ECLI:CZ:US:2002:1.US.588.01
sp. zn. I. ÚS 588/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky PhDr. D. N., zastoupené advokátkou H. D., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 8. 2001, č.j. 14 Nc 319/2001-1155, takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným usnesením rozhodl Městský soud v Praze ve věci péče o nezletilé P. a G. N. o návrhu matky (stěžovatelky) na vyloučení soudkyně Mgr. D. P., jako i ostatních soudců Obvodního soudu pro Prahu 3 tak, že jmenovaná soudkyně a ostatní soudci Obvodního soudu pro Prahu 3 nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodování této právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 10 P 174/96.
V odůvodnění napadeného usnesení městský soud konstatoval, že námitku podjatosti vůči jmenované soudkyni vznesla stěžovatelka podáním ze dne 25. 4. 2001, jež doplnila podáním dne 21. 5. 2001) s poukazem na to, že se soudkyně Mgr. D. P. podílela na "utvoření a ospravedlnění stávající situace". Namítala, že kromě jejího poměru k účastníkům, lze pochybovat o nepodjatosti jmenované soudkyně, která vícekrát písemně tvrdila právní zástupkyni matky - stěžovatelky, že rozhodnuto o podjatosti bylo. Námitku podjatosti uplatnila stěžovatelka i vůči ostatním soudcům Obvodního soudu pro Prahu 3 bez bližšího zdůvodnění. Městský soud dále uvádí, že napadená soudkyně ve svém vyjádření sdělila, že účastníky řízení nezná, na průběhu řízení ani na jeho výsledku nemá žádný zájem a nejsou jí známy žádné okolnosti svědčící o její podjatosti. Ve stejném smyslu se k námitce podjatosti vyjádřili i ostatní soudci Obvodního soudu pro Prahu 3.
Městský soud poukázal na ust. §14 odst. 1 až 4 o.s.ř. ve znění novely č. 30/2000 Sb., pole něhož důvodem k vyloučení soudce je skutečnost, že se zřetelem na jeho poměr k věci, účastníkům řízení nebo jejich zástupcům je dán důvod pochybovat o nepodjatosti soudce. Důvodem k vyloučení však nejsou okolnosti spočívající v postupu soudce v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech. V daném případě prý nebyly ze strany stěžovatelky uvedeny žádné konkrétní skutečnosti, které by měly za následek pochybnosti v nepodjatosti rozhodující soudkyně Mgr. P. (která správně písemně tvrdila, že o její podjatosti bylo rozhodnuto), tak i ostatních soudců Obvodního soudu pro Prahu 3.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti především tvrdí, že Městský soud v Praze napadeným usnesením porušil její právo garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a to domáhat se svého práva u nezávislého soudu. Stěžovatelka v původní ústavní stížnosti ze dne 20. 9. 2001 Ústavnímu soudu sděluje, že podle rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 10 P 174/96, se ona a otec dětí mají v péči o ně střídat po 14 dnech. Otec prý - dle rozsudku - matce děti nikdy nepředal a matka se podáním u jmenovaného soudu opakovaně domáhala postupu dle §273 o.s.ř., kterého soud využil údajně jen v jednom případě. V rámci další snahy dosáhnout postupu dle §273 o.s.ř., prý soudkyně Mgr. P. stěžovatelce doporučila, aby si vzhledem ke svému vzdělání zajistila kontakt s dětmi sama. V takovém jednání soudkyně je podle mínění stěžovatelky jasně patrna její podjatost. Domnívá se, že městský soud tím, že její námitce nevyhověl, podpořil "nerovný přístup soudu k účastníkům řízení" a porušil tím její ústavně zaručená práva. Stěžovatelka je přesvědčena, že ve věci péče o její nezletilé děti, by měl rozhodovat nestranný a nezávislý soud, kterým však podle jejího názoru Obvodní soud pro Prahu 3 není.
V doplnění ústavní stížnosti dne 4. 1. 2002 stěžovatelka navrhla Ústavnímu soudu provést důkaz spisem Obvodního soudu pro Prahu 3, sp. zn. 10 P 174/96, rekapitulovala argumentaci z předešlé ústavní stížnosti a uvedla, že v jednání Městského soudu v Praze spatřuje nejen porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, nýbrž i porušení čl. 37 odst. 1 Listiny. Tvrdí, že městský soud svým rozhodnutím podporuje otce a tím trvale poškozuje její děti.
Dne 21. 1. 2002 zaslala stěžovatelka Ústavnímu soudu další doplňující podání, ve kterém se dotazuje na stav řízení před Ústavním soudem a žádá o přednostní vyřízení své ústavní stížnosti. V tomto podání však neuvádí o projednávané věci nic nového, opakuje své předešlé domněnky týkající se nestrannosti soudců Obvodního soudu pro Prahu 3 a dále poukazuje na řadu případů, kdy jí otec nezletilé děti řádně nepředal.
Stěžovatelka proto navrhla, aby bylo napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze zrušeno.
Ústavní soud při posouzení této věci vycházel ze svého ústavního vymezení. Podle čl. 83 Ústavy ČR je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Z toho - mimo jiné - vyplývá, že úkolem Ústavního soudu není bdít nad dodržováním jednoduchého práva, nýbrž toliko chránit ústavně zaručené základní práva nebo svobody stěžovatele. Ústavní stížnost brojící proti interpretaci a aplikaci jednoduchého práva může být proto úspěšná jen tehdy, jestliže Ústavní soud současně s porušením jednoduchého práva shledá i porušení některé z ústavních kautel.
V daném případě, kdy stěžovatelka napadá usnesení obecného soudu, podle něhož konkrétní soudkyně a všichni další soudci daného soudu z důvodu podjatosti vyloučeni nejsou, je tedy úkolem Ústavního soudu posoudit, zda tímto usnesením porušil obecný soud některá základní práva stěžovatelky. K porušení tohoto základního práva by mohlo dojít například tím, že by obecný soud nerespektoval kogentní ustanovení běžného zákona, v tomto případě ustanovení §14 občanského soudního řádu (viz např. sp. zn. III. ÚS 269/99, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 17, str. 235).
Ústavní soud konstatuje, že současným zněním §14 o.s.ř. je založena povinnost vyloučit soudce z projednávání a rozhodování věci, jestliže existuje určitý důvod, vymezený takovými konkrétně označenými a zjištěnými skutečnostmi, v jejichž světle se jeví soudcova nepodjatost pochybnou. "Vylučuje se tím subjektivní pohled na vyloučení soudce; k tomu, aby soudce byl vyloučen, nemohou postačovat pocity soudce nebo nadřízeného soudu o tom, zda lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti, nýbrž musí být zjištěn (najisto postaven) důvod, z něhož vyplývá, že lze pochybovat o soudcově nepodjatosti" (Bureš/Drápal/Mazanec: Občanský soudní řád - komentář, 5. vydání, C.H. Beck, 2001, str. 56).
V souzené věci Ústavní soud usuzuje, že stěžovatelka - v ústavní stížnosti i v řízení před obecným soudem - v podstatě vyjadřuje nespokojenost s postupem tohoto soudu ve věci péče o její nezletilé děti, z níž pak dovozuje podjatost soudkyně Mgr. D. P. i soudců Obvodního soudu pro Prahu 3 (srov. např. zdůvodnění námitky podjatosti na č.l. 1108 spisu, kde stěžovatelka uvádí, že soudy 1. i 2. stupně preferují otce a matku poškozují). Tím je podle jejího názoru dán i "poměr k věci, takže je tu prý důvod pochybovat o nepodjatosti uváděných soudců.
Ústavní soud již dříve judikoval, že pro povahu převážně etických aspektů rozhodování o vyloučení soudce z projednávání věci v řízení před obecnými soudy, je věcí především těchto soudů samotných, aby stanovily kritéria, za nichž je třeba podmínky aplikace §14 o.s.ř. posuzovat. Důvodné pochybnosti o soudcově nestrannosti jsou totiž kategorií objektivní povahy a jako takové musí být založeny skutečnostmi objektivitě soudcovského rozhodování protiřečícími, a to natolik, že nikoli z pohledu účastníků řízení, ale v objektivním smyslu ústavně chráněnou nestranností soudcovského rozhodování otřásají (usnesení sp. zn. III. ÚS 26/2000, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 17, str. 365).
V daném případě Ústavní soud dovozuje - s ohledem na obsah předmětného spisu - že v souzené věci nebyl dán konkrétní důvod pochybovat ani o nepodjatosti soudkyně Mgr. D. P. ani ostatních soudců Obvodního soudu pro Prahu 3. Je zřejmé, že městský soud v napadeném usnesení postupoval správně a ústavně konformním způsobem jednoduché právo vyložil a aplikoval (§14 o.s.ř.). Ústavní soud dále konstatuje, že v případech vyloučení soudců musí platit princip presumpce nestrannosti, která vyplývá ze základních zásad spravedlivého procesu, především pak z principu zákonného soudce. Možnost vyloučení soudce z důvodu jeho podjatosti, je třeba chápat jako výjimku ze zmíněného principu. Proto platí, že není-li prokázán opak, je soudce považován za nestranného (srovnej např. nepublikované usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 317/99 ze dne 12. 6. 2001).
Protože Ústavní soud v postupu Městského soudu v Praze neshledal protiústavní zásah do základních práv nebo svobod stěžovatelky, nemá důvodu napadené rozhodnutí z ústavněprávního hlediska zpochybňovat.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. února 2002
JUDr. Vojen Güttler
předseda senátu