ECLI:CZ:US:2002:1.US.570.02
sp. zn. I. ÚS 570/02
Usnesení
I. ÚS 570/02
Ústavní soud rozhodl dnešního dne ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. H., zastoupeného advokátem JUDr. P. T., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočky Tábor, ze dne 24. 5. 2002, sp. zn. 15 Co 914/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítal, že postupem obecných soudů došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod. Konkrétně měl za to, že byl porušen čl. 36 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 90 a 95 Ústavy ČR. Uvedl, že shora napadeným rozsudkem došlo k potvrzení rozsudku Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 8 C 198/2000, kterým byla zamítnuta žaloba o určení neplatnosti výměru o znárodnění majetkové podstaty Měšťanského pivovaru v Pelhřimově a o určení neplatnosti znárodnění majetkové podstaty Měšťanského pivovaru v Pelhřimově, která je zaknihována na právovárečný dům čp. 23.
Stěžovatel konstatoval, že odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí se v podstatě ztotožnil s názorem soudu prvního stupně v otázce chybějící aktivní legitimace stěžovatele. Dále stěžovatel uvedl, že podal v uvedené věci dovolání k Nejvyššímu soudu ČR, který usnesením ze dne 20. 8. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1351/2002, toto dovolání pro jeho nepřípustnost odmítl.
Ústavní soud v předmětné věci, v návaznosti na výše uvedené, se musel nejprve zabývat otázkou, zda stěžovatel uplatnil svou ústavní stížnost včas. Ve smyslu ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), lze podat ústavní stížnost ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 cit. zákona), a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti.
Ústavní soud vycházel v předmětné věci z okolnosti, že stěžovatel ve svém návrhu napadl pouze rozsudek soudu odvolacího. Ústavní soud proto vyzval stěžovatele, aby mu sdělil, kdy mu bylo rozhodnutí o posledním pravomocném prostředku doručeno. Stěžovatel uvedl den doručení rozhodnutí soudu dovolacího, přičemž proti tomuto rozhodnutí, resp. postupu dovolacího soudu, ústavní stížnost nesměřoval. Jestliže stěžovatel toto rozhodnutí ústavní stížností nenapadl, musel Ústavní soud vycházet z toho, že je akceptoval, neboť "quis tacet, consentire videtur". S přihlédnutím k tomu, že dovolací soud tento napadený rozsudek neshledal dle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustným, a proto jej odmítl, za poslední pravomocný prostředek v předmětné věci je třeba považovat ve smyslu ustálené judikatury rozsudek odvolacího soudu, tzn. Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočky Tábor, ze dne 24. 5. 2002. Podání stěžovatele bylo Ústavnímu soudu doručeno dne 18. 9. 2002, tedy zjevně po zákonem stanovené lhůtě.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem musel Ústavní soud vycházet z posledního pravomocného prostředku, který stěžovatel napadl svou ústavní stížností, a to rozsudku soudu odvolacího. Oo procesní stránce se tudíž v daném případě jednalo o návrh stěžovatele uplatněný po lhůtě stanovené pro jeho podání (a Ústavní soud se již nemohl zabývat věcnou stránkou předmětné věci). Návrh stěžovatele proto Ústavní soud ve smyslu ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 28. listopadu 2002
Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.
soudce Ústavního soudu