ECLI:CZ:US:2002:1.US.333.02
sp. zn. I. ÚS 333/02
Usnesení
I. ÚS 333/02
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky J. T., zastoupené JUDr. E. Z., advokátkou, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2002, sp. zn. 26 Cdo 2536/2000, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. 3. 2000, sp. zn. 28 Co 776/99, a rozsudku Okresního soudu v Rakovníku ze dne 18. 10. 1999, sp. zn. 6 C 292/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dne 11. 6. 2002 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost stěžovatelky, směřující s odvoláním na tvrzené porušení čl. 1, čl. 4 odszt. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 90 Ústavy proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. 3. 2000, sp. zn. 28 Co 776/99, a rozsudku Okresního soudu v Rakovníku ze dne 18. 10. 1999, sp. zn. 6 C 292/99. Citovaným rozsudkem okresního soudu byla stěžovatelce uložena povinnost vyklidit byt s příslušenstvím v přízemí domu čp. 330 na stavební parcele č. 895 v J. a vyklizený předat navrhovateli v daném právním sporu, společnosti P., s. r. o., do 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. Krajský soud k odvolání stěžovatelky změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že stěžovatelka je povinna předmětný byt vyklidit do 3 měsíců od právní moci tohoto rozsudku a v dalším rozhodnutí okresního soudu potvrdil. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky usnesením ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 26 Cdo 2536/2000, odmítl. Stěžovatelka podáním ze dne 6. 11. 2002 rozšířila původní petit návrhem na zrušení i tohoto rozhodnutí
Stěžovatelka v odůvodnění ústavní stížnosti uvedla, že předmětný byt užívala spolu se svým manželem Ing. L.T. na základě nájemní smlouvy ze dne 1. 9. 1994, kterou se jmenovaným uzavřel jeho zaměstnavatel - společnost P., s. r. o., s tím, že doba nájmu byla ohraničena na dobu trvání jeho zaměstnaneckého poměru u pronajímatele. Podle názoru stěžovatelky byl tento byt bytem služebním, tak, jak i pronajímatel dne 13. 1. 1995 písemně sdělil OÚ J., s tím, že uvedl, že předmětný byt byl Ing. T. přidělen z důvodu zajištění plynulého chodu společnosti P., s. r. o. Stěžovatelka dále uvedla, že zaměstnanecký poměr jejího manžela byl ukončen ke dni 10. 4. 1996 a jejich manželství bylo pravomocně rozvedeno ke dni 4. 7. 1996.
Na základě ukončení zaměstnaneckého poměru podal žalobce v předmětné věci, společnost P., s. r. o., dne 24. 11. 1997 u Okresního soudu v Rakovníku žalobu o vyklizení předmětného bytu s tím, že nájemní poměr skončil ke dni 10. 4. 1996, a byt je tedy užíván bez právního důvodu. Stěžovatelka po rozvodu bydlela se svou nezletilou dcerou v Praze u rodičů, kde nezletilá rovněž chodila do školy. Tvrzení, že v Praze bydlela pouze proto, než se situace po rozvodu uklidní, jakož i skutečnost, že se k 1. 9. 1999 (po dvou letech) vrátila zpět do J., považoval okresní soud pouze za účelové jednání s ohledem na podanou žalobu a rozhodl dne 18. 3. 1998 pod sp. zn. 7 C 769/97 tak, že uložil stěžovatelce a vedlejšímu účastníkovi č. 1 povinnost byt vyklidit do 3 dnů od právní moci rozhodnutí. Na základě odvolání rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 9. 1998, sp. zn. 28 Co 451/98, tak, že žaloba byla zamítnuta. Odvolací soud vzal za prokázáno, že předmětná nájemní smlouva byla uzavřena na dobu určitou, a proto skončením pracovního poměru Ing. T. dne 10. 4. 1996, skončil i nájem předmětného bytu. Jestliže však pronajímatel do 30 dnů nepodal soudu návrh na vyklizení bytu, došlo k prolongaci nájmu.
Stěžovatelka ve své stížnosti dále konstatovala, že dne 3. 5. 1999 byla podána nová žaloba na vyklizení předmětného bytu. Okresní soud v Rakovníku rozsudkem ze dne 18. 10. 1999, sp. zn. 6C 292/99, rozhodl tak, že, jak výše uvedeno, uložil byt vyklidit a předat žalobci do 30 dnů od právní moci rozhodnutí. V předmětném řízení dospěl okresní soud mj. k závěru, že nájemní smlouva byla zřetelně uzavřena na dobu určitou (totiž na dobu zaměstnaneckého poměru bývalého manžela stěžovatelky u pronajímatele) a že byt není bytem služebním. Dále uvedl, že i pokud by šlo o služební byt, nevztahovalo by se na tento případ ustanovení §713 odst. 1 občanského zákoníku. Soud konstatoval, že citované ustanovení se vztahuje na případy tzv. odvozeného práva bydlení, a stěžovatelka dnem 4. 7. 1996, kdy bylo její manželství pravomocně rozvedeno, toto odvozené právo bydlení ztratila. Krajský soud v Praze stěžovatelkou napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v části, týkající se povinnosti předmětný byt vyklidit a změnil pouze lhůtu k vyklizení tak, že uložil stěžovatelce a jejímu bývalému manželovi byt vyklidit do 3 měsíců od právní moci rozsudku.
Stěžovatelka je toho názoru, že v daném případě se jednalo o nájem služebního bytu a bylo na místě aplikovat ust. §713 občanského zákoníku. Především však uvedla, že považuje za nesprávné právní závěry soudů, že nájemní smlouva byla uzavřena na dobu určitou, což podpořila poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1574/96, podle kterého smlouvou o nájmu bytu, uzavřenou na dobu trvání pracovního poměru nájemce, který byl sjednán na dobu neurčitou, se nezakládá nájem na dobu určitou. Podáním, které Ústavní soud obdržel dne 5. 8. 2002, stěžovatelka ústavní stížnost doplnila a požádala o odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí. Uvedla, že prý byt nikdy trvale neopustila a trávila tam údajně veškeré prázdniny a víkendy, přestože zde podle jejího tvrzení docházelo k násilí ze strany jejího bývalého manžela.
Krajský soud v Praze jako účastník řízení před Ústavním soudem ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a zdůraznil zejména, že sporná nájemní smlouva byla uzavřena na dobu určitou.
II.
Ústavní soud se vždy nejdříve musí zabývat otázkou, zda podaný návrh splňuje všechny formální náležitosti, požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Podle ust. §72 odst. 2 citovaného zákona je nutno ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů ode dne doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti výslovně uvedla, že již dříve podala v této věci dovolání. S ohledem na tuto skutečnost Ústavní soud odmítl tehdy ústavní stížnost (sp. zn. I. ÚS 331/2000), aby vyčkal rozhodnutí o procesním prostředku dovolání a zabránil tak nežádoucímu stavu dvou současně probíhajících jednání v téže věci. Tím dal současně stěžovatelce najevo, že chápe její již dříve podané dovolání jako poslední v řadě prostředků, které k ochraně svých práv použila. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. 3. 2000, sp. zn. 28 Co 776/99, bylo pak usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 26 Cdo 2536/2000, odmítnuto jako nepřípustné.
Za těchto okolností Ústavní soud - vědom si své úlohy soudního orgánu ochrany ústavnosti - vycházel z principu materiálního právního státu a následnou ústavní stížnost neodmítl jako opožděně podanou a přijal ji k meritornímu přezkumu s poukazem na §75 zákona o Ústavním soudu, dle něhož je ústavní stížnost nepřípustná, pokud stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení. Je zřejmé, že pokud by Ústavní soud ústavní stížnost odmítl, uvedl by stěžovatelku fakticky do situace, kdy by jí byl znemožněn přístup k tomuto soudu. Pokud totiž první stížnost ve stejné věci odmítl jako nepřípustnou s odkazem na to, že je třeba vyčkat rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání, došlo by ke zjevnému "denegatio iustitiae". Ústavní soud zde rovněž odkazuje na své usnesení ze dne 28. 3. 2000, sp. zn. I. ÚS 621/99, kdy judikoval obdobně.
Po přezkoumání veškerých shromážděných podkladů k danému případu Ústavní soud dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný. Podstata ústavní stížnosti spočívá v tvrzení stěžovatelky, že se ve věci jednalo o služební byt, a proto se domáhala aplikace ust. §713 občanského zákoníku a dále v odkazu na judikát Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1574/96, podle kterého smlouvou o nájmu bytu, uzavřenou na dobu trvání pracovního poměru nájemce, který byl sjednán na dobu neurčitou, se nezakládá nájem na dobu určitou.
Ústavní soud již mnohokrát ve své obecně přístupné judikatuře vyložil, kdy je oprávněn zasahovat do činnosti obecných soudů, a proto postačí na tuto judikaturu odkázat a pouze stručně připomenout, že Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti, který není obecným soudům nadřízen, může do jejich rozhodovací činnosti zasáhnout jen tehdy, jestliže tyto soudy nepostupují v souladu s obsahem ústavních předpisů a tímto svým postupem porušují zásady spravedlivého procesu.
Z napadených rozhodnutí i vyžádaného spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že soudy obou stupňů se daným případem pečlivě zabývaly, své rozsudky přesvědčivě zdůvodnily a neporušily žádné procesní právo stěžovatelky. Soud prvního stupně na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu podrobně vyložil, jaké právní úvahy jej vedly k závěru, že je nutno navrhovateli v daném právním sporu vyhovět. Nájemní poměr byl, jak vyplývá z podrobného odůvodnění rozhodnutí tohoto soudu, několikrát prolongován, přičemž k poslednímu prodloužení nájmu došlo 11. 4. 1998 na dobu jednoho roku, to se však již s ohledem na rozvod manželství týkalo pouze bývalého manžela stěžovatelky. Sama stěžovatelka byt v té době již trvale neužívala a aplikace ust. §713 občanského zákoníku proto nebyla možná. Odvolací soud se poté řádně zabýval námitkami stěžovatelky, rozhodnutí nalézacího soudu potvrdil a změnil jej pouze k jejímu prospěchu, totiž stanovením lhůty tří měsíců od právní moci rozsudku k vyklizení bytu. S odvoláním na výše uvedené proto podle názoru Ústavního soudu neobstojí zejména názor stěžovatelky, že došlo k porušení jejího práva na soudní ochranu. To, co se jí nezdařilo prokázat v řízení před obecnými soudy, není možno "dohánět" v řízení před Ústavním soudem, jehož možnost ingerence do pravomocného rozhodnutí orgánu veřejné moci je striktně vázána pouze na zjištění, že tímto rozhodnutím došlo k natolik intenzivnímu zásahu do ústavně zaručených práv nebo svobod stěžovatele, že došlo zároveň i k jejich porušení, což se v daném případě podle přesvědčení Ústavního soudu nestalo.
Co se týče poukazu stěžovatelky na shora citovaný judikát Nejvyššího soudu, dospěl Ústavní soud k závěru, že - odhlédne-li od skutečnosti, že právním názorem Nejvyššího soudu, který se týkal navíc skutkově poněkud odlišného případu, je operováno teprve v ústavní stížnosti - řešení přijaté obecnými soudy ve zkoumané věci lze z ústavněprávního hlediska akceptovat. Podle názoru Ústavního soudu by nebylo spravedlivé, ale ani praktické trvat v každém obdobném případě na tom, že pokud byl nájem bytu uzavřen na dobu trvání pracovního poměru nájemce, který byl sjednán na dobu neurčitou, je nutno jej vždy a bezvýjimečně považovat za nájem na dobu neurčitou. Odmyslíme-li např. možnost spekulativního vstupu do zaměstnaneckého poměru pouze za účelem získání bytu, nutno připomenout, že vždy je třeba vycházet ze specifik konkrétního případu. V dané věci muselo být stěžovatelce nejpozději od roku 1996 jasné, že vzhledem k povaze nájemního poměru bude nucena byt opustit. Na odpovědné řešení situace měla tedy dostatek času. V obdobných případech je totiž nutno mít na mysli i situaci majitele bytu, který se svým majetkem nemůže zcela volně disponovat, což je v rozporu s obsahem pojmu vlastnictví, tvořeného souborem subjektivních vlastnických práv.
Podstata ústavní stížnosti tak spočívá v zásadě pouze v odlišném právním názoru stěžovatelky, resp. v názoru, jak měly soudy hodnotit provedené důkazy. Za této situace, s odkazem na shora uvedené, Ústavnímu soudu nepřísluší zpochybňovat skutková zjištění obecných soudů, které jsou a musí být nejlépe informovány o okolnostech jedinečného případu, či přehodnocovat dokazování těmito soudy provedená, a již vůbec ne měnit právní závěry, které jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování. Takový postup by v zásadě posunoval Ústavní soud do role další přezkumné instance v systému všeobecného soudnictví, což by bylo v příkrém rozporu s ústavním vymezením jeho kompetencí.
Je tedy zřejmé, že napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení žádných ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky, ať již jí tvrzených, nebo jiných a Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl v souladu s ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Ze stejného důvodu byl jako bezpředmětný posouzen i návrh stěžovatelky na odložení vykonatelnosti rozhodnutí o vyklizení bytu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 7. listopadu 2002
Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.
předseda I. senátu Ústavního soudu