ECLI:CZ:US:2002:1.US.607.01
sp. zn. I. ÚS 607/01
Usnesení
I. ÚS 607/01
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. R. B., právně zastoupeného JUDr. L. N., advokátem, proti rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 6. 2. 2001, č. j. 3 T 411/99-818, a proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 4. 6. 2001, č. j. 9 To 135/2001-982, spojené s návrhem na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností Ústavnímu soudu doručenou dne 17. 10. 2001, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 6. 2. 2001, č. j. 3 T 411/99-818, a dále usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 4. 6. 2001, č. j. 9 To 135/2001-982, a to pro porušení čl. 8 odst. 2, čl. 10 odst. 3, čl. 13, čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 7 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatel v ústavní stížnosti Ústavnímu soudu dále navrhl, aby podle ust. §79 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí.
Ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 4. 6. 2001, č. j. 9 To 135/2001-982, Krajský soud v Praze zamítl odvolání obžalovaného Mgr. R. B. (v řízení před Ústavním soudem stěžovatele), jakož i spoluobžalovaného A. K., proti rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 6. 2. 2001, č. j. 3 T 411/99-818, kterým byli oba obžalovaní uznáni vinnými ve spolupachatelství dle ust. §9 odst. 2 tr. zák. trestným činem přijímání úplatku dle ust. §160 odst. 2, 3 tr. zák., obžalovaný Mgr. B. sám pak i trestným činem vydírání dle ust. §235 odst. 1, 2 písm. d) tr. zák. Těchto deliktů se dopustili jednak oba společným jednáním popsaným pod bodem 1), obžalovaný Mgr. B. pak sám jednáním popsaným pod bodem 2) napadeného rozsudku soudu prvního stupně. Za to byli oba odsouzeni k nepodmíněným trestům odnětí svobody, a to obžalovaný Mgr. B. podle ust. §235 odst. 2 tr. zák. za použití ust. §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků, obžalovaný K. pak podle ust. §160 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání třech a půl roku. Pro výkon trestu odnětí svobody byli oba obžalovaní zařazeni do věznice s dozorem.
Současně s ústavní stížností podal stěžovatel i podnět ke stížnosti pro porušení zákona proti oběma ústavní stížností napadeným rozhodnutím, jakož i návrh na povolení obnovy řízení ve věci vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 3 T 411/99.
Usnesením ze dne 9. 5. 2002, sp. zn. 12 To 109/2002, zamítl Krajský soud v Praze stížnost obou odsouzených proti usnesení Okresního soudu v Benešově ze dne 25. 2. 2002, č. j. 3Nt 158/2001-82, kterým soud prvního stupně zamítl návrhy odsouzených Mgr. R. B. a A. K. na povolení obnovy řízení ve věci vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 3 T 411/99.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že zásadní porušení svých ústavních práv spatřuje v uskutečnění policejní provokace, která je nepřípustným porušením čl. 39 Listiny, přičemž odkázal na nález Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 597/99. Dále stěžovatel namítá neprovedení navržených důkazů soudem bez jakéhokoliv odůvodnění (např. výslech pracovníků Finančního úřadu ve Vimperku, výslech pracovníků Katastrálního úřadu v Prachaticích, výslech svědka mjr. O. apod.), jakož i jednostranné zhodnocení provedených důkazů soudem: žádný ze soudů se nevypořádal podle stěžovatele s jeho námitkami ohledně věrohodnosti svědka Š. a zcela zjevných rozporů jak v jeho jednotlivých výpovědích, tak i rozporů mezi výpovědí jeho a řady svědků a konečně se ani nezabýval rozpory, které se ukázaly v případech, kdy někteří ze svědků před soudem pozměnili své výpovědi.
Pro posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření Okresního soudu v Benešově, Krajského soudu v Praze jakož i vedlejších účastníků řízení k projednávané věci.
Okresní soud v Benešově ve svém vyjádření Ústavnímu soudu doručeném dne 24. 1. 2002 odkázal na obsah napadeného rozsudku tohoto soudu, jakož i na obsah všech předcházejících protokolů o hlavním líčení. Tyto protokoly podle předsedkyně senátu JUDr. J. S. skýtají dostatečný důkaz o tom, jak bylo ze strany soudu reagováno na důkazní návrhy stran - pokud byly předneseny. Předsedkyně senátu odkázala na některá uskutečněná hlavní líčení, která svědčí o tom, že stěžovatel a jeho společník sami žádné důkazní návrhy neměli, a pokud měli, soud se jimi rozhodně zabýval. Dále JUDr. S. uzavřela, že ze strany soudu byl stěžovateli k obhajobě poskytnut maximální prostor, důkazy byly provedeny a následně hodnoceny v souladu se zákonem.
Krajský soud v Praze ve svém vyjádření Ústavnímu soudu doručeném dne 24. 1. 2002 uvedl, že z připojené ústavní stížnosti je zřejmé, že tato vesměs obsahuje námitky uplatňované již v průběhu řízení před soudy prvního a druhého stupně, na něž bylo v rozhodnutích obou soudů reagováno, a dále je odvolacímu soudu vytýkáno, že sám bez odůvodnění neprovedl řadu důkazů, jejichž provedení se stěžovatel domáhal. Odvolací soud pak ve svém rozhodnutí uvedl, z jakých důvodů považuje rozsah dokazování provedeného před soudem prvního stupně za postačující pro zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností a v rozsahu, jaký je nezbytný pro rozhodnutí. Lze proto podle předsedkyně senátu Mgr. M. zcela odkázat na obsah obou ústavní stížností napadených rozhodnutí, přičemž z rozhodnutí odvolacího soudu je též zřejmé, že tento soud nepřehlédl poukaz stěžovatele na nález Ústavního soudu, vedený pod sp. zn. III. ÚS 597/99, a fakt, že tento poukaz v daných souvislostech považoval za nepřípadný.
Krajské státní zastupitelství v Praze ve svém vyjádření ze dne 14. 1. 2002 uvedlo, že okresní soud prováděl v trestní věci obou obviněných velice podrobné dokazování za respektování všech procesních pravidel. Také v rozsudku tohoto soudu se velice podrobně rozvádí a hodnotí důkazní situace. Soud I. stupně se vypořádal i s námitkami stěžovatele k právní relevantnosti procesních úkonů, které jsou v ústavní stížnosti opakovány. Soud přesvědčivě vyložil, proč se při rozhodování opíral především o svědectví L. Š., který usvědčoval oba obviněné z vyžadování úplatků již od roku 1995. Označenou kompromitující nahrávku pak s přihlédnutím k jejímu obsahu označil za důkaz okrajového významu. Krajské státní zastupitelství je přesvědčeno, že v průběhu trestního řízení nedošlo k nepřípustnému zásahu státu do skutkového děje ani k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele.
Okresní státní zastupitelství v Benešově je toho názoru, že námitky uváděné v ústavní stížnosti byly již uplatněny v řízení před soudy obou stupňů a lze proto odkázat na odůvodnění obou rozhodnutí napadených ústavní stížností.
II.
Ústavní soud je nucen především podotknout, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout zpravidla tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušeny základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat toliko ústavnost napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že okolnosti uvedené v ústavní stížnosti nemohou podstatu a tedy ani ústavnost napadených rozhodnutí zásadním způsobem zpochybnit. Proto dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Pokud jde o první námitku stěžovatele obsaženou v ústavní stížnosti, bylo argumentováno nálezem Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2000, sp. zn. III. ÚS 597/99, uveřejněným ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 18, pod č. 97, str. č. 345, podle něhož je nepřípustným a tedy porušením čl. 39 Listiny a čl. 7 odst. 1 Úmluvy, jestliže jednání státu se stává součástí skutkového děje, jež ve své komplexnosti tvoří trestný čin, resp. takový podíl státu na jednání osoby, jehož důsledkem je trestní kvalifikace tohoto jednání. V dané věci šlo o bod 2) skutkové věty rozsudku, že spoluodsouzený B. převzal pro sebe a z části i pro spoluobžalovaného K. označené policejní peníze. Odposlech telefonických hovorů poškozeného Š. a pozdější monitorování schůzek, které považuje stěžovatel za nezákonné, se opírá o souhlas poškozeného Š. na č. l. 130 vyžádaného trestního spisu a opírá se o ust. §88 odst. 3 tr. řádu (před novelou). Nejdůležitější nahrávka byla pořízena ze zcela soukromé iniciativy samotného Š. bez jakékoliv vědomosti policie a z pouhé obavy před vydíráním B.
Ústavní soud je toho názoru, že z hlediska trestního práva a trestního řádu (ust. §1 odst. 1 tr. řádu) musí řízení působit k upevňování zákonnosti, předcházení a zamezování trestné činnosti, výchově občanů v duchu důsledného zachovávání zákonů a pravidel občanského soužití i čestného plnění povinností ke státu a společnosti. Z hlediska trestního řádu jde o provokaci v případě, kdy policie svým zákrokem do života občana (bez ohledu na sdělení či nesdělení obvinění) vyvolá v tomto občanovi úmysl spáchat trestný čin, ačkoliv předtím tento občan žádný takový úmysl neměl a na páchání provokovaného trestného činu nepomyslel. Ve svém nálezu, sp. zn. III. ÚS 597/99, Ústavní soud konstatoval, že "porušením čl. 39 Listiny a čl. 7 odst. 1 Úmluvy je, pakliže jednání státu (v dané věci Policie) se stává součástí skutkového děje, celé posloupnosti úkonů, z nichž se trestní jednání skládá (např. provokace či iniciování trestného činu, jeho dokonání, apod.). Jinými slovy nepřípustný je takový zásah státu do skutkového děje, jenž ve své komplexnosti tvoří trestný čin, resp. takový podíl státu na jednání osoby, jehož důsledkem je trestní kvalifikace tohoto jednání".
Konkrétně - neutrální osoba nabídne shora uvedenému občanovi úplatek z policejních peněz. Tento občan, který o přijetí úplatku nikdy ani neuvažoval, zlákán příležitostí, úplatek přijme. Vytvoření takovéto situace lze považovat za provokaci. Jestliže ale existují nepřímé důkazy, že určitá osoba bere úplatky, je vytvoření situace popsané shora pouhým opatřením přímého důkazu, nikoliv provokací. Obzvlášť u trestného činu přijímání úplatku, kde trestné jednání probíhá s největším utajením a mezi čtyřma očima, žádný přímý důkaz neexistuje. Řetězec nepřímých důkazů obvykle postačuje k důvodnému postavení pachatele před soud (ust. §176 tr. řádu), ale bývá nedostatečný pro odsouzení pachatele. Je zcela nepředstavitelné, že by k obstarání přímého důkazu mohlo dojít až po sdělení obvinění. Pokud tedy jde o obstarání přímého důkazu u pachatele, který se podle všeho již několika útoků trestného činu dopustil, nejde ze strany policie o provokaci, a tedy ani o jednání odporující Listině. Ostatně Ústavní soud je toho názoru, že pracovníci justičních orgánů by měli být i vůči provokaci naprosto imunní.
Další námitka obsažená v ústavní stížnosti se týká neprovedení navrhovaných důkazů a nesprávné hodnocení důkazů již provedených. Zjištění skutkového stavu je prvořadým a výhradním úkolem soudu prvního stupně. Při jednání platí zásada ústnosti a veřejnosti (ust. §2 odst. 10, 11 tr. řádu), rozsah provádění důkazů je určen nezbytností pro rozhodnutí (ust. §2 odst. 5 tr. řádu). Podle těchto zásad byly všechny potřebné důkazy již soudem prvního stupně provedeny a zhodnoceny. V tomto bodě nelze než poukázat na pečlivé a vyčerpávající odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Tento soud měl jako jediný možnost vidět a slyšet jak obžalované, tak i svědky a z osobního poznání si učinit závěr o jejich věrohodnosti. Toto hledisko je zásadní a nabývá v předmětné trestní věci neobyčejného významu pro hodnocení věrohodnosti svědka Š. a ostatních svědků a porovnání ostatních důkazů a účelovosti a vyvrácení obhajoby stěžovatele. V odůvodnění rozsudku se soud přesvědčivě a vyčerpávajícím způsobem vypořádal se všemi potřebnými důkazy včetně zdůvodnění, proč některé navrhované důkazy jako nadbytečné neprovedl. Ke stejnému názoru dospěl i soud odvolací a konečně i řízení o obnově.
S ohledem na vysoce intimní charakter trestného jednání u trestného činu přijímání úplatku je zcela nadbytečné provádění důkazů výslechem svědků o tom, že o poskytování úplatku nevěděli, že se jim stěžovatel nikdy nesvěřil, že nic podobného nepozorovali a že z příležitostných, kusých poznámek v hovoru mezi stěžovatelem a svědkem Š. usoudili na vzájemný finanční kontakt mající charakter půjčky. Neodporuje logice, pokud soud uvěřil svědku Š., i když je osobou trestně stíhanou pro jinou trestnou činnost. Pouze tato okolnost nevylučuje jeho věrohodnost v předmětné věci. V odůvodnění rozsudku je jeho věrohodnost podrobně rozebírána (str. 12 a další). K důvodům tam uvedeným lze doplnit pouze tolik, že svědek měl obavy z následků svých v podstatě nekalých prodejů částí vimperských kasáren, které nebyly v souladu s kupní smlouvou, podle níž nemovitosti získal. Preventivně hledal záštitu u stěžovatele a dalšího spoluodsouzeného, které podle jejich funkcí považoval za osoby mocné a vlivné s řadou známostí a styků v odborných i jiných sférách. Proto si je předcházel a udržoval s oběma přátelské styky. Domníval se, že by mohly zasahovat v jeho prospěch. V tom směru je nerozhodné, zda "blokace" nemovitostí vimperských kasáren finančním úřadem již existovala či teprve hrozila. Svědek Š. si zajišťoval a nakupoval náklonnost a přízeň a případnou záštitu a pomoc. Není důvodu mu nevěřit. Oproti tomu se výpovědi rodinných příslušníků a příbuzných právem jevily soudu jako nevěrohodné. Podrobný rozbor je proveden v odůvodnění rozsudku. K věrohodnosti svědka Š. přispívá přepis telefonních hovorů, a nahrávka vzájemných hovorů dokresluje vzájemný vztah mezi oběma odsouzenými a svědkem. Výslechy svědků navrhovaných stěžovatelem v ústavní stížnosti jsou podle Ústavního soudu skutečně nadbytečné. Citované nálezy Ústavního soudu (sp. zn. III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, III. ÚS 95/97 a III. ÚS 87/99) nevystihují problémy předmětné ústavní stížnosti a jejich citace je nepřípadná.
Ve své ústavní stížnosti stěžovatel napadá hodnocení důkazů soudem. K tomu je třeba podotknout, že v souladu s ust. §2 odst. 6 tr. řádu orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Ústavnímu soudu v zásadě nepřísluší právo přehodnocovat důkazy obecného soudu, ani právo hodnotit, zda shromáždění konkrétních důkazů je účelné či nikoliv. Hodnotit důkazy přísluší Ústavnímu soudu pouze tehdy, kdyby je sám prováděl.
Ústavní soud ve své judikatuře zaujal stanovisko, podle kterého z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů. Jestliže obecné soudy respektují kautely, dané Ústavou i ustanoveními tr. řádu, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. posuzování skutkového stavu jako správně zjištěného obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval.
Uvedené konstatování se plně vztahuje i na posuzovanou věc. Při hodnocení důkazů se obecný soud nedostal do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu.
Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících orgánů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by měly za následek porušení ústavně zaručených práv nebo svobod, v projednávané věci konkrétně namítané porušení čl. 8 odst. 2, čl. 10 odst. 3, čl. 13 nebo čl. 39 Listiny, ani čl. 6 odst. 3 písm. d) či čl. 7 odst. 1 Úmluvy.
Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Protože Ústavní soud posoudil podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, neshledal ani důvod k odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 28. listopadu 2002
Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.
předseda I. senátu Ústavního soudu