácení předmětné nemovitosti jeho právnímu předchůdci a význam mezistátních dohod s Velkou Británií. Z rekapitulační části tohoto nálezu je zřejmé, že důvody, proč obecné soudy nevyhověly restitučnímu nároku stěžovatele (a s nimiž stěžovatel polemizuje), byly v podstatě dva. Prvním důvodem byla skutečnost, že prý nedošlo k obnovení vlastnického práva stěžovatelova právního předchůdce ing. B. V. k předmětné nemovitosti, druhým důvodem bylo jeho odškodnění podle čl. II citované Dohody mezi ČSR a Velkou Británií ze dne 28. 9. 1949. Ústavní soud - i v této věci - předesílá, že jeho úkolem je ve smyslu čl. 83 Ústavy ČR ochrana ústavnosti. Proto zásadně není oprávněn rušit napadené rozhodnutí obecného soudu toliko pro jeho případný rozpor s tzv. jednoduchým právem a zpravidla není oprávněn ani k přehodnocování dokazování, které obecný soud provedl. Stěžovatel namítá, že v souzené věci byly porušeny články 11 a 37 odst. 3 Listiny. Protože podle ustálené judikatury Ústavního soudu čl. 11 Listiny garantuje vlastnické právo již konstituované, existující a nikoliv pouhý tvrzený nárok na ně, Ústavní soud dovozuje, že tento článek v souzené věci (tzn. v restitučním řízení) aplikovatelný není. Ústavní soud se proto dále zabýval - vycházeje z toho, že není vázán odůvodněním podaného návrhu - důvodností ústavní stížností z hlediska dodržení principů spravedlivého procesu ve smyslu (především) hlavy páté Listiny, která obsahuje i namítaný čl. 37 odst. 3 Listiny, podle něhož si všichni účastníci jsou v řízení rovni. K otázce prokázání kontinuity vlastnického práva ing. B. V. k předmětné nemovitosti Ústavní soud poukazuje na svůj nález sp. zn. II. ÚS 66/98 (Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, C.H. Beck, sv. 13, str. 123 a násl.) - na který ostatně stěžovatel odkazuje - v němž judikoval, že smyslem zákona č. 87/1991 Sb. je snaha o zmírnění některých majetkových křivd, spáchaných v rozporu se zásadami demokratické společnosti. Tento zákon sám nemůže jmenovitě podchytit veškerá jednání, která vedla k tomuto porušování, a vytýčil tedy základní morální výkladový princip, který vychází ze základních lidských a občanských práv. Proto Ústavní soud v citované věci dospěl k závěru, že "pokud by za totalitního režimu nedošlo k této destrukci vlastnického práva, musel by být návrh podaný stěžovatelem na zrušení prozatímní národní správy jeho majetku vyřízen kladně", takže "stěžovateli nelze přičítat k tíži jeho zpětvzetí návrhu podle zákona č. 128/1946 Sb.". V souzené věci vycházely obecné soudy z prokázané skutečnosti, že předmětná nemovitost byla během nacistické okupace jako židovský majetek z důvodu rasové persekuce převedena na Německou říši a po osvobození došlo k její konfiskaci podle dekretu presidenta republiky č. 108/1945 Sb. Stěžovatelův právní předchůdce řádně požádal ve smyslu zákona č. 128/1946 Sb. o restituci této nemovitosti a Okresní soud v Opavě shora citovaným usnesením rozhodl, že se zrušuje vklad vlastnického práva pro Německou říši a že se obnovuje vklad vlastnického práva pro ing. B. V. Toto rozhodnutí však nenabylo právní moci, neboť Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 31. 5. 1951 restituční řízení zastavil s poukazem na příslušnou mezinárodní dohodu. Podle čl. II Dohody mezi ČSR a Velkou Británií ze dne 28. 9. 1949 "jestliže nárok britského příslušníka se vztahuje na britský majetek konfiskovaný nebo odňatý nepřítelem v době od 17. září 1938 do 9. května 1945 a potom (je) dotčený jedním z různých československých opatření, spadá tento nárok pod ustanovení této dohody, i když nedošlo k restituci nebo uznání jeho majetkoprávního titulu ze strany československých úřadů před účinností této dohody. V důsledku toho československé úřady budou mít právo zastavit jakékoli řízení, které snad bylo zahájeno za účelem restituce nebo uznání právního titulu k takovému majetku." V daném případě je zřejmé, že příslušným "československým opatřením" (ve smyslu shora uvedeném) byla aplikace dekretu presidenta republiky č. 108/1945 Sb. Stěžovatelův právní předchůdce ing. B. V. se podle obsahu spisu stal britským občanem až dne 8. 4. 1948 (viz např. odůvodnění cit. rozsudku okresního soudu, č.l. 37), tedy sice ještě před uzavřením zmiňované Dohody z roku 1949, nicméně až po účinnosti citovaného dekretu. Jak však vyplývá z citovaného přípisu Ministerstva financí ČR a ze seznamu odškodněných osob, stěžovatelův právní předchůdce byl britskou stranou reálně odškodněn za konfiskaci předmětné nemovitosti podle mezivládní dohody z roku 1949. Důvod zastavení restitučního řízení v roce 1951 - spočívající v existenci citované Dohody z roku 1949 - tedy byl materiálně naplněn, jelikož k odškodnění ing. B. V. na základě mezivládní dohody fakticky došlo. Jinými slovy řečeno: Ústavní soud nepovažuje za relevantní argumentaci stěžovatele, že na jeho právního předchůdce citované mezivládní dohody nedopadaly (a že proto byla porušena základní práva stěžovatele), neboť - i kdyby tomu tak bylo - v této konkrétní souzené věci smysl restitučních zákonů naplněn byl, neboť britská strana ing. B. V. skutečně odškodnila. V této souvislosti Ústavní soud odkazuje na svůj dřívější právní názor - byť vyslovený toliko ve vztahu k Dohodě mezi vládou ČSSR a Kanady (usnesení sp. zn. III. ÚS 102/01, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 22, str. 365) - podle něhož na základě náhrady vyplacené kanadské vládě mající za následek plné a konečné vypořádání kanadských nároků vůči čs. státu a jeho občanům "nelze pod aspekty ústavně zaručených základních práv a svobod nic namítat proti názoru Nejvyššího soudu, dle něhož o majetkové křivdě nelze uvažovat, pokud byl nárok uspokojen jiným způsobem, a to především z toho důvodu, že tím došlo k naplnění účelu zákona č. 87/1991 Sb.". Ústavní soud - který ve své rozhodovací činnosti upřednostňuje materiální (a nikoliv formální) pojetí právního státu a interpretaci právních norem z hlediska jejich účelu a smyslu - tedy připouští, že není v rozporu se smyslem zákona č. 87/1991 Sb., jestliže ke zmírnění některých majetkových křivd došlo jinou formou než prostřednictvím citovaného zákona, jelikož účelem restitučních předpisů bylo pouze zmírnění některých majetkových křivd, k nimž v rozhodném období došlo. Jestliže tedy ke zmírnění těchto křivd právního předchůdce stěžovatele již došlo jiným způsobem, a to na základě mezivládní dohody, nelze ve vyloučení uplatněného restitučního nároku z režimu zákona č. 87/1991 Sb. spatřovat rysy protiústavnosti. Ústavní soud konstatuje, že pokud obecné soudy zamítly restituční nárok stěžovatele, neboť shledaly, že (poznámka pod čarou č. 1) nebyla prokázána kontinuita vlastnického práva právního předchůdce stěžovatele a že tento již byl řádně odškodněn podle mezivládní dohody, postupovaly ústavně konformně. Jejich právní závěry totiž odpovídají skutkovým zjištěním, nejsou s nimi v extrémním rozporu a nedošlo jimi proto k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. Za daných okolností je zřejmé, že ústavní stížnost brojící proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 1. 2001, sp. zn. 13 Co 1438/98, není důvodná a proto ji Ústavní soud zamítl. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 16. července 2002 --------------- 1) V souzené věci je totiž zřejmé, že bezprostředním důvodem, pro který v případě právního předchůdce stěžovatele nedošlo k obnovení vlastnického práva po roce 1945, nebyl nástup komunistické totality, ale odškodnění poukazující na citovanou mezivládní dohodu z roku 1949. Jedná se proto o odchylnou právní a skutkovou situaci než ve věci sp. zn. II. ÚS 66/98, která je na str. 4 tohoto nálezu zmíněna.)