ECLI:CZ:US:2002:1.US.306.02
sp. zn. I. ÚS 306/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne senátem ve složení předseda JUDr. Vladimír Klokočka a soudci JUDr. František Duchoň a JUDr. Vojen Güttler ve věci ústavní stížnosti stěžovatele ing. M. J., zastoupeného advokátem JUDr. J. N. proti usnesení Okresního soudu ve Zlíně ze dne 13. 11. 2000, sp. zn. 7 C 291/94, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. 6. 2001, sp. zn. 13 Co 17/2001, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 2200/2001, proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 14. 1. 1985, sp. zn. 9 C 471/84, a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 4. 1985, sp. zn. 16 Co 91/85, takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
I.
Okresní soud ve Zlíně v záhlaví označeným usnesením ve věci stěžovatele (žalobce) proti žalované společnosti C. s. i., a.s., o zaplacení částky 1.308.211 Kč s příslušenstvím rozhodl, že (I.) v přerušeném řízení o náhradu mzdy, vedeném pod sp. zn. 7 C 291/94, se pokračuje, (II.) řízení se ohledně částky 10.215 Kč zastavuje, (III.) řízení se ohledně částky 351.617,58 Kč náhrady mzdy za dobu od 1. 7. 1977 do 13. 5. 1985 zastavuje, (IV.) nepřipouští se rozšíření žaloby ze dne 22. 11. 1999 v části, ve které se stěžovatel domáhá náhrady mzdy za období od 22. 6. 1973 do 13. 5. 1985 ve výši 518.107,68 Kč a (V.) připouští se rozšíření žaloby ze dne 23. 11. 1999 v části, ve které se stěžovatel domáhá náhrady mzdy ve výši 779.888,32 Kč.
V odůvodnění tohoto rozsudku okresní soud především konstatoval, že se stěžovatel domáhá náhrady mzdy z titulu neplatného rozvázání pracovního poměru, k němuž došlo - ze strany právního předchůdce žalovaného - okamžitým zrušením, provedeným dne 22. 6. 1973. Usnesením Okresního soudu ve Zlíně ze dne 22. 6. 1995, sp. zn. 7 C 291/94, bylo řízení o náhradu mzdy přerušeno do pravomocného ukončení sporu sp. zn. 7 C 141/95, vedeného u stejného soudu, v němž byla řešena otázka platnosti předmětného rozvázání pracovního poměru. Okresní soud ve Zlíně v této věci rozsudkem ze dne 4. 4. 1996 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 19. 5. 1999, sp. zn. 15 Co 418/96, rozhodl, že okamžité zrušení pracovního poměru stěžovatele ze dne 22. 6. 1973 je neplatné. Proto okresní soud rozhodl, že se v přerušeném řízení o náhradu mzdy pokračuje.
K nárokované částce 10.215 Kč, kterou stěžovatel uplatnil jako náklady vynaložené na bránění jeho práva, okresní soud uvedl, že tuto částku stěžovatel nijak nespecifikoval a protože příslušné podání neupravil a nedoplnil ani na výzvu soudu, soud v této části řízení zastavil.
Okresní soud dále konstatoval, že pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 14. 1. 1985, sp. zn. 9 C 471/84, byl zamítnut stěžovatelův návrh na náhradu mzdy ve výši 166.490 Kč, což představovalo náhradu mzdy za 10 dnů v červnu 1973 a za období od června 1973 - červen 1977. Jestliže pak stěžovatel podáním ze dne 29. 11. 1993 uplatnil nárok na náhradu mzdy ve výši 769.782 Kč za období červenec 1977 - konec roku 1990 a podáním ze dne 23. 11. 1993, (označeným jako upřesnění a doplnění žalobního návrhu ze dne 29. 11. 1993), se domáhal zaplacení částky 1.297.996 Kč za období 22. 6. 1973 - 31. 12. 1990, je zřejmé, že o nároku stěžovatele ve vztahu k období od 22. 6. 1973 do 13. 5. 1985 (právní moc citovaného rozsudku Okresního soudu v Olomouci) bylo již pravomocně rozhodnuto, takže je dána procesní překážka rei iudicatae a řízení muselo být ohledně částky 351.617,58 Kč zastaveno. (Tato částka představuje náhradu mzdy za období červenec - prosinec 1977 v celkové výši 22.344 Kč, za období leden 1978 - prosinec 1984 částku 312.816 Kč, za období leden - duben 1985 částku 14.896 Kč a za 13 dnů z měsíce května 1985 částku 1.561,68 Kč.)
Okresní soud konečně uvedl, že stěžovatel svým podáním ze dne 23. 11. 1999 otevřel požadavek na náhradu mzdy za celé období od 22. 6. 1973 do 31. 12. 1990. Protože se v daném případě jednalo o rozšíření návrhu, soud tuto změnu žaloby nepřipustil ve vztahu k období, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto (22. 6. 1973 - 13. 5. 1985), tedy ohledně částky 518.107,68 Kč, a naopak změnu návrhu připustil ve vztahu k období 14. 5. 1985 - 31. 12. 1990, tedy ohledně částky 779.888,32 Kč.
Krajský soud v Brně napadeným usnesením zrušil citované usnesení okresního soudu ve výroku II. a v tomto rozsahu věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Ve výroku III. usnesení okresního soudu potvrdil a odvolání do výroku IV. odmítl.
V odůvodnění tohoto usnesení krajský soud zejména uvedl, že návrh na zahájení řízení ohledně částky 10.215 Kč (bod II. napadeného usnesení) sice nebyl zformulován zcela precizně, nicméně je z jeho celkového kontextu a z doplnění patrno, čeho se stěžovatel domáhal. Proto v této části nemělo být řízení zastaveno.
Ve vztahu k napadenému bodu III. usnesení okresního soudu se však krajský soud s jeho právními závěry ztotožnil. Shodně s ním konstatoval, že o mzdových nárocích za dobu od 1. 7. 1977 do 13. 5. 1985 bylo již pravomocně rozhodnuto, a to rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 14. 1. 1985, č.j. 9 C 471/84-51, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 4. 1985, č.j. 16 Co 91/85-64, který nabyl právní moci dnem 13. 5. 1985. Krajský soud dále poukázal na to, že povolením obnovy řízení ve věci určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru se automaticky nestala neplatnými všechna navazující rozhodnutí, jež se původně zahájeného sporu týkala. Mzdový nárok stěžovatele byl sice totiž zpočátku projednáván ve spojení se sporem o neplatnost rozvázání pracovního poměru, nicméně usnesením Okresního soudu v Gottwaldově ze dne 27. 6. 1977 (sp. zn. 7 C 203/76) byl vyloučen k samostatnému řízení a sdílel poté samostatný osud; stěžovatel však nevyužil možnosti domáhat se cestou mimořádného opravného prostředku svých nároků mzdových. Proto prý okresní soud správně konstatoval, že vyhovění stěžovatelovu návrhu na určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru nemělo bez dalšího za následek též zrušení pravomocných zamítavých rozhodnutí ohledně mzdových nároků stěžovatele a nemohlo tak zhojit překážku věci již rozsouzené.
Ve vztahu k napadenému výroku IV. usnesení okresního soudu krajský soud konečně uvedl, že se v daném případě jednalo o změnu návrhu ve smyslu ustanovení §95 o.s.ř., leč však proti usnesení, kterým byla nebo nebyla připuštěna změna návrhu, není odvolání přípustné [§202 odst. 2 písm. f) o.s.ř.].
Nejvyšší soud ČR shora označeným usnesením zamítl dovolání stěžovatele proti výroku citovaného usnesení Krajského soudu v Brně, kterým bylo odmítnuto odvolání stěžovatele proti výroku usnesení soudu prvního stupně, jímž nebylo připuštěno rozšíření žaloby v části, ve které se stěžovatel domáhal náhrady mzdy za období od 22. 6. 1973 do 13. 5. 1985 ve výši 518.107,68 Kč, jinak jeho dovolání odmítl.
Nejvyšší soud vycházel z toho, že přípustnost dovolání dle §238a odst. 1 písm. e) o.s.ř. (poznámka: ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.) je dána toliko proti výroku usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání proti výroku usnesení soudu prvního stupně, jímž nebylo připuštěno rozšíření žaloby o náhradu mzdy za období od 22. 6. 1973 do 13. 5. 1985 ve výši 518.107,68 Kč. Protože však dle ustanovení §202 odst. 2 písm. f) o.s.ř. není přípustné odvolání proti usnesení, jímž byla nebo nebyla připuštěna změna návrhu, a jelikož soud I. stupně v této části výroku rozšíření žaloby nepřipustil, rozhodl odvolací soud správně, jestliže odvolání směřující proti takovému výroku odmítl. V tomto rozsahu proto Nejvyšší soud dovolání jako nedůvodné zamítl.
V ostatních částech dovolání (tj. ohledně výroku výroku odvolacího soudu, jímž bylo usnesení okresního soudu potvrzeno ve výroku, kterým bylo řízení o náhradu mzdy ve výši 351.617,58 Kč zastaveno, a ohledně výroku, kterým bylo usnesení okresního soudu zrušeno) bylo dovolání pro nepřípustnost odmítnuto.
Stěžovatel v ústavní stížnosti ze dne 30. 5. 2002, doplněné přípisy ze dne 31. 5. 2002, 13. 6. 2002 a 7. 10. 2002, v podstatě uvádí, že částka 351.617,58 Kč uvedená ve výroku III. usnesení okresního soudu je nesprávná, stejně jako částka obsažená ve výroku IV. Pokud by částka v bodě III. byla vyjádřena správně (tedy nižší), projevilo by se to prý v bodě V. vyšší částkou než uvedených 779.888,32 Kč. Stěžovatel poukazuje na údajnou šikanu ze strany svého dřívějšího zaměstnavatele (právní předchůdce žalovaného) a tvrdí, že obecné soudy porušily jeho základní právo, zakotvené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel tvrdí, že napadená rozhodnutí vycházela z rozhodnutí Okresního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, které označuje za nezákonná a totalitní. V napadeném usnesení se prý navíc Okresní soud ve Zlíně dopustil značných chyb, a to rozdělením původně žalované částky na tři částky, byť i jejich prostý součet je zmatečný. Protiústavnost napadených rozhodnutí spatřuje stěžovatel rovněž v nepřiměřené délce soudního řízení. Stěžovatel konečně upozorňuje na rozhodnutí o obnově řízení "ve směru neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru a současně také o náhradě ušlé mzdy".
Proto stěžovatel navrhl, aby byla napadená usnesení Okresního soudu ve Zlíně a Krajského soudu v Brně zrušena a aby bylo těmto soudům zakázáno pokračovat v průtazích v řízení; trvá na ústním jednání před Ústavním soudem a s ohledem na svůj špatný zdravotní stav žádá přednostní projednání a rozhodnutí věci. Stěžovatel v doplnění ústavní stížnosti ze dne 13. 6. 2002 konečně navrhl, aby byly rovněž zrušeny rozsudek Okresního soudu v Olomouci z roku 1985 a na něj navazující rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě.
II.
1) Ústavní soud v první řadě konstatuje, že v řízení o ústavní stížnosti může přistoupit k meritornímu projednání návrhu až poté, co zjistí splnění všech proceních zákonem stanovených náležitostí a podmínek. Proto se nejprve zaměřil na posouzení procesních aspektů podaného návrhu.
V tomto směru Ústavní soud především shledal, že stěžovatel v doplnění ústavní stížnosti ze dne 13. 6. 2002 navrhuje zrušit shora označené rozsudky Okresního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě z roku 1985. Tato část návrhu je však zjevně podána po lhůtě stanovené k podání návrhu zákonem o Ústavním soudu, podle jehož ustanovení §72 odst. 2 je nutno ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů ode dne doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva připouští. Proto se Ústavní soud nemohl touto částí ústavní stížnosti meritorně zabývat a musel ji odmítnout pro opožděnost [ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
2) a) Ústavní soud se proto dále věnoval pouze té části ústavní stížnosti, brojící proti citovaným usnesením Okresního soudu ve Zlíně, Krajského soudu v Brně a Nejvyššího soudu ČR. Protože stěžovatel nespecifikoval, které části těchto usnesení napadá, lze dovozovat, že napadá všechna tato usnesení jako celek.
Ústavní soud však zároveň shledal, že výrok napadeného rozsudku Okresního soudu ve Zlíně sestává z pěti relativně samostatných částí (podrobně viz rekapitulační část tohoto usnesení), přičemž však stěžovatel byl oprávněn odvoláním napadnout toliko výroky označené I., II. a III, byť ve skutečnosti napadl výroky II., III. a IV. (čl. 202). Z napadeného rozsudku Krajského soudu v Brně dále vyplývá, že ohledně výrokové části II. soudu prvého stupně odvolací soud vyhověl odvolání stěžovatele, tuto část usnesení zrušil a rozhodl, že se v tomto rozsahu věc vrací okresnímu soudu k dalšímu řízení a rozhodnutí.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud dospívá k závěru, že pokud stěžovatel ústavní stížností napadá též výrokové části IV. a V. citovaného usnesení Okresního soudu ve Zlíně, jedná se zjevně rovněž o opožděný návrh, podaný až po marném uplynutí 60-denní lhůty k podání ústavní stížnosti. Pokud totiž proti zmiňovaným částem usnesení soudu I. stupně nebylo přípustné odvolání - jak správně uvedl v poučení o opravných prostředcích, které je součástí napadeného usnesení, Okresní soud ve Zlíně (č.l. 188) - začala lhůta k podání ústavní stížnosti běžet již dnem doručení tohoto usnesení právnímu zástupci stěžovatele, tedy dnem 23. 11. 2000. Ústavní stížnost však byla podána k poštovní přepravě až dne 30. 5. 2002. Proto musel Ústavní soud i tuto část ústavní stížnosti ve smyslu výše citovaného ustanovení zákona č. 182/1993 Sb. pro opožděnost odmítnout.
K výrokové části II. usnesení soudu prvého stupně Ústavní soud konstatuje, že v této části řízení neskončilo, neboť krajský soud vyhověl odvolání stěžovatele a tuto část usnesení okresního soudu zrušil. Tato část ústavní stížnosti proto nesplňuje podmínku, stanovenou zákonem o Ústavním soudu, spočívající v předchozím vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně stěžovatelova práva (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). Proto Ústavní soud tuto část ústavní stížnosti odmítl jako návrh nepřípustný [ustanovení §43 odst. 1 písm. e) citovaného zákona].
K bodu I. výrokové části usnesení okresního soudu Ústavní soud zdůrazňuje, že v tomto rozsahu se rozhodnutí týká výhradně vedení soudního řízení, neboť v něm okresní soud konstatoval, že v předmětném řízení o náhradu mzdy se pokračuje. Proti této části rozhodnutí proto nebylo odvolání přípustné [§202 odst. 1 písm. f) o.s.ř.], byť okresní soud v poučení o opravných prostředcích chybně uvedl, že proti tomuto výroku lze podat odvolání. Stěžovatel však s touto výrokovou částí ve skutečnosti nepolemizuje, a ani z objektivního hlediska v ní nemůže Ústavní soud již z povahy věci spatřovat zásah do jeho základních práv nebo svobod ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR. Tuto část ústavní stížnosti proto Ústavní soud z důvodu zjevné neopodstatněnosti odmítl.
Ústavní soud dále uvádí, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Před jejím podáním je proto nutné vyčerpat všechny ostatní procesní prostředky k ochraně práv, které právní řád České republiky připouští. Z konstantní judikatury Ústavního soudu přitom vyplývá, že dovolání představuje poslední procesní prostředek k ochraně práv stěžovatelů ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu jen tehdy, jestliže je přípustné.
V souzené věci Nejvyšší soud shledal podané dovolání přípustným pouze v té části výroku odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení okresního soudu ve výrokové části IV. Ostatní část dovolání Nejvyšší soud neshledal přípustnou, zejména proto, že si stěžovatel před odvolacím soudem pro podání dovolání dle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. nevytvořil procesní prostor (tzn. nenavrhl vyslovení přípustnosti dovolání). Za těchto okolností Ústavní soud dospívá k závěru, že rovněž ve vztahu k výrokové části III. usnesení okresního soudu, potvrzené napadeným usnesením krajského soudu, se jedná o návrh podaný po lhůtě stanovené k jeho podání zákonem. To proto, že za situace, kdy nebylo zřejmé, zda je podané dovolání přípustné, měl stěžovatel z důvodu procesní jistoty podat proti citovaným rozhodnutím okresního a krajského soudu (současně již s dovoláním) též ústavní stížnost. Protože tak neučinil, musel tuto část ústavní stížnosti (podané na poštu dne 30. 5. 2002) rovněž z důvodu opožděnosti odmítnout.
b) Ústavní soud se tedy mohl meritorně zabývat pouze napadeným usnesením Nejvyššího soudu.
V tomto směru odkazuje Ústavní soud na svoji ustálenou judikaturu, podle níž je především v dispozici samotného Nejvyššího soudu posoudit otázku přípustnosti dovolání. Ústavní soud v této otázce respektuje princip minimalizace zásahů do judikativní činnosti Nejvyššího soudu, takže jeho ingerence je dána toliko v případě extrémního excesu, spočívajícího kupř. ve zjevném nerespektování kogentních ustanovení jednoduchého práva. Protože se však v souzené věci o tento případ nejedná - a netvrdí to ostatně ani sám stěžovatel - shledal Ústavní soud ústavní stížnost směřující proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu zjevně neopodstatněnou.
3) Jestliže stěžovatel zpochybňuje právní závěry obecných soudů potud, že nepřipustily změnu žaloby ve vztahu k období, u něhož shledaly překážku rei iudicatae (22. 6. 1973 -13. 5. 1985), nezbývá Ústavnímu soudu než uvést, že v daném případě obecné soudy aplikovaly jednoduché právo, a to ústavně konformním způsobem. Jinak řečeno, Ústavní soud neshledal důvod zpochybňovat právní závěr, že vyhovění návrhu na obnovu řízení ve věci zrušení pracovního poměru neznamená automaticky zrušení pravomocných rozhodnutí ohledně mzdových nároků stěžovatele; o obou těchto otázkách bylo rozhodováno v rámci samostatných řízení a samostatnými rozhodnutími. Argumentace stěžovatele tedy ve skutečnosti směřuje nikoliv proti údajnému porušení jeho základních práv, nýbrž toliko proti neúspěchu v soudním řízení, což však přirozeně ústavní ochrany nepožívá.
4) Jako obiter dictum Ústavní soud dodává, že i když se stěžovatel domnívá, že rozhodnutí obecných soudů z roku 1985 jsou totalitní, je nutno nejprve dosáhnout jejich zrušení prostřednictvím mimořádného opravného prostředku a teprve poté uplatňovat svoje případné nároky na náhradu mzdy. V oblasti právního řádu a individuálních právních aktů totiž bylo po roce 1989 zvoleno řešení formální právní kontinuity, byť přirozeně s intenzivní snahou státu o nápravu škod, způsobených totalitním režimem.
5) Konečně k námitkám ohledně průtahů v soudním řízení Ústavní soud uvádí, že souzená věc představuje procesně velmi komplikovanou záležitost, neboť se v podstatě jedná nikoliv o jediné, nýbrž o několik soudních řízení. Přitom je třeba vycházet ze skutečnosti, že původní řízení o náhradě mzdy bylo pravomocně ukončeno již v roce 1985 (podrobněji viz výše). Jestliže proto stěžovatel spatřuje ve způsobu vedení soudního řízení průtahy, nelze přičítat současným obecným soudům za vinu jednání, k nimž došlo za minulého režimu a která jsou v daném případě napravována teprve v rámci uplatnění mimořádného opravného prostředku. Pokud by proto Ústavní soud za dané procesní situace (tzn. za situace, kdy obecné soudy rozhodly o pokračování v přerušeném řízení) zakázal obecným soudům pokračovat v porušování ústavně zaručeného základního práva stěžovatele na to, aby bylo ve věci rozhodováno bez zbytečných průtahů, zjevně by takovýto výrok postrádal racionální základ. Rovněž tuto část ústavní stížnosti proto Ústavní soud shledal zjevně neopodstatněnou.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost zčásti jako opožděný návrh, zčásti jako návrh nepřípustný a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení §43 odst. 1 písm. b), e) a odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. prosince 2002
JUDr. Vladimír Klokočka předseda senátu