ECLI:CZ:US:2002:1.US.402.2000
sp. zn. I. ÚS 402/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě ve složení předseda JUDr. Vojen Güttler a soudci JUDr. Vladimír Klokočka a JUDr. František Duchoň o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. T., zastoupeného advokátem JUDr. F. P., proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 4. 11. 1999, č.j. 13 C 393/98-66, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2000, č.j. 19 Co 145/2000-89, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným rozsudkem zamítl Obvodní soud pro Prahu 6 žalobu stěžovatele na určení, že dohoda o rozvázání pracovního poměru, uzavřená dne 28. 8. 1998 mezi ním a žalovaným - vedlejším účastníkem, je neplatná a že výpověď z pracovního poměru podle ust. §46 odst. 1 písm. c) zákoníku práce, doručená vedlejším účastníkem stěžovateli dne 28. 8. 1998, je neplatná.
V jeho odůvodnění Obvodní soud pro Prahu 6 zejména uvedl, že mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem nebylo sporu o tom, že stěžovateli byla dána nejdříve výpověď z pracovního poměru podle ust. §46 odst. 1 písm. c) zákoníku práce a až po té byla mezi oběma uzavřena dohoda o skončení pracovního poměru z organizačních důvodů. Z časového hlediska byl tedy jednostranný úkon výpovědi ze strany vedlejšího účastníka nahrazen dvoustranným právním úkonem - dohodou směřující k ukončení pracovního poměru. Neplatnost uzavřené dohody o rozvázání pracovního poměru spatřoval stěžovatel v tom, že jej vedlejší účastník - žalovaný uvedl v omyl ohledně možnosti jeho dalšího zaměstnání v organizaci žalovaného. Zákoník práce v ust. §245 odst. 3 však stanoví, že účastník, který jednal v omylu, který musel být druhému účastníku znám, má právo od smlouvy odstoupit, jestliže se omyl týká takové okolnosti, že by bez něho k uzavření smlouvy nedošlo. Protože stěžovatel neprokázal, že by byl od dohody o rozvázání pracovního poměru odstoupil, a neprokázal ani, že jej vedlejší účastník záměrně uvedl v omyl ohledně možnosti jeho dalšího zaměstnávání v organizaci vedlejšího účastníka, nemohl soud jeho žalobě v této části vyhovět. Nedůvodná byla jeho žaloba i v části týkající se neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, poněvadž pracovní poměr byl ukončen dohodou tuto výpověď nahrazující.
V záhlaví označeným rozsudkem Městský soud v Praze citovaný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 potvrdil. V jeho odůvodnění zejména uvedl, že následné nahrazení výpovědi z pracovního poměru dle ust. §46 odst. 1 písm. c) zákoníku práce dohodou o skončení pracovního poměru z organizačních důvodů má spolehlivou oporu v provedeném dokazování, a že tak stěžovatel i vedlejší účastník dali jednoznačně najevo, že nehodlají skončit pracovní poměr výpovědí, kterou svým jednáním vedlejší účastník za souhlasu stěžovatele odvolal (§44 odst. 3 zákoníku práce). Soud I. stupně proto nepochybil, jestliže zamítl žalobu na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru doručenou stěžovateli dne 28. 8. 1998. Rovněž nepochybil, jestliže zamítl i žalobu na určení neplatnosti dohody o skončení pracovního poměru, neboť následkem jednání v omylu není podle ust. §242 zákoníku práce neplatnost právního úkonu, nýbrž právo účastníka jednajícího v omylu odstoupit od uzavřené smlouvy, jestliže se omyl týká takové okolnosti, že by bez něho ke smlouvě nedošlo. Stěžovatelem uplatněný nárok (na určení neplatnosti dohody) proto neměl oporu v hmotném právu. Bez právního významu byl také poukaz stěžovatele na ust. §39 občanského zákoníku, neboť pracovněprávní vztahy upravuje zákoník práce.
Proti shora citovanému rozsudku Městského soudu v Praze podal stěžovatel dovolání k Nejvyššímu soudu ČR, který je odmítl pro nepřípustnost. Současně napadl shora uvedené rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 6 a Městského soudu v Praze ústavní stížností, ve které tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu a na spravedlivý proces, a navrhl, aby Ústavní soud napadené rozsudky zrušil.
V ústavní stížnosti stěžovatel zejména uvedl, že se soud opřel o to, že neodstoupil od dohody o skončení pracovního poměru podle ust. §245 odst. 3 zákoníku práce; soud však měl vycházet především z ust. §242 odst. 1 písm. a), popř. písm. b) a c), neboť byly dány podmínky pro uplatnění neplatnosti napadeného právního úkonu, tj. dohody o skončení pracovního poměru, který byl učiněn tak, že došlo k obcházení zákona, "přičemž se současně příčil zájmům společnosti". Tyto skutečnosti je nutno spatřovat v tom, že vedlejší účastník jako zaměstnavatel záměrně zatajil, že měl jiná volná pracovní místa, která mohl a dokonce měl před skončením pracovního poměru stěžovateli nabídnout. Ten se tak dostal do situace, kdy před resp. při podpisu dohody o skončení pracovního poměru, která byla odůvodněna stejně jako výpověď potřebou organizačních změn, nejednal svobodně, vážně a navíc se předem vzdával svých práv. Takový úkon je nutno posuzovat jako neplatný, a proto prý stěžovatel, pokud žaloval na jeho neplatnost, postupoval v souladu s právem. Soud I. stupně se dále vůbec nezabýval otázkou projevu vůle, který směřoval ke změně práv mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem, neboť je třeba jej vykládat - v souladu s ust. §240, odst. 3 zák. práce - tak, jak to se zřetelem k okolnostem, za kterých byl učiněn, odpovídá pravidlům slušnosti a občanského soužití. Zásadní význam má tedy skutečný stav věci, neboť požadavek na splnění formálního odstoupení od smlouvy o skončení pracovního poměru považuje stěžovatel za velmi sporný, a to minimálně s poukazem na to, že byť zákon tuto možnost v ust. §245 uvádí, nikterak nezpochybňuje možnost aplikace ustanovení §242 odst. 1 zákoníku práce. V této souvislosti stěžovatel namítá, že ani soud I. stupně ani soud odvolací neprovedly výslech jednatele vedlejšího účastníka, který byl mimo jiné osobou podepisující předmětnou dohodu. Požadavek na jeho vyslechnutí byl mimo jiné motivován i zájmem o ověření, zda podpis na dohodě je nepochybný a že byl opravdu učiněn oprávněnou osobou, tj. jednatelem p. A.K. Osvědčení takového tvrzení však nebylo možné učinit na základě pouhého písemného dožádání, resp. vyjádření se k věci ze strany žalovaného. K tomuto tvrzení stěžovatel posléze doplnil, že pravost podpisu nechal posoudit soudními znalci a že tato pravost je podle jejich vyjádření zpochybnitelná.
V dalším doplnění ústavní stížnosti ze dne 1. 7. 2002 uvedl, že v návaznosti na odůvodnění rozsudků napadených touto ústavní stížností, odstoupil od dohody o rozvázání pracovního poměru ze dne 28. 8. 1998, avšak vedlejší účastník toto odstoupení neakceptoval. Proto podal (další) žalobu u soudu na určení platnosti odstoupení od uvedené dohody, která však byla zamítnuta pro nedostatek naléhavého právního zájmu s odůvodněním, že i v případě platnosti odstoupení od dohody zůstává právní vztah mezi účastníky nezměněn, tj. jest platná výpověď. Ze stejného důvodu bylo zamítnuto i podané dovolání. Podle názoru stěžovatele jsou tedy napadené rozsudky chybné i v tom, že jimi byla zamítnuta také žaloba na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru s poukazem na to, že v době rozhodování soudu byla výpověď nahrazena následným dvoustranným právním úkonem, tj. předmětnou dohodou; soud prý měl proto rozhodnout tak, že se určuje, že výpověď z pracovního poměru podle §46 odst. 1 písm. c) ZP doručená vedlejším účastníkem stěžovateli dne 28. 8. 1998 je neplatná.
K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení - Obvodní soud pro Prahu 6 a Městský soud v Praze a dále vedlejší účastník - obchodní firma C. Česká republika, k.s.
Obvodní soud pro Prahu 6 pouze uvedl, že odkazuje na odůvodnění svého rozhodnutí a že souhlasí s upuštěním od ústního jednání v řízení před Ústavním soudem.
Městský soud v Praze k námitce stěžovatele proti právnímu hodnocení věci odkazuje na odůvodnění svého rozhodnutí. K neprovedení výslechu navrhovaného svědka prý soudy nepřistoupily - vzhledem k vyslovenému právnímu názoru - pro nadbytečnost, přičemž bylo postupováno v souladu s ust. §120 odst. 1 věta druhá o.s.ř. V závěru svého vyjádření sdělil, že s upuštěním od ústního jednání souhlasí.
Vedlejší účastník ve svém vyjádření zejména uvedl, že stěžovatel nebyl krácen na svých ústavně zaručených právech zakotvených v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jen proto, že obecné soudy vyslovily ve věci právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje. Podle jeho názoru oba soudy použily při aplikaci práva správného právního předpisu §245 odst. 3 ve spojení s §242 zákoníku práce a správně jej v daném případě vyložily. Vyšly také ze zjištění, které měly spolehlivou oporu v provedeném dokazování. K výtce stěžovatele, že nebyl proveden výslech statutárního zástupce vedlejšího účastníka A. K., vedlejší účastník uvedl, že tento výslech neměl na posouzení věci vliv a nemohl proto mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Předmětná dohoda byla podepsána za vedlejšího účastníka jednak p. K. - jednatelem společnosti oprávněným jednat samostatně - a dále p. P. Š. - L. M., jenž byl oprávněn v těchto věcech jednat samostatně v rámci svého oddělení. To znamená, že k platnosti dohody by postačilo připojení pouze jednoho podpisu výše uvedených osob.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost stěžovatele po formální i obsahové stránce a dospěl k následujícím závěrům.
Stěžovatel ve své argumentaci v zásadě polemizuje se správností postupu obecných soudů, které zamítly jeho žalobu na určení neplatnosti předmětné výpovědi z pracovního poměru (dále jen "výpověď") a dohody o rozvázání pracovního poměru (dále jen "dohoda"), neboť nesouhlasí s tím, že mohl toliko odstoupit od dohody, nikoliv se domáhat její neplatnosti, pokud mu před jejím podpisem vedlejší účastník zatajil volná pracovní místa a on z tohoto stavu při svém rozhodování vycházel.
Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv ochrana tzv. běžné (obyčejné) zákonnosti, pokud se současně nejedná o porušení ústavních práv stěžovatele. Přestože je součástí soudní moci, upravené v hlavě čtvrté Ústavy, je vyčleněn ze soustavy obecných soudů, není jim proto ani nadřízen a nepřísluší mu zpravidla přehodnocovat jimi prováděné dokazování, pokud jím nedojde k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele (stěžovatelky). Není také vrcholem soustavy obecných soudů a v principu nezasahuje do jejich činnosti.
Z toho důvodu bylo plně věcí obecných soudů posoudit - v rámci zásady volného hodnocení důkazů - skutkový stav, a uvážit, zda případné neuvedení podstatných skutečností ohledně dalšího možného zaměstnávání stěžovatele u vedlejšího účastníka před podpisem dohody o rozvázání pracovního poměru, mohlo přivodit omyl v jeho jednání. V tom případě by byl oprávněn od uzavřené dohody odstoupit, což však podle posouzení obecných soudů neučinil, a proto musela být jeho žaloba zamítnuta. Jestliže pak stěžovatel obecným soudům v této souvislosti vytýká, že se kromě toho nezabývaly možnou neplatností dohody, ačkoliv prý její aplikace nebyla vyloučena, nemůže Ústavní soud souhlasit s tím, že by takovým postupem došlo k porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces a na soudní ochranu. V tomto směru totiž neshledal Ústavní soud tzv. extrémní nesoulad mezi právními závěry obecných soudů a vykonanými skutkovými zjištěními či dokonce libovůli při interpretaci zákonných ustanovení (např. nerespektování kogentní normy nebo jejich interpretaci v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, tj. v důsledku přepjatého formalismu - viz nález sp.zn. III. ÚS 269/99, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 17, str. 235), která by znamenala zásah do práva stěžovatelů na spravedlivý proces v rozporu s ústavněprávními principy jeho ochrany vyjádřenými např. v čl. 36 Listiny, neboť výsledky provedeného dokazování závěru přijatého obecnými soudy zjevně nasvědčují.
Vlastní námitky stěžovatele, jak vyplývá z jeho ústavní stížnosti, ostatně neobsahují vylíčení konkrétních skutečností, které by měly odůvodňovat jiné posouzení skutkových zjištění a tudíž i odlišnou aplikaci příslušných zákonných ustanovení oproti právnímu názoru obecných soudů, pro které by např. nebyl právní úkon - dohoda - učiněn stěžovatelem svobodně a vážně, tedy v souladu s jeho pravou vůlí ukončit pracovní poměr s vedlejším účastníkem. Tvrzenou neplatnost dohody opírá stěžovatel v podstatě jen o skutečnost, že nebyl vyslechnut jako svědek jednatel vedlejšího účastníka A. K., přestože tento výslech byl prý důležitý pro posouzení, zda dohodu o skončení pracovního poměru vlastnoručně podepsal či nikoliv. V tomto směru Ústavní soud ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 6, sp. zn. 13 C 393/98 zjistil, že stěžovatel vskutku navrhl výslech svědka A. K. při ústním jednání u Obvodního soudu pro Prahu 6 dne 27. 7. 1995 (č. listu 35 soudního spisu). V tomto návrhu se však praví, že K. má být slyšen k okolnostem, za kterých došlo k ukončení pracovního poměru mezi účastníky a k otázce vydání zápočtového listu stěžovateli, nikoli však k prokázání pravosti podpisu A. K. na citované dohodě. Tuto námitku uplatnil stěžovatel až v ústavní stížnosti. Ústavní soud proto konstatuje, že obecné soudy projednávaly souzenou věc mj. v intencích návrhů stěžovatele a v rámci rámce řízení vytýčeného i jeho navrhovanými žádáními. Ústavní soud v tomto směru - v souladu se svou judikaturou - uzavírá, že v rozsahu své kompetence toliko zjišťuje, zda v průběhu řízení předcházejícího napadeným rozhodnutím a těmito rozhodnutími samotnými došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, a nemůže se tudíž zabývat novými okolnostmi, které obecný soud neprojednával.
Ústavní soud poukazuje rovněž na to, že porušení ústavně zaručených prác stěžovatele nelze vyvozovat pouze z toho, že soud neuznal za vhodné provést některý z důkazů, které přicházely v úvahu. K tomu Ústavní soud odkazuje na vlastní ustálenou judikaturu, ze které sice vyplývá, že rozhodování o rozsahu dokazování spadá do výlučné pravomoci obecných soudů, a že soud není povinen vyhovět všem návrhům účastníků, avšak je povinen o nich rozhodnout, popř. vyložit z jakých důvodů je neprovedl. Nutno však dodat, že v rámci toho jsou obecné soudy povinny dodržet zákonné meze, které jim ukládají, aby dbaly na dostatečné zjištění skutkového stavu (srov. ust. §120 odst. 1, 3 o.s.ř.). To se v souzené věci také stalo, takže její projednání před obecnými soudy - neprovedení důkazu výslechem svědka A. K. - netrpí vadou provedeného dokazování v rozporu se zákonem, jehož následkem by bylo porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces.
Konečně, pokud stěžovatel poukázal v doplnění ústavní stížnosti na nové soudní řízení o určení platnosti odstoupení od uvedené dohody o skončení pracovního poměru a na zamítavé rozsudky obecných soudů v této věci, Ústavní soud konstatuje, že se tyto skutečnosti netýkají řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí, jež jsou touto ústavní stížností napadena. Proto se tímto nově vzneseným tvrzením zabývat nemohl.
Za tohoto stavu Ústavní soud ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. července 2002
JUDr. Vojen Güttler
předseda senátu Ústavního soudu