ECLI:CZ:US:2002:1.US.342.99
sp. zn. I. ÚS 342/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů J. D., J. D., J. K., a M. L., (právních nástupců původního stěžovatele J. D., všech zastoupených advokátem JUDr. J. A. proti rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 23. 1. 1998, sp. zn. 7 C 144/97, a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 4. 1999, sp. zn. 19 Co 257/98, takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
I.
V záhlaví označeným rozsudkem Okresní soud v Prostějově ve věci navrhovatelů A. H. a J. H. proti odpůrci J. D. (poznámka: právní předchůdce stěžovatelů) o návrhu na vyklizení pozemku č. 70/01 v k.ú. P. na LV č. 317, k.ú. O. (dále jen "předmětný pozemek"), a o protinávrhu na určení neplatnosti kupní smlouvy ze dne 25. 7. 1994 rozhodl tak, že odpůrci uložil povinnost vyklidit předmětný pozemek a protinávrh na určení neplatnosti kupní smlouvy zamítl.
V odůvodnění rozsudku okresní soud uvedl, že mezi navrhovateli a B. Š. byla dne 25. 7. 1994 uzavřena řádná kupní smlouva o prodeji předmětného pozemku. Odpůrce prý tento pozemek nenabyl do vlastnictví ani na základě kupní smlouvy, uzavřené prý v roce 1945 s panem F., ani vydržením. Podle ustanovení §134 odst. 1 občanského zákoníku se totiž oprávněný držitel stává vlastníkem nemovitosti, má-li ji v nepřetržité držbě po dobu 10 let. Podmínkami vydržení jsou tedy oprávněná držba (zejména dobrá víra držitele, že věc vlastní) a uplynutí stanoveného času. V daném případě však údajně právní předchůdce stěžovatelů nepředložil jediný důkaz o tom, že v minulosti předmětnou nemovitost zakoupil. Je tedy sice pravdou, že předmětný pozemek užíval a držel více než 10 let, nicméně nejednalo se o držbu oprávněnou. Protinávrh na určení neplatnosti uvedené kupní smlouvy soud zamítl, protože B. Š. - jakožto jedna ze stran kupní smlouvy - nebyla účastnicí řízení o vyklizení nemovitosti.
Krajský soud v Brně napadeným rozsudkem připustil zpětvzetí návrhu odpůrce a v této části rozsudek soudu I. stupně zrušil a zastavil řízení; v ostatním tento rozsudek potvrdil.
Své rozhodnutí odůvodnil krajský soud především tím, že tvrzení o vydržení předmětného pozemku odpůrce nijak nedoložil a pouze uváděl, že mezi ním a tehdejším vlastníkem F. byla uzavřena kupní smlouva, a to buď písemně nebo ústně. Odvolací soud se otázkou případného vydržení zabýval i z hlediska tehdy platných právních předpisů, tzn. občanských zákoníků z roku 1811 a č. 141/1950 Sb. V případě obou citovaných zákonů však bylo nutno opírat vydržení o dobrou víru, kterou bylo zapotřebí prokázat, nikoliv pouze tvrdit. Odpůrce však příslušnou kupní smlouvu nepředložil a ani nijak neprokázal, že skutečně byla uzavřena. Navíc v roce 1960 byl prý vyvlastněn veškerý jeho majetek - avšak nikoliv předmětná nemovitost - a následně v restituci mu nebyla vrácena, "neboť odpůrci bylo vráceno pouze to, co skutečně vlastnil do roku 1960 a co mu také tehdy bylo vyvlastněno".
II.
Právní předchůdce dnešních stěžovatelů J. D. v ústavní stížnosti zejména uvedl, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho základní práva, zaručená v čl. 90 a v čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR a v čl. 11 odst. 1, v čl. 36 odst. 1 a v čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a v čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Protiústavnost napadených rozhodnutí spatřoval J. D. především v tom, že obecné soudy se vůbec nezabývaly ustanovením §130 odst. 1 občanského zákoníku, podle něhož v pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná. V soudním řízení prý nebylo prokázáno, že držba není oprávněná, přičemž J. D. předmětný pozemek užíval již od roku 1945. Tento pozemek údajně v roce 1945 odkoupil od pana F. za 1.200 Kč a pokud nebyla sepsána kupní smlouva, byl prodávajícímu F. vystaven písemný doklad o zaplacení uvedené částky, který prý však J. D. nemohl najít. J. D. tvrdil, že s předmětným pozemkem nakládal jako s vlastním, o čemž svědčí i skutečnost, že ho vybetonoval, nicméně obecné soudy se "zaměřily v podstatě výlučně na požadavek, aby odpůrce prokázal nějakým písemným dokumentem, že pozemek koupil". J. D. se dobré víry dovolával údajně nikoliv jen svým tvrzením, nýbrž i tím, že pozemek užíval přes 50 let, což mu dosud nikdo nevytýkal. V roce 1960 mu prý předmětný pozemek nebyl vyvlastněn proto, že nebyl jako jeho vlastnictví úředně evidován, přestože s ním jako s vlastním nakládal.
Proto J. D. navrhl, aby byly oba napadené rozsudky obecných soudů jako protiústavní zrušeny.
III.
J. D. (právní předchůdce dnešních stěžovatelů) současně s ústavní stížností podal i dovolání, které však Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 30. 7. 2001, sp. zn. 22 Cdo 179/2000, odmítl jako nepřípustné, neboť neshledal existenci žádného dovolacího důvodu. Nejvyšší soud především uvedl, že napadený rozsudek odvolacího soudu je v souladu s ustálenou soudní judikaturou a že sama skutečnost, že J. D. nerušeně užíval předmětný pozemek, nezakládala dobrou víru a existenci právního důvodu, nutného pro vydržení. Naopak o nedostatku jeho dobré víry svědčilo i to, že jeho manželka s B. Š. jednala o koupi předmětného pozemku. K případné aplikaci §130 odst. 1 zákona č. 40/1964 Nejvyšší soud konstatoval, že zákon č. 140/1951 Sb. podobnou úpravu neobsahoval a navíc, jestliže J. D. nebyl v dobré víře, že mu pozemek patří, "nemohlo by se pravidlo o předpokladu oprávněnosti držby, které platí jen v pochybnostech, uplatnit".
IV.
Z usnesení Okresního soudu v Prostějově ze dne 30. 4. 2001, sp. zn. D 1760/2000, Ústavní soud zjistil, že původní stěžovatel J. D. dne 12. 12. 2000 zemřel a že jeho právními nástupci jsou v záhlaví označení stěžovatelé.
Přípisem ze dne 19. 11. 2001 stěžovatelé Ústavnímu soudu sdělili, že žádají, aby se v řízení o ústavní stížnosti podané jejich otcem pokračovalo a v podstatě zopakovali některé argumenty, obsažené již v původní ústavní stížnosti.
Za těchto okolností Ústavní soud konstatuje, že nic nebrání v projednání a rozhodnutí ústavní stížnosti.
V.
Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost ve své podstatě brojí proti skutkovému i právnímu posouzení daného případu, neboť stěžovatelé namítají, že nebyla prokázána neoprávněnost držby předmětného pozemku jejich právním předchůdcem, který s ním více než 50 let nakládal jako s vlastním a že tedy došlo k jeho vydržení ve smyslu ustanovení §130 odst. 1 občanského zákoníku.
S ohledem na podstatu těchto námitek Ústavní soud opětovně připomíná, že jeho úkolem je pouze ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) a nikoliv "běžné" zákonnosti. Přestože je součástí soudní moci, upravené v hlavě čtvrté Ústavy, je vyčleněn ze soustavy obecných soudů, není jim proto ani nadřízen a nepřísluší mu zpravidla přehodnocovat jimi prováděné dokazování, pokud jím nedojde k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelů. Ústavní soud tedy není zásadně povolán ani k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a může tak činit toliko tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Jak totiž Ústavní soud judikoval, "základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá porušení základního práva a svobody)" (nález sp. zn. III. ÚS 269/99, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 17, str. 235).
Ústavní soud, vycházeje ze svého výše nastíněného postavení a funkce, v souzené věci shledal, že podstata námitek stěžovatelů brojí toliko proti aplikaci tzv. jednoduchého práva a zjevně nedosahuje ústavně právní intenzity, nutné pro případný kasační zásah Ústavního soudu. Jak totiž vyplývá již z výše uvedené reprodukční části tohoto usnesení (sub I.,III.), obecné soudy provedly řádné dokazování a na jeho základě dospěly k právnímu závěru, že právní předchůdce stěžovatelů J. D. předmětný pozemek nevydržel, neboť zákonná podmínka jeho dobré víry nebyla prokázána; v tomto směru důkazní břemeno neunesl. Stěžovatelé se navíc dopouštějí omylu, když tvrdí, že se obecné soudy vůbec nezabývaly případnou aplikací ustanovení §130 odst. 1 občanského zákoníku, jelikož s aplikací tohoto ustanovení se vypořádal v odůvodnění napadeného rozsudku již Okresní soud v Prostějově. Námitky obsažené v ústavní stížnosti jsou tedy v podstatě identické s námitkami uplatněnými již v řízení před obecnými soudy, s nimiž se tyto soudy řádně zabývaly a Ústavní soud neshledal důvod - respektuje své ústavní vymezení (viz výše) - jejich skutkové a právní závěry z ústavněprávního hlediska zpochybňovat.
K tvrzeným porušením základních práv stěžovatelů Ústavní soud uvádí, že čl. 90 a čl. 95 Ústavy ČR nelze vůbec považovat za subjektivní veřejná práva stěžovatelů, která by mohla být napadenými soudními rozhodnutími porušena. Již s ohledem na jejich systematické začlenění a na jejich obsah je totiž zřejmé, že se v podstatě jedná o organizační principy a vymezení funkce obecných soudů a nikoliv o základní práva. V případě dalších namítaných porušení čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod se sice o subjektivní veřejná základní práva jedná (konkrétně o vlastnické právo a právo na spravedlivý proces), leč Ústavní soud - s ohledem na výše uvedené důvody - dovozuje, že stěžovatelé ve skutečnosti brojí toliko proti neúspěchu v řízení před obecnými soudy při aplikaci jednoduchého práva a že jejich citovaná základní práva napadenými rozsudky zjevně porušena nebyla.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. ledna 2002
JUDr. Vojen Güttler
předseda senátu Ústavního soudu